Ekologie duše a světa

Kolik je překrásných věcí na každém kroku! Věřte, že nechápu, jak je možno jít kolem stromu a nebýt šťasten, když jej člověk vidí, mluvit s člověkem a nebýt šťasten, nemilovat ho. A kolik je překrásných věcí na každém kroku…

Někdy se říká, že příroda je pátým evangeliem, protože nám tisíci různými způsoby vypráví o Bohu: „Různí tvorové, které Bůh chtěl v jejich vlastním bytí, jsou každý svým způsobem odleskem…

Hmotný svět není jen materiálem pro naše manipulace, sama Země má svou důstojnost, kterou máme respektovat. Musíme naslouchat řeči přírody a patřičně odpovídat. Pokud se naučíme naslouchat hlasu stvoření, zaznamenáme v něm určitý nesoulad. Na jedné straně je to sladká píseň oslavující našeho milovaného Stvořitele, na druhé straně truchlivý výkřik…

Z velikosti a krásy tvorů může být srovnáváním poznán původce jejich bytí. Sladká píseň přírody. Bůh nám daroval život, abychom mohli být v čase a prostoru. Bůh nás stvořil jako své děti, dal nám identitu, poslání, úkol a lásku. Člověk stvořený k obrazu Božímu, pán země a žena k lásce po jeho boku - tři veliké dary stvoření tvořily opěrné body papežovy homilie při ranní mši v kapli Domu sv. Marty.

Není třeba být věřícím, abychom si uvědomovali celistvost a provázanost celého světa, celé biosféry. Politická, ale i osobní rozhodnutí, musí být dnes dlouhodobější.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Podle Váchy tak současný papež přidává ke třem stávajícím povinnostem věřícího - povinnost vůči sobě, vůči druhým a vůči Bohu - čtvrtou, a to povinnost vůči Zemi.

Proti křesťanství jsou často vznášeny výtky, které jej činí částečně zodpovědným za ničení přírody. První by mohl být výrazně antropocentrický ráz Genesis, v němž Bůh člověka pověřuje vládou nad světem, který stvořil. Na druhou stranu musí ale ráj střežit a obdělávat jej. Bůh sice je autorem všeho, člověk za to ale pak musí nést zodpovědnost.

Poměrně zajímavou výtkou je i křesťanská eschatologie, jež tvrdí, že svět je pouze přechodným stavem na pouti člověka, který směřuje do pravého domova v nebi, kam jej Bůh bude doprovázet.

Papež František si své jméno zvolil podle sv. Františka z Assisi, který je autorem známé Písně tvorstva, v níž jsou všichni lidé, zvířata, Luna, Slunce, voda a další nazýváni bratry a sestrami. V této souvislosti je pak papežovo ekologické poselství jasné.

Co víc, všichni čtyři spoluautoři Laudato si' jsou dohromady zástupci všech barev pleti, muži i ženy, ateisté, katolíci i pravoslavní. Ti všichni spolupracovali s Františkem na koncepci tzv. Základním sdělením integrální ekologie je myšlenka, že pokud chceme chránit život, chraňme jej jako takový v jeho celku. Poukazuje na to, že velké množství ekologických aktivistů v současnosti bojuje za ochranu přírody, ale zničení života interrupcí je nezajímá. Podle papežovy integrální ekologie je třeba překonat tuto bariéru a uvědomit si, že každá bytost i rostlina na světě jsou stvořeny díky vůli boží.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

V souvislosti s tradicí ochrany slabých je potřeba chránit právě i přírodu. Zvířata nejsou jen biologickými mechanismy, které nemají duši, jak tvrdil Descartes, jsou - v návaznosti na sv. To je základním sdělením poslední papežské encykliky.

Jak připomněl svatý Otec na začátku adventu, „mír je cíl, po kterém touží celé lidstvo. Pro věřící je 'mír' jedno z nejkrásnějších jmen Božích, který chce pochopení mezi všemi svými dětmi."

Z toho důvodu má papežské poselství pro letošní Světový den míru velmi výmluvné téma: „Lidská osoba, srdce pokoje“. Papež by chtěl zdůraznit, že snahy o mír ve světě, které jsou vždy chvályhodné, zůstanou bezúčelné nebo dlouho nevydrží, pokud nebude existovat skutečná starost o respektování lidské důstojnosti všech lidí. „Jsem přesvědčený o tom" - píše - „že respektováním osoby člověka se podněcuje mír, a že vytvářením míru se pokládají základy pro skutečné, úplné lidstvo. Tak se připravuje klidná budoucnost pro nové generace."

