Environmentální problémy zemědělské krajiny

V posledních letech byla vypracována řada hodnocení, která konstatovala negativní vliv zemědělství na životní prostředí. Nyní dochází vlivem intenzivního zemědělství ke ztrátě biologické rozmanitosti, zhoršuje se podnebí, dochází k degradaci půdy a kontaminaci podzemních i povrchových vod hnojivy a pesticidy.

Dopady intenzivního zemědělství

„Intenzivní zemědělství v posledních 70 letech vedlo ke ztrátě krajinné pestrosti, zejména v důsledku masivního zmenšení neobdělávaných (polo)přírodních) stanovišť. Tato stanoviště jsou ale zcela klíčová pro udržení biologické rozmanitosti (biodiverzity), která v zemědělské krajině dramaticky klesá. Kromě toho, jsou tato stanoviště nenahraditelná při zadržování vody v krajině, což znamená, že mají schopnost zadržovat vodu v období jejího přebytku a posléze v období sucha vodu uvolňovat, tj. Dále redukují proces eroze a zlepšují kvalitu vody ve vodních tocích.

V současnosti je složení biodiversity na zemědělské půdě velmi nestabilní. Často dochází k přemnožení polních škůdců, plevelů a nárůstu výskytu chorob. Mnohdy jsou tyto změny rychlé a nepředvídatelné. V současnosti podle zjištění celé řady studií biodiversita v zemědělské krajině klesá. Např. populace motýlů a populace ptáků od r. 1990 početně poklesly o více než 50% a u biomasy létajícího hmyzu došlo k poklesu až o 75% (Hallmann a kol. 2017). Stejně tak nové celosvětové komplexní studie ukázaly, že 41% druhů hmyzu a 22% druhů obratlovců jsou na ústupu s roční mírou poklesu o 1,0% až 2,5% (Sánchez-Bayo a Wyckhuys, 2019).

Drobná zvěř vázaná na pestré agroekosystémy (koroptev polní, zajíc polní, bažant obecný) se ze zemědělské krajiny vytrácí a nahrazuje ji spárkatá zvěř, která způsobuje největší škody na zemědělských plodinách (Štrobach a kol. Naopak nejvíce lovenou zvěří je zvěř spárkatá. Příkladem je nárůst stavů prasete divokého (Sus scrofa). V r. 2017 bylo dosaženo historicky největšího odstřelu, kdy bylo uloveno 229 182 ks divokých prasat.

Podle současných trendů ve vývoji populací v zemědělské krajině přežijí ty druhy, které mají širokou ekologickou valenci ke stanovištním podmínkám a kterým změny v zemědělské krajině vyhovují, např. dochází k invazím a expanzím teplomilných druhů plevelů jako je bytel metlatý (Kochia scoparia), ambrozie peřenolistá (Ambrosia artemisiifolia), mračňák Thephrastův (Abutilon theophrasti) a dalších (Štrobach a Mikulka 2014). Ke značné ztrátě biodiversity také dochází na úrovni celých přirozených nebo polopřirozených společenstev. Například v Německu ze 14 typů biotopů závislých na otevřené krajině jsou z 80% ohrožovány poškozováním zemědělskou činnosti (Finck a kol.

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

Obecně má současná zemědělská praxe negativní dopad na biodiversitu v zemědělské krajině. Příčin ovlivňujících biodiversitu existuje celá řada. Mezi hlavní faktory zemědělské činnosti, které ovlivňují biodiversitu patří vliv střídání plodin, vliv zpracování půdy, vliv výživy rostlin a vliv pesticidů.

S postupným vývojem zemědělství a potřebou zvyšující se produkce potravin, do přirozených procesů, především po druhé světové válce, vstupují uměle vytvořené látky na ochranu rostlin tzv. pesticidy (insekticidy, fungicidy, herbicidy), bez kterých se současné konvenční systémy pěstování rostlin neobejdou.

