Přístup Armády České republiky k ochraně životního prostředí z legislativní perspektivy

Ochrana životního prostředí, koncept, který po více než padesáti letech nepřestává být v popředí společenského zájmu, v posledních letech nabývá na stále větším významu. Proměna společnosti spolu s používanými technologiemi mohou představovat příčiny aktuálnosti této problematiky. S pomocí současných metod jsou odhalovány dříve neviděné následky činností, nové technologie však zároveň mohou způsobovat poškození, jejichž důsledky objeví až následující generace.

Důsledky činnosti průmyslových gigantů či havárií typu Seveso, Černobyl či Exxon Valdez nejsou jediné, které negativně ovlivnily životní prostředí. Historické příklady masivního použití defoliantů či munice s obsahem CBRN látek zařazují do žebříčku znečišťovatelů také ozbrojené složky. Vyvstává však otázka, do jaké míry jsou environmentální důsledky ozbrojených konfliktů z hlediska času a postiženého území srovnatelné s důsledky činností jiných „civilních“ subjektů.

Již v průběhu 70. let minulého století se pozornost veřejnosti zaměřila také na činnost armády, ačkoli po velkou část své existence byla jistým způsobem vyňata z povinnosti chránit životní prostředí. V červnu 2022 uplynulo přesně padesát let od podpisu Stockholmské deklarace, výsledku první světové konference o ochraně životního prostředí, která přiznala lidstvu právo na zdravé životní prostředí.

Od roku 1972 se mnohé cíle řešení jednotlivých oblastí životního prostředí pozměnily. Ať už se jednalo o likvidaci starých ekologických zátěží, eliminaci emisí látek rozkládající ozonovou vrstvu či ochranu ohrožených druhů flóry a fauny, celkový koncept zůstává stejný. Právě legislativní vývoj v této oblasti představuje ústřední téma tohoto článku, jenž si klade za cíl popsat přístup Armády České republiky k problematice ochrany životního prostředí z legislativní perspektivy v kontextu politického vývoje od roku 1989 do současnosti. Ambicí článku je identifikovat současný stav plnění úkolů ochrany životního prostředí jako jednoho ze států Aliance na základě sondy do přístupu českého vojenského sektoru k environmentální problematice, která chronologicky postihuje formy zapracování klíčových oblastí environmentální legislativy z národního, evropského a aliančního rámce. Zhodnocení přístupu AČR k problematice životního prostředí je provedeno formou přehledového článku postihujícího historický vývoj.

Není výjimkou, že v souvislosti s ochranou životního prostředí bývá často uváděn pojem ekologie či dokonce environmentalistika. I přesto, že směřování pozornosti na negativní důsledky antropogenní činnosti na životní prostředí je možné považovat za aktuální téma již od 70. let minulého století, používání patřičného pojmového aparátu obecně stále není jasně ukotveno. Ekologie, na rozdíl od ochrany životního prostředí, představuje vědní obor, který se zabývá studiem vztahů mezi organismy navzájem a vztahů mezi organismy a jejich prostředím. Za ochranu životního prostředí je pak považována činnost, která směřuje k předcházení, omezování a nápravě znečištění či poškození všeho, co tvoří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka. Ekologie tak představuje vědní obor, jehož praktická aplikace se promítá do ochrany životního prostředí, jinými slovy je ekologie vědou o životním prostředí. Třetí pojem, environmentalistika, na druhou stranu nepředstavuje ani vědní obor ani jeho praktickou aplikaci. Je vyvozena z tzv. environmentalismu - aktivistického hnutí, jehož stoupenci se snaží prosadit opatření, která podle jejich úsudku zabraňují devastaci životního prostředí.

Čtěte také: Úspěch francouzské kinematografie na EKOFILMu

V oblasti ochrany životního prostředí z historického pohledu jistou výjimku představovaly ozbrojené síly. Antropogenní hrozby druhu jiného, než ozbrojený konflikt však s postupem času začaly převracet priority a velení ozbrojených sil začalo řešit environmentální dopady vojenského výcviku a běžného chodu u útvarů. Po zkušenostech s poválečnými škodami není divu, že veřejné mínění 2. poloviny 20. století začalo obracet pozornost právě na činnost ozbrojených sil. Medializované masivní používání defoliantů během vietnamského konfliktu, které si vyžádalo nespočet lidských obětí, evokovalo, že právě vojenské aktivity patří mezi první příčky činností poškozující životní prostředí. Navyšující se zájem veřejnosti začal v této souvislosti vyvíjet tlak na zavedení efektivního systému ochrany životního prostředí rovněž v českém prostředí v průběhu 80. let minulého století.

