Význam Srnce Obecného v Přírodě

Srnec obecný (Capreolus capreolus) je nejrozšířenější spárkatou zvěří v Evropě z čeledi jelenovití (Cervidae). Najdeme ho jak v nížinách, tak v horách, na jihu i na severu. Zároveň se jedná o nejmenšího zástupce jelenovitých v Evropě. Tato spárkatá zvěř patří k našim největším a nejrozšířenějším savcům. Srnčí dnes můžeme spatřit po celé České republice i v Evropě, kde obývají nejen nížiny, ale i místa s poměrně vysokou nadmořskou výškou.

Hmotností se pohybuje od 15 do 30 kg. V kohoutku měří okolo 75 cm. Oproti daňku nebo jelenci má nevýraznou kelku (ocas), který je zakrnělý a délka odpovídá zhruba 2 cm. V létě má krásnou rezavě hnědou srst, v zimě je šedohnědá. Přes léto má jeho srst až mírně rezavo-červený odstín, s koncem roku však narůstá nová zimní srst a její zbarvení znatelně tmavne (srnčí zvěř přebarvuje).

Rozšíření a Habitat

Srnec obecný žije v lesích, za soumraku, kdy je nejaktivnější, velmi často navštěvuje zemědělskou krajinu a často proniká až na okraje měst. Obývá prakticky celou Evropu. Dříve se zdržovali na pasekách a v lesnatých porostech. V posledních desetiletích se však přispůsobili, zejména v zimě, i životu na otevřeném prostranství mimo lesní paseky. Vyhovuje jim totiž volné prostranství, které vznikalo po kácení lesů. Tak je tomu spíše ve vyšších nadmořských výškách, kde je stále ještě poměrně dost lesů. V dneší urbanizované a intenzivně obhospodařované krajině v nížinách můžeme vidět i větší stáda srnčí zvěře, která se přispůsobila životu ve volné krajině. Na tom, kde žijí závisí i velikost jejich teritorií.

Potrava a Chování

Živí se listy a větvičkami dřevin, různými trávami a bylinami a zemědělskými plodinami. V zimě jsou dokrmovány senem. Na pastvu vychází hlavně večer. Živí se zejména nejrůznějšími bylinami, občas požírá také různé plody. Zvláště v oblibě má přitom mladé výhonky trav s vysokým obsahem vlhkosti. Patří k největším konzumentům hub v lese. Srnčí můžeme vidět buď jednotlivě, v páru, nebo rodinu. Srnec obecný je relativně plachý a při ohrožení se často ozývá zvukem podobným psímu štěknutí. Srnec obecný je klidné zvíře, které lze spatřit i za denního světla na polích či různých loukách, když se pase.

Po zimě, když se rozpadají tlupy srnčí zvěře, si srnci začnou hájit svá teritoria. To se projevuje většinou na začátku vegetačního období během konce dubna a v průběhu května. Srnci během vegetačního období žijí samotářsky. Žijí si ve svém remízku ve stejném místě ve správný čas každý den vychází na pastvu. Paství se v brzkých ranních hodinách, dopoledne, odpoledne, v podvečer i na samou tmu.

Čtěte také: Proč je ekologická výchova důležitá

Rozmnožování

Srnčí říje probíhá v teplých červencových a srpnových dnech. Srnec při říji honí srnu po pravidelných trasách, takže často jsou vidět v obilí nebo na loukách vyběhané osmičky. Srna je březí asi 40 týdnů. Z toho několik týdnů probíhá takzvaná utajená březost, kdy se vajíčko nevyvíjí. Do listopadu se zárodek prakticky nevyvíjí (latentní březost). Podle některých zdrojů se v listopadu neoplozené srny páří s mladými srnci, kteří nebyli připuštěni k říji v obvyklém čase staršími a silnějšími samci, zárodek se poté vyvíjí normálně - toto však nebylo potvrzeno. Samice pohlavně dospívají ve věku 16 měsíců. Samci v polovině července začínají bojovat o přízeň samic.

V květnu až červnu vrhá jedno až tři srnčata. Srny kladou koncem května a začátkem června srnčata. Obvykle jedno nebo dvě. Není výjimkou, že lze spatřit srnu se třemi srnčaty. Rodí se s otevřenýma očima po dnou až třech týdnech je matka přestává kojit. Úplně se osamostatní po roce života. Srnčata mají krycí zbarvení, aby splynula s okolními květy v loukách, kam je srny kladou. Srnčata jsou hnědá s bílými puntíky po celém těle. Srnčata zůstávají několik prvních dnů nehybně skryta v husté vegetaci, kam je chodí matka několikrát denně krmit. V případě, že samice zaregistruje v jejich blízkosti člověka nebo nějakého dravce, se často stává, že svá mláďata opustí.