Ekologické zemědělství jako alternativa

Celá řada studií shodně potvrzuje negativní vliv intenzifikovaného zemědělství na úbytek biodiverzity způsobený změnami managementu krajiny. Ekologické zemědělství na druhé straně svou filozofií založenou na naprostém vyloučení minerálních hnojiv a chemických pesticidů vytváří protipól intenzivního zemědělství a umožňuje tak snižovat vliv vycházející z používání těchto inputů. Ekologické zemědělství zvyšuje druhovou četnost a abundanci celé řady druhů rostlin a živočichů, tento účinek se však liší v rámci taxonu a je také ovlivněn krajinnou skladbou okolí obhospodařované plochy.

Predace mšic byla nejvyšší v polích v ekologickém režimu a snižovala se se zvyšující se homogenitou krajiny. Potenciál biologické ochrany v polích v konvenčním systému nebyla ovlivněna různorodostí krajiny a dosahovala vyššího potenciálu v homogenních podmínkách. Pro hnízdící ptáky znamenalo zjednodušení krajiny snížení druhové bohatosti a abundance o 34 % a 32 % v organickém systému a 45,5 % a 39 % v konvenčním režimu. Brouci se vyskytovali více ve zjednodušené krajině a nebyli ovlivněni režimem hospodaření. Tato evropská studie ukazuje, že ekologický systém hospodaření ovlivňuje biodiverzitu rostlin a ptáků na všech úrovních krajinné různorodosti, pouze potenciál biologické ochrany se zvyšuje se zvyšující se heterogenitou krajiny.

Fakt, že ekologický režim hospodaření a krajinná pestrost se liší ve svém vlivu na biodiverzitu a potenciál biologické ochrany ukazuje na to, že agroenvironmentálních opatření vytvářená za účelem zachování biodiverzity nemusí vždy plnit požadovaný účel.

Čtěte také: Starbucks a udržitelnost

Vliv zemědělství na emise skleníkových plynů

Zemědělství je na jedné straně postiženo silnými dopady klimatických změn, na druhé straně však zároveň patří k jejich původcům. Podíváme-li se na emise skleníkových plynů v Německu, bylo zemědělství s 63,6 mil. t CO2-ekv. v roce 2018 odpovědné za 7,4 % celkových emisí plynů poškozujících klima. Nejdůležitějšími zdroji emisí jsou zde emise metanu z chovu zvířat a emise oxidu dusného ze zemědělské půdy.

Thünenův Institut Spolkové republiky Německo dospívá v jedné metastudii v roce 2019 k závěru, že ekologické zemědělství dosahuje v ochraně klimatu v přepočtu na jednotku plochy lepších výsledků než konvenční způsob hospodaření. Celkově jsou zde emise v přepočtu na jednotku plochy u půdy obdělávané organicky a biodynamicky průměrně o 40 % nižší než u konvenčních parcel. V přepočtu na výnos jsou výsledky méně jednoznačné a nelze zde konstatovat rozdíly mezi konvenční a organickou variantou; biodynamická varianta však i tady vykazovala nižší emise.

Jednou z největších předností ekologického zemědělství ve srovnání s konvenčními produkčními systémy je vyšší tvorba humusu. Důvodem jsou většinou rozmanitější osevní postupy v ekologických podnicích: plodiny jako jetelotráva napomáhají tvorbě humusu, při níž se CO2 ukládá v půdě a nemůže škodlivě působit v atmosféře. Obecně je extenzivní užívání půdy šetrnější vůči klimatu než intenzivní užívání. Jak vyplynulo z výzkumů, vede intenzivní užívání půdy k masivním ztrátám uhlíku v půdě. Padesátileté intenzivní užívání půdy tak snížilo obsah uhlíku v půdě o 30 až 50 %, přičemž většina z toho uniká ve formě CO2 do atmosféry.

Dalším důležitým aspektem v ochraně klimatu je podíl chovu zvířat na globálních emisích skleníkových plynů. Zvláště u skotu je tento podíl vysoký: zhruba 10 % celosvětových skleníkových plynů je vyprodukováno jeho chovem. I v této oblasti má ekologické zemědělství lepší výsledky než jeho konvenční protějšek. V mnoha směrech je ekologické zemědělství vůči klimatu výrazně šetrnější než zemědělství konvenční. V roce 2019 bylo v Německu zhruba 10 % zemědělské půdy obhospodařováno ekologicky; odpovídá to výměře o více než 1,6 milionu hektarů. I zde jsou nicméně stále rezervy.

