Třetí kapitola encykliky je sondou do duše současného člověka, jejíž stav - dle pisatele - zakládá zneklidňující narušení vztahu k přírodě a stvoření. Autor nabízí překvapivé souvislosti, které dnes bývají kvůli jednostrannému zaměření současného vzdělání často přehlíženy a ignorovány.
Paradigma moci a jeho důsledky
Kardinálním problémem se stalo to, že „se má za to, že každý přírůstek moci (pocházející z technologie) prostě znamená pokrok, zvýšení bezpečí, užitku, blahobytu, životního elánu, sebevědomí, jako by realita, dobro a pravda spontánně prýštily ze samotné moci technologie a ekonomie". Tento klam vede k ztrátě vnímání vlastních mezí, k růstu nebezpečí zneužití technologie a v posledku i k nesvobodnému myšlení a jednání.
Všudypřítomnost tohoto paradigmatu formuje člověka v jeho základním přístupu k realitě: tu je třeba pomocí vědy pochopit, technologií ovládnout, transformovat a využít. Je to jako by subjekt stál před beztvarou realitou, která je zcela svolná nechat sebou manipulovat. Technické výdobytky nejsou bohužel neutrální, protože utvářejí kontext, životní styl, žijeme tak, abychom těmto výdobytkům stačili. Pokud tuto hru odmítneme hrát, nutně se dostaneme do konfliktu se současnou kulturou.
Naopak současná podoba ekonomie s nadvládou technologií rezonuje. I když existují různé ekonomické teorie, v praxi tiše drží primát maximalizace zisků. Leckde můžeme mluvit o nadměrném rozvoji, umělém generování nových výrobků, které se ovšem stále více pojí s tíživou nudou. Fascinace technikou vede ke ztrátě schopnosti vnímat věci a jevy v širším kontextu, vnímat souvislosti, a tím i cesty k řešení problémů.
Věda, která chce nabízet řešení velkých otázek, musí nezbytně brát zřetel na všechno, co přineslo poznání v jiných oblastech vědění, včetně filosofie a sociální etiky. Mnozí nahlédli, že pokrok vědy a techniky nevyřeší všechno, že „základní cesty, které vedou ke šťastné budoucnosti, jsou jiné“. Víra ve šťastnou budoucnost v éře vědy a techniky rapidně mizí. Změna postojů ovšem nebude jednoduchá - jsme se současným paradigmatem svázáni více, než jsme ochotni si připustit. Člověk si nedovede představit, že se zřekne možností, které nabízí technologie.
Čtěte také: Více o Ceně Josefa Vavrouška
Lidstvo uvyklo na trvalou hojnost novinek, posvěcenou prchavostí, která nás strhává jediným směrem. Rezistence starého paradigmatu s sebou nese značnou aroganci. „Člověk nevidí v přírodě ani závaznou normu svého života, ani své útočiště. Přistupuje k ní nepředpojatě, věcně; je prostorem a látkou pro jeho dílo, do něhož dává vše, bez ohledu na následky". Sen vlády nad světem… vyvolal dojem, že pečovat o přírodu je něco, co je pro slabochy. Nemáme zájem přijímat poselství, která má příroda vepsána ve svojí struktuře.
Proměny lidské práce a integrální ekologie
Papež věnuje pozornost i proměnám lidské práce. Připomíná svatého Benedikta, zakladatele mnišského života v Evropě a jeho požadavek Ora et labora (modli se a pracuj), který spojoval manuální práci s duchovním usebráním. Nehledě na často úmornou jednotvárnost, pro mnohé je dnes práce všeobecně špatně dostupná.
Zaměření ekonomie favorizovalo určitý typ technologického pokroku, jehož účelem je omezovat výrobní náklady z důvodů snižování počtu pracovních míst, která jsou nahrazována stroji. To je další způsob, kterým se činnost člověka může obrátit proti němu samému. Snižování počtu pracovních míst má i negativní dopad na ekonomiku tím, že postupně eroduje »sociální kapitál«, tedy síť vztahů důvěry, spoléhání se na druhé a dodržování pravidel, jež jsou nezbytné pro každé občanské soužití.… Odmítnout investovat do lidí, aby se obdržel větší bezprostřední zisk, je pro společnost ten nejhorší podnik“.
