Environmentální historie: Definice a vývoj

V současnosti je věnována stále větší pozornost environmentální problematice, což je dáno zvyšujícím se tlakem lidské společnosti na proměnu prostředí. Proměna prostředí, ať již je vnímána pozitivně či negativně, není spojena pouze s dneškem, ale probíhala i v minulosti. Environmentální historie se snaží popsat a interpretovat vzájemný vztah mezi proměnou prostředí a vývojem lidské společnosti a kultury. Z hlediska environmentální historie netvoří prostředí (příroda, krajina) pouhé divadelní kulisy pro průběh lidských dějin, ale je jejich integrální součástí. Vzhledem ke své povaze je environmentální historie bytostně interdisciplinární projekt, na kterém se podílí vědci z řady různých vědních disciplín či subdisciplín.

Co je environmentální historie?

Environmentální historie se nezabývá jen člověkem a způsobenými ekologickými problémy, ale má výrazně širší zájem. Zkoumá totiž obecně soužití a vzájemný vztah lidské civilizace, přírody a krajiny od počátku dějin až po současnost. Environmentálního historika zajímá i dopad přírodních katastrof na vývoj civilizace, např. vulkanické činnosti.

Nikoliv náhodou vznikl tento obor právě ve Spojených státech, v zemi, v níž se jako málokde jinde na světě proměna od téměř panenské divočiny k high-tech průmyslové společnosti odehrála v řádu několika generací. Současně je odpovědí na závažnost environmentálních problémů, které si lidstvo začíná uvědomovat přinejmenším od počátku šedesátých let 20. století.

V představách širší veřejnosti je environmentální krize jevem spojeným s kouřícími komíny průmyslové revoluce, které byly zpočátku považovány za symbol prosperity, a až mnohem později jsme si uvědomili jejich odvrácenou tvář a daň, kterou za prosperitu platíme, ať už v podobě sociálního napětí nebo zakouřených měst. Pravděpodobně již na konci poslední doby ledové vedlo vylovení a vyhubení velkých druhů savců k rozsáhlé potravinové krizi, která se zřejmě stala inspirací k hledání alternativy v podobě zemědělství a jedním ze spouštěčů neolitické revoluce.

Většina velkých civilizací starověku - ať už to byli Sumerové v Mezopotámii, harappská kultura v údolí Indu, Mayové v Latinské Americe - se stala obětí vlastního úspěchu a zadusil je propletený řetězec navzájem propojených problémů v podobě deforestace, eroze a zasolení půdy, změn klimatu a následných migrací a invazí. Tváří v tvář zmíněným problémům, které je nemilosrdně zavalily, byli paradoxně mnohem více bezmocní než my vůči důsledkům naší průmyslové civilizace.

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

Interdisciplinární přístup

Nespornou přidanou hodnotou environmentální historie je i plodná spolupráce přírodních a humanitních věd. V rámci environmentální historie spolu tvůrčím způsobem spolupracují a doplňují se. Skutečně poctivý a důsledný environmentální historik musí zpracovat a brát v úvahu množství exaktních dat z oblasti glaciologie, biochemie, klimatologie, paleobotaniky, ale třeba i historie, lingvistiky starých jazyků, dějin umění. Komplexní obraz dopadů vulkanické činnosti získáme komparací geologických a glaciologických dat s analýzou starých textů, mnohdy vyžadujících specializovanou znalost starých jazyků.

Samozřejmě environmentální historie v sobě skrývá i určité riziko. Vzhledem k aktuálnosti, ba až určité módnosti ekologických témat, nám hrozí druhý extrém, totiž že budeme všechny historické události převádět na jednu environmentální rovnici. To je však stejně zjednodušující, jako když marxisté redukují dějiny na třídní boj. Každý historický jev, včetně kolapsů komplexních civilizací, je výsledkem působení desítek synergických faktorů.

Například v případě tolik diskutovaného pádu západořímské říše a s ní celé antické civilizace, který evropské (nejen) historiky až obsedantně zajímá už po více než dvě stě let. Je velmi zajímavé, že chemické stopy průmyslové činnosti Římanů jsou patrné až v grónských ledovcích, a to zvláště z prvních čtyř staletí našeho letopočtu, období jejího vrcholného rozmachu. Ty dokládají mohutnost tehdejší římské ekonomiky, vedle Číny tehdy nejsilnější na planetě. Ekonomiky, která v podstatě stála na prahu průmyslové revoluce, k níž ovšem nakonec z řady důvodů nedošlo, stejně jako k ní nedošlo ve 14. nebo 15. století za vlády dynastie Ming v Číně, která k ní rovněž měla všechny předpoklady.

