Ekologie a změny v české krajině

15.03.2026

Naše krajina nevzkvétá. Naši odborníci pomocí satelitních snímků zhodnotili její stav a výsledky mluví za vše. Půda umírá, stromy chřadnou, voda mizí, teploty stoupají. Velkou měrou za to může konvenční hospodaření, které způsobilo odlesnění krajiny, pokles biodiversity a erozi půdy. Jestli chceme, aby nás naše krajina dál živila, poskytovala nám útočiště či prostou krásu k odpočinku, měli bychom ji uzdravovat. Přečtěte si první ze tří dílů našeho miniseriálu. Dnes o celkovém potenciálu krajiny, ve které žijeme.

Zdraví krajiny přímo odpovídá zdraví jejích obyvatel - lidí, zvířat, rostlin i mikroorganismů. Vyjadřuje pestrost a míru, do jaké krajina odpovídá svému potenciálu z hlediska schopnosti zachytávat sluneční energii, odolávat přírodním a člověkem způsobeným katastrofám. Je klíčovým parametrem určujícím schopnost krajiny živit svoje obyvatele a udržovat pro ně vhodné podmínky. Zdraví naší krajiny ale není dobré a máme tak dluh nejen vůči ní, ale i vůči sobě a dalším generacím. Krajina v České republice je poznamenaná nevhodným hospodařením, zejména v oblastech úrodných niv kolem řek Labe a Moravy. Jak si vedou různé části naší republiky, si můžete prohlédnout v interaktivní mapě.

Význam rostlin v krajině

Rostliny jsou pro naši krajinu klíčovým prvkem. Jsou totiž schopny zachycovat sluneční záření. Proč je to pro nás důležité? Rostliny zachycují sluneční záření dvěma způsoby: fotosyntézou a při chlazení krajiny, kdy rostliny část sluneční energie využívají k přeměně vody na páru (transpiraci). Z našeho zkoumání vyplývá, že podstatná část slunečního záření však zůstává naší krajinou nevyužita, protože významná část naší země zůstává po značnou část roku bez vegetace. To je hned dvojnásobný problém:

Naše hospodaření s krajinou je neefektivní, protože není realizovaný jeho potenciál a značná část energie se vyplýtvá, aniž by se využila k produkci biomasy, kyslíku, chlazení nebo zachycování oxidu uhličitého z atmosféry.
Nevyužitá sluneční energie se přeměňuje na škodlivé teplo, které přispívá k přehřívání krajiny, suchu, poklesu úrodnosti půdy a celkově k nepohodlným životním podmínkám lidí ve městech a v krajině.

Vysoká míra homogenizace krajiny zároveň snižuje množství živočichů a rostlin a celkově i pestrost krajinných prvků (jako jsou remízky, aleje, tůňky apod.). Příhraniční lesnaté horské oblasti, jako jsou Beskydy nebo Šumava, vyšly v našem hodnocení jako nejzdravější, a představují tak naše nejcennější přírodní bohatství. Lesy totiž poskytují největší množství ekosystémových funkcí a služeb - jedná se o tzv. multifunkční typ krajinného využití. Lesy najdeme na téměř 40 % naší země, na celkovém zdraví české krajiny se podílí z jedné čtvrtiny (graf 1). Česká krajina se řadí do biomu zvaného „smíšený les mírného pásu“, proto k ní les neodmyslitelně patří, a proto se k němu vždy bude přirozeně snažit navrátit (obr. 1 a 2). My lidé se tomuto procesu všemožně bráníme klučením, pravidelnou orbou a používáním chemických látek.

