Environmentální Účinnost Investic: Hodnocení

V dnešní době, kdy se zvyšuje povědomí o dopadech našich rozhodnutí na svět kolem nás, nabývá na významu koncept ESG - investování s ohledem na Environmentální, Sociální a Řídicí faktory. ESG není pouze módní trend či pouhá ekologická otázka, ale komplexní přístup, který spojuje udržitelnost, etiku i dlouhodobou výkonnost investic. V tomto článku si vysvětlíme, co ESG znamená a proč má ESG investování potenciál přinášet nejen prospěch světu, ale i nadprůměrné finanční výnosy.

Co je ESG?

ESG je zkratka pro tři klíčové oblasti, které investoři zohledňují při hodnocení firem:

• E - Environmentální faktory zahrnují vliv firem na životní prostředí, jako jsou emise CO2, spotřeba energie, nakládání s odpady či využívání obnovitelných zdrojů.
• S - Sociální faktory reflektují přístup firmy k lidským právům, pracovnímu prostředí, rovnosti, inkluzi a vztahům s komunitou.
• G - Řídicí faktory (Governance) se zaměřují na transparentnost, etiku vedení, správu firem a prevenci korupce.

Proč tedy ESG není jen o ekologii? Protože faktory „S“ a „G“ jsou neméně důležité.

Jak investovat s ohledem na ESG

Zjistěte, co fond skutečně zahrnuje: ESG fondy mohou mít různé strategie - některé vylučují firmy škodící životnímu prostředí, jiné aktivně vybírají firmy s nejlepším ESG skóre ve svém odvětví.

Diverzifikujte ESG investice: Stejně jako u tradičních investic, i zde je rozumné rozložit kapitál mezi více ESG fondů a sektorů (např.

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

Věnujte pozornost správě fondu a poplatkům: Vyberte fondy řízené zkušenými týmy, které aktivně sledují aktuální ESG trendy a pravidelně o nich informují investory.

Soukromé projekty na ochranu životního prostředí

Soukromé projekty na ochranu životního prostředí jsou investice firem do procesů, technologií či vybavení, které povedou ke snížení jejich negativního dopadu na životní prostředí. Ekonomové chápou investice jako "kapitálová aktiva, sestávající ze statků, které nejsou určeny pro bezprostřední spotřebu, ale jsou určeny pro užití ve výrobě dalších spotřebních statků nebo dalších kapitálových statků".

Z podnikového hlediska se investice definují jako „peněžní výdaje, u nichž se očekává jejich přeměna na budoucí peněžní příjmy." Můžeme shrnout, že v obou pohledech jde o odložení současné spotřeby, za účelem získání budoucích užitků. Realizace různých investičních projektů může vést k rozšíření výroby, obnovení dosavadního stavu majetku či zlepšení pracovních podmínek. Environmentální projekty jsou zaměřeny na zlepšení ekologických podmínek podnikání. Investiční projekty můžeme tudíž členit dle účelu, který má být jejich prostřednictvím dosažen. Neméně důležité je uvědomit si vazbu mezi jednotlivými investičními projekty. Určení vzájemné závislosti projektů hraje důležitou roli především při výběru z variant.

Pokud se rozhodujeme mezi dvěma vzájemně nezávislými projekty, realizace jednoho z nich nevylučuje realizaci druhého. V realitě se ale často setkáváme se vzájemně podmíněnými, komplementárními a substitučními projekty či dokonce se vzájemně se vylučujícími projekty. Z hlediska hierarchie podnikových projektů jsou právě tyto projekty uváděny na prvním místě, protože podporují přímo růst firmy a jsou spojeny s relativně vysokým rizikem a vyšší kapitálovou náročností. Tyto projekty (a projekty na snížení nákladů) zvyšují konkurenceschopnost firmy prostřednictvím zvýšení kvality, účinnosti a jiných faktorů. Jejich efekt na růst firmy není zásadní, nicméně vedou k upevnění pozice na trhu a dalším výhodám. Jedná se o vynucené projekty. Jejich realizace bývá často podmínkou existence firmy. Jsou vyžadovány legislativou či jinými vnějšími okolnostmi, nikoli vlastní potřebou podniku. Je na ně často pohlíženo jako na nutné zlo, odčerpávající finanční prostředky, které by firma jinak mohla použít efektivněji. Hlavním efektem, kterého má být dosaženo při realizaci těchto projektů, je ochrana životního prostředí, a to i za cenu nižších ekonomických efektů. Mezi klasické ryzí projekty na ochranu životního prostředí patří zavádění koncových technologií.

