Jak ukázala Globální hodnotící zpráva o biologické rozmanitosti a ekosystémových službách, kterou v roce 2019 vydal mezivládní vědecko-politický panel IPBES, stav přírody se celosvětově zhoršuje, což dopadá také na životně důležité přínosy, které příroda poskytuje lidem, tedy přírodní zdroje, které využíváme jako potraviny, energii či léčiva, ale i procesy, které regulují klima a zajišťují kvalitu ovzduší, vody a půdy.
Globální krize biodiverzity je s klimatickou změnou bezpochyby nejvážnější environmentální hrozbou současnosti. Českou společností je však krize biodiverzity dlouhodobě podceňována, na rozdíl od jiných globálních krizí, například bezpečnostní nebo migrační.
V posledních dvou stoletích došlo ve střední Evropě ke změnám v početnosti a rozšíření populací obratlovců. Primárním důvodem těchto změn je lidská činnost a zejména její dopady na strukturu krajiny, stále výrazněji se však přidává i klimatická změna. Část druhů zaznamenala dramatický pokles až na hranici lokálního vyhynutí, zatímco jiné druhy ze změn profitují - ať již jde o šíření teplomilných druhů z jihu, nebo o druhy invazní. Tyto procesy významně ovlivňují biodiverzitu původních společenstev.
Strategie a Plány pro Obnovu Biodiverzity
Nová strategie EU proto navrhuje ambiciózní opatření, která se zaměří právě na tyto klíčové faktory s cílem zastavit úbytek biologické rozmanitosti v Evropě i celosvětově. Konkrétně dokument stanoví cíle týkající se obnovy poškozených ekosystémů a řek, zlepšení stavu chráněných přírodních stanovišť a druhů v EU, navrácení opylovačů na zemědělskou půdu, zmírnění znečištění, zelenějších měst, rozšíření ekologického zemědělství a dalších zemědělských postupů šetrných k biologické rozmanitosti či zlepšení zdraví evropských lesů. Strategie je součástí tzv. Zelené dohody pro Evropu i plánu na hospodářské oživení EU z koronavirové krize. Komise zároveň zveřejnila Strategii „od zemědělce ke spotřebiteli“ pro spravedlivé, zdravé a ekologické potravinové systémy.
Česká politika a státní správa nyní aktivně reagují na evropskou environmentální legislativu, konkrétně Strategii v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030 a její implementaci v rámci Národního plánu na obnovu přírody. Do konzultací jsou zapojeni odborníci včetně zástupců AV ČR. Srozumitelná komunikace tématu směrem k veřejnosti bude nicméně vyžadovat užší spolupráci zainteresovaných aktérů.
Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy
Základní vizí předkládaného návrhu je etablování komunikační platformy propojující vědce, státní správu a občanskou společnost. Naším cílem je uchopit iniciativu, konsolidovat fragmentovanou komunikaci a posunout téma na úroveň celospolečenské debaty. Navrhovaný program klade důraz na syntézu, která vzejde ze spolupráce různě zaměřených ústavů AV ČR. Na přípravě čtyř typů společných komunikačních výstupů spojí síly všichni účastníci projektu. Plánujeme vytvořit 1) internetovou platformu jako hlavní budoucí informační zdroj o krizi biodiverzity, 2) knihu syntetizující odborné poznatky, 3) sérii krátkých filmových dokumentů coby obecně srozumitelné médium, a 4) uspořádat otevřenou konferenci jako nástroj přímé komunikace mezi aktéry.
Legislativní Nástroje Ochrany Biodiverzity v Zemědělské Krajině
„Administrativní nástroje představují vymezenou skupinu administrativně právních nástrojů, zajišťující ochranu životního prostředí zpravidla prostřednictvím rozhodovací činnosti příslušných správních orgánů.“[1] Takovými nástroji jsou stanovena určitá závazná pravidla chování, jejichž plnění je patřičně kontrolováno a v případě nedodržování sankcionováno.[2] Článek se zaměřuje na takové administrativněprávní nástroje, které mohou mít pozitivní vliv na ochranu biodiverzity v zemědělské krajině.