Orná půda, která je dominantní součástí zemědělské půdy, produkuje pouze potraviny a krmiva, a proto patří k monofunkčnímu typu krajinného využití. Ačkoliv zemědělské plochy zabírají téměř polovinu rozlohy české krajiny, na jejím zdraví se podílí pouze z 16 % (graf 1). Krajinu nechladí, nejsou esteticky hodnotné, neslouží k rekreaci a ani neposkytují domov početným druhům rostlin a živočichů. Lesy byly v průběhu staletí postupně káceny a v úrodných oblastech řek Labe a Moravy vznikaly rozsáhlé zemědělské oblasti, které postupně pohltily zbývající ostrůvky vegetace. Krajina se dále měnila. Původní smíšené lesy nahradily monokultury smrků, které dnes tvoří dominantní lesní typ. S nástupem mechanizace v zemědělství a lesnictví došlo k narovnání a zpevnění vodních toků, rozorání mezí a remízků a vysušení mokřadů.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Při pohledu ze satelitů se ukazuje, že krajina vlivem konvenčního hospodaření přeměnila z vysoce produktivních a zdravých lesů na podřadné typy krajinného pokryvu. Současná zemědělská krajina je přehřátá, jednolitá a neproduktivní. Orná půda je zcela zakrytá rostoucími rostlinami pouze cca 3 měsíce v roce. Člověk využívá krajinu několika různými způsoby. Ty se velmi liší tím, jak přispívají k celkovému zdraví krajiny, její pestrosti, plodnosti a chladící schopnosti.

Typy krajinného využití

České lesní ekosystémy zachytí nejvíce slunečního záření během fotosyntézy a jsou nejvýznamnějším typem krajiny z hlediska chlazení. Jsou i nejpestřejším typem krajinného pokryvu, nicméně značná část je tvořena monokulturami. Části našich lesů jsou proschlé a nerostou, trpí následky kůrovcové kalamity a dopady pasečného hospodaření (holoseče). Traviny jsou plochy s převahou lipnicovitých vytrvalých rostlin, které mají přírodní charakter a neslouží primárně k pastvě nebo produkci sena. Hrají roli v udržování pestré krajinné mozaiky a jsou dle potřeby sečeny, aby nezarostly dřevinami. Často se nacházejí v horských, suchých nebo naopak podmáčených místech nebo v chráněných oblastech, tedy místech nevhodných pro zemědělskou produkci.

Urbánní systémy jsou povrchy s trvalou vegetací v kombinaci se zpevněnými povrchy a stavbami. Jedná se o tzv. spojitou a nespojitou městskou zástavbu a další plochy. Tvoří 10 % celkové rozlohy republiky. Ke zdraví krajiny přispívají poměrně málo. Zemědělské ekosystémy patří mezi méně hodnotné typy krajinného využití. Ve všech ohledech mají nižší než poloviční hodnoty - dokonce i fotosyntetický potenciál, který odpovídá roční produkci biomasy (potraviny, krmiva a meziplodiny), je nižší než u městských povrchů. Konvenční zemědělství je postavené na krátkodobém, intenzivním pěstování jednoletých nebo dvouletých monokultur. Po většinu roku jsou pole buďto holá, část roku jsou rostliny malé a nekryjí půdu dostatečně a část roku jsou plodiny zralé a de facto suché.

Při hustotě lidské populace se nelze vrátit k původnímu stavu, lze ale hospodařit chytřeji a přírodou se inspirovat. Jedním z řešení je agrolesnictví, které napodobuje pestrá lesní společenství. Díky tomuto hospodaření je krajina nejen produktivnější a hezčí, ale také ve výsledku i samotný zemědělec výrazně ušetří na pesticidech, hnojivech a orbě. Tam, kde agrolesnictví není vhodné, může zemědělec aplikovat regenerativní zemědělství, které se snaží udržet povrch půdy soustavně pokrytý zelenou vegetací, nenarušuje půdu orbou a nepoužívá umělá hnojiva. Aktuální zdraví krajiny jsme měřili jako vzdálenost od hypotetické ideální situace, ve které by naši zemi pokrývaly ze 100 % jenom nejzdravější lesy a traviny, které vyšly jako nejlepší v našem měření. Zdraví krajiny jsme hodnotili s pomocí satelitních snímků území ČR, focených v letech 2020 a 2021. C) Krajinná pestrost: druhová, věková a prostorová pestrost vegetace.

