Ekologická síť a její význam pro ochranu přírody

Ekologická síť je již dlouhodobě nedílnou součástí strategie ochrany přírody a krajiny ve většině vyspělých a v mnoha rozvojových zemích. V některých evropských státech je jedním ze základních nástrojů územní ochrany přírody.

Ekologická síť bývá charakterizována jako soustava dostatečně velkých (reprezentativních) jádrových území („ostrovů“ či „biocenter“, obvykle se zvýšenou biodiverzitou, zejména druhovou bohatostí a rozmanitostí biotopů), vzájemně funkčně propojených cestami (biokoridory) či nášlapnými kameny („stepping stones“, menšími územími, které svým charakterem umožňují dočasný výskyt druhů i mimo jádrová území a umožňují tak jejich přesun krajinou). Je to tedy prostorově propojená síť krajinných prvků, které zajišťují uchování nebo zlepšení stavu populací druhů a biotopů, a tím i ekosystémů a v nich probíhajících procesů, včetně stability krajinné struktury a udržitelnosti obnovitelných přírodních zdrojů.

Napovídáme tím, že k popisu ekologické sítě v podmínkách ČR využíváme všechny již chráněné použitelné prvky po vyhodnocení jejich účinnosti a péče o ně. Více se tedy blížíme přístupu obdobnému v Nizozemsku z počátku 90. let 20. století, který byl jedním z východisek pro formulování konceptu Celoevropské ekologické sítě (PEEN). Nizozemský přístup staví na ekologické síti zahrnující velkoplošné přírodní rezervace i jednotlivé maloplošné útvary až po polní meze; ekologickou síť tedy tvoří biologická infrastruktura (ekologicky stabilizující prvky) všech úrovní s diferencovanou ochranou a péčí.

Co vše tvoří ekologickou síť v ČR

Páteří celostně uvažované mnohovrstevné ekologické sítě v České republice zůstává s uplatněním ekostabilizačního přístupu vytvářený ÚSES, významnou složkou je většina částí soustavy chráněných území (ZCHÚ všech kategorií, lokality soustavy Natura 2000), většina VKP, ale i vybrané přírodní parky a liniové i plošné prvky nelesní zeleně (interakční prvky ÚSES).

Podle biogeografického významu je ekologická síť na místní (lokální) úrovni tvořena místním ÚSES, VKP (zejména vodními toky a jejich nivami, vybranými lesními komplexy a rybníky) a liniovými prvky nelesní zeleně, na regionální úrovni především regionálním ÚSES, většinou chráněných území a přírodních parků, na nadregionální (celostátní) a vyšší úrovni pak nadregionálním ÚSES a vybranými (většinou velkoplošnými) chráněnými územími a několika přírodními parky.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Ekologickou síť tedy tvoří soustava vzájemně propojených území, kde chráníme a hodnotíme ekologicko-stabilizační funkce (z různých pohledů podle předmětu ochrany konkrétního segmentu) a zajišťujeme či podporujeme diferencovanou péči. Jejím základem je ÚSES. Ekologická síť je nejdůležitější součástí zelené (přírodní) infrastruktury.

Jsme si vědomi toho, že jednotlivé prvky mají různou míru priority (VKP je z hlediska předpokládané kvality prostředí, míry ochrany i péče nesrovnatelný např. se ZCHÚ) nebo jsou z hlediska své kvality různorodé. Avšak pouze od takto celostně pojímané ekologické sítě můžeme očekávat plnění veškerých ekosystémových funkcí.

V posledních letech se začíná v ČR při dotváření ekologické sítě uplatňovat bioekologický přístup, reprezentovaný například migračními trasami velkých savců, kdy cílem je propojení izolovaných lokalit výskytu ohrožených druhů a umožnění migrace, disperze a přesunů mezi těmito lokalitami. Uvedené kroky jsou potřebné pro vytvoření funkční sítě, podporované současnými nástroji jak v oblasti druhové, zvláštní, tak i obecné ochrany přírody.

Významná část výše uvedených segmentů sítě se vzájemně překrývá a zároveň plní souběžně více funkcí. Často se jedná o území určená k ochraně biodiverzity, přirozené akumulace vod, ochranná pásma vodních a přírodních léčivých zdrojů, ochranné lesy, protierozní prvky nebo rekreační plochy. I proto je nutné síť chápat celostně, protože jen jako ucelená síť vzájemně se podporujících prvků plní veškeré své funkce.

Územní systém ekologické stability krajiny (ÚSES)

Koncepce územního systému ekologické stability byla vytvořena již v průběhu 70. a 80. let 20. století jako jedna z vůbec prvních koncepcí ekologické sítě na světě. Kombinuje přírodovědecký přístup (biodiverzitu, reprezentativnost, prostorové parametry), na nadregionální úrovni zdokonalený využitím biogeografického členění ČR, s tvorbou kulturní, hospodářsky využívané krajiny, tedy s územně plánovacím přístupem.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Postupně se ÚSES podařilo zakotvit v ZOPK, v procesech územního plánování a komplexních pozemkových úprav. Kostra ÚSES je tvořena segmenty (skladebnými částmi) účelně rozmístěnými na základě funkčních a prostorových kritérií tak, aby systém přispíval k zachování biodiverzity a zachování přírodních procesů, příznivě působil na hospodářsky využívaná a obydlená území a podporoval mnohostranné využívání krajiny.

