Ekologie v českých médiích

V České republice se ochrana životního prostředí a udržitelného rozvoje začala diskutovat a reflektovat v médiích se značným zpožděním oproti západním zemím.

Desítky let totalitní cenzury se pochopitelně projevily i ve zpravodajství o životním prostředí. Jak režim oslaboval, objevovaly se i první vlaštovky ve formě článků o neutěšeném stavu životního prostředí v tehdejším Československu. Zlomová byla druhá polovina osmdesátých let, rok 1989 a období, které následovalo.

V této době dochází k zakládání mnohých periodik, z nichž se některá zaměřovala přímo na environmentální problematiku. K prvním časopisům celostátního významu zaměřeným na environmentální témata patří časopis Veronica, který byl založen již roku 1986.

Environmentální témata jsou specifická, vzhledem k tomu, že jsou průřezová a zajímají pouze užší okruh čtenářů. Proto se jimi v omezené míře zabývají všechna hlavní média - ale žádné se na ně vyloženě nezaměřuje.

Níže je uveden přehled některých periodik, která se více zaměřují na problematiku jednotlivých pilířů udržitelného rozvoje, seznam není ani zdaleka vyčerpávající.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

• Literární noviny jsou český kulturně-politický týdeník.
• Deník Referendum je český nezávislý internetový deník, který začal vycházet 30. listopadu 2009.
• Časopis přítomnost je jedním z nejstarších dosud žijících mediálních projektů.
• Časopis otevřený zejména studentům sociologie při Institutu sociálních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.
• Časopis Bio se zaměřuje především na problematiku biopotravin a sní související témata.
• Časopis EKOfutura je dvouměsíčník, který je vydáván občanským sdružením EkoFutura.
• Internetový deník Ekolist.cz vychází od roku 1997 a zprostředkovává aktuální informace o přírodě a životním prostředí.
• Dvouměsíčník Sedmá generace patří k nejpopulárnějším českým časopisům zabývajícími se environmentální tematikou.
• Celostátní environmentálně-kulturní časopis Veronica vydává základní organizace Českého svazu ochránců přírody Veronica.
• Envigogika je odborné recenzované periodikum vydávané Centrem pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy (v rámci oddělení environmentálního vzdělávání).
• Odborný technický časopis Ochrana ovzduší vychází od roku 1997 jako dvouměsíčník.
• Časopis Ochrana přírody vychází od roku 1946.

Tematikou udržitelného rozvoje se samozřejmě v určité míře zabývají i mainstreamová média, popř. jednotlivé blogy a nové mediální kanály stále vznikají či zanikají.

Ekologické vydávání knih

Co znamená vydávat knihy s ohledem na životní prostředí? Barbora Baronová z nakladatelství wo-men popisuje, co si musí vyslechnout český vydavatel, který bere udržitelnost knižního provozu vážně.

Když se řekne „vydávat knihy ekologicky“, většina nakladatelství se hned začne ohánět publikacemi bez plastu a papírovými páskami na balení zásilek. Téma ekologie v rámci vydavatelské praxe však v sobě zahrnuje více proměnných, jako jsou například životnost knih, férové odměňování autorů, materiálová dostupnost nebo samotná udržitelnost nakladatelské praxe. Všechny tyto aspekty je navíc třeba nahlížet perspektivou země, ve které kniha vzniká.

Knihy se pohybují v ekosystému, jejž tvoří tvůrci, nakladatelství, distribuce, obchody, knihovny a pak čtenářky a čtenáři. Pro udržitelnost takového knižního ekosystému jsou proto důležité hodnoty jako etika, férová spolupráce, solidarita - a v neposlední řadě i ekologie. Ta bývá mnohdy všemi aktéry přehlížena - často z ekonomických důvodů.

Tlak na co nejnižší konečnou cenu knih láká nakladatele tisknout v Číně, na nekvalitní papír, produkci vydávat v obřích nákladech, potažmo posléze kulturně a esteticky kolonizovat země, kam se pak knižní nadprodukce odklání. Vedle toho si čtenáři samozřejmě nárokují vytoužené knihy vlastnit a dožadují se slev, které neznamenají nic jiného než nutit knižní produkce chovat se právě neekologicky, potažmo narušovat křehký knižní ekosystém tím, že někdo kvůli snížené ceně publikace nedostane spravedlivě zaplaceno.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Pak se divíme, že zavřelo další nezávislé knihkupectví, protože jako jediné nemělo slevu dát z čeho. Čtenáři si knihu přišli osahat, vyfotit, aby si ji v kavárně za rohem pak pořídili online levněji - na úkor marže pro knihkupectví. Nezaplacení často zůstávají tvůrci obsahu.

V knižním ekosystému by mnohem silnější pozici mohly mít veřejné knihovny, kdyby se jim dařilo zvyšovat dostupnost knih, kterých by se potom mohlo produkovat méně. Menší produkce knih by následně samozřejmě znamenala menší environmentální dopady ze strany distribuce.