Současně představuje mír úkol svěřený lidem dobré vůle; dobré vůle, která pramení ze stejné lásky, jakou k nám má Bůh. Tak, jak víte, se úžeji překládá zpěv andělů: „... a pokoj na zemi lidem, v kterých má Pán zalíbení.“ Úkol vytvářet mír je vložen do rukou nejen těch, kteří mají přímou zodpovědnost v oblasti veřejných věcí, ale také všem obyvatelům bez výjimky, podle jeho možností.

Prvním místem, kde je třeba pěstovat mír, je vlastní duše, kde by měl panovat tento božský dar, který potom budeme moci předávat ostatním. Z lidského srdce pochází zlo; avšak s milostí Boží se v něm rodí také dobré věci, které je stvoření schopné uskutečnit. Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce dobro, ale zlý ze zlého vydává zlo: jeho ústa mluví to, čím přetéká srdce.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Benedikt XVI. říká: „'Milost' je síla, která proměňuje člověka a svět; 'mír' je zralý plod této přeměny."

Pokud je úsilí o vykořenění plevele hříchu a o sjednocení se s Kristem opravdové, pak se život křesťana promění v onu dobrou půdu, kde mohou klíčit ctnosti, které umožní soužití plné lásky a míru mezi lidmi z různého prostředí. V tomto smyslu říká Benedikt XVI, že „kromě ekologie životního prostředí existuje ještě jedna ekologie, kterou bychom mohli nazvat 'lidskou,' a která, co se jí týče vyžaduje 'sociální ekologii.'" A dodává: "je naléhavě (...) potřeba úsilí o otevření cesty lidské ekologii, která by podpořila růst 'stromu pokoje.'“

Katolická církev měla na poslední tři papeže štěstí. Sv. Jan Pavel II. byl zvolen papežem v roce 1978 jako první neitalský papež po 455 letech (před ním to byl v 16. století papež Hadrián VI. který pocházel z Nizozemí). Jeho nástupce a dřívější blízký spolupracovník, Benedikt XVI., jako první papež po osmi stoletích z úřadu dobrovolně ve svých 85 letech odstoupil (před ním v roce 1294 rezignoval papež Celestýn V.) a dal svým nástupcům příklad, že i papež má právo na odpočinek, když síly ubývají a nemusí nutně v úřadu zemřít. A konečně papež František je prvním mimoevropským papežem od roku 731, kdy římskokatolickou církev vedl sv. Je pozoruhodné, že v dlouhé řadě předchůdců je současný papež prvním, kdo si zvolil jméno František, po sv. Františkovi z Assisi, zakladateli významného mnišského řádu a také patronovi ekologů (papež František je však prvním jezuitou, nikoliv františkánem, který se stal papežem).

Vzhledem ke globálnímu zhoršování stavu životního prostředí se papež František obrací ke každému člověku této planety, nejen ke křesťanům nebo členům katolické církve. Už z povahy svého poslání uvažuje v dlouhodobém časovém horizontu, z pohledu věčnosti. Má schopnost proniknout k uším a srdcím prostých lidí ve venkovských komunitách i ve vyloučených oblastech měst (tzv. Proto je důležité, že hned na začátku (paragraf 5) jde František ke kořenu problémů, když říká, že „každá snaha o léčení a vylepšení světa vyžaduje hlubokou změnu způsobu života, modelů výroby a spotřeby a zkostnatělých mocenských struktur, které dnes ovládají společnost“.

Předchůdce Františka, Benedikt XVI. Je to tak. Buď se budeme považovat za pány tvorstva, kteří mají právo s přírodou nakládat, jak se jim zlíbí (arogantně antropocentrický přístup), nebo přijmeme roli správců této planety, kteří jsou zodpovědní tomu, kdo nás, planetu, veškerý život i celý vesmír stvořil.

Papež František se ztotožňuje s patriarchou Bartolomějem, když vybízí k uznání hříchů proti stvoření: „Ať již lidé ničí biodiverzitu v Božím stvoření, nebo narušují integritu země a přispívají ke klimatickým změnám, zbavují zemi přirozeného porostu nebo ničí vodnatá území, když lidé znečišťují vody, zemi, vzduch - všechno jsou to hříchy. Máme Desatero, ale to jsme od Boha dostali před více než 3 000 lety a v průběhu historie se objevovaly nové výzvy. 21. století však přináší nové výzvy a není vždy snadné rozlišit, co je dobré (nebo co je ještě přijatelné) a co již ne.

