Existence přírody miliony let

V románu Jurský park amerického spisovatele Michaela Crichtona (1942-2008), který návštěvníkům tohoto webu jistě nemusím představovat, je uvedeno i jedno zajímavé připodobnění, umožňující čtenářům lépe si představit nesmírné dálavy tzv. hlubokého (geologického) času.

Konkrétně je zde uvedeno, že fiktivním paleontologem Alanem Grantem objevený Velociraptor (ve skutečnosti však šlo o většího severoamerického dromeosaurida, konkrétně rod Deinonychus - ten žil ale o nějakých 30 milionů let dříve, pozn. aut.)[1] zahynul v době před 80 miliony let. Crichton právě prostřednictvím úvah Alana Granta navrhl, že bychom si tuto závratně dlouhou dobu mohli přiblížit následujícím způsobem - pomyslně zkrátíme dobu lidského života o délce 60 let na jeden jediný den (tedy přibližně 21 900krát).

Pokud stejným poměrem zkrátíme oněch 80 milionů let geologického času, ještě stále nám vyjde doba v trvání nějakých 3652 let - k současnému roku by se tedy jednalo o letopočet 1628 př. n. l., odpovídající poslednímu rozkvětu Mínojské civilizace doby bronzové.

Už před mnoha lety jsem si podobná přirovnání pro přednáškové a výukové účely vytvářel také, přičemž jsem se většinou zaměřoval na celou dobu existence naší planety, trvající ještě výrazně delší období v délce omračujících 4,56 miliardy let.[2]

Protože se ale v poslední době věnuji přeci jen mnohem více otázce vymírání na konci křídy a často se snažím dobu 66 milionů let od jejího průběhu přiblížit také širší veřejnosti, rozhodl jsem se věnovat ještě jeden příspěvek právě tomuto tématu. Využijeme přitom nejpřesnější dosavadní dataci této katastrofické události, činící (po zprůměrování několika relevantních a aktuálních odborných prací) přibližně 66 050 000 let.[3]

Čtěte také: Ekosystémy a potravní řetězce

Tentokrát se ovšem vyhneme zkracování doby lidského života, kterou jsem osobně posunul z Crichtonových 60 let na více odpovídajících 75 let (případně pak na 79,84 roku, což je společný „průměr průměrných délek“ životů mužů a žen v České republice k roku 2023).[4] Mimochodem, v tom případě by „Crichtonovským“ systémem výpočtu vyšla doba 2265 let oproti jedinému dni coby celému lidskému životu průměrné délky. Po odečtení od současnosti bychom se dostali k roku 241 př. n. l., tedy do doby končící první punské války.

V tomto článku nám postačí jednodušší způsob - dobu 66,05 milionu let od osudného dopadu chicxulubského impaktoru můžeme jednoduše zkrátit do doby jednoho roku. Zaokrouhlíme pro jednoduchost tuto dobu na rovných 365 dní (zatímco tzv. tropický rok má ve skutečnosti 365,242 dne), tedy 8760 hodin, 525 600 minut a 31 536 000 sekund.

Tedy ještě jednou - pokud by doba 66,05 milionu let představovala jeden jediný rok, pak každý měsíc činí průměrně zhruba 5,5 milionu roků, každý týden asi 1,3 milionu let a každý den zhruba 181 tisíciletí. Jedna hodina by stále představovala nějakých 7540 let, minuta by činila přibližně jedno a čtvrt století a nepatrná doba jediné sekundy by ještě stále představovala nějaké 2 roky a měsíc k tomu.

Skutečně zajímavé přirovnání - pokud by od doby vyhynutí dinosaurů uplynul jeden rok o rovných 365 dnech, potom od vzniku Alvarezovy impaktní teorie v roce 1980 by nás nyní dělilo zhruba 21,5 sekundy.[5] Průměrně dlouhý lidský život (trvající řekněme 75 let) by uplynul za pouhých 36 sekund a dokonce ani nejdelší zaznamenaný lidský život Francouzky Jeanne Calmentové (1875-1997), tedy doba 122 let a 164 dní, by nepřekročila dobu jediné minuty (58,6 sekundy).[6]

Římský státník a vojevůdce Gaius Julius Caesar (100-44 př. n. l.) by v našem pomyslném roce „žil“ jen asi 34 minut. Písmo vzniklo pravděpodobně v Mezopotámii kolem roku 3400 př. n. l., což by znamenalo přibližně dobu 43 minut a 10 sekund, zde už ovšem stačí zaokrouhlit na tři čtvrtě hodiny.[7]

Čtěte také: Příčiny ohrožení existence

Poslední doba ledová skončila podle současných poznatků asi před 11 700 lety, což odpovídá přibližně době 1,5 hodiny z našeho pomyslného roku.[8] Oproti době od vyhynutí dinosaurů tedy činí pomyslný začátek jiného geologického období před necelými dvanácti tisíciletími jen nepatrný zlomek (je přibližně 5645krát kratší), v rámci jednoho roku se jedná o pouhých 93 minut. Ostatně rovná hodina, odpovídající při zpětném chodu času přibližně roku 5500 př. n. l., je dobou (neolitického) vzniku zemědělství v užším smyslu.