Politika krajiny

29. 1. Česká krajina čelí problémům, které ovlivňují její schopnost plnit funkce nezbytné pro lidskou společnost. Jedním z problémů je úbytek biodiverzity a eroze ohrožující úrodnost půdy, nedostatečná schopnost zadržovat vodu zase škodí během sucha i povodní. Potřebná řešení jsou přitom často dobře známá, ale nebyla dosud souhrnně a celoplošně uplatňována. Desítky odborníků z celé republiky pracují na přípravě strategického dokumentu Politika krajiny v gesci Ministerstva životního prostředí (MŽP), který má propojit ostatní strategie v oblasti využívání a ochrany krajiny. Jeho příprava vychází ze závazků Úmluvy Rady Evropy o krajině. Aktuální návrhy byly představeny 29. ledna na konferenci pořádané v aule České zemědělské univerzity v Praze, kterou zahájil ministr životního prostředí Petr Hladík.

Čtěte také: Ochrana životního prostředí

„Naši krajinu jsme zdědili od našich rodičů a prarodičů a chceme ji v co nejlepším stavu předat našim dětem. Všichni se asi shodneme, že zdravá krajina, tedy přirozené lesy, zdravá zemědělská půda i naše města a obce musí nabídnout dost místa pro lidi, hospodářství i pro přírodu. Právě Politika krajiny, o které se dnes začínáme bavit, by nám měla pomoct najít odpovědi na otázky, jak chránit a pečovat o velké plochy území nebo jak lépe plánovat rozvoj i obnovu přírody. Proto je potřeba více zapojit obce do řešení nezastavěných ploch a Politika krajiny by se měla stát součástí krajinného plánování,“ vysvětluje ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL).

Politika krajiny představuje dlouhodobý zastřešující strategický dokument propojující ostatní státní strategie v oblasti využívání a ochrany krajiny. Analyzuje problémy v současné krajině, vyhodnocuje již existující nástroje práce s krajinou a definuje priority a strategické cíle do roku 2050. Na Politiku krajiny přímo naváže metodika krajinného plánování, která povede k zachování, podpoře i obnově kvalitní a funkční krajiny v měnícím se prostředí.

„Pro úspěšné naplňování nové “harmonizační” strategie je vedle kvalitního odborného podkladu klíčový také soulad a spolupráce mezi rezorty, přičemž zodpovědnost o péči a správu krajiny leží zejména mezi MŽP, MZe a MMR. V příštích měsících musíme vést poctivou a náročnou debatu o nastavení klíčových nástrojů a kompetencí, včetně role a institucionálního rámce krajinného plánování. Fakticky se pomalu stává realitou vize prof. Josefa Fanty o ustanovení stálé mezirezortní struktury, která bude mít správu krajiny v kompetenci a bude za ní zodpovědná,“ říká ředitel Výzkumného ústavu pro krajinu Libor Hort.

Přípravou odborných podkladů pověřilo MŽP Výzkumný ústav pro krajinu (VÚK), odbornou spolupráci poskytuje také Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. V šesti pracovních skupinách zaměřených na biodiverzitu, vodu, lesnictví, zemědělství, sídla a infrastrukturu jsou zapojeni také zástupci Ministerstva pro místní rozvoj, Ministerstva zemědělství, Ministerstva dopravy a Ministerstva průmyslu a obchodu.