Politika krajiny a její cíle

Česká krajina čelí problémům, které ovlivňují její schopnost plnit funkce nezbytné pro lidskou společnost. Jedním z problémů je úbytek biodiverzity a eroze ohrožující úrodnost půdy, nedostatečná schopnost zadržovat vodu zase škodí během sucha i povodní. Potřebná řešení jsou přitom často dobře známá, ale nebyla dosud souhrnně a celoplošně uplatňována.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Právě dlouhodobé zlepšování stavu krajiny je cílem strategického dokumentu Politika krajiny v gesci Ministerstva životního prostředí, který dnes schválila vláda. Už od 90. let má Česká republika dluh vůči své krajině, který nyní postupně splácíme. Je potřeba se dívat komplexně na funkčnost krajiny, na její průchodnost a vzájemné souvislosti. Zatímco obce zvládly územní plánování svých intravilánů, problémem zůstává extravilán, tedy krajina jako propojený systém, který aktuálně není v dobrém stavu a vyžaduje obnovu. Politika krajiny přináší ucelený přístup k jejímu rozvoji, plánování a správě. Usiluje o posílení rozhodovací role obcí i občanů a zaměřuje se na lepší ochranu půdy a vody i na adaptaci krajiny na klimatickou změnu. Tento dokument ukazuje, jak v krajině žít, jak o ni pečovat a zachovat ji zdravou pro budoucí generace,“ vysvětluje ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL).

A dodává: „Je potřeba zaměřit se na obnovu krajiny a přírody. Například kvůli erozi každoročně ztrácíme přibližně 21 milionů tun ornice, což lze vyjádřit jako ztrátu 4,3 miliard korun ročně. V důsledku narovnávání řek během minulého režimu jsme přišli o třetinu celkové délky toků. A za posledních dvacet let vymizelo zhruba 31 % polních a lučních ptáků. To vše negativně ovlivňuje nejen přírodu, ale i zemědělskou produkci, kvalitu života a schopnost krajiny čelit dopadům klimatické změny.“

Schválená Politika krajiny je strategický dokument, který se komplexně věnuje plánování, ochraně a využívání krajiny a stanovuje cíle a opatření do roku 2050 v klíčových oblastech. Těmi je například obnova hydrologických funkcí krajiny a posílení retenční schopnosti území, zachování a obnova biodiverzity a propojení území nebo zlepšení struktury zemědělské krajiny. Dalšími tématy jsou adaptace lesů na klimatickou změnu s důrazem na jejich pestrost, koordinace rozvoje dopravní, technické a zelené infrastruktury nebo vzdělávání a zapojení veřejnosti do péče o krajinu.

Podle Politiky krajiny musí rozvoj zastavěného území a infrastruktury respektovat přírodní a kulturní hodnoty krajiny, včetně přílišného zastavování doposud volné krajiny. Nově zastavěné plochy musí počítat s dopravní, technickou a zelenou infrastrukturou, ale také s infrastrukturou sociálních služeb a s podílem veřejných prostranství. Stavby dopravní a technické infrastruktury celostátního významu je nutné vzájemně koordinovat již ve fázi plánování a projektování.

Adaptace krajiny na klimatické změny

Letošní rekordně teplé léto a začátek září, následované katastrofálními povodněmi, naléhavě nastolují téma adaptace krajiny na projevy klimatické změny. Na rozdíl od mitigačních opatření, jejichž cílem je snížení zdrojů emisí skleníkových plynů a zpomalení či zastavení oteplování planety, jsou adaptační opatření úpravami vedoucími ke snižování zranitelnosti vůči dopadům klimatické změny.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Výzkum byl zaměřen na adaptační opatření v oblasti lesů, zemědělské půdy, vody v krajině a ekosystémů. Lidé se pozitivně staví k obnově mokřadů; s tím, aby jejich obnovu stát podporoval, spíše nebo určitě souhlasí 87,8 % respondentů. 83,5 % respondentů se klaní ke zvýšení podílu suchu odolných dřevin a 75,5 % k ponechávání zbytků po těžbě k zetlení a k příspěvkům státu na ekosystémové funkce lesů. Na druhou stranu, dlouhodobý a zásadní problém českých lesů - přemnožená spárkatá zvěř - není veřejností chápán jako problém tak jednoznačně: 58,5 % respondentů souhlasí s vyšším odlovem. Nejmenší podíl respondentů (48,7 %) souhlasí se zákonným omezením umělé výsadby sazenic.

Adaptační opatření na zemědělské půdě jsou vesměs přijímána pozitivně. Stejně jako v lesích mokřady jsou u respondentů nejvíce populární zelené biopásy; s povinností vlastníků je vytvářet souhlasí 87,4 % respondentů. Téměř stejný podíl (86,4 %) respondentů se staví za omezení výstavby hal ve volné krajině, s tím že je zde výrazně vyšší podíl těch, kteří s tímto opatřením rozhodně souhlasí (55,2 %). Podobné míře podpory se těší šlechtění odolných odrůd a vysazování stromořadí na zemědělské půdě (82,7 % a 81 %). Zvýhodnění ekologického zemědělství podporuje 73,8 % respondentů. Nejnižší podporu z představených adaptačních opatření pro zemědělství mají vyšší tresty za nesprávným hospodařením způsobenou erozi na polích; s nimi souhlasí 68,4 % respondentů.