Uvědomila jsem si, v jak privilegované zemi pro nakladatelskou praxi žijeme - můžeme si vybírat z nespočtu lokálních tiskáren. Máme k dispozici ekologický papír a v případě malých nakladatelství dokážeme knihy do obchodů distribuovat klidně i tramvají. Můžeme se účastnit řady dostupných lokálních akcí a prodávat knihy napřímo. Nejenom koncovým zákazníkům a zákaznicím, ale třeba i knihovnám, které v Česku tvoří jednu z nejhustších sítí na světě. Ekonomicky jako země rosteme, a tak si vedle knih můžeme pořizovat i čtečky nebo audioknihy.

V české diskusi na téma ekologického vydávání knih je bohužel stále mnoho ale. Jako nakladatelka, která se snaží minimalizovat dopady svého nakladatelství na planetu, čelím někdy nenávistným komentářům čtenářek a čtenářů, kteří investici do ekologicky šetrnější knižní produkce nepovažují za relevantní. Ono se totiž cokoliv ekologického u nás v Česku pořád ještě zesměšňuje, relativizuje, znevažuje.

Existují dvě hlavní cesty k proměně našeho chování v knižním ekosystému. Jednou je vzdělávání, tedy informování o důsledcích našeho chování. Druhou pak kritika a nové nastavení grantové politiky v kultuře.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Ministerstvo kultury by se mělo pokusit zohledňovat křehkost knižního ekosystému a cíleně posilovat především nejslabší články v něm. Třeba právě prostřednictvím vyššího oceňování pro-ekologického chování jednotlivých aktérů, jež celý systém posiluje. Struktury státu mají nástroje k tomu, aby jednotlivé složky knižního ekosystému vedly k větší ohleduplnosti vůči planetě.

Některé regiony a instituce pro nás mohou být v přístupech k ekologickému vydávání knih příkladem. L F T Institut de l’Ecoedició, který zastupuji, vypočítal, že uhlíková stopa knih, které byly v roce 2019 vydány v Katalánsku, činila přibližně 61 000 tun CO2. Toto množství odpovídá více méně uhlíkové stopě pouhých 19 vteřin, které by strávili všichni občané Katalánska naráz hledáním na Googlu. Ve srovnání s jinými obory jde spíš o malý environmentální dopad. Přesto by se pro kulturu, zvlášť pro vydávání knih, měly stát úvahy o dopadu na životní prostředí povinností. Kultura představuje souhrn znalostí, zkušeností, názorů, hodnot, postojů a významů, je způsobem života i komunikací.

Ekologické vydávání knih není možné bez konsenzu a spolupráce všech dílčích aktérů knižního trhu. V Katalánsku vzešlo několik podnětů od nakladatelství zkoumajících ekologické vydávání knih a podporujících lokální produkci jako způsob pečování o lokální vydavatelský průmysl a jeho environmentální dopad. Návrhy soukromého sektoru jsou velmi důležité, nicméně popularizovat eco-publishing lze jen s podporou veřejné správy. V tomto ohledu máme v Katalánsku velké štěstí, neboť naše vláda chápe svou zodpovědnost a navrhla unikátní i dost ambiciózní plán podpory kulturnímu průmyslu. Umožňuje prostřednictvím řady grantů i specializovaného vzdělávání snižovat dopad aktérů na životní prostředí.

Nicméně ekologické vydávání knih je především revoluce, a ta potřebuje sílu a víru. Pomohlo by, kdybychom porozuměli nejenom naléhavosti týkající se udržitelné kulturní produkce, ale i spotřeby. V tomto smyslu jsou naši čtenáři na změnu nejenom připraveni, ale dokonce si ji i žádají. Dokazují to nejenom výstupy několika anket.

Čtenáři mají právo znát environmentální dopad knižní produkce - a nakladatelství zase povinnost o něm informovat. Když čtenářům představujeme nakladatelskou filosofii, potažmo účel, s jakým naše knihy vydáváme, musíme je také informovat o strategických rozhodnutích souvisejících s našimi environmentálními závazky. To proto, abychom přispívali k vědomějšímu a udržitelnějšímu způsobu, jakým kulturu konzumovat. U knih se nesnažíme minimalizovat dopad na životní prostředí jen proto, abychom nezahynuli, ale protože takové chování přispívá ke šťastnějšímu způsobu života.

Jiným způsobem, jak docílit změny, je uhlíková gramotnost. Kdybych o uhlíkové stopě v Katalánsku vyprávěla bez přirovnání k dalším věcem, samotné číslo by pravděpodobně nemělo žádnou relevanci. Totéž platí pro čtenáře - když jim řekneme, že kniha v jejich rukou představuje 1 453 gramů CO2, ale díky principům ekologického vydávání jsme ušetřili 235 gramů CO2, nemusí to být srozumitelné.