Největším znakem probíhající srnčí říje je, když na posekaných strništích srnci prohání v kruzích srny a nedbají přílišné opatrnosti. Říjné srny se projevují slabým pískáním, čímž lákají srnce. Také během říje srnci opouštějí svá teritoria a vydávají se i jinam.

Paroží

Hlavní morfologický znak mezi srnou a srncem jsou parůžky, které nosí srnec. Samci mají relativně krátké parůžky, které mohou u jedinců v dobrých podmínkách dorůstat až do délky 25 cm. Parůžky srnce nejsou nikterak výrazné. Dorůstají u silně založených jedinců do výšky okolo 25 cm. Pro srnce je typický šesterák. Již silně založení jedinci mají šesteráka v prvním roce života (ročci). Největší a nejsilnější trofej bývá okolo 5 roku srnce. Od tohoto věku jde hmota paroží spíše dolů.

Každým rokem, v rozmezí od října do listopadu, samci své parůžky shazují a na jaře příštího roku jim narůstají nové, které jsou zpočátku pokryté jakousi sametovou vrstvou, která se nazývá lýčí a vyživuje parůžek při vývoji a růstu. Po dokončení vývoje parůžku srnec vytlouká - zbavuje parůžek odumřelého lýčí otíráním o slabé kmínky stromů nebo keřů. Paroží srnců patří k jednomu z nejvíce variabilních paroží u jelenovitých. Dokáže překvapit různými tvary, ať již danými geneticky, různým poškozením či spontánním růstem. Srnčí paroží může být jednoduše zašpičatělé, ale stejně tak může mít naopak 4-6 výsad. Takže to může být špičák, vidlák, šesterák, výjimečně osmerák (čtyři výsady na jednom parůžku) nebo raritní srnec s různě nepravidelně deformovaným a členitým parožím. Běžně se vyskytující tvary paroží jsou bulkař (ročci), špičák, vidlák, šesterák (pravý), osmerák.

Čtěte také: Klíčová role bakterií v přírodě

Lov Srnce Obecného

Srnčí zvěř je možné lovit pouze individuálně na čekané nebo šouláním. Srnec obecný se může lovit dle legislativy od 1. května do konce září. V jiných státech se může doba lovu měnit. Srnec se loví od 16. května do 30. září, srny a srnčata od 1. září do 31. prosince. Lovci mohou využít pravidelnosti srnců, kdy vychází téměř každý den na stejném místě ve stejný čas a přizpůsobit tak způsob lovu. Ať již jde o nově zbudované lovecké zařízení, nebo úkryt. V zahraničí lze lovit srnce obecného i loveckým lukem, což může být velmi zajímavý lov, nicméně tento lov musí aplikovat takový lovci, kteří opravdu umějí s lukem střílet. Pro ověření jejich dovedností musí složit velmi složité zkoušky, které je opravňují tímto způsobem lovit. Zvěř je pak lovena na vzdálenost okolo 30 metrů s šípem, který má ostré kovové hroty a je určený k lovu.

Rozdíl mezi zásahem střelou a šípem je, že při zásahu střelou dojde navíc ještě k poškození okolních tkání způsobené velmi intenzivním předáním energie střely. Během srnčí říje určitě stojí za vyzkoušení způsob lovu pomocí vábení. Vábničkou se v několika krátkých intervalech lovec snaží písknout a napodobit zvuk říjné srny. Šikovní a zkušení lovci toto zvládnou na trávu bez pomoci vábničky tak, že se vloží tenký list trávy mezi palce a jemně se foukne. Tohoto zvukového projevu lze využít při lovu a srnce díky tomu vábit. Pokud má zájem, přiběhne až k lovci.

Srnčí zvěř je poměrně malé zvíře, proto lze využít i menší ráže řady 6,5 mm nebo .243 win. Obojí má výborné balistické vlastnosti na dálku a dostatečnou dopadovou energii pro srnčí zvěř. Srnec se loví kulovnicí v běžných rážích pro většinu spárkaté zvěře jako je 7 x 57; 7 x 64; 30 06; . 270 win .308 win; 8 x 57. Pokud se lovec rozhodne vábit, bude potřebovat vábničku, tzv. třešňovku, což je tradiční dřevěná vábnička na srnce s možným štelováním výšky zvuku.