Jedním z východisek řešení těchto problémů je rozšíření chápání ekologie o dimenze, které dalece přesahují její přírodovědné zakotvení. Ekologie by měla být schopna poctivě zpochybnit modely lidského rozvoje, produkce a spotřeby právě i díky tomu, že je porovná s fungováním přírody. Jsme totiž v ní zahrnuti, jsme její součástí a prostupuje námi. Zásadní je hledat integrální řešení, která zahrnou interakce přírodních systémů mezi sebou i se sociálními systémy.
Neexistují dvě oddělené krize, tedy krize životního prostředí a sociální, nýbrž jedné a komplexní sociálně-environmentální krize. Integrální ekologie musí být ale zároveň vztažena k místnímu kontextu a kultuře. Přesně opačným způsobem, než se ke kultuře vztahuje globalizovaná ekonomie, která vede k homogenizaci a nezměrnému oslabení kulturní rozmanitosti, která je pokladem lidstva.
Čtěte také: Základy environmentální ekonomie
Integrální ekologie musí zasáhnout i běžný, každodenní život. Papež mluví o důležitosti dobrých vztahů, přátelství i tvorbě komunit i v těch nejbídnějších okrajích velkoměst a slumech, v těchto „peklech“ moderního světa. Urbanistické plány musí počítat s lidmi a jejich vazbami a chováním. Důležitou rovinou integrální ekologie je také vztah k vlastnímu tělu. Vlastní přirozenost člověka, manifestující se skrze jeho tělo, má být respektována a není dobré s ní libovolně manipulovat. Naše tělo nás staví do přímého vztahu k životnímu prostředí a k ostatním živým bytostem.
Přijetí vlastního těla jako Božího daru je nezbytné k akceptaci celého světa jako daru Otcova a jako společného domu. Naproti tomu logika nadvlády nad vlastním tělem se někdy transformuje v logiku subtilní nadvlády nad stvořením. Kapitola pracuje s pojmy obecného dobra a distributivní spravedlnosti, které se podle autora v dnešní situaci okamžitě mění na výzvu k solidaritě a na rozhodnutí upřednostňovat chudé.
Podobně mezigenerační spravedlnost musí být nedílnou součástí koncepcí udržitelného rozvoje. Životní prostředí… je půjčkou, kterou každá generace přijme a musí předat té následující. Jaký svět chceme předat našim dětem? Pokud nás tato otázka netrápí, nelze očekávat, že by naše snahy mohly přinést nějaké zásadní výsledky. Paradoxem nadměrné spotřeby, egoistického hledání bezprostředního uspokojení a naprostého individualismu je uvedení vlastních potomků do situace, kdy je pro ně stále obtížnější získat vlastní dům a založit rodinu.
Stěžejní myšlenky kapitoly jednak rezonují s principy trvale udržitelného rozvoje a dalšími pilíři ekologického hnutí, jednak vnáší do myšlenkové mapy odkazy na další a hlubší roviny uvažování. Papež předesílá, že náš svět je jedinečný a naše konání zde je naším společným projektem. Z toho plyne jeho apel na posilování mezinárodně koncipovaných politik, aktivit, institucí a akcí.
Na jedné straně je vidět pokulhávání současné ekonomiky a politiky za globálními výzvami, na straně druhé je třeba ocenit značné nasazení a velkorysou angažovanost. V souvislosti s klimatickou změnou papež apeluje na spravedlivé rozložení nákladů na přechod k obnovitelným zdrojům energie, které by zabránilo penalizování chudších rozvojových zemí. Na úrovni národů a států setrvává problém: vlády se s ohledem na volební preference snadno nepouštějí do riskantního popouzení populace opatřeními, která by se mohla dotknout úrovně spotřeby nebo ohrozit zahraniční investice. Krátkozraké budování moci brání zařazení prozíravé environmentální agendy do té veřejné a vládní.