Náš institut vyvinul speciální kalkulačku (BookDAPer) s cílem měřit environmentální dopad knih tištěných jak digitálem, tak offsetem. Dopady, které kalkulačka vyhodnocuje, jsou: uhlíková stopa, vygenerovaný odpad a také spotřeba vody, energie a materiálu. Kalkulačka počítá také environmentální úspory při srovnání s produkcí knih, které ekologické principy nenásledují. Získaná data jsou důležitá nejenom proto, abychom dopady knižní produkce na životní prostředí dovedli předat. Už jenom jejich znalost nám umožňuje je snižovat, tedy včleňovat jednotlivé udržitelné principy do našeho rozhodování o designu knih, jejich produkce, distribuce a podobně.

Jen jako příklad uvedu, že uhlíková stopa knihy o rozměrech 13 × 20 centimetrů se 188 stranami, která byla vytištěna lokálně v Katalánsku v nákladu 1 100 výtisků, odpovídá 948 gramům CO2. Pouhou změnou velikosti knihy na 10 × 13 cm se mohou emise CO2 snížit až na 491 gramů.

Environmentální žurnalistika

Environmentální žurnalistika (anglicky: environmental journalism) je směr v rámci žurnalistiky, který se orientuje na environmentální problematiku, přičemž klade důraz na interakci probíhající mezi člověkem a jeho životním prostředím; v současné době se její záběr rozšiřuje a environmentální žurnalisté se zabývají i dalšími pilíři udržitelného rozvoje a související problematikou (nerovnost, rovnoprávnost mužů a žen, atd.).

Zdaleka nejen umělci chtějí tvořit ekologicky: ekologických je stále víc potravin, ekologický může být celý náš způsob bydlení, ekologická je dokonce i móda. A zároveň je sama ekologie módou. Grantové žádosti se hemží prohlášeními, nakolik je projekt, jejž ten či onen tvůrce hodlá vytvořit, citlivý ke svému prostředí, ekologický či alespoň takzvaně místně specifický.

Ovšem ekologické umění neznamená pouze využívání přírodních materiálů, odkazování ke klimatickým změnám či upozorňování na zhoršující se stav životního prostředí. Na stránkách on-line časopisu LAND: Landscape, Art and Design (landviews.org), který tvoří síť ekoumělců, spisovatelů a aktivistů, je manifest Eco-Artu, jejž sepsali Linda Weintraub a Skip Schuckmann roku 2004: podle nich se ekologičtí umělci liší od jiných umělců tím, že tvoří s vědomím účinku, který má jejich dílo na okolní prostředí.

Řecké slovo oikos znamená domov, hospodaření či životní vztahy: ekologie je interdisciplinární vědecké studium vztahů mezi organismy a jejich interakcemi v prostředí. Podle autorů manifestu ekoumělci využívají domácí materiály, místní zdroje energie, reflektují udržitelné procesy a zpracovávají lokální témata.

K popisu škály jejich působení používají termín mucro (odvozený od slova muck, tedy špína, hnůj či bláto): „Ekoumělci ,se špiní‘ (muck) geologickými, atmosférickými a biologickými fenomény. ,Špiní se‘ společenskými vztahy, lidským chováním, myšlenkovými procesy a motivacemi.

Počátky ekologického umění sahají do šedesátých let 20. století. Kontroverzními počiny se vztahem k životnímu prostředí v té době proslul v Norimberku narozený židovský umělec Gustav Metzger, který se jako dětský uprchlík dostal z rodného Polska do Velké Británie.

Autor autodestruktivních uměleckých manifestů a veřejných demonstrací, upozorňujících na nebezpečí vědy a technologie, při jedné ze svých akcí v roce 1970 (Mobbile) umístil na střechu svého auta plastovou krabici a připojil k ní výfukovou trubici. Dovnitř umístil kusy masa a rostliny a pozoroval, jak v průběhu projíždění Londýnem obsah černá a odumírá. Je snad paradoxní označovat jeho názornou ilustraci městského znečištění za ekologické umění.

Podle Guattariho je nutné vnímat svět z perspektivy tří ekologií: sociální, mentální a environmentální. Propojení kultury a společnosti ilustruje na příkladu francouzského televizního experimentu s chobotnicí: moderátor Alain Bombard ukázal divákům dvě akvária, jedno se špinavou vodou z přístavu Marseille, v němž plavala zdravá chobotnice. Když ji ale přenesli do „normální“, čisté vody, za chvíli zemřela.

Znečištění vod v Benátkách mutujícími řasami je nutné vnímat v souvislosti se znečištěním televizní obrazovky „degenerovanými“ obrazy, tedy „jiným druhem řas“. Ekologické tedy podle Guattariho funguje v každodenním životě, na všech úrovních. Výsledný apel zní: všichni by měli být dobrými aktivisty a ekologie by se měla vymanit z tradičního vnímání coby aktivita minority milovníků přírody či expertů.

tags: #ekologie #v #českých #médiích

Oblíbené příspěvky:

• Získejte půjčku na ekologický zdroj
• Tipy pro výběr výsuvného koše
• Recenze penzionů pro rodiny
• Recenze filmu S Jakubem v přírodě
• Skladka Jablonec: Podrobná recenze