„Krajinné plánování se stává stále důležitějším, mj. z hlediska řešení klimatických výzev a zajištění resilience obcí. Žádoucí je komplexní přístup a spolupráce v širším funkčním území, protože voda se nezastaví uprostřed lesa na katastrální hranici mezi obcemi, a neméně žádoucí je pak spolupráce mezi jednotlivými resorty. Je třeba poskládat různé zájmy v krajině do pomyslné mozaiky a k tomu by moderní krajinné plánování mělo sloužit. Dle mého názoru by mělo být integrální součástí územního plánování a za Ministerstvo pro místní rozvoj můžu slíbit maximální spolupráci v tom, aby připravovaná strategie neskončila v šuplíku, ale stala se účinným nástrojem změny přístupu. Naší krajině to dlužíme,“ uvádí náměstek Ministerstva pro místní rozvoj Radim Sršeň (STAN).

Krajinné plánování je založeno na komplexním a transdisciplinární přístupu, který se zaměřuje na udržitelné využívání, ochranu a rozvoj kvalitní a fungující krajiny. Jeho hlavním cílem je s ohledem na ekologické, sociální, ekonomické a kulturní hodnoty krajiny a ve světle probíhajících i očekávaných změn koordinovat a harmonizovat různé zájmy jejích uživatelů a vlastníků.

„V Evropě řada zemí krajinné plánování ustanovila autonomním procesem vedle plánování územního (např. Německo, Francie, Švýcarsko), jinde je součástí plánování územního (např. Anglie). Ve Francii nebo Katalánsku mají dokonce i zvláštní zákon o krajině. Naším úkolem je nyní najít vhodnou procesní a institucionální variantu pro Českou republiku. Metodika vzniká ve spolupráci s Ministerstvem pro místní rozvoj,“ říká řešitel projektu a vedoucí Odboru ekologie krajiny VÚK Jakub Houška.

Zemědělská krajina v České republice

Když se tu kdysi praotec Čech rozhodl usadit, udělal to podle legendy proto, že šlo o velmi úrodný kraj situovaný na krásném místě v srdci Evropy. Rozumný hospodář, který pečoval o krajinu po staletí, věděl, jak s půdou nakládat, aby zůstávala úrodná a plná života. Střídal plodiny a vyživoval půdu hnojem, a tak do ní navracel potřebné živiny. Nástup průmyslového zemědělství spolu s politickým vývojem vedly k devastaci přírodních zdrojů a krajiny.

Dopady zemědělství na českou krajinu ve druhé polovině 20. století:

• 0 km rozoraných mezí vlivem scelování polí
• 0 ha zbytečně odvodněné půdy melioracemi

Základem je živá půda

Půda je živý organismus naší planety. Věděli jste, že v jedné hrsti půdy je tolik organismů, jako je lidí na Zemi?*Aby půda zůstala úrodná, je třeba, aby obsahovala dostatek půdních organismů - od bakterií přes houby až po hmyz. Tyto organismy se živí organickou hmotou, která vzniká z odumřelých rostlin, výměšků zvířat a dalších složek. Funguje jako pojivo, stabilizuje půdní částečky, a tak brání odtékání orné půdy pryč z polí. Zároveň vylepšuje její schopnost zadržovat vodu. Existuje řada způsobů, jak organickou hmotu půdě dodat. Stačí zaorávat hnůj nebo kompost, pěstovat plodiny pro zelené hnojení nebo ty s bohatým kořenovým systémem. Konvenční zemědělci používají pro zvýšení výnosů syntetická hnojiva. Ta plodinám sice dodávají některé důležité živiny, nenavracejí ale do půdy důležitou organickou hmotu.

0 miliardy kubíků vody by mohla česká pole zadržet, kdyby se na nich dobře hospodařilo. 0 miliard kubíků vody pole ve skutečnosti zadržují kvůli nedostatku organické hmoty v půdě.

Řešením je ekologické zemědělství

Ekologické hospodaření je součástí řešení, jak znovu oživit krajinu, zpomalit ubývání živočišných a rostlinných druhů, ochraňovat vodní zdroje a půdu. Zdraví, ekologie, odpovědnost a sociální spravedlnost jsou principy ekologického zemědělství, kterými se může řídit každý z nás. Zdravá krajina, biodiverzita a přírodní cykly jsou páteří každé ekologické farmy. Biofarmáři pracují tak, aby nezpůsobovali náhlé a drastické změny v ekosystému. Proto se vyhýbají pesticidům a herbicidům běžně používaným v konvenčním zemědělství.