Popírání či bagatelizace problému jsou opravdu velmi častým postojem, který brání přijetí opatření k nápravě (podle hesla „Neodpovídají-li moje představy realitě, tím hůře pro realitu“.) Riziko vyčerpání některých neobnovitelných zdrojů nebo klimatických změn úspěšně popíráme či bagatelizujeme nejméně čtyřicet let (od publikace první zprávy Římskému klubu „Limity růstu“ v roce 1972). Výsledek je ten, že na řešení máme o to méně času. Lhostejnost či rezignace na řešení problémů je nejen zbabělá, ale také bezohledná (zejména vůči našim potomkům). Spoléhat se jen na technická řešení je velmi nerozvážné. Je pravda, že člověk je obdařen neobyčejnou schopností tvořit, ale určitě není žádná záruka, že v pravý čas vždy přijdeme na to pravé řešení.

Při našem úsilí o ochranu životního prostředí a směřování k dlouhodobě udržitelnému rozvoji jsme odsouzeni k životu v nejistotě. Nevíme, jestli naše šance na úspěch je osmdesátiprocentní nebo pětiprocentní, přesto se musíme snažit a dělat to nejlepší, čeho jsme schopni. Je to podobné, jako s vírou. Nikdo nám nedá definitivní záruku, že Bůh existuje a Kristus vstal z mrtvých.

Již z praktických důvodů: početnost lidstva daleko přesáhla možnosti sběratelské obživy. Severoamerický světadíl byl s to uživit tři a půl milionu lovců/sběratelů.

Technologické odcizení je v naší zkušenosti nejzjevnější - a nejzhoubnější. Za nejcennější dobu svého života považuji sedmnáct let, která jsem prožil na lesní mýtině, kam nevedla ani asfaltová silnice, ani elektrický proud. Byl to pro mě čas obnovy, čas znovuzrození. V žádném případě nechci podceňovat či zpochybňovat důležitost návratu k přírodě pro osobní obnovu a orientaci o tom, co je v životě dobré a důležité. Společenská strategie pro čelení ekologické krizi to ovšem není.

Tu se pohybujeme zjevně na půdě filosofické, ne technické ekologie. Neklademe si otázku o technologiích, nýbrž o hodnotách a postojích, které si vyžaduje trvale udržitelné soužití člověka s přírodou. Přesto by bylo zavádějící hovořit o „hlubinné“ ekologii. Nejde o sestup do hlubin, o návrat k předtechnologickéniu životu či k předreflektivnímu vědomí. Jde o rozšíření obzoru z našich nároků na přírodu k naší dlouho přehlížené odpovědnosti za a k přírodě.

Za základní změnu posledních dvou století nepovažuji údajné „odcizení“ člověka od přírody, nýbrž výbuch lidské početnosti, náročnosti a výkonnosti. Odpovědnost za následky svého jednání člověku připadá v tu chvíli, kdy začne svobodně rozhodovat. Tím se výrazně vyčleňuje z přírody. Jeho jednání již neřídí instinkt či pud - a neodpovídají za následky jeho jednání. Odpovídá člověk, který rozhoduje.

Člověk je od prvopočátku svého lidství svým vlastním lidstvím nepřirozený. Lidské vyčlenění z přírody není následkem „pádu“ či „odcizení“. Patří neodmyslitelně k našemu lidství. Proto také soudobou ekologickou krizi nemůžeme řešit návratem k údajnému nenarušenému prvotnímu stavu. Ekologická krize není krizí z odcizení. Je krizí z nezodpovědnosti. Přijali jsme svobodu, nestarali jsme se o odpovědnost.

Co se změnilo, je, že v technologickém věku se stal početný, náročný a mocný. Hrůzně stoupající výlov moří a odlesnění Země nejsou následky lidského „odcizení“, nýbrž následky explodující početnosti. Je nás mnoho, potřebujeme mnoho zdrojů, zabíráme mnoho biotopů, vytváříme mnoho odpadu. Jsme nároční a nezodpovědní ve své náročnosti. V nadspotřebních zemích ničíme chamtivostí, ve zbídačených ze zoufalství - a nepozastavujeme se nad tím, že rozdíl se zvětšuje. Snad nejhrůznější je, že jsme mocní. Technologie nám umožňuje skoro neomezené uvolňování energie, a tím zaručuje, že naše omyly budou mít dalekosáhlé následky.