Škodlivosti olova si byli vědomi již antičtí autoři a jeho stopy nalézáme ve vysokých koncentracích jak v římských odpadních stokách, tak dokonce v sedimentech na dně šumavských jezer a v arktických ledovcích. Navzdory tomu se však Římané olovem pravděpodobně neotrávili, nicméně tato hypotéza velmi napomohla tomu, abychom se jím skutečně neotrávili my.

Velký bojovník proti používání tetraethylolova v benzínu, americko-nigerijský geochemik Jerome Nriagu, profesor Michiganské univerzity v oboru environmentálního zdraví, právě argumentem o kolapsu římské říše v důsledku chronické intoxikace olovem zvítězil nad olejářskou a automobilovou lobby a přesvědčil americké kongresmany k přijetí přísných environmentálních zákonů. Byť šlo, z přísně kritického hlediska, o nadsázku, možná i určitou fraus pia, je to přesto pěkný doklad toho, jak může argument abstrahovaný ze starověké historie mít pragmatickou váhu i v moderním environmentálně-politickém sporu a proměnit jej nakonec v success story, na níž nakonec vydělali všichni - jak naše zdraví, tak i průmysl, který nejenže netratil, ale naopak vydělal na inovacích a nových technologiích. Podobnou success story je ostatně i poměrně rychlá a alespoň částečně úspěšná eliminace freonů poškozujících ozonovou vrstvu.

Čtěte také: Starbucks a udržitelnost

Ostatně právě v tomto možná spočívá další úloha environmentální historie - její role výchovná a vzdělávací.

Environmentální historie architektury

Dějiny architektury jsou v rámci dějin umění obvykle vykládány jako dějiny proměn forem, případně vývoje tvůrců jejich plánů. Environmentální historie tak například popisuje vztah architektury k těžbě zdrojů, kolonialismu či dějinám energetiky, čímž pomáhá chápat komplexní mechanismy, které vedly k současným krizím, jako je klimatická změna nebo hluboké společenské nerovnosti.

Počátky průmyslové revoluce jsou pevně spojeny s energií získanou ze spalování uhlí. A s nástupem uhlí souvisejí masivní změny organizace prostoru. Barnabas Calder v knize Architektura: Od pravěku po klimatickou krizi (Architecture: from prehistory to climate emergency, 2021) popisuje historii uhlí na příkladu Velké Británie, kde se ve větších měřítkách začala energie z uhlí využívat již od konce 17. století.

Středověký Londýn zůstával většinu svých dějin zhruba ve stejné rozloze jako ve starověku. Důvodem byl limitovaný přístup k zemědělským plodinám i dřevu, ze kterého se pálením na dřevěné uhlí získávala většina energie. Zdroje paliva - stromy - rostly pomalu, a po vykácení lesů v okolí měst se proto muselo dřevo dovážet z větších vzdáleností. Tím docházelo k růstu ceny energie, a v důsledku i zmíněného skla. Přechod k uhlí však tuto dynamiku doslova převrátil.

Oproti dřevu (a dřevěnému uhlí) má uhlí lepší výhřevnost, a navíc jde o velké množství energie koncentrované na jednom místě. Oproti polenům je navíc uhlí vhodnější k manipulaci i transportu. Rostoucí poptávka po uhlí dále znamenala více peněz pro těžaře, což jim umožňovalo investovat do infrastruktur a zvyšovat efektivitu těžby. Společnost měla náhle k dispozici více energie na zpracování materiálů i pro vytápění sídel.

Čtěte také: Ochrana životního prostředí

Energie z uhlí umožnila kromě skla i zpracování železa či oceli. A tak vznikla řada nových stavebních typů, které důvěrně známe z dějin umění: Příkladem jsou monumentální historizující stavby, na nichž se uplatnily prvky z přecházejících historických slohů, jako byla antika, gotika či baroko. Ve městech se objevily továrny budované za účelem maximalizovat efektivitu výroby. Novým stavebním typem byly prosklené litinové, později ocelové konstrukce - příkladem z Londýna je skleník Grand Palm House v Kew Gardens dokončený v roce 1848, nebo tzv. Křišťálový palác dostavěný k příležitosti Velké světové výstavy v roce 1851.

