Ekologie krajiny: Esej s příklady

Kolonizace Čech, Moravy a Slezska byla a je značně ovlivněna naší jedinečnou polohou v „srdci Evropy“, kudy prochází řada jak přirozených, tak člověkem vytvořených migračních tras.

Sádlo nás se svými kamarády z branže poučí, že slovo krajina je odvozeno od slova „kraj“ ve smyslu okraje; neboť krajina je přesně to, co vidíme před sebou od kraje ke kraji. Přesněji: „Krajina je území vymezené svými kraji, které od nás ke svým krajům ubíhá, je to území na kraji.“

A tak se dozvíme, že člověk na tomto území od kraje ke kraji žije už velmi dlouho, ale to, co na nás venku číhá, už není krajina jen tak, ale je to krajina kulturní. Tedy něco jako ochočená. Neboť kulturní krajina je někde na pomezí přírody a kultury.

Kulturní krajina začíná už tím, že se lidé rozhodnou dlouhodobě kultivovat území, kde se usídlili. Je to tedy věc našich zásahů do přírodního koloběhu, ale záleží na tom, jak kvalitní či barbarské je toto ovlivnění přírody. A nelze pochybovat o tom, že se všechny tyto zásahy sčítají, čili tento náš vliv na přírodu má kumulativní ráz.

Kulturní krajina vznikla až v neolitu (u nás tedy před nějakými sedmi tisíci lety), kdy se nové výdobytky z Předního Východu - jako domácí zvířectvo a uměle pěstované rostliny - dostaly až k nám. Původní krajina, jejíž osazenstvo rostlinné i živočišné říše se zde ustálilo po poslední době ledové, tak byla doplněna zavlečenými druhy, které se původně usídlily jen na některých stanovištích, jakými byly pole, lidská sídla a cesty. Jinak ovšem původní druhy rostlin a živočichů nám tady zůstaly, což do jisté míry trvá do současnosti.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Kulturní krajina nebyla tehdy tak ostře oddělená od divočiny jednoduše proto, že tehdy převažující lesy byly rovněž využívány: sloužily k pastvě i zisku stavebního či palivového dřeva. Les se tak prosvětloval, ale nemizel.

Vidíme tedy, že počátky této „lidské“ krajiny před nějakými sedmi tisíci lety byly docela nenápadné. Sádlo tu dobu nazval „sametový neolit“. Jak vidno, neolitičtí přistěhovalci, kteří k nám přišli původně z Balkánu a vytvořili jednotnou kulturu od Dunaje po Pařížskou pánev (kultura lineární keramiky), se u nás zabydleli, aniž museli překonávat mnoho potíží, jež si prvotní pěstování kulturních rostlin a zvířat vynucovalo.

Naštěstí krajina reaguje pomalu, takže změny, s nimiž přišel neolit, došly plného naplnění až v další pravěké fázi s tím, že nově rovnováhu narušil až vrcholný středověk v průběhu 13. století. Výsledkem byl velký „baby boom“ a rostoucí počet obyvatel hledal novou půdu k obživě. Evropa byla na nohou.

S tím se mění i naše krajina, neboť nově budované nemovitosti se na dlouhou dobu stávají důležitým krajinným komponentem. Tato totální změna ekologických poměrů přichází do českých zemí z jihozápadu, podobně jako se šířilo tímto směrem křesťanství.

Vývoj krajiny ve středověku vedl k úplnému přerušení spojitosti mezi pravěkem a novověkem. Lze říci, že to byl konec spojení lidí s pravěkou krajinou, která tak zmizela beze stopy z naší historické paměti.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Zcela novým krajinným prvkem se stalo město. Lišil se od vesnice už jen tím, že se stavěl vertikálně, vše mířilo do výšky: hradby, domy, kostely.

Krajina dostává ve středověku nejen svou vnější tvářnost, ale také svou vnitřní kostru: vzniká farní síť a kostely se stávají schránou pro ostatky svatých. Do její vnější podoby zasahují nové technické prvky: na zamokřených půdách se zakládají rybníky pro chov ryb, využívají se přírodní toky k budování náhonů a mlýnů, což vede k masovému využití vodní energie.

Vidíme, že se příroda stává jakýmsi odrazem kultury a zdejší krajina nabývá nepochybně antropogenních, polidštěných tvarů. Vzniká tak dojem, že v krajině roste pouze to, co určili lidé, a z přírody se tak stává pouhý pomocník kultury.

Ale tento typ krajiny se v českých zemích ustálil zhruba mezi roky 1620 až 1800. Neboť díky novému využívání přírody vznikaly základy toho, co si dnes připomínáme jako ryze českou krajinu.

S příchodem nové šlechty začalo zcelování velkých ploch konfiskované půdy, které vytvořilo základ souvislých krajinných areálů. Začalo se hospodařit novým způsobem, když se u nás prosadila poprvé zemědělská velkovýroba. Ostatně neznamenalo to nic jiného, než že ještě více zesílil vliv lidských zásahů do krajiny.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Na rozdíl od dřívějších mozaikovitých polností se barokní krajina vyznačovala většími a ucelenými plochami polí, kde se přešlo na střídání plodin, aniž by se půda nechávala úhorem. Objevily se nám známé květnaté louky, kam už se nepouštěla zvířata na pastvu, ale které ženci dvakrát do roka sekali na sena a otavu.

A tak se od Sádla a jeho kolegů dozvídáme, že baroko je první pokus u nás vybudovat krajinu jako město. Město jako vzor tak kolonizuje veškerý prostor - přírodní i umělý. Zatímco venkovská krajina se pořád ještě sestávala z přírodních prvků, i když už jen z těch, které si tam člověk přál mít, město je ve své podstatě umělý lidský řád, který představuje vědomou racionalitu.

