Historie Odvozu Odpadu v České Republice

Otázka omezení vzniku odpadů a způsobů jejich bezpečného, environmentálně přijatelného a ekonomicky výhodného využití či odstranění patří dnes k nejpalčivějším hospodářským i politickým problémům na celém světě. Přestože ve výrobní i spotřební (společenské) sféře množství produkovaných odpadů stále narůstá, teprve v posledních 20-30 letech se začaly průmyslově vyspělé země intenzivně zabývat jejich zpracováním i možností omezit jejich vznik.

Problematiku odpadů lidstvo dlouho neřešilo, protože jej lidé neprodukovali v takovém množství ani složení, aby jeho přítomnost člověka a jeho životní prostor jakkoliv ohrožovala či omezovala. Se změnou způsobu života a růstem populace však rostly i lidské potřeby a člověk začal ve větší míře využívat přírodních zdrojů. S novými nároky a množstvím vyrobených věcí začalo přibývat i odpadu. Další zlom nastal při vytváření sídel, kdy se lidé shlukovali na jednom místě. Odpady se začaly nebezpečně koncentrovat a člověk musel začít hledat řešení.

Odpad v Pravěku

I pravěcí lidé produkovali „odpady“. Většina věcí, které se v pravěku používaly, však pocházela z přírodních materiálů, se kterými si příroda hravě poradila. Mimo to, lidé zužitkovali vše, co se dalo. Když třeba ulovili mamuta, maso uložili do zásoby a snědli; kůži, kly a kosti použili k výrobě příbytků, šatů, různých pomůcek a nástrojů i ozdobných předmětů. Tyto suroviny byly zkrátka moc vzácné na to, aby se staly odpadem. Člověk pravěku proto vytvářel minimum odpadu, a když už něco vyhodil, příroda vše dokázala „zpracovat“.

Odpady v Rozvíjející se Společnosti

Ve starověku s rozvojem společnosti vyvstala otázka, jak naložit s rostoucím množstvím odpadu. První skutečné problémy s odpady se objevily v době, kdy se lidé začali koncentrovat do měst. V té době již existovaly odpadní jámy, kam se odhazoval odpad nebo poškozené nástroje. Ve starém Řecku a Římě se prováděl občasný generální úklid, skrápěly se vozovky, čistila kanalizace a posbíraný odpad byl vyvážen za hradby. Navíc existovala v Římě forma občanského generálního úklidu a úpravy ulic a místních prostranství. Tyto akce přispívaly vedle pravidelného skrápění vozovek a čištění kanalizací také k zajištění vyhovujících hygienických podmínek v Římě. Byly řešeny i tak náročné problémy jako likvidace odpadů od návštěvníků Kolosea, kterých se sešlo i sto tisíc na jednom místě.

Největší problémy s odpady však nastaly ve středověku. Prosté odhození odpadů už nestačilo, odpady se nedokázaly rychle rozložit, a tak se hromadily na ulicích a v blízkém okolí domů. Hromady odpadů lákaly hmyz, ptáky a hlodavce a byla tak otevřena cesta pro šíření nejrůznějších nemocí (moru, cholery, lepry a dalších), na které umírala velká spousta lidí. Tehdejší obyvatelé se živili nejrůznějšími řemeslnými činnosti a rozvíjela se práce s chemickými látkami, např. v koželužnách. Unikající látky z dílen a znečištěné odpady tak začaly významně ovlivňovat i kvalitu vod se všemi negativními dopady na zdraví lidí.

Čtěte také: Přečtěte si o historii hnutí výchovy v přírodě

S postupným dlážděním hlavních ulic se začalo ve 12. století v Paříži a v řadě dalších velkých měst ve 13. - 14. století. Ve zvláště bohatých městech, která si zakládala na své upravenosti, se přikročilo v 15. a 16. století k soustavnějšímu řešení problematiky odpadů. Teprve však v 18. století, především druhé polovině 19. století, přináší konkrétní opatření organizačního i technického charakteru ke zlepšení hygieny a pořádku v čištění komunikací a odvážení odpadů.