Tradičně je podniky řadí do již zmíněných projektů na udržení zisku, nahlíží se na ně jako na projekty ztrátové, nebo přinejmenším negenerující žádné příjmy či úspory. Tyto investice sebou přinášejí jak environmentální efekt, tak jistý sociálně-ekonomický efekt. Zavádění integrovaných projektů na ochranu životního prostředí souvisí s rostoucím zájmem společnosti o ochranu životního prostředí a zaměření se na strategii prevence. Nejen že se zpřísnily legislativní podmínky (větší postihy znečišťovatelů, růst poplatků a zavádění nových sankčních nástrojů), ale i společenská poptávka po produktech se mění ve prospěch odpovědných firem. Jak si firmy začaly uvědomovat souvislost mezi ochranou životního prostředí a zvyšujícím se ziskem, lze vysledovat i změnu v nahlížení na efektivnost environmentálních projektů. Posouzení jejich efektivnosti se nyní věnuje stejná pozornost jako jakýmkoli jiným projektům. Integrované projekty na ochranu životního prostředí patří tudíž do projektů zvyšujících zisk, popřípadě snižujících náklady.

Čtěte také: Starbucks a udržitelnost

Efektivnost environmentálních investic

Efektivnost v širším slova smyslu znamená „absenci plýtvání, tj. co nejefektivnější využití zdrojů k uspokojení potřeb a přání". Mezi dva hlavní aspekty efektivnosti patří účelnost a hospodárnost. Do jaké míry plní daný projekt stanovený environmentální cíl je otázkou účelnosti. Hospodárnost pak znamená, s jakými náklady bude daný cíl zabezpečen. Kritérium efektivnosti investice tudíž vychází z cílů firmy.

Mezi dominantní cíle firem patří především maximalizace zisku, přesněji tržní hodnoty firmy, u akciových společností tržní hodnoty akcií. Při rozhodování o projektech na zlepšení životního prostředí, respektive snížení ekologické zátěže, tomu není jinak. Tyto cíle jsou ale někdy obtížně kvantifikovatelné, proto se často rozhodujícím ukazatelem stávají skutečné budoucí peněžní příjmy, respektive úspory, které investice přinese (cash flow). Přihlíží se při tom k riziku a k době, za kterou se investice navrátí. V zásadě lze postupovat dvojím způsobem, buď hledáme projekt minimalizující náklady, nebo maximalizující příjmy. Nákladové kritérium ovšem obvykle nepostihuje komplexní efektivnost, proto pokud je to možné, řídí se firmy především ziskovým kritériem. Při posuzování efektivnosti environmentálních projektů nacházíme problém, jak přesně vyjádřit náklady na zamezení a jak je správně alokovat podle dopadu na jednotlivé výkony, neboli jak přesně vyjádřit tu část nákladů, která je přímo spojena s ochranou životního prostředí. Vhodným podkladem pro získání pravdivých údajů pro posouzení efektivnosti investice je environmentální nákladové účetnictví.

Popisem metod jak stanovit náklady na ochranu životního prostředí se zabývá především Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) a Evropská komise (EC) ve své směrnici č. 2008/1/ES o IPPC (Integrovaná prevence a omezování znečištění). Podniky často posuzují investiční náklady jako celek, to je ovšem metodologicky správné pouze u zmíněných ryzích environmentálních projektů - při hodnocení zavádění koncových technologií, které nemají žádný jiný účel, než snížit dopady na životní prostředí. V tomto případě jsou všechny investiční a provozní náklady definovány jako environmentální. Při zavádění integrovaných technologií se obvykle postupuje tak, že se porovnají náklady na daný projekt s náklady podobných projektů, které ovšem nevedou k žádným pozitivním efektům na životní prostředí. Rozdíl mezi těmito sumami pak tvoří náklady na ochranu životního prostředí. Pokud není možno takové porovnání provést, lze využít konceptu čistých a hrubých nákladů na zamezení. Subjekt si musí pravdivě porovnat celkovou výši nákladů (hrubé náklady na zamezení) na projekt, se soukromými přínosy (užitkem), které mu realizace projektu přinese, sníženými o výši požadovaného zisku. Část nákladů převyšující výnosy se nazývá čisté náklady na zamezení. Určení podnikové diskontní míry záleží na způsobu financování investice. Financuje-li firma celou investici z vlastních zdrojů, pak ji určíme jako požadovaný výnos vlastního kapitálu. Je-li investice financována úvěrem, pak se diskontní míra rovná úroku z úvěru po zdanění. Nejčastějším způsobem je kombinované financování, v tomto případě se počítají tzv. průměrné náklady na kapitál (WACC).

Metody hodnocení environmentálních investic

Doba návratnosti je takové období, za které se suma čistých příjmů vyrovná původním investičním nákladům. Čím je tato doba kratší, tím je investice výhodnější. Pokud je každoroční výše čistých příjmů stejná, pak stačí vydělit celkové původní náklady roční výší cash flow. Pokud se počítá s různě vysokými cash flow v jednotlivých letech, je výhodné sestavit si kumulativní tabulku. Doba návratnosti poskytuje důležitou informaci o riziku a likviditě. Nevýhodou této velmi jednoduché metody je její omezená vypovídací schopnost, nezohledňuje totiž příjmy po době splacení. Čistá současná hodnota představuje rozdíl mezi současnou hodnotou očekávaných příjmů a náklady na investici. Je-li kladná, můžeme investici přijmout.