V rámci dosavadních výzkumů převládá názor, že „nejúčinnějším a většinou i nejlevnějším způsobem, jak v krajině udržet životaschopné populace původní biodiverzity“[3] je péče o biotypy, proto je v rámci obecné územní ochrany pozornost zaměřena na územní systémy ekologické stability a významné krajinné prvky, kterými je dosahováno péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny. Tyto nástroje však nejsou jedinou možností, jak biodiverzitu v zemědělské krajině chránit. Souběžně lze pohlížet na způsoby druhové ochrany, přičemž bude nastíněna problematika zvláštní druhové ochrany, a to právě v kontextu zemědělské krajiny.
Územní Systém Ekologické Stability (ÚSES)
Cílem územního systému ekologické stability (dále jen „ÚSES“), jehož právní úprava je zakotvena v § 3 odst. 1 písm. a) ZOPK, je stanovení prostorových podmínek k udržení rovnováhy v krajině, resp. k zajištění ekologické stability. Orgán ochrany přírody tak v území stanovuje síť složenou z biokoridorů, biocenter a interakčních prvků, které mají za úkol spojovat místa s vysokou mírou biodiverzity, a tak pozitivně ovlivňovat i části více zasažené lidskou činností. Ochranu biodiverzity v rámci ÚSES je zajištěna několika způsoby - v § 4 odst. 1 ZOPK zákon stanovuje vlastníkům a uživatelům pozemků, na kterých se ÚSES nachází, povinnost tento systém chránit a zčásti také povinnost vlastníků podílet se na jeho tvorbě spolu s obcí a státem.
Zásadním problém v právní úpravě ÚSES je však absentující úprava faktické ochrany ploch, na kterých se tento systém nachází. Neexistuje právní norma, který by zakazovala rušení nebo dokonce zničení daného ekosystému, jehož cílem je zejména pozitivní ovlivnit okolní krajinu, která je ekologicky méně stabilní. V důsledku toho neexistuje také žádný přestupek, který by potom nežádoucí jednání v rozporu s ochranou ÚSES sankcionoval.
Čtěte také: Starbucks a udržitelnost
Významné Krajinné Prvky
Stejně jako v případě institutu předcházejícího i významný krajinný prvek (nezaměňovat s ekologickým významným prvkem, dle zákona o zemědělství) má své právní zakotvení v zákoně o ochraně přírody a krajiny. Konkrétně se jedná o „ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotnou část krajiny utvářející její typický vzhled nebo přispívající k udržení její stability.“[7] V případě některých částí přírody, např. lesů, vodních toků či rybníků, je tato ochrana přiznávána ex lege, s ohledem na živočichy obývající zemědělskou krajinu je však podstatné, že i ku příkladu remízky, meze či trvalé travní porosty mohou být za významné krajinné prvky označeny na základě rozhodnutí o registraci vydaným příslušným orgánem ochrany přírody.[8]
Významné krajinné prvky, bez ohledu na způsob, jakým byl statut získán, jsou z pohledu práva chráněny před poškozováním a ničením. Pro vlastníky, nájemce či správce pozemků, kde se významný krajinný prvek nachází, to znamená především skutečnost, že „k zásahům, které by mohly vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce, si musí opatřit závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Přestože by však významné krajinné prvky mohly být účinným nástrojem, trpí absencí avizovaného prováděcího předpisu.[10] Ačkoli existuje řada výkladů legislativního odboru ministerstva životního prostředí a odborných příspěvků na dané téma, prováděcí předpis nelze těmito dokumenty suplovat.
Souhlas Dotčených Orgánů
Vedle možnosti ukládání povinností prostřednictvím obecně závazných předpisů jsou v této oblasti velmi důležitým administrativním nástrojem také individuální správní akty, v tomto případě souhlasy dotčených orgánů, vydávané formou závazného stanoviska. Závazné stanovisko může být z procesního hlediska ve dvou postavení - jako finální (konečné) rozhodnutí nebo jako podklad pro toto rozhodnutí. V případě zásahu do významného krajinného prvku se jedná převážně o podkladový charakter závazného stanoviska v dikci § 149 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu.