Odpady v Rozvíjející se Průmyslové Společnosti

Velkým mezníkem pro odpadové hospodářství je 19. století. Do té doby se stále rostoucí města, která se už jen velmi obtížně zbavovala zvětšujících se hromad odpadu, potýkala s obrovskými epidemiemi cholery a dalších nemocí. Rostoucí průmyslová výroba byla rovněž významným zdrojem nebezpečných odpadů.

V té době byla postupně objevena souvislost mezi hygienou, včetně čistoty prostředí a nemocností, resp. úmrtností, což byl první krok k hledání funkčních systémů nakládání s odpady. Pro pevné odpady začaly za městy vznikat skládky odpadů, uvnitř města byl zaveden systém sběrových nádob a svozu odpadů za město. Kupříkladu v Praze existuje nádobový systém od roku 1923. Regulovalo se již i zacházení se stavebním odpadem a zavedly se i přesypné nádoby na domovní odpad, došlo k zavedení kanalizace.

Začaly být také budovány první spalovny odpadů. Na území dnešní ČR byla první spalovna postavena v roce 1905 v Brně. Tato spalovna byla provozována až do roku 1941. Druhá spalovna byla postavena ve 30. letech v pražských Vysočanech. Ta byla ale v roce 2003 zbourána. Díky rozvoji průmyslu vznikalo mnoho nových druhů odpadů, zvláště těch nebezpečných, ale lidé si jejich škodlivost pro životní prostředí stále ještě plně neuvědomovali. Neexistoval žádný systém pro hospodaření s nebezpečnými průmyslovými odpady ani hodnocení rizik pro životní prostředí.

Odpady ve Druhé Polovině 20. Století

Druhá polovina 20. století byla na území ČR poznamenána socialismem, který ochranu životního prostředí příliš neřešil. Hlavním způsobem odstraňování odpadů bylo skládkování na nezabezpečených skládkách. Každé město a vesnice měly svou vlastní skládku, kde byly koncentrovány odpady z jejich území. Na výstavbu a provoz skládky neexistovaly normy, a tak z odpadů unikaly nebezpečné látky, kontaminovaly povrchovou vodu a půdu a dostávaly se i do vody podzemní. Mimo to končilo na skládce mnoho odpadů, které by se daly opětovně využít - recyklovat.

Čtěte také: James Cook a Havaj

Průmyslové odpady byly ukládány přímo v areálech podniků nebo byly ukládány do odkališť v jejich blízkosti. Většina těchto lokalit zůstala velkým rizikem až do současnosti a jako staré ekologické zátěže jsou s vynaložením vysokých investic postupně čištěny. Sanace, tedy odstranění škod způsobených nevhodným ukládáním odpadům, zůstává velkým tématem dneška.

Odpady v Současnosti

Současnost je charakteristická rychlým rozvojem společnosti a technologií. S tím souvisí i produkce odpadů. Dnešní životní styl přináší nesčetné možnosti a vytváří nové segmenty spotřeby. Se zvyšující se spotřebou však postupně ubývají zdroje primárních surovin a současně narůstá objem odpadů. Společnost, která si je vyčerpatelnosti zdrojů a zvětšujících se hor odpadu vědoma, proto obrací svou pozornost k jejich využití.

Rozvíjejí se nové technologie zaměřené především na recyklaci, tj. opětovné využití odpadů jako druhotné suroviny pro další výrobu. Velmi perspektivním směrem podporovaným nedostatkem zdrojů a rostoucí cenou surovin je energetické využití odpadů. Velkým rozvojem prošla oblast úprav odpadů a technologií zbavujících odpady nebezpečných vlastností. Takto upravené odpady lze pak ve většině případů uložit na skládky, kde neohrožují životní prostředí tak jako v minulosti.

Přísun nových technologií vybudoval z odpadového hospodářství za posledních 20 let moderní obor, který zná hodnotu odpadu a využívá nejnovější postupy v nakládání s ním. Přesto je nutné říci, že např. naprostá většina komunálního odpadu je stále odvážena na skládky odpadů. Je to totiž stále ten nejlevnější způsob, jak s tímto odpadem nakládat. Dle hierarchie nakládání s odpady je to však to nejhorší řešení.

