V České republice se ekologické, nebo chcete-li environmentální výchově, věnuje řada organizací a institucí, které nabízejí různé služby mnoha cílovým skupinám. Jedná se o výchovně vzdělávací lekce, jejichž smyslem je obohatit vzdělávání na všech stupních škol o ekologický a environmentální rozměr. Společným cílem ekologických výukových programů (EVP) je zřetelný důraz na ekologické myšlení a jednání, nekonzumní hodnotovou orientaci a na spoluzodpovědnost člověka za stav životního prostředí.
Děje se tak prostřednictvím interaktivních, tvořivých a kooperativních metod úměrně příslušné věkové kategorii žáků a jejich zkušenostem. EVP zahrnují obsah ekologický (v odborném smyslu slova), environmentální, biologický nebo ochranářský (zabývající se ochranou přírody a krajiny). Probíhají zpravidla mimo školu, tj. v přírodě, přírodní učebně, zahradě, ve středisku ekologické výchovy apod. Ti, kdo EVP nabízejí a realizují, dbají při jejich sestavování na návaznost na školní osnovy, resp. školní vzdělávací programy, odbornou správnost a názornost.
Ekologické výukové programy zároveň inspirují pedagogické pracovníky k širšímu využívání aktivizujících metod výchovy a vzdělávání, zejména projektového a kooperativního vyučování, výchovy prožitkem, terénní výuky a rozvíjení mezipředmětových vztahů. V programech jsou využívány specializované pomůcky a metodické materiály vyvinuté středisky. EVP často probíhají v terénu.
V nabídce jsou denní a pobytové výukové programy. Denní programy zaměřené k určitému tématu se orientují na praktické činnosti, rozvíjejí a doplňují základní environmentální vzdělávání a výchovu v rámci školního učiva. Pobytové programy umožňují rozsáhlejší a intenzivnější působení, činnosti používané i v krátkodobých programech je možno spojit do většího logického celku. Školy zařazují tyto pobyty do pravidelné výuky jako speciální ekologický kurz (zpravidla se jedná o tzv. projektový týden) ve spojení s turisticko-sportovními kurzy, případně jako školní výlet a exkurze.
Veletrh ekologických výukových programů
Největší akcí v ČR zaměřenou na EVP je každoroční Veletrh ekologických výukových programů. V minulosti ho většinou organizovalo některé ze středisek ekologické výchovy, v posledních dvou letech pak Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina (SSEV Pavučina) ve spolupráci se svými členy. Veletrh EVP je zaměřen na zvyšování kompetencí pracovníků působících v oblasti ekologické/environmentální výchovy, především na metodiku práce s dětmi a mládeží, získání aktuálních informací z předmětné oblasti, výměnu nápadů a námětů pro EVP, posílení sounáležitosti, ale také na kvalitu EVP (úzce související s jejich efektivitou).
Čtěte také: Život s úsměvem a ohledem na přírodu
Účastníci absolvují čtyřdenní program. První dva dny jsou zaměřené na činnosti pro děti předškolního a mladšího školního věku, zbývající dny na činnosti pro děti staršího školního věku a mládež. Paralelně budou realizovány dvě ukázky EVP s vyhodnocováním kvality prezentovaných programů, jedna pracovní či diskusní dílna a jedna terénní exkurze. Veletrh je otevřen všem zájemcům, většinou se ho účastní pracovníci středisek ekologické výchovy, pracovníci správ CHKO, ZOO, učitelé, vychovatelé a vedoucí kroužků z celé ČR.
Ekopedagogovo osmero - Metodická doporučení pro přípravu a vedení EVP
Ekopedagogovo osmero vzniklo jako pokus stručně a jasně zformulovat nejdůležitější zásady, jimiž by si mohl každý poměřit kvalitu EVP. Reaguje na nejčastější rizika, prohřešky a slabiny, které se mohou v takových programech objevit. Osmero před lety zformuloval Aleš Máchal (Lipka - školské zařízení pro environmentální vzdělávání, Brno) a poté prošlo diskusí na nejrůznějších setkáních - veletrzích EVP, seminářích pracovníků středisek ekologické výchovy apod. Poslední výraznou změnu prodělalo v roce 2007, kdy reagovalo na probíhající školskou reformu.
EVP je nejenom hezký, ale i smysluplný - cíle a smysl EVP v širších souvislostech
Každý EVP má jasně zformulované výchovně vzdělávací cíle zahrnující environmentální rozměr a je možné je alespoň částečně ověřovat (tzn. nestačí jen, „aby se to dětem líbilo“, nebo „aby se naučily něco o přírodě“). Ekopedagog má cíle programu stále na vědomí a program podle situace upravuje tak, aby jich v co největší míře dosáhl.