Potřeba chránit životní prostředí není záležitostí posledních několika desetiletí. Vliv člověka na přírodu a krajinu bylo zapotřebí regulovat již v průběhu 17. a 18. století, kdy byly vydávány lesní řády s platností pro jednotlivá panství. První unifikující zákon o ochraně lesa - Rakouský lesní zákon č. 250/1852 byl vydán již v polovině 19. století a o několik let později byl vydán Rakouský vodoprávní zákon č. 93/1869 - první vodní zákon na českém území. V průběhu 20. století byl přístup k ochraně životního prostředí typický svou decentralizací v řízení a roztříštěností mezi různá právní odvětví. Státní správa ochrany přírody zřízená v roce 1918 nejprve spadala do působnosti Ministerstva školství a národní osvěty a později byla zařazena pod Ministerstvo kultury, kde zůstala až do roku 1989.

Předmětem kritiky často bývá československé hospodářství 2. poloviny 20. století ve smyslu neochoty řešit jeho ekologickou zátěž. Opomíná se ovšem, že rovněž vyspělé státy Západu se značnou měrou podílely na znečišťování životního prostředí. První projevy vážného znečištění a narušení ekologické rovnováhy začaly být v Československu pozorovatelné počátkem 60. let minulého století. Krušnohorské lesy začaly mizet a narůstalo znečištění vody - a to i přes skutečnost, že v platnosti byl již zákon č. 11/1955 Sb., o vodním hospodářství, zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody a zákon č. 166/1960 Sb., o lesích a lesním hospodářství. Problémem těchto zákonů byl však jejich represivní přístup v podobě udělování sankcí místo uzákonění požadovaných limitů. Praktikování intenzivního zemědělství podporované masivním využíváním chemizace tak s sebou přineslo neblahé důsledky v podobě vyčerpávání půdních živin a zhoršování kvality zeminy včetně jejího zamoření pesticidy a hnojivy.

Zhoršující se podmínky si vynutily další změnu v oblasti legislativy, která byla provedena v průběhu 70. Potřeba zabývat se problematikou životního prostředí začala pronikat do vojenské sféry již v průběhu 70. let. Do nově vydávaných vojenských předpisů byla ochrana životního prostředí v relevantních pasážích zapracována. Z valné většiny se jednalo o předpisy z oblasti vojenské logistiky. První samostatné, tzv. ekologické orgány byly ustanoveny v roce 1987 a spadaly do působnosti vojenské ubytovací a stavební služby. Téhož roku byla zavedena funkce hlavního ekologa resortu obrany a složky Československé lidové armády začaly do své administrativy zapracovávat požadovaná opatření. Vzniklé ekologické orgány se zabývaly ochranou vod, půdy a ovzduší, údržbou pozemků a nakládáním s odpady. Na vybraných správách resortu obrany a státních podnicích byli určeni pracovníci pro řešení otázek ochrany životního prostředí a rovněž byly zřízeny ekologické komise.

Situace ve státech NATO byla do roku 1989 v jistém ohledu obdobná. Alianční standardy se zabývaly především ochranou techniky a výzbroje před nepříznivými okolními vlivy a problematiku životního prostředí explicitně dále nerozebíraly. Důležitým milníkem se na úrovni NATO stalo zřízení Výboru pro výzvy moderní společnosti (Committee in the Challenges of Modern Society, CCMS) v roce 1969, který se začal zabývat problematikou vzdušných emisí, nadměrným hlukem a nebezpečným odpadem. Výbor následně v letech 1982 a 1984 uskutečnil semináře na téma odstraňování hluku vojenských letounů a ochrany flóry a fauny ve vojenských výcvikových prostorech.

Čtěte také: Francouzské památky v ohrožení

Období do roku 1989 bylo z hlediska přístupu k životnímu prostředí zajímavé zejména v české vojenské sféře. Ačkoli civilní environmentální legislativa nebyla zcela dobře zpracovaná, zájem ČSLA o zapracování „ekologie“ do vojenských předpisů a vytvoření ekologických orgánů v čele s hlavním ekologem byl nanejvýš pozoruhodný. Do jaké míry však tyto předpisy byly dodržovány a jakou reálnou roli vzniklé orgány zastávaly, je věcí druhou. I přes diametrální politickou proměnu českého státu je zajímavé, že právě stav životního prostředí společnost považovala za nejnaléhavější problém, který bylo třeba řešit. Nové společenské uspořádání spolu s přidružením České republiky k NATO a Evropské unii (EU) s sebou přineslo nové výzvy a požadavky. Schválení první environmentální politiky se stalo cílem do roku 1993. Dosaženo jej mělo být prostřednictvím tzv.

Již počátkem ledna roku 1990 došlo poprvé v historii ke sjednocení péče o životní prostředí zřízením samostatného Ministerstva životního prostředí (dále jen MŽP). Schválením nových ústavních zákonů došlo k zařazení ochrany životního prostředí do ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci. Československá federativní republika (dále jen ČSFR) rovněž přijala Ramsarskou úmluvu o mokřadech, jejíž nařízení se promítlo také do činnosti armády. Následujícího roku byl zřízen Státní fond životního prostředí České republiky a ustanovena Česká inspekce životního prostředí (dále jen ČIŽP). Téhož roku byly přijaty první zákony upravující nakládání s odpady a o rok později zákon o poplatcích za uložení odpadů. Cílem těchto zákonů bylo zejména zpřísnit činnost spojenou s pohybem odpadů a provozem nezabezpečených skládek. Rovněž byl přijat zákon o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami a zákon o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování.