U nás byl teprve v r. 1991 přijat zákon o odpadech (č. 238/1991 Sb.), který dal této závažné a u nás dříve opomíjené problematice závazný právní podklad. V průběhu následujících let byly přijaty další zákony o odpadech, z nichž zákon č. 185/2001 Sb., v platném znění, se zvláštním důrazem na předcházení vzniku odpadů, je již plně kompatibilní s odpovídající právní úpravou Evropské unie.

Čtěte také: Šumava: Příroda a historie v jednom

Historie Odvozu Odpadu v Brně

Nejstarší známý doklad o svozu odpadu z brněnských domů pochází z roku 1835. První oficiální Řád o čištění města pak vyšel v roce 1840 a týkal se domů uvnitř hradeb města. Sběr odpadků už tehdy probíhal v pravidelných intervalech, kdy v předem určený den městem projížděl vůz a ohlašoval se obyvatelům cinkotem zvonce. Roku 1882 vyšla v Brně nová vyhláška, která již přesně definovala, v jakých ulicích, v jakých dnech a v jakou denní dobu se bude odpad dvakrát týdně vyvážet. Vzniklo první oficiální místo pro odkládání stavební suti.

Za nápadem postavit v Brně spalovnu odpadu stál brněnský radní a profesor zemědělské chemie Max Hönig. V roce 1900 začal laboratorně zkoumat procentuální složení brněnských odpadků, aby zjistil, zda budou hořet bez přidaného paliva. Protože výstupy měření vypadaly nadějně, vznikla v roce 1902 komise, která měla za cíl prozkoumat tehdejší dostupné technologie spalování domovního odpadu.

Spalovna (tehdy smetárna) byla uvedena do provozu v srpnu roku 1905. Pracovala 11 hodin denně a odpad do ní svážely z celého Brna koňské povozy. Pára z kotlů roztáčela Parsonovu turbínu a díky provozu spalovny tak bylo možné dodávat do městské elektrické sítě střídavý proud o výkonu 220 kW při napětí 2 200 V. Škvára procházela dalšími úpravami a prodávala se jako stavební materiál.

O první předchůdce popelnic v Brně se zasloužil tehdejší ředitel brněnské spalovny pan Kandera, na jehož návrh se Brno pokusilo zavést takzvaný bezprašný systém sběru domovního odpadu. Počátkem 20. let se v Brně začal po vzoru amerických měst zavádět nový způsob sběru odpadků. Město začalo umisťovat nové válcovité nádoby na odpad z plechu přímo v domech.

V roce 1938 proběhl v Brně rozsáhlý průzkum odpadů, jehož výsledky se měly stát jedním z podkladů pro výstavbu nové spalovny. Projekt bohužel zastavila 2. světová válka. Tou dobou už bylo provozování původní spalovny z roku 1905 neudržitelné, a tak byl její provoz roku 1941 ukončen. Brněnský odpad se následně svážel především na skládku do Černovic. V roce 1944 zasáhly letecké útoky spojenců i budovu spalovny. Ta v té době stále fungovala jako zázemí, sklad a garáže, a Brno tak přišlo o svůj tehdejší odpadový vozový park, který čítal 5 kukavozů, 4 sentinely a 2 nákladní auta.

Nový řád o svozu popelnic ve městě Brně nařizoval sběr odpadu už pouze do dvou typů popelnic o objemech 110 nebo 160 litrů. Za odvoz odpadu byly vybírány stanovené poplatky. V roce 1951 město založilo nový podnik s názvem Technická služba města Brna, která se mimo jiné zabývala i úklidem města. Roku 1953 se správa městské smetárny přestěhovala na ulici Černovickou. V roce 1964 v Brně sváželo odpad již 27 kukavozů a registrováno bylo přes 53 tisíc stodesetilitrových popelnic.

Definitivní rozhodnutí o výstavbě nové spalovny padlo v roce 1971, v roce 1975 pak bylo vydáno územní rozhodnutí. V tuto dobu se společně se vznikem sídlišť v ulicích objevily též první kontejnery s obsahem 1 100 litrů, které vyvážely nové kukavozy se značkou BOBR. Stavební povolení pro novou spalovnu bylo vydáno v roce 1984, stavba byla dokončena v roce 1988. Jednotlivé kotle K1, K2 a K3 se do zkušebního provozu uváděly postupně během roku 1989.