EVP není ostrůvek v moři výchovy a vzdělávání - návaznost EVP na rámcový vzdělávací program a další dokumenty
Každý EVP navazuje na příslušný rámcový vzdělávací program (RVP) a podporuje rozvoj klíčových kompetencí. Středisko ekologické výchovy jej v rámci svých možností přizpůsobuje jednotlivým školním vzdělávacím programům (ŠVP) a potřebám školy.
EVP má hlavu i patu - struktura programu podle některého z modelů učení
EVP má jasně vytvořenou strukturu s logickým sledem aktivit (po uvítání a vzájemném seznámení, např. průzkum studovaného jevu - seznámení s konceptem - aplikace; evokace - uvědomění nového významu - reflexe; informování o konceptu - asimilace - aplikace), která napomáhá dosažení výchovněvzdělávacích cílů. Dílčí aktivity EVP jsou cílevědomě využívány jako prostředky k dosažení těchto cílů.
Čtěte také: Eko prací prášky: Jak vybrat ten správný?
Součástí EVP je stanovení pravidel chování platných pro oslovování, práci ve skupinách, prezentace apod., včetně ujasnění role učitele, představení lektorů a stručné představení střediska.
Závěrem EVP se doporučuje využít některou z metod reflexe či opakování.
EVP je pečlivě připravený - důležitost a flexibilita přípravy
EVP má zpracovanou písemnou přípravu s vytyčenými cíli, postupy s časovou dotací, pomůckami, metodami hodnocení atd.
Obsah i metody EVP jsou vyvážené, adekvátní věkové skupině, aktuální v souladu se současným stavem poznání.
V EVP jsou preferovány metodické postupy využívající aktivizující metody, komunikaci, spolupráci ve skupině apod.; pokud je to vhodné, jsou zařazovány praktické činnosti.
Čtěte také: Citrusová kůra jako zdroj ekologického plastu
Příprava ponechává prostor (případně je variantní) pro specifické zvláštnosti konkrétní skupiny (program pro příliš „živé“ děti např. bude klást větší důraz na práci se skupinou).
Součástí EVP je také hodnocení - možnosti a potřebnost evaluace
EVP má předem promyšlený systém hodnocení míry dosažení svých cílů. Ten může být založen na strukturovaném pozorování, analýze práce žáků, ověřování porozumění žáků před akcí a po akci atd. Do hodnocení ekopedagog může zapojit učitele doprovázejícího děti ze školy či kolegu ze střediska. Výsledky hodnocení programu nekončí v koši, ale jsou využity pro další zkvalitňování EVP.
Ekopedagog v akci - smysl vzájemné komunikace
Ekopedagog propojuje v průběhu EVP nové poznatky s tím, co žáci o problematice vědí, ukazuje jejich praktické využití a souvislosti místní, regionální i globální, přírodní i sociální.
Dodržuje obecně platná didaktická doporučení, včetně důrazu na správné kladení otázek.
Vhodným způsobem zapojuje doprovázejícího učitele, např. i v následném hodnocení.
Pokud možno, vyhýbá se negativnímu hodnocení žáků, používá kladnou zpětnou vazbu. Upřednostňuje dialog před poučováním, dává prostor pro komunikaci žáků a umožňuje, aby na případnou „nezralost“ vlastních názorů přišli žáci sami v diskusi s ostatními.
Nevystupuje jako „mentor“ ani jako „zapálený aktivista“.
Ekopedagog na sobě pracuje - osobní rozvoj, další vzdělávání ekopedagogů
Ekopedagog se snaží o maximální autenticitu - soulad mezi skutečnými a sdělovanými postoji. Své případné osobní problémy neventiluje a nenechává se jimi ovlivnit při práci s dětmi.
Snaží se slušně vypadat i dobře mluvit, aby žádným způsobem neodrazoval děti od environmentální výchovy. Je alespoň občas kritický sám k sobě i k programu. Snaží se neupadnout do stereotypu a hledá další možnosti, jak program inovovat či změnit.
Průběžně se vzdělává a zdokonaluje v profesních kompetencích a odborných vědomostech.
Ekopedagog se přírody ani TURa nebojí - podmínky a prostředí pro výuku
EVP probíhá v příjemném prostředí.
Je-li to možné a z hlediska programu přínosné, ekopedagog v programu preferuje přímý kontakt s přírodou před učebnou. V učebně, ale i jinde ve středisku ekopedagog používá jako pomůcky věci estetické, přírodní či odrážející zásady (trvale) udržitelného rozvoje (TUR).
Bioekologický Model Lidského Vývoje
Bioekologický model je teoretický model vzájemného působení genů a prostředí v lidském vývoji. Tento model, poprvé navržený Uriem Bronfenbrennerem a Stephenem J. Cecim v roce 1994, je pokračováním původního Bronfenbrennerova teoretického modelu lidského vývoje, zvaného teorie ekologických systémů.