Čtěte také: Definice environmentální ekonomie
Politika, ekonomie a životní prostředí
Politika se nesmí podřizovat ekonomii, která se zas nemá podřizovat technokratickému diktátu a paradigmatu výkonnosti… Záchrana bank za každou cenu na úkor populace bez rozhodného odhodlání reformovat celý systém, potvrzuje absolutní vládu finančnictví, které nemá budoucnost… Z finanční krize jsme se nepoučili, propásli jsme možnost rozvinout novou ekonomiku, pozornější k etickým principům a regulující virtuální kapitál a spekulace. V rámci schématu zisků není místo na přemýšlení o rytmech přírody, období jejího úpadku a obrození a o složitosti ekosystémů, které mohou být lidským zásahem vážně poškozeny.
Z tohoto důvodu se lidstvo nesmí bát přehodnocovat dosavadní chápání zisku, pokroku a globálního rozvoje a musí zvážit i možnost zpomalení růstu, aby se zajistily zdroje, nutné pro růst v jiných částech světa. Kapitola nepřináší konkrétní návody a postupy, ale spíše cílí na finální zaměření ekologické výchovy.
Ekologická výchova a konverze
Ve shodě s předchozími tezemi se požaduje výchova k nové smlouvě mezi člověkem a životním prostředím, protože současný vztah je nefunkční. Obsesivní konzumismus je subjektivním odrazem technicko-ekonomického paradigmatu a nevyhnutelně vede k ničení přírody. Když se člověk stane sebevztažným a izoluje se do svého vědomí, roste jeho chtivost. Čím více se vyprazdňuje srdce člověka, tím více potřebuje kupovat, vlastnit a konzumovat věci. Zdá se, že v tomto kontextu nelze akceptovat žádné meze kladené realitou.
Na druhé straně však: lidé, kteří jsou schopní upadnout do extrému, se mohou také překonat, znovu se rozhodnout pro dobro a obrodit se bez ohledu na jakoukoli psychologickou či sociologickou podmíněnost, která je jim uložena. Jsou schopni pohlédnout na sebe poctivě, pocítit vlastní znechucenost a vydat se novými cestami k pravé svobodě. Neexistují systémy, které zcela anulují otevřenost dobru, pravdě a kráse, ani schopnost reagovat, kterou Bůh v hloubi našich srdcí neustále podněcuje.
Ekologická výchova proto musí mít ambice působit na životní styl a uschopnit nás k onomu skoku do Tajemství, z něhož ekologická etika vyvozuje svůj nejhlubší smysl. Měla by být rozkročena od ovlivňování běžných vzorců spotřeby i nakupování až ke kontemplaci přírody a jejích krás. Od všech lidí se požaduje ekologická konverze. Spiritualita důležitá pro ekologickou konverzi zahrnuje vděčnost, nezištnost, uznání světa jako Božího daru. Člověk nesmí chápat výjimečnost svého postavení v tvorstvu jako důvod své osobní slávy nebo nezodpovědné nadvlády, ale jako výjimečnou schopnost, která ukládá člověku vážnou odpovědnost a úkol. Papež rozvádí možnosti čerpání inspirace pro ekologickou konverzi z pokladů křesťanské praxe a moudrosti, ať už se jedná o teologické pravdy či praktickou kontemplaci (rozjímání) přítomné chvíle, krásy jednoduchých věcí a jevů v přírodě.
Ekonomické aspekty ochrany přírody
Rozhodování o divočině v Národním parku Šumava bude mít zásadní vliv i na místní ekonomiku. To je hlavní závěr nové studie, kterou na tiskové konferenci za účasti renomovaných expertů představili Ian Dickie, obchodní ředitel EFTEC a vědci z Centra výzkumu globální změny Akademie věd ČR.