Souhlas orgánu ochrany přírody je v případě ochrany biodiverzity (nejen) v zemědělské krajině vyžadován zejména k zásahům do již k výše zmíněných významných krajinných prvků a soustavy Natura 2000. Souhlas je požadován ke všem činnostem, které by v chráněných částech přírody mohly vést k jejich poškození či zničení, přičemž nejčastěji se jedná o činnosti jako umisťování staveb, pozemkové úpravy, změna kultury pozemku, těžba nerostů apod.[14] Posouzení, zda se jedná o škodlivý zásah či nikoli, spočívá ve správním uvážení příslušného dotčeného orgánu. Pokud si dotčený orgán nechá vypracovat k zamýšlené činnosti znalecký posudek, není jeho závěrem o škodlivosti zásahu vázán.
Význam těchto individuálních správních aktů, které vydává příslušný orgán ochrany přírody, je pro ochranu biodiverzity velký, jelikož umožňuje individuální posouzení potenciálně ohrožujících činností, které mohou nežádoucím způsobem zasáhnout či poškodit zákonem chráněnou část přírody.
Čtěte také: Ochrana životního prostředí
Zvláštní Druhová Ochrana
Neexistuje oprávněný důvod k myšlence, že mezi živočichy v zemědělsky obhospodařované krajině nebudou také druhy tzv. zvláště chráněné. Naopak, příklady lze uvést ve všech stupních ochrany, tj. mezi živočichy ohroženými (čáp bílý), silně ohroženými (křeček polní) i kriticky ohroženými (výreček malý).[16] Takové zákon o ochraně přírody a krajiny chrání ve všech vývojových stádiích, kdy ochrana zahrnuje také sídla (ať už přirozená či umělá) a biotopy. Demonstrativně pak vymezuje škodlivá jednání - ta uvádí v § 50 odst. 2.
Výše zmíněná ochrana však má své limity. § 50 odst. 3 ZOPK uvádí výjimky ze škodlivých jednání z odstavce předcházejícího, například pokud je zásah do přirozeného vývoje prokazatelně nezbytný v důsledku běžného obhospodařování nemovitostí, z důvodů hygienických nebo ochrany leteckého provozu. Obdobně jsou výjimky vymezeny § 56 stejného zákona, kde je zřejmě nejdiskutovanější částí odst. 2 písm. c), jež uvádí, že „výjimku ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů lze povolit v zájmu veřejného zdraví nebo veřejné bezpečnosti nebo z jiných naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu, včetně důvodů sociálního a ekonomického charakteru a důvodů s příznivými důsledky nesporného významu pro životní prostředí.“ Toto ustanovení je totiž častým argumentem zemědělců v žádosti o povolení užívání chemicky nebezpečných látek pro hubení škůdců (Stutox II).
Dle mnoha autorů je nastavení zvláštní druhové ochrany zjevně nedostatečné, kde zásadní problém spatřují především v seznamu zvláště chráněných živočichů, který se od roku 1992 téměř nezměnil. [18] Lze tak konstatovat, že se v něm někteří živočichové vyskytují nadbytečně, jiné reálně ohrožené druhy seznam naopak postrádá. Kritizován je rovněž samotný systém kategorizace zvláště chráněných živočichů do tří kategorií, kdy se podle odborníků kategorie silně a kriticky ohrožených druhů překrývá natolik, že neplní svou roli. Agentura ochrany přírody a krajiny proto v nedávné době připravila návrh aktualizace seznamu zvláště chráněných živočichů včetně současného vytvoření nového pojetí kategorizace.