Jejich snaha nese své ovoce:

• Ekologicky obhospodařovaná krajina je domovem pro volně žijící zvířata. Jejich počet je o 50 % vyšší než v případě konvenčního zemědělství.
• V okolí ekologických farem se oproti konvenčním nachází o 34 % více druhů zvířat a rostlin. Jedná se často o ptáky, pavouky, opylovače a další hmyz, který přirozeně hubí škůdce.
• Správná péče o půdu přispívá k ochraně vod a lidského zdraví. Z ekologických polí je vyplavováno o 40-65 % méně dusičnanů.

0 ekologických farem dnes funguje v celém Česku. Na začátku 90. let přitom vzniklo několik prvních ekologických farem, které se později spojily v PRO-BIO Svazu ekologických zemědělců. 0 % celkové plochy zemědělské půdy tvoří ekologické zemědělství. Takový poměr naši zemi staví na šestou příčku v Evropské unii. Předčilo nás Rakousko, Estonsko, Švédsko, Itálie a Lotyšsko.

Ochutnejte biopotraviny

Potraviny, které vznikly co nejpřirozenějším způsobem, s opravdovou chutí, barvou a vůní. Značka BIO znamená zákonem danou a státem garantovanou certifikaci a kontrolu celého procesu produkce, zpracování a prodeje biopotravin. Biopotraviny neobsahují GMO, mají vyšší obsah antioxidantů, více omega-3 mastných kyselin, nutričně prospěšných látek. Přirozená chuť a vůně jsou v bioproduktech zachovány díky výraznému omezení aditiv, tzv. „éček“, a jsou tak často jedinečné a nezaměnitelné. Z řady studií vyplývá, že biopotraviny mohou pomoci při řešení některých zdravotních problémů a civilizačních chorob. V konvenčním zemědělství se používá více než tisíc druhů pesticidů, a tak není jednoduché zjistit, jaké důsledky mají jejich různé kombinace na lidský organismus.

„Nejzávažnější je situace, kdy jde o pesticidy se stejným mechanismem účinku. Pokud jsou koncentrace jednotlivých látek pod maximálním limitem, výrobek tak vyhovuje stávající legislativě, ale jejich efekt se kumuluje. Ekologicky se můžeme chovat nejen na poli, ale i na našich zahradách nebo při pronájmu pozemků. Krajinu můžeme uzdravovat i každodenním nákupem. Český spotřebitel v průměru za rok utratí pět set korun za biopotraviny.*Když každý z nás hodnotu nákupu biopotravin zdvojnásobí, tak společně vyšleme signál pro další zemědělce, aby začali ekologicky hospodařit. A v krajině to začne být vidět.

V roce 2019 dodali čeští ekologičtí farmáři:

• 49 859 ha orné půdy
• 75 857 ha luk a pastvin
• 1 858 ha sadů
• 429 ha vinic

Agrární komora a povinné úhory

Agrární komora vydala 17. srpna 2023 tiskovou zprávu “Kvůli povinným úhorům může klesnout výroba chleba v Česku o 160 milionů bochníků“, ve které se tvrdě vymezila vůči vyčleňování tzv. neprodukčních ploch, podmínce zemědělských dotací v nové Společné zemědělské politice (SZP). Environmentální organizace považují použité argumenty za zavádějící a demagogické. Podle nich jsou takové snahy Agrární komory škodlivé a slepé vůči problémům, kterým zemědělské hospodaření čelí. Zbytečně polarizují zemědělskou i širokou veřejnost, aniž by přinášely konstruktivní řešení.

Česká zemědělská krajina částečně přišla o schopnost odolávat dopadům probíhajících klimatických změn, a to vinou nešetrných zásahů ve druhé polovině 20. století (scelování polí, odstranění krajinných prvků nebo odvodnění krajiny) a v důsledku intenzifikace hospodaření právě kvůli dotacím ze SZP po roce 2004. Zároveň sledujeme neustálý pokles početnosti i druhové pestrosti celé řady rostlinných a živočišných druhů.