V roce 1991 vznikla příspěvková organizace města Brna s názvem Spalovna a komunální odpady - SaKO -, která převzala péči o svoz a likvidaci odpadu ve městě Brně. Z příspěvkové organizace se v květnu 1994 stala akciová společnost, jejímž 100% vlastníkem je město Brno. Ve spalovně byla do provozu uvedena nová technologie: zařízení druhého stupně čištění spalin. Díky tomu brněnská spalovna splňovala emisní limity platné v EU, jíž jsme přitom ještě nebyli členy. V roce 1998 začalo SAKO v Brně rozmisťovat kontejnery pro sběr skla. O rok později pod správu společnosti SAKO přešla všechna brněnská sběrná střediska a SAKO bylo pověřeno likvidací nelegálních městských skládek odpadu.

V roce 2002 společnost SAKO úspěšně zavedla systém řízení kvality dle ISO 9001:2001. Pro zákazníky byla zřízena zelená linka a vznikl vzdělávací sál pro účastníky exkurzí. V roce 2001 se objevily první kontejnery na PET lahve a v roce 2002 na papír. Zmíněný projekt modernizace spalovny se do realizační fáze přesunul v roce 2008 a modernizace byla dokončena v roce 2011. Od roku 2021 SAKO Brno sváží biologicky rozložitelný odpad z nádob umístěných na veřejně přístupných místech. V areálu ZEVO SAKO Brno je realizována stavba horkovodní výměníkové stanice s návazným horkovodním potrubím, čímž se prohlubuje spolupráce s Teplárnami Brno.

Historie Odpadů v Praze

Odpad provází lidstvo už od pravěku. Zatímco dřív byl zužitkován každý kousek materiálu, i když lidé ještě slovo recyklace neznali, s nástupem průmyslové revoluce začal být nutný hromadný sběr, svoz a spalování odpadu. Nutnost zabývat se odpady strategicky přišla až s nástupem průmyslové revoluce. Ještě v 17. století procházeli Prahou zachumlané postavy, které sbíraly vše, co ostatní nepotřebovali.

S přesností víme, že odpad byl ještě za první světové války a krátce po ní svážen takzvanou vyzváňkou. To znamenalo, že Prahou projížděl vůz se zaměstnanci hlavního města, ti cestou zvonili, a dávali tak na srozuměnou, že lidé mohou vynést odpadky ven. Obecní zřízenec je potom sypal na vůz, aby je odvezl na periferii velkoměsta, kolem něhož bylo přes dvacet různých smetišť.

Byla to právě válka a nedostatek surovin, které zapříčinily šetrnější nakládání s materiály a dokonce první recyklaci. Během 19. století se rozmáhaly první sběrny šrotu. V roce 1884 přijali v Paříži přelomové nařízení, které určovalo, do jakých nádob mají lidé odpad vyhazovat. Poptávku po „starých věcech“ přinesla první světová válka a později druhá světová válka, kdy panoval nedostatek surovin. Zpracovávalo se a využívalo se vše, co se dalo.

Velkým mezníkem odpadového hospodářství se stalo 19. století. Praha se rozrůstala, rozvíjel se průmysl, pomalu rostla životní úroveň, a tedy i objem odpadů. Průmyslová revoluce přinesla i nový typ odpadů, totiž nebezpečné odpady. Bylo třeba řešit, co s nimi a jak posílit hygienu a zvládnout likvidaci odpadů. Pro pevné odpady začaly za městy, Prahu nevyjímaje, vznikat skládky odpadů, uvnitř města byl zaveden systém sběrových nádob a svozu odpadů za město. V Praze vznikl nádobový systém v roce 1923.

