Environmentální katastrofy 60. let

Aralské jezero se rozkládá mezi Kazachstánem a Uzbekistánem.

Aralské jezero: Tragédie vysychání

Základní data o Aralském jezeru jsou všeobecně známa - nadměrný odběr vody z obou řek pro zavlažování bavlníkových plantáží v Kazachstánu a Uzbekistánu (bavlna je významný exportní artikl, nazývaná "bílé zlato"). Odběr vody započal v 60. letech, kdy se přistoupilo k zavlažování výrazně aridních půd.

Důsledkem byl pokles hladiny moře o 16 metrů, zmenšení jeho plochy na polovinu a objemu vody na čtvrtinu. Následky jsou katastrofické a co do rozsahu se podobají jadernému konfliktu. Došlo ke změnám podnebí a vyhynula kdysi nesmírně bohatá fauna včetně 24 druhů průmyslově zpracovávaných ryb, čímž přišly o možnost obživy desítky tisíc lidí. Prastaré zásoby spodní slané vody začaly vystupovat na povrch a zasolovat kdysi úrodnou půdu. V oblasti se navíc hromadí jedovaté drenážní vody nasycené hnojivy a insekticidy.

Již v roce 1987 zapříčinila klesající hladina vody rozdělení moře na severní a jižní část, z nichž každá je sporadicky napájena jedním z veletoků. V roce 1995 pak moře ustoupilo od břehů o 100-150 km! Katastrofa Aralu způsobila zhroucení ekosystému oblasti a následně ohrozila i lidskou existenci v něm. Nebezpečí následků aralské krize je v tom, že se uskutečňují v důsledku antropogenních faktorů ve velice krátkém časovém úseku, což znemožňuje adaptaci systému.

Dopady vysychání

Ústup pobřežní linie je o průměrných osmdesát kilometrů (ovšem v některých místech se hladina jezera vzdálila až o sto padesát kilometrů od původní hranice). Plocha Aralu se snížila na polovinu.

Čtěte také: Environmentální pohromy minulého století

Změny v solné rovnováze ztrojnásobily salinitu povrchové vody a proměnily moře a okolí v biologickou poušť. V minulosti unikátní uzavřenost aralského bazénu umožňovala rozvoj tak bohatého různorodého života, který bylo možno srovnávat s Afrikou. Kdysi kvetoucí ekosystém dnes hyne. Zánik života v moři způsobil krach rybolovného a zpracovatelského průmyslu. Na 60 000 lidí, jejichž práce byla pevně spojena s mořem, zůstalo bez prostředků k životu. Ve znečištěných jezerech a v narušených deltách Amudarji a Syrdarji bylo v 1996 roce vyloveno jen 547 tun ryb, z toho 100 tun kambaly (ještě v 70. letech přitom dosahoval výlov na 40 000 tun ryb ročně). Ve tkáních ryb bylo nalezeno velké množství pesticidů a stejně tak rýže, pšenice, proso a další plodiny pěstované v oblasti obsahovaly vysokou hladinu karcinogenů.

Negativně ovlivňuje proces vysychání Aralu i změnu klimatických podmínek okolí jezera. Dříve Aral hrál roli regulátoru, který oteploval chladné větry přicházející v zimě ze Sibiře a v létě zmírňoval nesnesitelná vedra. Nyní se léto v oblasti stalo sušším a kratším a zimy se prodloužily a jsou chladnější. Vegetační období se zkrátilo a v pobřežních oblastech Aralu se srážky zmenšily desetkrát. Vlhkost vzduchu se také snížila, teplota vzduchu se v létě zvýšila a v zimě snížila o 2-3 °C. Produktivita pastevectví v důsledku těchto změn klesla na polovinu.