Rozvoj železářství a sklářství vyžadoval čím dál více dřeva, takže rostla jeho těžba. Mizí tak plnohodnotný lesní biotop i ve vyšších horských polohách a výsledek? Na konci 18. století pokrývaly lesy nejmenší plochu v historii českých zemí. A s lesy zmizely i poslední svědkové původní divočiny: medvěd, vlk, rys.

Kulturní krajina pokryla celou českou kotlinu do současné podoby. To, že barokní krajina přirostla k našim srdcím, je dáno především tím, že je první kulturní krajinou, která je ještě pořád podobná té naší současné.

Sádlo nás poučí, že rozhodujícím obdobím nové revoluce v krajině byla 70. a 80. léta minulého století. Počet lidí v zemědělství všeobecně poklesl, což znamenalo ústup člověka z krajiny: jeho činnost je sice všude patrná, ale fyzicky se člověk z krajiny vytratil.

Ale zároveň vzniká nová divočina: výsypky, skládky. Celé masivní oblasti se přetvořily v mrtvá území: jeďte se podívat pod Krušné hory, kdysi vzkvétající region měst a obcí, dnes model předpeklí.

Z lesů se staly smrkové plantáže na dřevo a okraje měst se pojí dohromady s polnostmi, skladišti, zahrádkářskými koloniemi, bývalými vesnicemi a s kusy nehezké přírody. Dnes neexistuje ani venkov, ani město, ale je to něco mezi tím. Hlavním typem krajiny je periferie.

Nepůvodní druhy v české krajině

V současné době není prakticky možné najít území, kde by se vedle původních druhů nevyskytovaly i nepůvodní druhy.

Z celkového počtu 3 557 taxonů flóry České republiky je nepůvodních více než jedna třetina, což je podle posledních publikovaných údajů 1 454 taxonů. Nepůvodní druhy se dělí podle doby, kdy se na naše území dostaly, na archeofyty a neofyty.

• Archeofyty: V České republice registrováno 350. Jsou to především polní plevele eurasijského původu, které se k nám dostaly spolu s neolitickými zemědělskými plodinami. Příkladem je koukol polní (Agrostemma githago), chrpa modrá (Centaurea cyanus) nebo pcháč oset (Cirsium arvense). Mezi archeofyty patří také záměrně pěstované léčivé rostliny, jako je mydlice lékařská (Saponaria officinalis).
• Neofyty: Podle posledních publikovaných údajů 1 104 a lze předpokládat, že se toto číslo bude stále zvyšovat. Přibližně do 70. let 19. století zhruba rovnocenně přibývaly taxony původem z Mediteránu a taxony zavlékané z ostatních částí Evropy.

I přes výskyt některých nebezpečných invazních rostlin je nutno říci, že míra rostlinných invazí v České republice je, stejně jako ve zbytku Evropy, ve srovnání s nejpostiženějšími oblastmi světa relativně nízká. Z historických důvodů je Evropa ve vztahu k ostatním kontinentům spíše zdrojem (donorem) než příjemcem (akceptorem) nepůvodních druhů. V ostatních částech světa je situace podstatně horší.

Existuje několik vzájemně se doplňujících vysvětlení, proč jsou invazní druhy tak úspěšné. Zavlečený druh přichází do nového prostředí mezi druhy, s nimiž nesdílí společnou evoluční minulost, a nemá proto často v novém prostředí tak silné konkurenty ani přirozené nepřátele (herbivory, patogeny) jako v původním areálu.

Úspěch invazních druhů bývá také přičítán jejich specifickým vlastnostem. Nepůvodní druhy se mohou prosadit i díky tomu, že v novém areálu chybí druhy s podobnými vlastnostmi. Další možností je, že jsou ve svých vlastnostech lepší - jejich semena lépe klíčí, rostliny rychleji rostou, prospívají v širším spektru podmínek prostředí, hojněji a déle kvetou, produkují větší množství semen, jsou schopny samoopylení, nepotřebují specializované opylovače, a pokud jsou vytrvalé, pak dobře regenerují z úlomků oddenků.

V některých případech může dojít k mezidruhovému křížení mezi nepůvodními druhy, jak se stalo například u křídlatek, kdy vznikl vysoce invazní taxon. K invazi přispívá i skutečnost, že některé invazní druhy využívají prostředí trochu odlišným způsobem než původní druhy a nedochází mezi nimi k tak intenzivní konkurenci.

K invazím navíc často dochází v místech, kde se náhle prudce zvýšilo množství dostupných zdrojů, zejména světla, vody a živin v půdě. K tomu vede narušování či odstranění vegetace, kdy se sníží odběr živin z půdy, která je navíc obohacena o živiny pocházející z odumřelých rozkládajících se rostlinných těl.

Dalším faktorem jsou změny v obhospodařování spočívající zejména v opuštění orné půdy, luk a pastvin. Změny využívání krajiny nevedou pouze k invazím nepůvodních druhů, ale také k nebývalému rozvoji některých domácích, zejména nitrofilních druhů označovaných jako apofyty.

Pravděpodobnost úspěšné invaze do sukcesně vyspělé zapojené vegetace a stabilizovaného společenstva je na druhou stranu relativně nízká. V extrémních biotopech, jakými jsou hory nebo hadcové výchozy, lze invaze pozorovat jen vzácně.

tags: #ekologie #krajiny #esej #příklady

Oblíbené příspěvky:

• Legislativa krmných odpadů
• Životní prostředí v Karlových Varech
• Co je to nezlomná přitažlivost přírody?
• Řešení pro padající koš
• Škola v přírodě a aktivity na Gymnáziu ARCUS