Začaly být také budovány první spalovny odpadů. V tomto ohledu Brno předběhlo Prahu, protože svoji první spalovnu mělo už v roce 1905. Pražané si museli na svoji spalovnu počkat do 30. let 20. století. Vystavěna byla mezi roky 1930 a 1933 ve Vysočanech a energeticky se zde zužitkovávala pára a elektřina. Tato spalovna byla svého času nejmodernější v Evropě. Dnes už nestojí, v roce 2003 byla stavba zbourána.

Další zlom ve vývoji odpadů a odpadového hospodářství v Praze přinesl nastupující komunismus. V únoru 1948 zanikl 10. odbor - čistění města a vznikly Technické služby hl. m. Prahy, jež se stávají pražským komunálním podnikem. Komunistická garnitura neměla příliš potřebu zabývat se životním prostředím. Přesto připomeňme některé významné milníky. V roce 1965 byla z podniku vyčleněna spalovna Vysočany a nově začleněna do komunálního podniku Pražské teplárny. V roce 1972 se poprvé začaly využívat sběrné nádoby z plastů o objemu 70 či 110 litrů dovezených z Maďarska.

V 70. letech minulého století se do recyklace investovalo jen lehce, především díky rostoucím cenám energií. Začal se postupně recyklovat hliník a další kovy, stejně jako sklo a papír. Nutné bylo začít i s recyklací elektrospotřebičů.

Dnes už jsou po Praze běžně k vidění odpadkové koše na tříděný odpad. Svoz odpadů funguje bezproblémově, často moderními ekologickými vozy. Recyklace se rozšiřuje na další materiály. Vznikají obchody, které prodávají zboží bez obalu a snaží se tak předcházet vzniku odpadků. A v neposlední řadě v Praze funguje spalovna odpadů ZEVO v Malešicích, která odpad zpracovává energeticky.

Protože současná politika nakládání s odpady směřuje k postupnému utlumování skládkování do roku 2024, je pravděpodobné, že spalování odpadů skládkování postupně nahradí. Přestože se snažíme, i nadále u nás objem odpadu každoročně roste. Jedním z nejrychleji rostoucích je vyprodukované množství elektroodpadu. Podle statistik se ho u nás ročně vyprodukuje více než 14 kg na osobu.

Čas tak zanechal stopy na různých částech zařízení, jak z hlediska technologického vývoje, ekologických požadavků, tak materiálové únavy, koroze apod. Emisní hodnoty jsou ovlivňovány jak samotnou technologií (konstrukcí roštu, kotle apod.), tak i složením odpadu. Složení komunálního odpadu je faktor závisející na spotřebě obyvatelstva. Proto bylo důležité přistoupit k rozsáhlé rekonstrukci jednotlivých technologických zařízení v ZEVO. Generální oprava ZEVO Malešice tedy započala v roce 2018 a trvala až do roku 2021.

Technologický pokrok, snaha o maximalizaci využití zdrojů a dosažení maximální účinnosti byly důvodem k výměně starého válcového roštového systému třítahových kotlů za pětitahové kotle s vratisuvným roštovým systémem od Mnichovské společnosti MARTIN GmbH. O důležitosti roštu s vratisuvným posuvem paliva není pochyb. Díky vratisuvnému pohybu se na prvních segmentech roštu vytváří intenzivní, ale stálý oheň. Dochází tak k okamžitému spalování a je využita celá roštová plocha. Stálost ohně pak zajišťuje rovnoměrnost spalovacího výkonu, klidný průběh spalování, bezpečnost provozu, ale také zabraňuje většímu kolísání koncentrací plynů. Díky této nové technologii se podařilo maximálně snížit emisní plyny (CO, NOx), které jsou ovlivnitelné spalováním.

Důležitým krokem byla náhrada elektrostatického odlučovače za tkaninový filtr, čímž se zvýšila účinnost odlučování tuhých znečišťujících látek. Další výměna proběhla u dříve používaného hořáku na zemní plyn pro provoz selektivní katalytické redukce za tepelný výměník pára/spaliny. Díky již dříve instalovaným technologiím SCR DeDiox a SCR DeNOx byly emise ovlivňované mokrým čištěním spalin pod hranicí 10% povolených emisních limitů, čímž bylo dosaženo ekonomicky technologického minima. Z toho důvodu se oprava mokré vápenné vypírky týkala již pouze materiálu a výměny zkorodovaných částí.