Tato metoda je taktéž založena na principu čisté současné hodnoty. Postup je opačný. Spočívá v nalezení takové diskontní míry, při které se suma očekávaných výnosů rovná investičním nákladům (ČSH=0), neboli v nalezení předpokládané výnosnosti investice. Tu pak porovnáme s požadovanou výnosností. Je-li vnitřní výnosové procento vyšší než požadovaná výnosnost, je projekt přijatelný. Výše uvedené metody mají jednu nevýhodu, počítají pouze s užitky, které lze monetárně vyjádřit. S realizací environmentálních projektů jsou však často spojeny i efekty a dopady, které přestože ovlivňují ekonomickou pozici firmy, nemají peněžní povahu. Existují více komplexní metody pro posouzení investičních projektů zahrnující i nepeněžní výnosy a náklady spojené s důsledky rozhodnutí, nicméně jejich použití je v podnikové praxi omezené. Jde často o méně exaktní metody používané spíše veřejným sektorem pro posouzení celkových společenských přínosů.

Čtěte také: Ochrana životního prostředí

Tato metoda rozšiřuje klasické hodnocení investic o obtížně kvantifikovatelné či externí náklady. CBA metodicky upravuje odhad těchto hmotných a nehmotných efektů. Zařazuje do hodnocení všechny přínosy a náklady - soukromé i společenské a její využití může být dobrým doplňujícím postupem při strategickém rozhodování firem. Metoda TCA představuje obecný rámec pro hodnocení projektů. Jde o tradiční přístup porovnání celkových nákladů a výnosů jednotlivých investičních variant. Klade důraz na zhodnocení veškerých interních nákladů spojených s investicí. Klíčové je tudíž především vyjádřit skutečné peněžní i nepeněžní toky (jak náklady zaznamenané v účetnictví tak i vnitřní nehmotné náklady, náklady jimž lze realizací dané investice zabránit a ostatní obtížně kvantifikovatelné náklady) a identifikovat potenciální zvýšení podnikových výnosů.

Koncept je založen na čisté současné hodnotě, která je doplněna o strategickou hodnotu investice. Využívá se zejména v případech, kdy je nutné realizovat projekty nesplňující podmínku přijetí (ČSH je záporná). Impulsem k výběru z variant je pak právě strategická hodnota investice (opční hodnota), která vyjadřuje možnost získání výnosů v pozdějším období. Metoda LCC vychází z analýzy životního cyklu (LCA), což je přístup, který analyzuje environmentální zátěž spojenou s výrobky či procesy v každé fázi jejich životního cyklu. Metodou LCC se pak připisují náklady ke každému výstupu (odpadu), který je analýzou LCA identifikován. Suma těchto nákladů pak představuje čisté náklady na zamezení.

Citace:

1. SYNEK, Miroslav, a kol. Manažerská ekonomika. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1992-4. Kapitola 8., s. 272.-304..
2. VALACH, Josef. Investiční rozhodování a dlouhodobé financování. Praha: Ekopress, 2006. ISBN 80-86929-01-9. Kapitola 1., s. 15..
3. Dobeš, V., Navrátil, B., Remtová,K.: Porovnání celkových nákladů na preventivní a koncová opatření ochrany životního prostředí, [online]. [cit. 2010-04-04].
4. Kožená, M.: Efektivnost environmentálních investic, [online]. [cit. 2010-04-05].
5. SAMUELSON, Paul A., Nordhaus William. D. Ekonomie. Praha: Nakladatelství Svoboda, 2007. ISBN 978-80-205-0590-3. Kapitola 8., s. 775.
6. ŠAUER, Petr, a kol. Náklady na ochranu životního prostředí: Pojetí, efektivnost a optimalizace. Praha: Oeconomica, 2005. ISBN 80-245-0982-2. Kapitola 1., 4., s. 13. - 117..
7. MAREK, Petr, a kol. Studijní průvodce financemi podniku. Praha: Ekopress, 2006. ISBN 80-86119-37-8. Kapitola 8., s. 351-353.
8. Sborník z mezinárodního semináře: Ekonomické a sociální souvislosti udržitelného rozvoje: Aplikace environmentálního účetnictví na makro a mikro úrovni, [online]. [cit. 2010-04-04].
9. Oščatka, J.: Náklady na vlastní a cizí kapitál, [online]. [cit. 2010-04-05].

tags: #environmentalni #ucinnost #investic #hodnoceni

Oblíbené příspěvky:

• Efektivní využití bioodpadu
• Dopady plastového znečištění na zvířata
• Dřevozpracující průmysl a politika v ČR
• Kynšperk nad Ohří - odpady a psi
• Iniciativa Greenpeace a korály