Hlučínsko: Příroda, Lidé a Kultura

Studie shrnuje vybrané výsledky kvalitativního výzkumu mezigeneračních transformací životního stylu v regionu Hlučínska. Cílem je přispět k poznání situace, kdy se modernizační vlivy v oblasti životního stylu setkávají s tradičními, často konzervativními hodnotami. Náš výzkum ukazuje, že region Hlučínska prochází modernizací, ale zachoval si některé tradiční rysy, například silnou religiozitu, místní endogamii a důraz na pospolitost.

Tyto skutečnosti dokazují, že modernizující se sociální struktura nabízí kromě omezení i šance, které umožňují individuální volbu. Tyto volby jsou však často ovlivněny interpretací prostřednictvím tradičních hodnot, které pocházejí z tradičního prostředí regionu Hlučínska. V tomto regionu vede mezigenerační vývoj k oslabování tlaku na normativní konformitu, a proto nedochází k otevřené konfrontaci a nárůstu napětí mezi generacemi.

Naše hypotéza, že mezigenerační vývoj vede k oslabování historického kontextu a ke zvyšování vlivu modernizačních procesů, byla potvrzena, stejně jako hypotéza o existenci specifické regionální identity Hlučínska.

Historické souvislosti Hlučínska

Když se 28. října 1918 zrodila republika, obyvatelé německého Hlučínska to vnímali jako zprávu z ciziny. A modlili se, aby jednou k Československu nebyli přifařeni i oni. A tak 28. října 1918 se pro ně nestal dnem oslav, ale dnem obav.

„Všelijakým způsobem lákají Vás Češi, abyste se vyslovili pro připojení k československému státu. Nevěřte jim,“ stálo v česky psaném letáku, který se v roce 1919 šířil Hlučínskem. Tedy po jižní části okresu Ratiboř na jihovýchodní výspě Německa. Leták je dnes součástí expozice Muzea Hlučínska v Hlučíně.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

„Nevíme přesně, kdo je autorem, přesně se ale trefil do tehdejších nálad, kdy se místní lidé báli Čechů. Přitom doma sami mluvili nářeční češtinou a němčinu užívali spíš v úředním styku, v práci a děti ve školách,“ vysvětluje dvaatřicetiletý historik Muzea Hlučínska Jiří Neminář.

„Chystáme se k vojenské obraně. Náš kraj dostal silné vojenské posádky, které mají příkaz čelit každému vniknutí Čechů,“ přispěly v květnu 1919 k emotivní náladě i hlučínské Katolické noviny. Tiskovina s podtitulem „Jediné v moravské řeči vycházející noviny v Německu“.

Hlučínsko odpadlo od České koruny již v roce 1742, kdy připadlo německému Prusku. Lidé na Hlučínsku se ani dnes necítí součástí českého národa, ale nepovažují se ani za echtovní Němce. „Komplikované dějiny způsobily, že téměř tři století hledáme národní a kulturní identitu,“ přemítá Neminář. „Zatím se pořád hledáme,“ pokračuje muzejník.

Specifická identita a "Prajzke"

Hlučínsko ovšem v říjnu 1938 nadšeně přivítalo, když ho Adolf Hitler přijal pod zvláštní ochranu jako Altreich. Všechny bez rozdílu přitom prohlásil za Němce a muže poslal do války. V té padlo na tři tisíce mužů z „Prajzke“, jak se Hlučínsku dodnes říká. A boje vygenerovaly i tisíce invalidů a také špatné svědomí.

„Vnuci těch vojáků se dnes občas ptají, zde jejich děda třeba nevypaloval běloruské vesnice nebo se nepodílel na likvidaci ukrajinských Židů.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Čtenáře asi napadne, proč nebyli obyvatelé Hlučínska v letech 1945 až 1946 vyhnáni z Československa jako drtivá většina Němců. Paradoxně je zachránila vlastní historie, neboť před rokem 1742 se považovali za Čechy. V poválečném prozatímním Národním shromáždění tak dostali „generální pardon“ a byli určeni k domácí převýchově.

„Lid Hlučínska je součástí českého národa. Mnohaletou propagandou byl však českému národnímu uvědomění odcizen. Proto také vláda, vědoma si této situace, učinila zvláštní výjimku. Hlučínskému lidu byla dána možnost probuditi se k českému národnímu vědomí,“ zaznělo při 37. schůzi prozatímního Národního shromáždění v roce 1947.

Osobní dojmy a vzpomínky

Osobní dojem číslo 1: Narodil jsem se v roce 1967 a jako capart nadšeně naslouchal vyprávěnkám babičky Gertrudy z Ludgeřovic na Hlučínsku narozené v roce 1905. Familiárně se jí říkalo Oma Truda, v rodinách se vůbec používalo hodně německých slov, byť se mluvilo česky.

Oma často velebila německého císaře Viléma II., za jehož panování vychodila obecnou školu. Navíc u císařské gardy v berlínské Postupimi sloužil deset let i otec jejího manžela. Můj praděd, jehož jsem samozřejmě nemohl poznat. Všechno to znělo až pohádkově, zvláště když zpívala německou hymnu a ukazovala panovníkův portrét. Císař Vilém II. se tak stal i mým císařem.