Věstonická Venuše, zhotovená zhruba před 27 tisíciletími, by měla v našem porovnání přidělený čas lehce přes 3,5 hodiny. Druh Homo sapiens se ve fosilním záznamu objevuje asi před 300 000 lety, což představuje dobu necelých 40 hodin, tedy stále méně než dva dny.[9] Období čtvrtohor (kvartéru) je dnes datováno na dobu posledních 2,58 milionu let, což v našem pomyslném roce od vyhynutí dinosaurů představuje dobu dvou týdnů (14 dní a 6 hodin). Jen o trochu delší je pak časový úsek, který nás dělí od vzniku biologického rodu Homo (2,8 milionu roků, tedy 15,5 dne).[10]

Jeden z našich nejstarších vzpřímených hominidních předků Sahelanthropus tchadensis žil asi před 7,2 milionu let, což zde činí necelých 40 dní - teprve zde jsme překonali desetinu délky celé doby od vyhynutí druhohorních neptačích dinosaurů.[11] Geologická perioda neogén (dříve také mladší třetihory) začíná s počátkem epochy miocénu před 23,03 milionu let (zde potom 127 dní, tedy 4 měsíce a týden).

Zde už se blížíme polovině celého sledovaného období, závěrem proto výrazně přidáme a zmíníme už jen dvě události naopak z doby velmi blízké dopadu planetky. Zhruba po 185 000 letech již existovala na území Colorada opět pevně ustavená savčí fauna, což nás dovádí k údaji 24,5 hodiny od pomyslného novoročního přípitku.[12] Počítáno od naší současnosti zpětně se tito raně kenozoičtí savci objevili poprvé k datu 30.

Extrémní podmínky zastíněné oblohy a tzv. impaktní zimy trvaly podle většiny současných odhadů přibližně 2 roky, což představuje v našem porovnání fascinujících 95 setin sekundy.[13] Dva roky toho nejhoršího období krátce po dopadu by tedy v našem zpětně namířeném porovnání představovalo čas mezi půlnocí (dobou dopadu) a 31. prosince, a to v čase 23:59:59,05 hod.

Čtěte také: Základy ekosystémů

Spíše jen pro zajímavost a s trochou nadsázky pojďme do úplného geologického extrému - ekosystém po dopadu v 3050 kilometrů vzdálené lokalitě Tanis na území Severní Dakoty byl patrně zdevastován kmitajícími stojatými vlnami (séšemi) způsobenými zemětřesením, které na toto místo dorazilo spolu s dopadajícími impaktními sférulemi již asi za 10 minut po impaktu.[14]

Protože okamžik srážky planetky se Zemí můžeme považovat za skutečný přímý konec druhohorní éry a začátek kenozoika, jedná se o vůbec první událost, kterou z tohoto 66 milionů let dlouhého období známe. A jak bychom si stáli v našem kalendáři? Vskutku pozoruhodně, doba 10 minut by totiž představovala zhruba 0,00001 sekundy, tedy deset mikrosekund. Za tuto dobu urazí světlo přibližně 3 kilometry a naše planeta na své oběžné dráze 30 centimetrů. Informace v naší nervové soustavě se pak za stejnou dobu „posune“ o jeden a čtvrt milimetru, a konečně i z mé oblíbené atletiky - nejrychlejší sprinteři za tuto dobu „urazí“ vzdálenost 0,12 milimetru, což přibližně odpovídá například tloušťce běžného papíru nebo lidského vlasu.

Pokud natáhnete svoji paži, pak celé lidské dějiny, počínaje objevem našich nejstarších bipedních předků v pliocenní Africe nebudou představovat víc než tenkou špičku vašeho nehtu, kterou obrousíte jedním lehkým tahem pilníčku. Druhé přirovnání je možná ještě lepší - jste-li zdatný horolezec a vydáte-li se na vrchol nejvyšší hory Mount Everestu, přičemž se po neuvěřitelném úsilí na vrchol v nadmořské výšce 8848 metrů konečně dostanete, pak opět můžete porovnat - celé lidské dějiny zde bude oproti ohromné výšce hory představovat pouhá vločka sněhu, která tiše dopadne vedle vás.

Časový vjem si pomyslně převedeme na vzdálenost, přičemž délka jednoho jediného centimetru odpovídá přesně desítce pozemských let. Jeden milimetr je tedy pomyslným rokem, decimetr představuje milénium a kilometr odpovídá rovnému milionu roků. Průměrně dlouhý lidský život tedy v tomto srovnání představuje jen 8 cm (průměr jablka) a od stavby Velké pyramidy v Gíze nás dělí pouze 4,6 metru (délka většího osobního automobilu). Výška dospělého člověka pak představuje přibližně dobu, dělící nás od největšího rozmachu starověkého Říma.