Proto mám za to, že základem filosofické ekologie nemůže být návrat k přírodě, nýbrž přijetí odpovědnosti za přírodu - a za dopad našeho jednání. Nemám tu na mysli jen individuální odpovědnost, třeba za třídění a recyklaci odpadu, za užívání hromadné kolejové dopravy a omezení konzumní náročnosti, ač i to je důležité. Mám na mysli také společenskou odpovědnost, legislativu, která podporuje udržitelnost, zvýhodňuje šetrnost, podporuje kolejovou a omezuje silniční a leteckou dopravu, výchovou i institučním zázemím podporuje ekologické úsilí občanů. Individuální pohodlnost a kolektivní chamtivost mi připadají jako hnací síly ekologické katastrofy: na nezodpovědnosti se vydělává.

Mám za to, že v praxi to znamená především jasně si uvědomit plný dopad našeho jednání. Je potřeba, abychom si všichni byli vědomi všech následků našich samozřejmostí, které dnes zakrývají mlhy mlčení, neviditelné dotace a vědomé dezinformace. Potřebujeme všemožně zviditelňovat následky naší konzumní orientace.

Pak druhá potřeba: potřebujeme vyvíjet občanský tlak na naše veřejné činitele na všech úrovních, aby legislativou, vládními postupy i příkladem podporovali ekologické chování jak občanů, tak právních osob. Maximalizace zisku je legitimní jen tehdy, když subjekt nese všechny následky svého podnikání pro trvalou udržitelnost života.

K tomu bych dodal třetí potřebu: potřebujeme v sobě, v našich dětech, v naší společnosti podporovat představy o smyslu lidského života, které vedou k trvalé udržitelnosti. Ani osobní, ani společenskou odpovědnost se nám nepodaří prosadit, pokud budeme žít v představě, že smyslem osobního života je mít, ne být, hromadit, ne sdílet, a účelem společnosti je zajistit nekonečné stupňování osobní potřeby. Potřebujeme se učit vážit si života. Není to snadný úkol. V zájmu všech mocných světa je přetvořit své poddané na tupé konzumenty, kterým stačí chléb a hry či nověji auto a televize. Udržitelnost lidského života je náročnější. Vyžaduje kriticky myslící a štědře cítící občany. A tu se vracíme k výchozímu bodu. Úkolem ekologie není osobní obnova - a osobní obnova není dostatečnou strategií ekologické udržitelnosti. Proto mám podstatné výhrady k norskému ekoguru Arne Naessovi a jeho pojetí „hluboké“ ekologie.

Ekologie má i druhý, morální kořen. Tím je uvědomění, že člověk není jen pán a dobyvatel přírody, nýbrž její nedílná část. Když přírodu ničí, poškozuje něco stejné cenného, jako je sám. To vede k naléhavé otázce o místu člověka v kosmu, o jeho oprávnění a poslání. Tou se zabývali již prvotní lovci, když se omlouvali duchu skoleného zvířete a děkovali mu, že obětovalo své tělo jejich obživě. Zabývají se jí stoičtí Filosofové, když se táží, co znamená žít přirozeně, v přírodě a s přírodou. Kladou si ji v 19. století myslitelé jako H. D. Thoreau či na počátku našeho století esejisté jako John Muir.

Svérázný norský myslitel Arne Naess označil tyto dva rozměry ekologického úsilí jako „povrchní“ a „hlubokou“ ekologii. Vydávat ho proto za „zakladatele hluboké ekologie“ mi připadá neoprávněné. Filosofická ekologie je stará jako lidstvo samo. Ve dvacátém století nabývá u autorů jako Aldo Leopold zcela vědomě podobu, která plně odpovídá Naessovým pozdějším představám. I tento přínos je problematický.

tags: #ekologie #duse #a #sveta

Oblíbené příspěvky:

• Řešení odpadu a hydroizolace v koupelnách dřevostaveb
• Jak správně nainstalovat odpadní hadici myčky?
• Efektivní metody čištění betonu
• Ekosystémy a cykly živin
• Mariánské Lázně a čistý vzduch