Martin Rexa, koordinátor zemědělské kampaně Hnutí DUHA, k tomu řekl: “Agrární komora zbytečně poštvává své členy proti správným snahám podpořit ozdravení půdy, zastavit alarmující úbytek biodiverzity, snížit znečištění vod pesticidy a adaptovat krajinu na dopady klimatické změny. Zjednodušuje a manipuluje fakty, bagatelizuje problémy, kterým krajina i zemědělství čelí. Tím svým členům reálně škodí, protože proti nim poštvává i veřejnost, která je právoplatně znepokojena současným stavem. Chápeme že zemědělci mohou tzv. Snahy o zlepšení stavu zemědělské krajiny přináší každá nová reforma SZP, ale i přes jednoznačné doklady o jejich potřebnosti ze strany vědců a poptávku veřejnosti se stále nedaří nastavit takové podmínky zemědělských dotací, aby se podařilo zvrátit dosavadní negativní dopady hospodaření na krajinu. Jedním z důvodů je i postoj zemědělských organizací hájících zejména intenzivní zemědělskou praxi jak na národní úrovni, tak i na úrovni EU.

“Skutečné problémy, které v dlouhodobé perspektivě ohrožují potravinovou bezpečnost Česka a Evropské unie, jsou degradované přírodní zdroje - voda a půda, klimatická změna a úbytek biodiverzity. Přijít s takovýmto strašením v době, kdy extrémy počasí ohrožují úrodu po celém světě, je nevkusné. Je také vidět, že významně selhávají ministerstva zemědělství a životního prostředí, když nejsou stále schopna vysvětlit mnohým zemědělcům, proč jsou plochy pro přírodu v naší krajině, která utrpěla v minulých desetiletích obrovské šrámy, potřebné. Agrární komora se tímto útokem pravděpodobně snaží v souladu se svou mateřskou evropskou asociací COPA-COGECA [3] zajistit další odložení ekologických požadavků i pro příští rok. S těmito snahami se bohužel potkává s ministerstvem zemědělství, které na červnovém zasedání Rady Evropské unie požádalo s dalšími státy Evropskou komisi o to samé.

“Nová povinnost vyčlenit tzv. „neprodukční plochy“ spočívá v tom, že nejméně čtyři procenta půdy, kterou zemědělec vlastní nebo si pronajímá a kde by se jinak pěstovaly obiloviny nebo olejniny, nelze obdělávat.” “Zemědělci se museli v letošním roce vyrovnat s novými pravidly, podle kterých musí vyjmout z hospodaření nejméně čtyři procenta orné půdy například na úhory, ochranné pásy a další krajinné prvky. Na této části pole nemohou provádět žádné produkční činnosti.” “Tyto ambiciózní požadavky na pěstitele, které má Česko nastavené mnohem přísněji než v mnoha ostatních členských zemích Evropské unie, mohou ve výsledku prodražit výrobu potravin, což si jistě nepřejí tuzemští producenti, ani zákazníci.

Ve skutečnosti stačí vyčlenit pouze 3 % půdy, ze které za současných podmínek zemědělec nemůže sklidit produkci. Na dalších 4 % lze pěstovat meziplodiny nebo plodiny vázající dusík (např. vojtěška), které lze např. jako krmivo použít. Oproti jiným státům Česká republika umožnila zemědělcům přeměnit úhory z luk a pastvin, [6] ačkoli evropská podmínka je mířená na podporu v rámci orné půdy. Podmínky jsou tak proti evropskému standardu naopak rozvolněny. Zemědělské organizace si také oproti původním návrhům vymohly v rámci tzv. celofaremního ekoschématu počítat mezi úhory tzv. zelené úhory, které mohou spočívat v osetí jen jednou rostlinou, např. trávou. Jejich přínos pro biodiverzitu je tak oproti tzv. Protipřírodní model implicitně navrhovaný Agrární komorou, tedy intenzivně obhospodařovaná pole a krajina bez jakýchkoli krajinných a přírodních prvků, v kterých by se mohli “množit různí živočichové”, je představa apokalypticky holé agroprůmyslové krajiny a naprosté popření reality toho, že zemědělské hospodaření může fungovat jen díky přírodním procesům. Je také popřením různých státních strategií a koncepcí, které o potřebě obnovovat krajinné prvky a krajinnou pestrost hovoří.