Le Corbusier například ve slavné knize Směrem k architektuře (Vers Une Architecture, 1923) a v urbanistickém návrhu pro Paříž (Plan Voisin) v podstatě představil města budoucnosti, postavená z betonu, oceli a skla - tedy materiálů dostupných díky ničemu jinému než fosilním palivům. A ačkoliv ideály modernistů ovlivňovaly architektonické myšlení už od počátku 20. století.

Dalším klíčovým materiálem pro vývoj měst 20. století je totiž derivát ropy smíchaný s kamenivem - asfalt. Výhody asfaltu, mezi něž patří vysoká odolnost, nenasákavý povrch a snadná opravitelnost, popisoval už v roce 1905 ve své knize Moderní asfaltový povrch (The Modern Asphalt Pavement) inženýr chemie Clifford Richardson.

Termín „velká akcelerace“ označuje období rapidního růstu lidské aktivity a jejího dopadu na planetu od poloviny 20. století do současnosti. V antropocénu dochází k masivnímu růstu populace i ekonomiky, což je spojeno s industrializací postavenou na technologiích vyvinutých během druhé světové války. Urbanizace nabývá na intenzitě, zatímco ubývá biodiverzita a ekosystémy degradují. Kritickým faktorem velké akcelerace je prudký nárůst celosvětové spotřeby energie, poháněný dostupností fosilních paliv - uhlí a po druhé světové válce nově také ropy a zemního plynu.

Materiály náročné na extrakci, zpracování a výrobu - beton, ocel a sklo - se stávají běžně dostupnými a silně využívanými. Nepřetržitá dodávka elektřiny pak umožnila rozšíření technologických zařízení budov, jako jsou výtahy, vzduchotechnika, klimatizace a umělé osvětlení. Dříve bylo nutné přizpůsobovat návrhy přístupu světla a vzduchu do budov, což jsou parametry, které se nově daly řešit umělým osvětlením a automatizovanými ventilačními systémy. Zapečetěná, neotvíravá fasáda se tak stává běžným standardem, a to zejména u typologií zaměřených na pracovní výkon, jako jsou administrativní budovy či továrny.

Dnešní optika klimatické krize však mění vztah k proskleným betonovým budovám s kontrolovaným klimatem coby pomníkům doby, kdy se neřešila uhlíková stopa konstrukčních materiálů ani energetická náročnost provozu staveb. Ikonu modernismu Seagram Building - prosklený mrakodrap s volným půdorysem - tak lze kritizovat za špatně izolovanou fasádu, kvůli níž je v zimě náročné stavbu vytápět, a v létě naopak chladit, protože fasáda je spoluzodpovědná za přehřívání stavby.

Monumentální betonový odlitek Barbican však vznikl v době, kdy se neřešila uhlíková stopa betonu. Estetiku založenou na zdánlivě nekonečném množství levné energie můžeme snadno pozorovat také v řadě dobových architektonických směrů - jako příklad lze uvést vizionářské kresby kolektivu Archigram, stejně jako high-tech architekturu jako takovou. Navzdory prokazatelným dopadům emisí skleníkových plynů na globální klima je fosilní energie hojně využívána v sektoru stavebnictví dodnes.

Filosofka Isabelle Stengersová hovoří o první a druhé historii. Tou první je narativ stojící na ideálech pokroku, mobilizaci lidí i přírodních zdrojů a ekonomickém růstu. Environmentální historie architektury je jedním z nástrojů, který tuto proměnu pohledu umožňuje. Pomáhá porozumět mechanismům, jež vedly k současným krizím, a zároveň vizualizuje míru změn v přetváření povrchu planety, které bude nezbytné v 21. století.

tags: #environmentalni #historie #dejiny #definice

Oblíbené příspěvky:

• Odpadkové koše na stelivo – srovnání
• Typy odpadkových košů pro školy
• Inovace Billa Gatese a udržitelná budoucnost
• Kurzy cvičení venku
• Vzdělávání o bezpečnosti dětí na internetu