Celkový ekonomický přínos národního parku vyčíslila studie na 44 miliard korun ročně, a to zejména díky existenci vzácné a málo porušené přírody. Studie „Ekonomické dopady rozdílných scénářů péče o NP Šumava“ hodnotí tři možnosti vývoje: pokračování současného stavu, přijetí zákona navrženého bývalým ministrem Chalupou, který jde na ruku velkým developerům, a přijetí návrhu zákona, připraveného vědci a ekologickými organizacemi. Experti poukazují na ekonomicky dobře fungující Národní park Bavorský les, který „… má 53 % divočiny a velkou návštěvnost: spočívá v ikonické hodnotě ‚značky‘ divočina, v přírodní krajině a pocitu odlehlosti, která se k ní váže ...turistika vynahrazuje ztráty z lesnictví a dřevozpracujícího průmyslu...větší podíl příjmů z turistiky [oproti dřevařství] zůstává v regionu.“
Ian Dickie, MA, MSc., obchodní ředitel EFTEC a ředitel Aldersgate Group z Velké Británie, řekl: „Rozšířit v NP Šumava území divočiny představuje dvojnásobnou výhru - pro šumavskou přírodu i pro místní ekonomiku. Toto řešení zajistí parku unikátní pozici na rostoucím evropském trhu s ekoturismem a prožitkovou turistikou.
Studie jedné z nejprestižnějších evropských konzultačních společností přesvědčivě dokládá, že rozšiřování oblastí ponechaných divoké přírodě přinese růst turistiky, ze které bude profitovat celý region. Otázka je, proč někteří politici na její úkor prosazují těžbu dřeva a developerské záměry. Studie dokládá, že jde o ekonomicky sporné projekty, ze kterých nebudou mít prospěch místní lidé, ale velcí investoři a pozemkoví spekulanti. Oproti tomu příjmy z nárůstu turistiky jdou drobným podnikatelům v regionu, ovšem ti nesponzorují politiky a politické strany.
Studie konstatuje, že: „stávající nejlepší přístupová místa k šumavské přírodě … jsou návštěvníky vnímána jako „plná“ a další nárůst návštěvnosti by poškodil zážitky z divočiny, které sem turisty táhnou. Proto existuje poptávka po více přístupech do větších oblastí divočiny”. Otevření nových cest, se kterými počítá návrh zákona, by však poškodilo vzácné druhy zvířat či rostlin a biotopy chráněné i evropskými směrnicemi, a také by výrazně zredukovalo prožitek návštěvníků „z divoké přírody”. Proto je pro přírodu i ekonomiku jediným výhodným řešením rozšíření bezzásahových oblastí ponechaných divoké přírodě. Studie navrhuje i konkrétní řešení diskutovaných problémů, například nahrazení některých asfaltových silnic pěšinami, zřízení pozorovacích věží a turistických center ke sledování divokých zvířat, ohrad se vzácnými druhy zvířat (například vlci v Srní) a větší nabídku vycházek s průvodci, které jsou nyní rychle vyprodány.
Celkový ekonomický přínos národního parku je však mnohem větší: 1,6 miliardy euro (44 miliard korun) ročně, pokud se k turistice připočítají různé další služby přírodních ekosystémů.
Ekologická politika a její nástroje
Ekologická politika působí jako retardační faktor. Jde o multidisciplinární problematiku, kterou je nutné koordinovat. Při posuzování efektivnosti nástrojů ochrany životního prostředí lze posuzovat účinnost těchto nástrojů. Je žádoucí využívat tržních nástrojů v ochraně životního prostředí a spatřovat nástroje odpovídající svým charakterem tržnímu prostředí. Zaměření se v ochraně životního prostředí pouze na normy a dotace má řadu nevýhod, které zdaleka převyšují její klady. Ekonomické nástroje jsou nejvhodnější pro ochranu životního prostředí, protože mají vedle fiskální funkce i funkci stimulační. Je nutné je chápat jako sankční působení na znečisťovatele.
Názor, že nejvhodnějším nástrojem jsou ekologické daně (např. Carbon Taxes), je sdílen i v zahraničí. Ekologické daně by měly zahrnovat daně za čerpání přírodních zdrojů a daně za ekologicky příznivé výrobky. Daně by se neměly určitým způsobem překrývat a měly by být na stejné úrovni kvality. V případě ekologicky nevhodných výrobků by měl platit zákaz jeho prodeje. Zavedení ekologických daní vyžaduje dlouholetou přípravu a liberalizaci cen včetně odstoupení od centrální regulace cen energie. Sazby by měly být procentní, aby se zabránilo protichůdným účinkům daní. Neměly by působit pouze na zvýšení cen.