Nová poušť Aral-Kum

Pod vysokým jeřábem se zalomeným krkem, který kdysi v kazašském přístavu Aralsk vykládal z lodí tuny ryb, se namísto vod moře již několik let rozlévají písky pouště pokryté bílými nánosy soli. V přímé blízkosti ohromných a krutých středoasijských pouští Karakum a Kyzylkum začala ze dna vysychajícího Aralského jezera vznikat stejně nelítostná poušť Aralkum.Aralkum svým působením ohrožuje podnebí, životní prostředí a biosféru nejen v regionu Střední Asie, ale na celém světě. Popření prastaré zásady zavlažování, uzákoněné i v proslulém babylonském zákoníku Chammurapiho, která praví, že soused žijící výše po toku řeky musí respektovat zájmy souseda žijícího níže, vedlo k vytvoření písečného vulkánu s plochou 33 000 km2. Do atmosféry se tak ročně dostane na 100 milionů tun slaného prachu.

Stádo krav putuje po mořském dně a pátrá po trsech trávy. Do dálky se rozprostírá písek a sem tam je na obzoru vidět uvízlý vrak lodě. „Velký Aral už nikdo nezachrání,“ tvrdí Sergej Sokoljov, geograf z kazašské Akademie věd, když procházíme ulicemi dvacetipětitisícového Aralska (Aral), kdysi rušného přístavu, který je dnes proměněn v město přízraků. Většina obyvatel je bez práce, při životě je drží jen několik dolarů sociální podpory a drobné zemědělství.

K dnešním břehům moře je to z kazašské strany kolem 60 kilometrů. A tam, kde kdysi vzkvétal podmořský život, zajišťující obživu rybářům, je dnes jen písek a chudé pouštní rostlinstvo. Tak dnes vypadá ekologická katastrofa, kterou mají na svědomí sovětští plánovači lepších časů. Existuje z ní nějaké východisko, anebo si budou muset žáci základních škol ve svých atlasech přebarvit modrou na žlutou a na místě tohoto čtvrtého největšího jezera světa napsat „poušť Aralkum“?

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

„Zaliješ-li málo, dostaneš málo úrody, ale uchováš půdu. Zaliješ-li příliš, taktéž dostaneš málo úrody, ale zničíš půdu, protože zbytek vody je jedem způsobujícím druhotné zasolení,“ praví prastará moudrost středoasijských oáz, kterou Chruščovovi inženýři ignorovali a zanechali tak mladým republikám aralské oblasti katastrofické dědictví. Aralský region (aral znamená kazašsky „ostrov“, Aralské jezero dostalo svůj název podle mnoha ostrovů) představuje území s celkovou rozlohou 700 000 km2, které je součástí Uzbekistánu, Tádžikistánu, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Turkmenistánu, severního Afghánistánu a severovýchodního Íránu.

Příčiny katastrofy

Hlavní příčinou vysychání čtvrtého největšího světového jezera o rozloze 66 458 km2 byly snahy sovětských plánovačů o zvýšení produkce exportní bavlny, která byla zdrojem vzácných deviz. Ačkoli do roku 1960 vody Amudarji a Syrdarji zavlažovaly již na 50 000 km2 především bavlníkových plantáží, úbytek vody v moři nebyl patrný. Zlom nastal teprve poté, kdy se za Chruščova přistoupilo k rozsáhlému zavodňování vyloženě aridních (pouštních) půd. Zatímco zavlažovaná plocha v letech 1960-1980 stoupla jen o 20 %, odběr vody z řek se zvýšil na dvojnásobek. To již mělo za následek katastrofální úbytek vody přitékající z ledovců Ťan-šanu a Pamíru a následně i nastartování procesu zániku Aralu.

Solná sopka

V bazénu Aralu tedy dochází k procesu dvojího vysoušení. Jeden je způsoben vysycháním Aralu a druhý procesem umělého znehodnocování zavlažovaných polí. Výsledkem je vznik ohromného plošného soleniště vytvořeného mořskými usazeninami a pozůstatky minerálních usazenin, vymytých ze zavlažovaných plantáží. Bývalé mořské dno o rozloze 33 000 km2 funguje jako antropogenní vulkán, který do atmosféry vyvrhuje více než 100 milionů tun solí a drobného prachu ročně.