Bioekologický model lidského vývoje lze aplikovat jak na děti, tak na dospívající dospělé, a je tedy celoživotním přístupem k vývoji. Rámec zdůrazňuje význam pochopení obousměrných vlivů mezi vývojem jedince a okolními environmentálními kontexty. V bioekologickém modelu Bronfenbrenner oproti svým dřívějším modelům zahrnuje také čas (ve svém modelu známý jako chronosystém) jako důležitou složku ve způsobu, jakým se lidé a prostředí mění.
Bronfenbrenner pojmenoval svůj původní model „Teorie ekologických systémů“. Prostřednictvím tohoto rámce Bronfenbrenner identifikoval potřebu porozumět vývoji jednotlivců v jejich prostředí. Bronfenbrenner naznačil, že jednotlivci s těmito systémy neustále interagují.
Historie Teorie Bioekologických Systémů
Historie teorie bioekologických systémů je rozdělena do dvou období. První období vyústilo v publikaci Bronfenbrennerovy teorie ekologických systémů s názvem Ekologie lidského rozvoje v roce 1979. Vývoj teorie ekologických systémů vznikl proto, že Bronfenbrenner zaznamenal nedostatečné zaměření na roli kontextu z hlediska vývoje. Tvrdil, že prostředí, ve kterém děti působí, je důležité, protože vývoj může být formován jejich interakcí s konkrétním prostředím. Naléhal na své kolegy, aby studovali vývoj z hlediska ekologických kontextů, tedy normálního prostředí dětí (školy, domovy, denní péče). Výzkumníci dbali jeho rad a velká část výzkumu vzkvétala počátkem 80. let.
Nicméně tam, kde předchozí výzkum ignoroval kontext, Bronfenbrenner cítil, že současný výzkum se příliš zaměřuje na kontext a ignoroval vývoj. Ve svém zdůvodnění nové teorie Bronfenbrenner napsal, že nebyl spokojen se směrem výzkumu v polovině 80. Ve srovnání s původní teorií přidává teorie bioekologických systémů osobě větší důraz v kontextu vývoje. Navíc se Bronfenbrenner během svého vývoje teorie bioekologických systémů rozhodl vynechat klíčové rysy teorie ekologických systémů (např. ekologickou platnost a ekologické experimenty). Jako celek procházela Bronfenbrennerova nová teorie řadou transformací, když průběžně analyzoval různé faktory lidského vývoje.
Kritické komponenty teorie bioekologických systémů se neobjevily najednou. Místo toho se jeho myšlenky vyvíjely a přizpůsobovaly výzkumu a myšlenkám doby. Například role proximálních procesů, která je dnes uznávána jako klíčový rys teorie bioekologických systémů, se objevila až v 90. letech. Bronfenbrenner dále rozvíjel model přidáním chronosystému, který odkazuje na to, jak se člověk a prostředí mění v čase. Kladl také větší důraz na procesy a roli biologické osoby. Základem bioekologického modelu se od té doby stal model Proces-osoba-Kontext-Čas (PPCT).
Model Proces-Osoba-Kontext-Čas (PPCT)
PPCT zahrnuje čtyři koncepty. Bioekologický model tedy zdůrazňuje význam pochopení vývoje člověka v rámci environmentálních systémů. Dále vysvětluje, že jak člověk, tak životní prostředí se vzájemně ovlivňují obousměrně.
Kromě toho, že bioekologický model doplňuje teoretické chápání lidského vývoje, propůjčuje se ke změnám v konceptualizaci výzkumného úsilí. Bronfenbrenner vytvořil kontrast k tradičnímu „potvrzujícímu“ přístupu k testování hypotéz (v němž se výzkum provádí s cílem „potvrdit“, že hypotéza je správná nebo nesprávná) při specifikaci typů výzkumu potřebných pro podporu bioekologického modelu vývoje. Podle Bronfenbrennera dynamická povaha modelu vyžaduje „primárně generativní“ výzkumné návrhy, které zkoumají interakce mezi proximálními procesy (viz Návrh 1) a vyvíjející se osobou, prostředím, časem a výsledkem vývoje (Návrh 2). Aby byly takové dynamické procesy co nejlépe zachyceny, vývojové výzkumné návrhy by v ideálním případě byly spíše podélné (v čase) než průřezové (jediný bod v čase) a prováděly by se v přirozeném prostředí dětí, nikoliv v laboratoři.
K takovým návrhům by tak docházelo ve školách, domácnostech, denních stacionářích a dalších prostředích, v nichž je nejpravděpodobnější, že se proximální procesy vyskytnou.
Aplikace Bioekologického Modelu ve Výzkumu
Bioekologický model také navrhuje, aby vědecky nejbohatší studie zahrnovaly více než jeden odlišný, ale teoreticky příbuzný proximální proces ve stejném designu. Studie, které tvrdí, že jsou založeny na bioekologické teorii, by totiž měly zahrnovat prvky procesu, osoby, kontextu a času a měly by zahrnovat explicitní vysvětlení a uznání, pokud jeden z prvků chybí.
tags: #ekologicky #vyvojovy #model #informace
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]