Rok 1992 se stal přelomovým díky přijetí zákona o životním prostředí. První zastřešující zákon se tak stal výsledkem dlouholetého vývoje na poli ochrany přírody a proces unifikace problematiky životního prostředí byl vedle zřízení samostatného ministerstva tímto zákonem legislativně potvrzen. Téhož roku byl založen Český ekologický ústav, byl přijat zákon o posuzování vlivů na životní prostředí, zákon o ochraně zemědělského půdního fondu a zákon o ochraně přírody a krajiny, do jehož znění byly transponovány evropské směrnice o stanovištích a směrnice o ptácích, a to i přesto, že bývalé Československo v té době stále nebylo členem Evropské unie.

Ne zcela efektivní systém řízení „vojenské ekologie“ do roku 1989 bylo zapotřebí reorganizovat, čímž vznikly předpoklady pro vytvoření samostatného ekologického oddělení a spolu s transformací Československé lidové armády byla v průběhu roku 1990 zřízena ekologická služba resortu Ministerstva národní obrany (dále jen MNO). Klíčové problémy zahrnovaly budování černých skládek, likvidaci komunálních odpadů, posuzování objektů z hlediska ekologických požadavků či hodnocení radonové zátěže a znečištění ropnými produkty. Roku 1992 byla vydána „Odborná směrnice náčelníka hlavního týlu k hospodaření s odpady materiálu týlových služeb“ a do předpisu Zákl-1 a Všeob-Ř-10 byla zapracována problematika životního prostředí, čímž bylo novelizováno znění již zastarávajícího předpisu Vševojsk-16-7 z roku 1986. Podle Zákl-1 jsou tak velitelé povinni zajistit ochranu životního prostředí, znát stav úseku ochrany životního prostředí u útvaru, dodržovat stanovená regulační opatření, spolupracovat s orgány ochrany přírody, odstraňovat zjištěné nedostatky a hodnotit rizika vojenských aktivit.

Období 90. let na úrovni NATO bylo typické pro vedení četných seminářů a studií environmentální problematiky. Studie „Národní environmentální očekávání a požadavky v zemích NATO“ zahájila tzv. Do roku 1991 byly vypracovány studie zabývající se vlivem vojenské činnosti na životní prostředí a využitím bývalých VVP. Ve Williamsburgu roku 1992 proběhla konference řešící implementaci Montrealského protokolu v NATO a téhož roku proběhla konference CCMS, spolufinancovaná českým ministerstvem obrany (dále jen MO), o environmentálně šetrném plánování životního cyklu vojenských zařízení a výcvikových prostor v norském Dombåsu. Jednalo se o první konferenci, na které se státy „dvou bloků“ shodly na tématu jednání. K zajištění environmentálního výcviku byla ustanovena skupina ETWG (Environmental Training Working Group). Seminářem CCMS v Bruselu roku 1992 byla ukončena první fáze studií a započala tzv. druhá fáze řešení problematiky vztahu armády k životnímu prostředí, která se překrývala se založením a rozvojem programu Partnerství pro mír (Partnership for Peace, PfP) řešící mimo jiné spolupráci aliance s nečlenskými státy v oblasti životního prostředí.

Čtěte také: Budoucnost bydlení

Předpokladem pro úspěšné řešení prohřešků 2. poloviny 20. století se stala unifikace environmentální politiky, kdy se tato projevila jako „první vlna“ přijímané legislativy spolu se založením MŽP. Charakter legislativy přijaté do konce roku 1992 naznačuje, že nové zákony se zaměřily na nejpalčivější oblasti, které bylo zapotřebí řešit. Mezi takovou oblast patřila zejména problematika odpadů, jež se dotkla také českého vojenského sektoru. Příprava nových zákonů mezi léty 1993 a 1998 se ve srovnání s předchozím obdobím viditelně zpomalila. Výjimku tvořilo nakládání s odpady, a to zejména díky vstupu České republiky do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (dále jen OECD).

Se vznikem samostatné České republiky byla 1. ledna 1993 přijata Ústava České republiky. Článek 7 ústavy uzákonil povinnost státu dbát na „šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství“. V souvisejícím legislativním dokumentu, Listině základních lidských práv a svobod, je problematika životního prostředí uvedena v čl. 6, odst. 1-4; čl. 11, odst. 3 a čl. 35, odst. 1-3. Roku 1994 byl schválen zákon, který měnil a doplnil zákon o ochraně ovzduší z roku 1991.

tags: #francouzské #ministerstvo #ekologie #struktura

Oblíbené příspěvky:

• Kjótský protokol a emise
• Tomáš a Alice: dobrodružství v přírodě
• Ochrana životního prostředí a elektroodpad
• Definice emisí škodlivin
• Jak recyklovat zavařovací sklenice