Efekt zamoření se zesiluje tím, že Aral je umístěn na trase mohutného proudění vzduchu ze západu na východ. To má za následek vyzvednutí aerosolů do vysokých vrstev atmosféry a jejich rychlé rozšíření v atmosféře Země. Pesticidy používané u Aralu lze najít až v krvi antarktických tučňáků a charakteristický aralský prach usedá na ledovcích Grónska, v lesích Norska a na polích Běloruska tisíce kilometrů vzdálených od Střední Asie. Druhým, neméně nebezpečným následkem vysychání Aralu je rostoucí degradace vysokohorských ledovců Himálaje, Pamíru, Ťan-šanu a Altaje, z nichž některé zásobují Amudarju a Syrdarju blahodárnou vodou. Na povrch ledovců dopadá slaný prach z Aralu a tím se zvětšuje intenzita jejich tání. Je to nebezpečný proces pro celou aridní oblast, protože v centrální Asii jsou horské ledovce jedinou trvalou zásobárnou vody a základním místem kondenzace atmosférické vlhkosti.

Snahy o záchranu

„Aral je dnes rozdělen na severní kazašské Malé a jižní uzbecké Velké moře. Kazachstán se alespoň snaží izolovat svou část Aralu, aby hladina vody stoupla a lidé mohli opět začít rybařit,“ vysvětluje Sokoljov, který se již léta zabývá monitorováním kvality a stavu vody v regionu. „První hráz byla postavena v roce 1997, úroveň hladiny se zvedla o čtyři a půl metru, ale na to, aby byla voda až v Aralsku, bychom potřebovali ji zvednout až o osm metrů. Navíc se hráz protrhla díky špatnému projektu - to víte, Kazachstán,“ vysvětluje Sokoljov. Stavby se poté ujala Světová banka a ta spolufinancuje stavbu třináctikilometrové přehradní hráze Kok-Aral, která udrží v Malém moři dvacet devět kubických kilometrů vody a pouze přebytečnou vodu zdymadlo vypustí do rozsáhlých vysychajících mokřin Velkého moře. „Je to pro Kazachy jediná možnost, jak zachránit region, kde dnes žije na 175 000 lidí,“ dodává Sokoljov.

Čtěte také: Starbucks a udržitelnost

Rozvojový program UNDP, od r. 1992, se snaží situaci zlepšit. Do konce roku 1997 vynaložily na zlepšení životních podmínek okolo Aralského jezera více než 2 miliardy dolarů, které se však zatím nijak neprojevily, a situace se spíše dál komplikuje. Uvažuje se o tom, že vodu ze Syrdarje by mohla zadržet 16 km dlouhá přehrada. Tak by mohlo být zachráněno alespoň tzv. Malé moře (tj. část). Počítá se s dokončením kolem r. 2003. Část jižního moře, pokud se obnoví přítok z Amudarje, má šanci na zachování. Část zůstane bez přítoku a změní se v poušť. Tato přehrada, již byla jednou postavena - v r. 1996 - se rozpadla.

Zdravotní následky

Pesticidy se hromadí na dně vyschlého jezera, stejně tak jako v korytech řek a na zavlažovaných polích. To vede k nárůstu závažných nemocí, jako jsou anémie, různé typy rakoviny a tuberkulóza, paratyfus, dysfunkce štítné žlázy. Pití nekvalitní vody způsobuje vysoké procento tyfu a hepatitidy. Na J a V Aralu je nejvyšší úmrtnost na území bývalého Sovětského svazu.

Ztráta obživy

Na počátku 60. let zaměstnával rybolov a následné zpracování ryb téměř 60 tisíc lidí v regionu, již ve druhé polovině 70. let se ale rybolov téměř zastavil. Nová poušť Aral-Kum představuje další zhoršení podmínek.

tags: #environmentalni #katastrofy #60 #leta

Oblíbené příspěvky:

• Ekosystém Zahrada: Nápady a Inspirace
• Praktické koše do kuchyně
• Eko krémy na obličej – recenze
• Výlety do přírody v zahraničí
• Průvodce montáží odpadu u umyvadla