Financování ochrany životního prostředí a efektivnost opatření
Podpora státu je klíčová k zajištění realizace akcí k ochraně životního prostředí. Státní podpory rozdělujeme podle zdroje financování, tj. Státní fond životního prostředí, Fond národního majetku a státní rozpočet. Státní fond životního prostředí je centrálním finančním zdrojem a je relativně nezávislý na státním rozpočtu. Jeho příjmy tvoří poplatky za znečišťování životního prostředí. Z tohoto fondu směřuje částka cca 3,3 mld. Dlouhodobě by měly být prioritou státního rozpočtu výdaje na ekologii a pitnou vodu.
Státní fond životního prostředí slouží k získávání finančních zdrojů k investování včetně oblasti ekologie. Finanční prostředky lze částečně podporovat ochranu životního prostředí a komunální ekologické akce. Tyto prostředky jsou určeny k financování vládou schválených rozvojových programů. Stát může podporovat ekologické účely sníženou sazbou daně a osvobozením od daně u staveb sloužících k ochraně životního prostředí. Podporovány jsou i dary republice na ekologické účely, pokud hodnota daru činí alespoň 2000 Kč.
Posuzování efektivnosti ekologických akcí je v České republice velmi nejasná. Chybí jednotný systém posuzování efektivnosti ekologických akcí. Je nutné dosahování ekologických a ekonomických efektů realizace jednotlivých ekologických opatření. Efektivnost by měla být posuzována před realizací, ale také po realizaci, a to jak podnikateli, tak orgány státní správy. Realizace jednotlivých ekologických opatření naráží na větší obtíže.
Vztah k lesnímu hospodářství
Kromě resortu zemědělství má úzký vztah k lesnímu hospodářství i resort životního prostředí. MŽP vykonává státní správu lesů na území národních parků. V ostatních zvláště chráněných územích je hospodaření s lesními ekosystémy vázáno na zachování hodnot, pro které bylo území vyhlášeno. V těchto územích je tedy potřeba sladit zájmy hospodářské a zájmy ochrany přírody. Natura 2000 s jejími evropsky významnými lokalitami a ptačími oblastmi rovněž vyžaduje určitá hospodářská omezení. V tomto případě je důležité upozornit na snahu o maximální využití ekonomických nástrojů a podporu činností k naplnění požadavků směrnic pro tyto oblasti.
Studie postojů Čechů k přírodě a životnímu prostředí
Masarykova univerzita připravila první rozsáhlou studii postojů Čechů k přírodě a životnímu prostředí. Kniha nabízí souhrn více než 80 průzkumů veřejného mínění z posledních let a výsledky nového výzkumu, který proběhl na reprezentativním vzorku 2 673 respondentů.
Výsledky zároveň potvrzují, jak silný mají Češi vztah k přírodě. Ze všech mediálních témat je nejvíce zajímá příroda (80 % veřejnosti) a velmi významně také životní prostředí (68 %), obě témata se přitom umístila s velkým náskokem například před politikou či bulvárem. Naopak rezervovaně se Češi staví k osobnímu zapojení do ochrany přírody a životního prostředí. Většina třídí odpady (často až vždy třídí podle svých slov 91 %), dává přednost kohoutkové vodě před kupováním balené (79 %) či uvádí, že snižuje svou spotřebu vody (81 %) a energie (77 %). Méně jsou ochotni omezit cestování osobním automobilem (56 %) nebo kupovat ekologicky šetrné výrobky (30 %). Ještě slaběji se Češi v ochraně přírody a životního prostředí občansky angažují.
Výzkum ukazuje, že zhruba třetina občanů není přesvědčena o tom, že má smysl chránit přírodu a životní prostředí.
tags: #ekonomie #a #ochrana #přírody #vztah
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]