U lovu srnce jsou hlavní trofejí parůžky, které mají typický tvar šesteráka, ale jak bylo zmíněno v úvodu- srnec má nejvíce možných variabilit a tvarů paroží. Pro některé lovce mohou být trofejí i kelce, což jsou ojediněle vyrostlé horní špičáky. Další trofejí může být lovec bezoárová koule, která se opět vyskytuje ojediněle. Jedná se o mineralizovaný útvar, který se může nacházet výjimečně u srnčí zvěře v bachoru. V podstatě se jedná o nestravitelné zbytky potravy, které jsou obalovány minerály (např. Maso ze srnce je tmavé červené barvy, které má krásné jemné, kořené aroma. Maso je samo o sobě aromatické i na chuť. Kýty, plece a hřbet jsou nejvíce ceněnou partií zvěřiny. Maso lze opékat v celých částech, nebo na plátky.

Ochrana Srnčí Zvěře

Nejzranitelnější je srnčí zvěř v období vrhu mláďat, což je v květnu až červnu. V této době i myslivci nechávají své pušky doma a chodí se dívat jak srny krmí své mladé. V tomto období jich je mnoho zahubeno sekačkami, myslivci se tomuto snaží zabránit spoluprací se zemědělci - procházením luk před senosečí, nalezená srnčata odnáší do křovin tak, aby na nich nezůstal lidský pach. Nebezpečí hrozí mláďatům hlavně od kombajnů, které sečou obilí a trávu, ve které se mláďata schovávají.

Čtěte také: Důležitost ekoznačení

Druhým obdobím, kdy nejen srnčí ale i ostatní zvěř hodně strádá je zima. Zvyšování jejich počtu je mimo jiné i důsledek odchodu velkých šelem, které stav této zvěře regulovaly. Vysoký počet jedinců tohoto druhu má za následek poškození zejména mladých stromků, které okusují a strouhají z nich svými parůžky kůru. Značkují si tak své teritorium. Myslivec, který v letním období, těsně před říjí, zastřelí statného srnce, který je "králem" určitého území, udělá velkou chybu. O toto území jsou pak vedeny mezi samci boje a vítěz si pak své nové území samozřejmě musí označkovat.

V případě nálezu srnčího mláděte je důležité se ho nedotýkat, aby na něm nezůstal lidský pach. Takto kontaminované srnče v mnoha případech již srna nepřijme a opustí ho. Mladé srnče přirozeně nemůže v přírodě bez své matky přežít.

Zajímavosti

• Velmi vzácně je možno narazit na srnčí albíny. Ti v důsledku své vady často trpí i špatným zrakem a jsou světloplaší.
• Mezi myslivci se traduje, že zastřelit srnu-albína přináší smůlu, respektive, že kdo zastřelí srnu-albína, do roka zemře.
• Tak jako mají lidé jedinečné otisky prstů, nenajdete ani mezi námi dva jedince se stejným nosním zrcátkem na větrníku.
• Srnec má vynikající čich člověka zvětří až na 300 metrů.

Historie Lovu

• K lovu srnčí zvěře se využívala srnčí tenata (sítě k odchytu vysoká 1,3-1,6 m s oky 11x11cm).
• Palnou zbraní se začalo lovit v 16. století při zavedení zbraní ručnic.
• Použití broků bylo zakázáno zákonem č. 225 z roku 1947.

Narozdíl od jelenů počty srnčí zvěře v minulosti stoupaly. Její početní stavy však začaly narůstat až v 19. a 20. století. Tento nárůst početních stavů v přírodě byl také zapříčiněn změnami v zemědělské výrobě. Začalo se hojně s pěstováním pícnin zvláště pak jetelů. V České republice se jedná o nejhojnějšího sudokopytníka. V roce 1970 byla jeho početnost odhadována na 198 000 jedinců, v roce 2003 již na více než 300 000 jedinců (nejvíce od 60. let 20.

Ojediněle dochází k ulovení srnčete výrem. V Čechách docházelo k pokusům o vysazení sibiřského srnce za účelem implementace lepšího genetického kódu, který by měl zajistit bodově kvalitnější a zesílené trofeje místních srnců. Tyto pokusy se ale nezdařily. Dle dostupné literatury od profesora Dyka se pokus zdomácnění sibiřského srnce prováděl v Oravském Podzámku pod vedením lesního správce Mrňa. Bohužel docházelo k nalezení mrtvých srn v období kladení mláďat. Mnoho dnešních myslivců zastává názor, že nadprůměrně velké parůžky srnčí zvěře jsou pozůstatkem genetického kódu sibiřských srnců.

tags: #význam #srnce #obecného #v #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Ochrana tygrů
• Praktické koše Joseph Joseph
• Normy pro umístění septiku
• Dopad chlazení na životní prostředí
• Těsnění odpadových trubek