Ekologie člověka a vztah k životnímu prostředí

Ekologie se zabývá vztahy v přírodě, respektive vztahy mezi organismy navzájem a organismy a prostředím. Termín ekologie často bývá nesprávně používán pro ochranářské aktivity a tvorbu životního prostředí. Nejde o jedno a to samé. Ucelené součásti přírody se označují jako ekosystémy.

Ekologie člověka je obor obecné ekologie zaměřený na vzájemné ovlivňování lidské populace a přírodního prostředí, respektive na vztahy mezi civilizací a přírodou. V tomto pojetí je ekologie člověka velmi blízká řadě společenskovědních disciplín - sociologii, sociální psychologii, antropologii, geografii, demografii aj.

Vliv člověka na krajinu a její zpětný vliv na člověka se stal již v minulém století předmětem zájmu všech zmíněných věd. E.č. se stala speciální disciplínou až po rozvinutí koncepcí, které zároveň indikují její jednotlivé směry či proudy.

Pojetí ekologie člověka

1. První směr je postaven na aplikaci principů animální a rostlinné ekologie na lidskou společnost.
2. Druhý směr zdůrazňuje prostorový aspekt e.č. Zabývá se především problematikou osídlení, zvl. městskými aglomeracemi. Objevují se dva sociologicko ekologické názory na město a jeho existenční oprávnění: prvý je považuje za nejvyšší výdobytek civilizace, protože se zde člověk chráněný před drsnými faktory prostředí může pohodlně věnovat práci, kultuře a zábavě; druhý názor naproti tomu považuje město za odchylku od přírody, devastující zákl. existenční hodnoty člověka. Ideální by bylo takové město, které by fungovalo jako nedílná součást prostředí. Druhý zmíněný proud e.č. je tradiční s-gickou doménou, nazývanou sociální ekologií (v původní am. verzi „human ecology“), kterou rozvinula tzv. chicagská škola (čerpá ale i z poznatků prvního proudu).
3. Velmi úzké pojetí e.č. spočívá v jejím téměř úplném ztotožnění se sociální hygienou.
4. Další směr se těsně napojuje na demografii - hovoří se o „populační ekologii“. Populace člověka je chápána stejně jako jiné populace biosféry.

Je-li tedy ekologická krize výrazem či vnějším projevem etické, kulturní a duchovní krize novověku, nelze si namlouvat, že uzdravíme svůj vztah k přírodě a životnímu prostředí bez uzdravení…V našem nakládání s přírodou je cosi v nepořádku.

Hmotný svět není jen materiálem pro naše manipulace, sama Země má svou důstojnost, kterou máme respektovat. Musíme naslouchat řeči přírody a patřičně odpovídat.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Živá a neživá příroda, ekosystémy

Příroda sestává ze živých i neživých složek. Mezi živé složky přírody patří organismy: rostliny, živočichové, houby, mikroorganismy aj. Mezi neživé složky přírody náleží např. vzduch, voda či horniny a minerály (nerosty). Ucelené součásti přírody se označují jako ekosystémy. Ekosystémy lze rozdělovat např. na suchozemské (les, louka) a vodní (rybník, jezero).

Ekologie jako věda, ekosystémy: pokročilejší souvislosti

Ekologie se zabývá vztahy v přírodě. Zkoumá vztahy mezi organismy navzájem i mezi organismy a prostředím. Termín ekologie často bývá nesprávně používán pro ochranářské aktivity a tvorbu životního prostředí. Nejde o jedno a to samé. Ucelené součásti přírody se označují jako ekosystémy. Přirozené ekosystémy vznikají (víceméně) bez zásahu člověka (např. tropický deštný les, korálové útesy, přirozený lesní porost). Naopak umělé ekosystémy musí člověk udržovat a dodávat do nich energii (např. hnojení, orba a osévání pole, sečení či spásání louky). Ekosystémy jsou různě stabilní, neboli snášejí jen určitou míru narušení. Postupně se vyvíjejí, to se označuje jako sukcese (např. hromada zeminy postupně zaroste bylinami, keři, nastěhují se sem živočichové aj.). Pro ekosystémy je důležitá i přítomnost „mrtvé“ organické hmoty: např. Organismy jsou přizpůsobené na určité podmínky (adaptace) a snášejí jen jejich určité rozpětí (ekologická valence). Organismy snášející jen úzký rozsah podmínek se považují za bioindikátory (např. Areál splňuje ekologické požadavky organismu, je to území, kde se vyskytují jedinci určitých druhů. Organismy mohou být na určitém místě původní (mít zde tzv. primární areál). Také mohou žít na místech, kde se původně nevyskytovaly (sekundární areál, např.

Ekologické faktory

Za ekologické faktory považujeme jakékoli činitele, kteří nějak ovlivňují organismy. Ekologické faktory můžeme rozdělit na faktory abiotické a biotické. První zahrnují veškeré fyzikální a chemické faktory ovzduší, půdy a vodního prostředí, druhé představují nejrůznější vztahy auvnitř populace (vnitrodruhové vztahy) i mezi populacemi různých druhů (mezidruhové vztahy). Za samostatnou skupinu faktorů bývají považovány faktory protravní (trofické).

• Abiotické faktory: zahrnují veškeré fyzikální a chemické faktory ovzduší, půdy a vodního prostředí (světlo, teplo, vlhkost, tlak vzduchu, vítr).
• Biotické faktory: představují nejrůznější vztahy uvnitř populace (vnitrodruhové vztahy) i mezi populacemi různých druhů (mezidruhové vztahy).

Vztahy mezi organismy

Vnitrodruhové vztahy existují mezi jedinci stejného druhu. Jedinci mohou napodobovat své chování, soutěžit o pohlavní partnery či si vymezovat teritorium.

Jako symbióza se v biologii označuje jakýkoli úzký mezidruhový vztah, nehledě na jeho (ne)výhodnost pro zúčastněné strany. Organismy mohou na symbióze být zcela či částečně závislí.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

• mutualismus (+/+)
• komezálismus (+/0)

U živočichů se rozlišují vnější parazité (např. klíště, veš, komár sající krev) a vnitřní parazité (např. Parazitoidi zabíjejí svého hostitele, např. U rostlin se klasicky rozlišují poloparazité, kteří sami fotosyntetizují (např. jmelí) a berou hostiteli hlavně vodu a minerální látky.

Sociální ekologie

Ekologie sociální - součást sociologie zabývající se procesy vzájemného přizpůsobování mezi lidskými společenstvími a jejich fyzikálně prostorovým prostředím. Je to zároveň nejvýzn. empir. tradice sociologie města. Pojem e.s. je evrop. verzí původního am. pojmu „human ecology“, který použili poprvé r. 1921 R. E. Park a E. W. Burgess ve známé učebnici s-gie Introduction to the Science of Sociology.

Principy e.s. byly zpočátku použity zejm. při s-gickém výzkumu měst, později i regionů, ale pronikly zpět i do geografie, psychologie, ekonomie i do polit. s-gie. Klasická e.s. se soustřeďovala zhruba v období 1915-1950 na výzkum růstu a vnitřní struktury velkoměst. Její principy byly formulovány především na základě zkušeností ze studia Chicaga. Proto se e.s. poněkud jednostranně ztotožňuje pouze s pracemi chicagské školy.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

tags: #ekologie #cloveka #a #zivotni #prostredi #vztah

Oblíbené příspěvky:

• Renesanční filozofie přírody
• Srovnání CNG a Benzínu
• Dopady vysokého napětí na životní prostředí
• Udržitelná móda
• Odpoledne v přírodě