Environmentální výchova: Historie, vývoj a současnost

Environmentální výchova (EVVO) je klíčová součást moderního vzdělávání. Jde o dlouhodobý proces, který rozvíjí hodnoty, znalosti i dovednosti potřebné pro život v 21. století. Podstatné je, aby se žáci stali aktivními účastníky - hledali řešení, experimentovali, učili se týmové spolupráci a zodpovědnosti.

Historie a vývoj environmentální výchovy

Pojem environmentální výchova se poprvé objevil v roce 1947 na konferenci IUCN. Za zakladatele environmentální výchovy je pokládán skotský profesor biologie Patrick Geddes, který přikládal význam vzdělávání v přímém kontaktu s životním prostředím.

První záznam použití pojmu environmentální výchova v Británii se datuje do roku 1965. Od této doby se diskutovalo zejména o významu environmentální výchovy a náplni jejích cílů. Na První mezinárodní konferenci o environmentální výchově v Tbilisi v roce 1977 byly zformulovány hlavní cíle environmentální výchovy a tím bylo vytvořeno její specifické místo mezi ostatními vyučovacími předměty. Environmentální výchova měla být předmětem, jehož úkolem bude žákům předávat znalosti, formovat postoje a utvářet kompetence k jednání.

Česká environmentální výchova nese všechny znaky tzv. „dobré školy“ - má tradici, učitele, nestory, kontakty v zahraničí, historii a budoucnost. Environmentální výchova má v České republice hluboké kořeny. Do škol donedávna pronikala z mimoškolních činností. V 60. - 70. letech 20. století vznikla výchova k ochraně přírody v návaznosti na skautskou a foglarovskou tradici.

V roce 1968 byl Otakarem Leiským ze Sboru ochrany přírody při Národním muzeu založen TIS, první československá organizace, jejímž primárním cílem byla ochrana přírody a výchova k ochraně přírody. Činnost TISu ukončila normalizace. V roce 1974 iniciovali pracovníci Ústavu krajinné ekologie ČSAV ve spolupráci s novinářem Josefem Velkem v časopise Mladý svět kampaň na ochranu životního prostředí. Ta měla původně trvat jeden rok, ale nakonec nebyla nikdy ukončena a přerostla v hnutí - Hnutí Brontosaurus.

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

Do školní výuky se ekologická výchova (oficiálně) dostala v roce 1990 úpravou osnov přírodovědných předmětů a tehdejšího předmětu občanská výchova, a to v návaznosti na zkušenosti se zaváděním environmentální výchovy z konce 80. let, díky úsilí Danuše Kvasničkové.

Školský zákon přijatý v roce 2004 s účinností od 1. ledna 2005 oficiálně zahájil českou kurikulární reformu, která byla připravována od roku 2001. Pro každý obor vzdělávání v základním a středním vzdělávání a pro předškolní, základní umělecké a jazykové vzdělávání se vydávají rámcové vzdělávací programy.

Rámcové vzdělávací programy (RVP) vymezují povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání, jsou závazné pro tvorbu školních vzdělávacích programů, hodnocení výsledků vzdělávání dětí a žáků, tvorbu a posuzování učebnic. Rámcový vzdělávací program základního vzdělávání (RVP ZV) obsahuje Environmentální výchovu jako jedno z šesti průřezových témat. Podobně rámcový vzdělávací program pro gymnázia a další. Rámcový vzdělávací program pro školní družiny popř. DDM zařazuje Ekologickou výchovu.

Současný stav environmentální výchovy

Řešení ekologické krize environmentální výchovou by nemělo smysl, kdyby bylo realizováno pouze v jednom státě, protože se jedná o systém výchovy reagující na problémy globálního ekosystému - celé naší planety. Proto probíhá, řízeno mezinárodními institucemi a deklaracemi začlenění environmentální výchovy do školských systémů států celého světa.

V současnosti je v některých státech realizace environmentální výchovy lepší, v jiných horší než u nás. Státy s tradičně lepší environmentální výchovou jsou Finsko, Švédsko, Dánsko, Norsko, Izrael. Státy s horší environmentální výchovy jsou například Kypr, Rumunsko, Maďarsko.

Čtěte také: Starbucks a udržitelnost

Úroveň environmentální výchovy v současné české škole je různá, většinou nedostatečná. Zásady trvale udržitelného chování, resp. života jsou předávány především formálně (hovoří se o nich, ale nejsou realizovány). Učitelé nedokáží problematiku chápat a řešit komplexně (např. pod environmentální výchovou si představují spíše předávat soucit s „myšičkou“ nebo „holoubkem“ než zásadní změnu vlastního chování), často se chaoticky věnují jednotlivým tématům a prvkům v projektech (oblíbená témata jsou voda, třídění odpadu), jejichž kvalita i účinnost je sporná (např. se žáci dozvědí, že se do směsného odpadu nehází papír, ale už se nedozvědí, že se do něj skutečně nesmí házet baterie, monočlánky, léky či zbytky barev). Naprosto nedostatečný je systém hodnocení environmentální výchovy. Učitelé/učitelky nemají představu, jaké nástroje jsou k hodnocení environmentální výchovy vhodné.