Na území ČR bylo dosud vymezeno přibližně 50 tisíc biocenter a 85 tisíc biokoridorů nadregionálního, regionálního a místního významu na celkové ploše 21 525 km2 (z toho nadregionální ÚSES 12 612 km2, regionální 5 867 km2 a místní 3 046 km2).

ÚSES je jedním z nejsilnějších zákonných nástrojů ochrany přírody a krajiny. Umožňuje na třech v prostoru vhodných měřítcích vytvořit propojenou síť přírodních či přírodě blízkých ekosystémů a pečovat o ni. I když je takřka stoprocentně vymezený, z významné části není dosud realizován.

ÚSES není sám schopen zajistit ekologickou stabilitu krajiny a uchování biodiverzity, zůstává však páteří ekologické sítě v ČR. V oblastech, kde kostra ekologické stability téměř chybí, představuje jediný nástroj k vytvoření účelně propojených segmentů s přírodě blízkými ekosystémy. ÚSES dotváří územní ochranu přírody v ČR ve skutečnou síť.

Soustava zvláště chráněných a mezinárodně významných území

Zásady pro budování „sítě chráněných území“ byly v ČR definovány v roce 1961, kdy také započalo hodnocení reprezentativnosti do té doby vyhlášených území a definování návrhů na doplnění soustavy o chybějící reprezentativní geobiocenózy. Projekt optimalizace maloplošných ZCHÚ, realizovaný v letech 2003-2005, navrhuje úpravu soustavy tak, aby chránila dostatečně reprezentativně všechny z hlediska ochrany přírody významné typy biotopů. Jeho výsledky převzaly některé krajské úřady do svých koncepcí ochrany přírody.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Zásadní kvalitativní změnu soustavy chráněných území v ČR přináší naplňování směrnic Evropské unie o ptácích a o stanovištích, tedy postupné vytváření soustavy Natura 2000 na území ČR.

Podle Ústředního seznamu ochrany přírody, vedeného AOPK ČR, bylo k 31. 12. 2011 v České republice vyhlášeno 2 301 zvláště chráněných území o celkové ploše 12 486 km² a 41 ptačích oblastí o celkové ploše 7 034 km². V národním seznamu je zahrnuto 1 082 evropsky významných lokalit o celkové ploše 7 857 km². Území ZCHÚ překrývají lokality soustavy Natura 2000 ze 61 % (překryvná plocha činí 6 704 km²).

Ustanovení směrnice o stanovištích již nyní vybízejí členské státy k tomu, aby zlepšily ekologickou soudržnost lokalit soustavy Natura 2000 vzájemnou prostorovou provázaností. Tím se nemá na mysli vyhlašování dalších lokalit tak, aby byly prostorově spojité, ale zajištění takových funkcí krajinné mozaiky, aby současné lokality mohly vzájemně „komunikovat“.

Kromě území začleněných do soustavy Natura 2000 (EVL a PO) se na území České republiky nachází 6 biosférických rezervací UNESCO, 12 mezinárodně významných mokřadů a 75 botanicky významných území. S výjimkou významné části biosférické rezervace Dolní Morava a několika botanicky významných území se všechna tato mezinárodně významná území překrývají se ZCHÚ.

Soustava chráněných území (včetně lokalit soustavy Natura 2000) je ve své současné podobě nejdůležitějším aktivním a konkrétně cíleným nástrojem ochrany biodiverzity v ČR. Její výhodou je definice účelu jednotlivých území, a tím i předpokladu zachování či zlepšení jejich ekosystémových funkcí.

Významné krajinné prvky (VKP)

Významné krajinné prvky tvoří plošně nejvýznamnější součást ekologické sítě v ČR. Jde o ekologicky, geomorfologicky či esteticky hodnotné části krajiny utvářející její typický vzhled a přispívající k udržení její stability. Zákon o ochraně přírody za VKP přímo prohlašuje všechny lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolní nivy a chrání je před poškozováním a ničením.

VKP prohlášené zákonem zaujímají v současné době v České republice plochu přibližně 30 337 km², z toho VKP lesy tvoří 28 640 km² (cca 37 % rozlohy státu), vodní toky a jejich nivy 1 000 km² (cca 1,3 % rozlohy státu), rašeliniště 193 km² (cca 0,2 % rozlohy státu), jezera a rybníky 500 km² (cca 0,65 % rozlohy státu).

Územní systém ekologické stability krajiny je vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Rozlišuje se místní, regionální a nadregionální systém ekologické stability. Ochrana přírody a krajiny se podle zákona č. 114/92 Sb., zajišťuje mimo jiné ochranou a vytvářením právě územního systému ekologické stability krajiny.

tags: #ekologie #a #konzervovani #zachovani #definice

Oblíbené příspěvky:

• Průvodce výběrem pytlů na odpad
• Recenze Eko Kapslí
• Efektivnější třídění odpadu v Táboře
• Komunální odpad Havířov
• Více o ekologickém dopadu ultrazvuku