Když jsem proto v roce 1975 nastoupil v Ostravě do základní školy, začal jsem se podivovat, že tam učitelé zmiňují úplně jiného císaře, jakéhosi Franze Josefa I. Mým císařem už navždy zůstane Vilém II.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Osobní dojem č. 2: Můj otec Günter, básník a novinář, tíhnul spíše k češství než k němectví. Jeho táta Erich uniformu wehrmachtu oblékl v roce 1939, prošel Polskem, Francií a na ruské frontě přišel o ruku. Rodina po válce žila v bídě a otec se snažil z Hlučínska co nejrychleji zmizet.

V šedesátých letech to dotáhl na novináře v deníku Večerní Plzeň, po příjezdu sovětských vojáků v srpnu 1968 se ale musel vrátit do rodného kraje. O traumatech Hlučínska pak začal psát, tohle je pár řádků z jeho textu Hlučínsko v krvi vykoupané: „Ja, ja, ja. Nein, nein. Za naším plaňkovým plotem stál bílý domek, jehož sedlovou střechu propojuje kříž. Frau Krämer vychází z něj v černých šatech jen každý druhý den. Jde na ranní mši. Obden otvírá na půl hodiny okno z kuchyně. Jako by to byl mrtvý dům. Na stále umeteném dvorku nekdákají slepice, neštěká pes a na zápraží se neprotahuje kočka. Frau Krämer s tatínkem nemluví. Ale s maminkou se zdraví. Otci se vyhýbá. Když se ptám, proč je tak nemluvná, říká maminka: Syn jí zůstal na vojně v rajchu, byl tetovaný, smrtihlav. Ale píše jí. Pan Krämer, její manžel, padl v Rusku. Byl to hodný člověk. Taky měl na černé uniformě umrlčí lebky. Ani tatínek, který se z války vrátil bez pravé ruky a s tuberkulózou, mi naplno neřekl, co je to ten smrtihlav.

Osobní dojem č. 3: Že bych Den vzniku samostatného československého státu považoval za důvod k huronské oslavě, nehrozí. Když svátek prožívám v Praze, Brně anebo i Ostravě, nějak v mém nitru přece bije české srdce. Doma na Hlučínsku jsem spíš rozpačitý, všechno navíc „komplikuje“ i moje řecká žena Elli Tiliu. V Řecku se totiž 28. října také slaví statní svátek - Den Ochi, což je připomínka hrdinného postoje řecké vlády, když 28. října 1940 odmítla ultimátum Benita Mussoliniho, jenž chtěl Řecko vojensky obsadit. Řekové se však fašistům postavili se zbraněmi v rukou. Je to zkrátka volný den, ten 28.

Geografické vymezení a charakteristika

Z východu je Hlučínsko sevřeno Odrou, z jihu řekou Opavou (lidově Opavicí), ze severu polskou hranicí a na západě končí na hranicích města Opavy. Rozlohou nevelký kraj (317 km²) se sedmadvaceti vesnicemi je prazvláštním památníkem spletité historie.

Ať dnešní návštěvníci Hlučínska vstoupí do regionu odkudkoli, všude najdou reálné stopy po německé historii. Třeba při cestě z Ostravy-Přívozu přes řeku Odru narazí hned za mostem na původní budovu celního úřadu z roku 1910. Výletníka překvapí i neobvyklý pořádek v ulicích a zářivé fasády domů. A čím hlouběji bude postupovat do vnitrozemí Hlučínska, tím pečlivější „ordnung“ uvidí. V Kravařích, Hati, Píšti či Bolaticích se bude cítit jako na německém venkově, kde se před prahem zametá i třikrát denně.

Zhruba třicet až padesát procent obyvatel regionu nosí v kapse vedle českého i německý pas. „Německé právo dodnes pokládá většinu původních obyvatel Hlučínska za Němce. Mají proto, stejně jako jejich děti, nárok na německé občanství. V Kravařích na Hlučínsku dokonce dvakrát ročně úřaduje německé velvyslanectví,“ vypráví historik Neminář.

Snaha o uchování paměti

Trápí se hlučínskými traumaty i nejmladší generace? Muzeum Hlučínska přišlo s projektem, který má náctiletým připomínat kořeny. Historici po hlučínských obcích vozí projekt Hlučínsko v kostce.

Poutavé naučné cedule vyprávějí i o 28. říjnu 1918, který se v regionu nekonal. A třeba i o rodině Pajačových z Hlučína, kterou Hitler za války připravil o sedm synů z osmi. Padli v Rusku, ve Francii i na Slovensku. Ale předtím asi leckoho zastřelili, projekt myslí na všechny oběti války.

„Kostka“ byla v říjnu usazena na náves v Bolaticích. „Je to zajímavé, my jsme také měli pradědečky v německé armádě,“ svěřují se Heidi Homolová a Aneta Kocurová, čtrnáctileté školačky.

tags: #Hlučínsko #příroda #lid #kultura

Oblíbené příspěvky:

• Ochrana přírody v Kyrgyzstánu
• Definice obnovitelných zdrojů plynu
• Recyklace ve Valašském Meziříčí
• Výzvy a řešení pro horské ekosystémy
• Aktivity SOP Třebíč