Geologický čas bude v tomto srovnání výrazně přesahovat tyto drobné vzdálenosti a lze jej srovnat s distancí mezi některými většími městy v našem státě, v případě těch nejdelších časových úseků pak i v rámci evropských nebo světových metropolí.

Stačí si uvědomit, že první buňky vznikly už před nějakými čtyřmi miliardami let. Složitější mnohobuněčný život pak existuje přes miliardu let a obratlovci poprvé plavali v mořích nejstarších prvohor před více než půl miliardou let.

Před nástupem savců ovládali suchozemské ekosystémy naší planety dinosauři. Tito velmi úspěšní plazi se vyvíjeli mnohem déle než my a v dnešním světě nemají obdobu nejen co do rozměrů. Nejednou se přitom objevil názor, že nebýt jejich katastrofického vyhynutí, způsobeného dopadem meteoritu na konci křídy (před cca 65 miliony let), mohla jejich evoluční pouť nerušeně pokračovat i v průběhu „věku savců“.

V roce 1982 vytvořil Russell koncept dinosauroida - výsledek hypotetických evolučních pochodů, které by působily na rychlého a dravého běžce druhu Troodon formosus. Pokud jde o mozkovnu, je troodon přeborníkem mezi neptačími dinosaury. Jeho mozek byl zřejmě až šest a půl krát větší, než orgán dnes žijícího, stejně hmotného krokodýla.

Tento asi dva metry dlouhý dravec žil v období svrchní křídy a možná se dožil i samotného konce druhohorní éry před 65,5 miliony let. Není tedy divu, že si jej Russell vybral pro své úvahy jako modelového dinosaura. Paleontolog přitom vycházel z vlastního výzkumu a zjištění, že velikost mozku těchto dinosaurů měla v průběhu geologického času vzestupnou tendenci.

Přestože byl stále ještě velmi malý ve srovnání s lidským nervovým centrem, pokrok byl podle Russella více než patrný. Russell dále uvažoval v čistě hypotetické rovině (pravda, na vědce až příliš v rovině spekulací). Představil si, že neptačí dinosauři na konci křídy nevyhynuli a vyvíjeli se další desítky milionů let. Jeho troodon by se této „šance“ s gustem chopil a pokračoval směrem k rozvíjení svých intelektuálních schopností, abstrakce, sofistikovaného myšlení a nakonec i kultury v užším slova smyslu. Zkrátka k pravé dinosauří civilizaci.

Objem mozkovny tohoto dinosauroida by dnes podle jeho propočtů činil asi 1 100 cm3, tedy jen o pětinu méně než u průměrného moderního člověka. Russell si také povšiml stavby přední končetiny troodona, která podle jeho názoru umožňovala manipulaci s předměty díky přítomnosti vratiprstu (jakým je lidský palec). Další předností (zřejmě v noci a za šera lovícího troodonta) byly dopředu namířené oči - tedy podobně jako u člověka.

U obecné veřejnosti vzbudil děsivě vyhlížející dinosauroid o velikosti nedospělého člověka velký ohlas a zájem. Dodnes je tento neexistující tvor často zpodobňován a nechybějí ani nesmyslné ohlasy, že se k nám dinosauroidi vracejí v létajících talířích (podoba mezi modelem a obecnou představou vzhledu „ufonů“ je skutečně značná).

Přes všechny spekulace a zbožná přání je však přežití dinosaurů hluboko do třetihor velmi nepravděpodobné. Savci projevili mnohem lepší schopnost adaptovat se na nenadálé změny a to je také důvod, proč jsou to oni a ne plazi, kdo nyní dominuje planetě Zemi. Paleontologové jako Thomas R. Holtz (* 1965) nebo Gregory S. Paul (* 1954) již koncem 80. let vyslovili názor, že i kdyby některý dinosaurus do třetihor přežil a vyvinul se v inteligentní bytost (o čemž pochopitelně nemáme žádné doklady), rozhodně by ani vzdáleně nevypadal jako „troodontidní humanoid”.

Je těžké představit si geologický čas. Od pouhých několika tisíciletí, které kladly naší planetě generace učenců a teologů ještě v průběhu 17. století, jsme se v polovině století minulého posunuli již na dech beroucí miliardy let, jenž vyměřují čas našemu vesmírnému domovu nyní. Více než 4 560 milionů let nás podle aktuálních odhadů dělí od doby, kdy v mladé sluneční soustavě vznikla srážením materiálu protoplanetárního disku nová terestrická planeta, která bude jednou pojmenována Země a jíž budou obývat rozmanité živé bytosti, od prokaryotních bakterií až po velryby a sekvoje.

Tabulka: Přirovnání geologického času k jednomu roku:

tags: #existence #prirody #miliony #let

Oblíbené příspěvky:

• Drtiče odpadu pro kompost – recenze
• Ohřev vody sluncem
• Zaplacená ekologická daň - vysvětlení
• Zábavná forma učení pro děti
• Revitalizace lomu ČSA