Propojení Různých Přístupů k Ochraně Biodiverzity
Článek představil tři druhy právních nástrojů, kterými lze usilovat o ochranu biodiverzity v zemědělské krajině. Nástroje koncepční jsou především nástroji rámcovými. Je proto nutné je považovat za podklad pro pozitivní vývoj životního prostředí, ze kterého konkrétní postupy cílící na ochranu biodiverzity teprve vycházejí. Vedle stojí nástroje ekonomické, které jsou založeny především na principu dobrovolnosti - nabízí zemědělcům volnost v rozhodování, zdali se (v rámci pozitivní ekonomické stimulace) budou určitým žádoucím způsobem chovat a obdrží finanční prospěch, nebo se svou nečinností o tuto výhodu připraví, případně zdali se budou (v rámci ekonomické stimulace negativní) dopouštět škodlivého jednání, které je zpoplatněno, nebo přejdou na šetrnější, nezpoplatněné, postupy. V kontrastu k předcházejícím síla nástrojů administrativních spočívá v autoritativně stanovených právních normách, tj. příkazech, zákazech či povoleních, jejichž dodržování je vynutitelné.
Hlavním problémem koncepčních nástrojů je bohužel fakt, že v některých případech jsou spíše proklamačním nástrojem, neboť uvedené cíle (případně opatření) jsou natolik široké a obecné, že na základě takto stanovených předpokladů nemůže být zhodnoceno jejich dodržování. Problém dále prohlubuje fakt, že většina koncepčních nástrojů zcela postrádá prvek kontroly, natož pak sankce, které by měly být při nenaplnění cílů či opatření uloženy.
Na druhou stranu, ekonomické nástroje ukazují, že zejména dotace jako hlavní prostředek pozitivní ekonomické stimulace můžou mít poměrně silný vliv na chování zemědělců. Otázkou však zůstává, jak výrazná musí tato stimulace být, aby donutila zemědělce k opuštění zaběhlého způsobu pěstování monokultur na rozsáhlých plochách, který je pro ně výhodný, ale z pohledu podpory biodiverzity zcela nežádoucí. Naopak velmi žádoucí je podpora tvorby nových prvků v zemědělské krajině, například v podobě dotací na výsadbu stromů a keřů. Realizaci takových záměrů může dopomoci také fakt, že pokud si vlastník následně krajinný prvek zaregistruje mezi ekologicky zemědělské prvky, může na svou zemědělskou půdu zažádat o daňové zvýhodnění v poměru k rozloze krajinných prvků na zemědělské půdě přiléhající k danému prvku.
Obecně je však nutné mít na paměti, že nejen při ochraně biodiverzity jsou tyto právní nástroje nejúčinnější při vzájemné součinnosti, kdy se navzájem vhodně doplňují. V pospolitosti tak existuje široký prostor, ve kterém má sice zemědělec v některých otázkách určené chování na základě příkazů a zákazů dle nástrojů administrativních, je mu však zároveň poskytnuta široká paleta možností na základě mírnější stimulace nástroji ekonomickými, které jej mají k ochraně biodiverzity motivovat, ale ne vysloveně nutit. Je však nutné najít správnou hranici, kdy je ještě ekonomické působení vhodné a kdy už je nutné použití právě nástrojů administrativním. Příkladem může být výše zmíněné omezení plochy pro monokulturní pěstování plodin, jehož zanesení do sféry administrativních nástrojů nemuselo být špatnou praxí.
Nejpatrnější je však provázanost ekonomických, potažmo administrativních nástrojů s nástroji koncepčními. Ty jsou sice z uváděných skupin nejobecnější, jsou si však vědomy existujících právních institutů (např. ekonomických DZES a administrativních VKP, ÚSES, EVL, PO), jejich předností a slabin.
Závěr
Úbytek druhové rozmanitosti, ať už v důsledku lidské činnosti či přirozených procesů, je v České republice i ve světě zcela nepochybný. „V Evropě dnes hrozí vyhynutí téměř čtvrtině volně žijících druhů, většina ekosystémů je poškozena.“[21] Efektivní nastavení zkoumaných právních nástrojů je tak jediným možným řešením, jak biodiverzitu, a to nejen v zemědělské krajině, chránit. Je však třeba konstatovat, že společnost si je vědoma tohoto problému a snaží se jej prostřednictvím zkoumaných nástrojů eliminovat či alespoň stabilizovat.
tags: #environmentální #příčiny #současného #stavu #biodiverzity
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]