Příklady dobré praxe

Příklady ukazují, že ekologický přístup ve školách není omezený na jednu zemi nebo typ vzdělávání. Máme pro vás i několik konkrétních příkladů z českých i zahraničních škol:

• ZŠ a MŠ Jílové u Prahy si zřídila vlastní zahradu a kompostér, díky čemuž děti nejen pěstují zeleninu, ale učí se i, jak se starat o půdu.
• Gymnázium v Litomyšli zapojilo studenty do sledování spotřeby energií. Díky jejich návrhům se podařilo ušetřit až 15 % elektřiny.
• Finsko má environmentální výchovu pevně zakotvenou ve všech předmětech. Děti mají možnost účastnit se tvorby „eko plánů“ a školy běžně podporují cyklistickou dopravu.
• Velká Británie uděluje školám tzv. „Green Flag Award“ - podobný systém jako Ekoškola, který motivuje k dlouhodobé péči o životní prostředí.

Projekt ENVI GAME

Cílem projektu ENVI GAME je vytvoření vzdělávacích programů pro praktickou realizaci průřezového tématu Environmentální výchova (PT EV). Výukové programy budou zahrnovat sady her a metodické pomůcky, které budou použitelné v různých předmětech, jakými jsou např. zeměpis, přírodopis, dějepis.

Výuka PT EV bude kombinací práce žáků v terénu a aktivit ve třídě s možností využití počítače, multifunkčního mobilního telefonu s GPS s tím, že bude možné hrát hru přes internet. Do projektu bude zapojeno deset žákovských týmů ze základních škol z různých krajů České republiky.

Projekt je realizován společností Cross Czech, a. s., ve spolupráci se dvěma partnery - Klubem ekologické výchovy, o. s. a Výzkumným ústavem pedagogickým v Praze. Výstupem projektu bude šest výukových programů zaměřených na témata - obec, občan a jeho vztah k okolí. Jednotlivé regiony budou žákovskými týmy mapovány z hlediska druhové i ekosystémové biodiverzity, z pohledu kulturního a historického dědictví, využívání přírodních zdrojů, zdraví a životního stylu.

Čtěte také: Ochrana životního prostředí

Environmentální výchova na Šumavě

Správa NP Šumava realizuje environmentální výchovu ve čtyřech střediscích environmentální výchovy - ve Vimperku, v Kašperských Horách, ve Stožci a na Horské Kvildě. Začátky environmentální výchovy sahají do roku 1995, kdy Správa NP Šumava připravila první nabídku přednášek a programů pro školy a školky regionu na téma „NP Šumava“.

Důležitým úspěchem v historii této činnosti na Šumavě je otevření prvního pobytového střediska environmentální výchovy. Prioritní činností jsou výukové programy, které jsou představeny vždy na začátku školního roku v propagačním materiálu „Nabídka výukových programů“ středisek EV Správy. Do obsahu spadá kromě výukových programů, kterých je v současnosti cca 80 v každém středisku, také nabídka celoročních projektů, specifických programů.

Pro podporu dlouhodobé pravidelné činnosti škol byl vyhlášen v roce 2011 projekt „Partnerské školy NP Šumava“, který si získal v regionu velké uznání. Partnerskou školou se může stát každá škola, která se zúčastní tolika výukových programů, kolik má tříd ve své škole.

Kromě programů pro školská zařízení je důležitou součástí nabídky i mimoškolní činnost, a to nejen formou programů pro veřejnost (nabídka je velice široká, pro letní sezónu je plánováno 174 různých aktivit na území NP a CHKO Šumava), ale také formou přírodovědných kroužků.

Po tolika letech činnosti environmentální výchovy jsme si často kladli otázku, zdali mají střediska environmentální výchovy hmatatelný význam pro region. Proto vznikla přírodovědná soutěž „Národní park Šumava ve školních lavicích“, která zjišťuje znalosti dětí regionu o území Šumavy.

Altruismus a dobrovolná skromnost

Teorie environmentální výchovy je ze své podstaty neodlučně propojena s etikou, praxe s mravní (morální) výchovou. Altruistické chování je definováno jako chování pro jedince nepřínosné nebo dokonce nevýhodné, ale výhodné pro populaci/společenskou jednotku. Altruistické chování není charakteristické jen pro člověka. Vyskytuje se také mezi savci, ptáky i dalšími živočišnými druhy.

Termín dobrovolná skromnost používá H. Librová pro označení chování lidí, kteří se rozhodli nezvětšovat své majetky. Pokud je totiž teorie předpokládající, že se četnost lidské populace skutečně blíží k hranici nosné kapacity globálního ekosystému, pravdivá, je environmentální výchova pro lidstvo životně důležitá, protože slovy E. Koháka pouze dobrovolná prostota - tedy vědomé a soustavné snižování materiální nadspotřeby - je zjevně jedinou strategií, která je schopna zajistit dlouhodobé přežití lidstva i přírody.

Příkladem altruistického chování je schopnost rozdělit se o potravu v době nouze, pomoc při ochraně cizího dítěte či majetku nebo právě dobrovolná skromnost vedoucí k trvale udržitelnému životu:

Vliv přírody na zdraví člověka

Obava z budoucnosti ale není jediným důvodem požadavku na realizaci environmentální výchovy. Dalším důvodem, je snaha o zachování či obnovu duševního i tělesného zdraví člověka. Opakované studie prokázaly, že lidé, kteří nemají možnost pravidelného a dostatečně kvalitního kontaktu s přírodou, strádají. Civilizační choroby, jako je nadváha, kardiovaskulární choroby, deprese, a stres totiž významně snižují kvalitu života.

tags: #environmentální #výchova #historie

Oblíbené příspěvky:

• Snížení emisí z elektráren
• Služby kompostování pro občany
• Důsledky netřídění odpadu
• Spotřeba dětských plen v ČR
• Ochrana ohrožených dětí: Novinky