O nutnosti revitalizace vodních toků se ve veřejném mediálním prostoru dozvídáme dlouho a je to opatření, které se těší v této skupině zdaleka nejvyšší podpoře; souhlasí s ním 87,5 % respondentů, z toho 40,2 % souhlasí rozhodně. Stejně jako mokřady v lesích mohou podle veřejnosti mokřady na zemědělských pozemcích plnit svoji adaptační funkci; s jejich obnovením souhlasí 79,5 % respondentů. Zákonná povinnost nakládání s dešťovou vodou u nových staveb se jako potřebná jeví 73,4 % respondentů. Omezení spotřeby pitné vody v období sucha vnímá jako prospěšné už jen 62 % lidí. Rovněž intenzivní chov ryb v rybnících, který podle odborníků výrazně zhoršuje kvalitu vody v krajině, není vnímán palčivě. K jeho omezení se přiklání 57,1 % respondentů.

Co se týče výstavby přehrad, je česká veřejnost rozdělená tak, že 42,1 % respondentů s podporou výstavby nesouhlasí a naopak 40,2 % se k ní přiklání. Státní podpora obnovy poškozených ekosystémů se podle očekávání těší drtivé podpoře veřejnosti (91,4 %). Propojení krajiny, tak aby byla prostupná pro biologické druhy, je rovněž většinově podporováno stejně jako zvýšení počtu státem chráněných mokřadů (88 % a 80,7 %). Významné podpoře se těší rovněž vyhlašování nových chráněných území (80,4 %). S finančními náhradami vlastníkům pozemků za mýcení invazních druhů rostlin souhlasí 63,6 % respondentů.

Agrolesnické systémy (ALS)

Agrolesnické systémy (ALS) jsou způsoby hospodaření, které kombinují pěstování dřevin s jednou nebo více formami zemědělské produkce (pěstování zemědělské plodiny a/nebo chov zvířat). Integrované dřeviny zde plní významné ekosystémové služby a mimoprodukční funkce jako je zejména ochlazování krajiny a aktivní působení proti změně klimatu. Dle výzkumů v tropech, ale i v temperátní oblasti v Evropě a Severní Americe, mají ALS velmi příznivé environmentální benefity v porovnání s konvenčními agroekosystémy. Mezi nejvýznamnější patří jejich protierozní funkce, příznivější bilance živin (omezují potřebu externích vstupů - hnojení), zvýšení biodiverzity (nadzemní i podzemní), eliminace vyplavování dusičnanů, sekvestrace uhlíku v půdě.

Dále fungují účinně jako ochrana vod (vyrovnávají vodní bilanci v krajině, upravují chemismus a filtraci vody). V neposlední řadě pak výrazně přispívají k vyrovnávání klimatických extrémů a jejich dopadů (dlouhá období sucha, poté přívalové deště): vytvářejí specifické mikroklima, ochlazují krajinu, podporují tzv. malý vodní cyklus, zvyšují a urychlují vsak srážkové vody, aj. Tato klimatická funkce je po průběhu počasí v letošním roce obzvláště aktuální aspekt. Moderní agrolesnické systémy na orné půdě jsou zároveň kompatibilní se současnými agrotechnickými postupy při využití stávající mechanizace, diverzifikují rizika a jsou perspektivní i po produkční a ekonomické stránce. Proto jsou již v mnoha zemích Evropy, ale i světa rozšiřovány jako produkční alternativa ke konvenčnímu zemědělství. Na našem území se zemědělské hospodaření se stromy historicky běžně vyskytovalo až do začátku 20. století a v tomto smyslu se nejedná o nic nového. Zavádění dalších moderních agrolesnických systémů s významnými mimoprodukčními funkcemi tak může zvýšit konkurenceschopnost a ekologickou odolnost našeho zemědělství. Jde o plnohodnotnou alternativu ke konvenčnímu zemědělství s velkými environmentálními benefity pro krajinu.