Jako poslední přibyla v roce 2011 kogenerační výroba elektřiny pro efektivnější využívání energetického potenciálu odpadu. S postupem let bylo, převážně z důvodu legislativních změn, nutné Spalovnu Malešice „dovybavit“ dalším stupněm čištění spalin. Rok 2001 se datuje jako milník boje s organickými polutanty typu PCDD/F v ČR. Tomuto trendu se musela přizpůsobit i naše spalovna.

Myšlenka potřeby nové spalovny komunálních odpadů se zrodila v sedmdesátých letech minulého století. Jejím účelem měla být nejen hygienická likvidace komunálních odpadů, ale také spalování tuhých průmyslových odpadů s příslušným využitím vyrobené energie. Výstavba byla zahájena v roce 1988 položením základního kamene a vybudováním základů pro bunkr odpadů a komín. Stavba byla dokončena v roce 1997, přičemž tento rok by i rokem zahájení zkušebního provozu.

Stále narůstající potřeba tepla v průmyslové oblasti a vzdálenost dosažitelných skládek vyvolaly potřebu dalšího rozvoje resp. rozšíření spalovny, která byla započata 1. 12. 1959 s termínem skutečného dokončení v prosinci 1979 a uvedením do trvalého provozu v dubnu 1982. Rekonstrukce byla dle dobových dokumentů považována za nepříliš zdařenou a to především u zařízení, které mělo likvidovat městské odpady. Podle projektovaných parametrů mělo být ročně páleno až 150 000 tun odpadů při výrobě 77 GWh elektrické energie. V průběhu sedmdesátých let přibyly ještě dva kotle plynové. Mazutový kotel byl využíván hlavně pro vykrytí ranních špiček energetické spotřeby nebo v případě silných mrazů. Zvláštní kapitolou je pak předtřiďování odpadů. To již nemělo formu bubnové třídičky, ale základ tvořil elektromagnetický separátor, který byl zařazen na začátek.

Historie spalování odpadů v Praze má dnes již prakticky osmdesátiletou tradici. První zařízení bylo vybudováno podle podobných evropských typů v letech 1930 - 33 ve Vysočanech. Vysočanská spalovna byla vybavena dvěma kotli o parním výkonu 20 t/hod., tlaku páry 1,8 MPa a teplotě 320ºC, se spalovacím výkonem 10 tun odpadů za hodinu. Už v této době bylo uvažováno, že spalovna jako nový zdroj nahradí staré továrny a bude mít pozitivní ekologický přínos pro celou vysočanskou oblast. Stavba probíhala v letech 1930 - 1933 a podílelo se na ní celkem 78 firem. Ukončena byla přesně dle plánu v roce 1933 a po jednoletém zkušebním provozu byl 15. Vysočanská spalovna byla vybavena dvěma kotli o parním výkonu 20 t/hod., tlaku páry 1,8 MPa a teplotě 320ºC, se spalovacím výkonem 10 tun odpadů za hodinu.

Základním technickým přínosem, kterým se ve své době dostala na světovou špičku, bylo současné řešení energetické situace přilehlé průmyslové oblasti, tedy využívání tepla pro teplárenské účely a zároveň výroba elektrické energie. Komplexnost technického řešení podtrhla možnost využívání strusky jako stavebního materiálu připravovaného v místní úpravně. Ve třicátých letech dvacátého století pálila spalovna průměrně přes 90 000 tun odpadů ročně, které byly do spalovny sváženy vozy typu Praga Kuka.

Po celou dobu okupace byla využívána celá energetická část především pro výrobu elektrické energie, navíc důsledkem válečné situace byla i menší produkce odpadů. Teprve v poválečných letech se ve větší míře začínala uplatňovat funkce spalovenství a narůstalo množství likvidovaných odpadů.

tags: #historie #odvozu #odpadu

Oblíbené příspěvky:

• Nášlapný koš – recenze
• Jiří Charvát
• Elektroodpad v ČR
• Dopad výroby barviv na životní prostředí
• Metrák.cz kompost