Plochy pro přírodu a biodiverzitu okolo polí stabilizují nebo i zvyšují výnosy plodin skrze zajišťování podpůrných funkcí, jako je opylování, podpora predátorů tzv. škůdců aj. (viz níže). Naopak, rozsáhlé monokultury bez jakýchkoli přírodních prvků jsou nejnáchylnější k rychlému a nekontrolovanému rozšíření tzv. škůdců. “V následujícím roce tak může dojít podle analýzy Agrární komory ČR k úbytku přibližně 86 tisíc hektarů produkční zemědělské půdy.

Mluvit o úbytku produkční půdy je zcela zavádějící, jelikož na úhorových plochách nebo v krajinných prvcích se půda může naopak částečně vzpamatovat z intenzivního využívání půdy (není možné zde používat pesticidy ani umělá hnojiva),zlepšit své produkční schopnosti a jako útočiště pro užitečné půdní organismy pozitivně ovlivnit i okolní půdu. Mezi lety 1948-1989 bylo rozoráno 270 000 ha luk a pastvin, 145 000 ha mezí (tj. 800 000 km), 120 000 km polních cest, odstraněno bylo 35 000 ha lesíků, hájků, remízků a 30 000 km liniové zeleně. “Podle aktuální struktury plodin tak nebudou zasety obiloviny na 47 tisících hektarech (především pšenice a ječmen), některé olejniny na 13,5 tisíci hektarech a pícniny v čele s kukuřicí na zeleno mohou přijít o přibližně 16 tisíc hektarů osevní plochy.

“Snížení objemu výroby chleba nebo krmiv pro prasata jsou pouze dva typické příklady z mnoha, které ilustrují, že úbytek osevní plochy některých plodin může mít poměrně zásadní vliv na tuzemský maloobchod s potravinami. Česká republika je z hlediska obilovin soběstačná ze 157 % (pšenice 190 %, ječmen 130 %), z hlediska cukrové řepy ze 137 %, z hlediska řepky olejné ze 108 %. Většina v EU vypěstovaných obilnin je použito jako krmivo pro dobytek. V ČR bylo 45 % spotřebované pšenice, 42 % spotřebovaného ječmenu, 79 % spotřebované kukuřice na zrno použito jako krmivo. Evropská spotřeba masa je příliš vysoká z hlediska zdravotního i ekologického a přispívá zhoršování klimatické změny.

Jak ukázaly poslední roky, výkyvy v cenách potravin odvisí od zcela jiných příčin než od ekologických podmínek dotací. Výnosy plodin jsou zároveň v současné době mnohem více ovlivňovány dopady klimatických změn skrze nepříznivé počasí a nedostatečně adaptovanou krajinu. Např. kvůli loňskému suchu klesla produkce kukuřice na zrno o 35 %. Klimatická změna bude zásadním faktorem v ohrožení potravinové bezpečnosti v budoucích letech. Demagogický argument porovnávající potenciálně vyrobené chleby oproti tzv. neprodukčním plochám není nový. Byl používán např. v Rakousku v minulém roce v (úspěšné) snaze oslabit ekologické požadavky pod záminkou výkyvů spojených se začátkem války na Ukrajině. Jak se však poté ukázalo, jen na 0,6 % neprodukčních ploch uvolněných pro produkci byla pěstována pšenice, z které se potenciálně mohl chleba vyrobit. Naprostá většina ploch byla použita pro pěstování krmiv pro dobytek.

tags: #environmentalni #problemy #zemedelske #krajiny

Oblíbené příspěvky:

• Přístupy k výuce o přírodě a kultuře
• Recenze: Papírové kapesníky a životní prostředí
• Náplň Práce Programového Vedoucího
• Prevence vodního kamene
• Nakládání s domovním odpadem v Kladně