Problémy horského ekosystému: Komplexní pohled na výzvy a řešení

Horské ekosystémy čelí v současné době mnoha výzvám, od dopadů kůrovcové kalamity a klimatických změn až po tlak lidské činnosti. Tyto problémy vyžadují komplexní pohled a efektivní řešení pro zajištění jejich ochrany a udržitelnosti.

Vliv kůrovcové kalamity na horské smrčiny

Projekt se zabýval posouzením vlivu přirozeného rozpadu horských smrkových porostů po kůrovcovém žíru na mikroklima, chemismus a biodiverzitu suchozemských a vodních ekosystémů. Hlavní otázkou bylo, do jaké míry se naplní obavy z dopadu odumření stromového patra na dílčí složky horského ekosystému.

Ukázalo se, že se žádná z těchto katastrofických předpovědí nenaplnila a celý přírodní systém se velmi rychle zotavuje. Velmi rozsáhlé odumření více než 90 % stromového patra v povodí Plešného jezera sice způsobilo nárůst průměrné roční teploty vzduchu, ale pouze o ≈0.6 °C. Ve srovnání s globálním oteplováním, díky němuž tato teplota za posledních 30 let ve stejné nadmořské výšce vzrostla již o 2 °C, se jedná o dopad zanedbatelný.

Jako liché se jeví i obavy z významných hydrologických výkyvů. Tím, že mrtvé stromy přestaly transpirovat, se zvýšila půdní vlhkost a začalo odtékat více vody. Toto zvýšení průtoků bylo mírné (kolem 5 %) a rozhodně nehrozilo záplavami ani zvýšenou erozí půd. Vyšší zamokření půd po odumření stromů dokonce částečně zmírnilo dopady často zmiňovaného sucha v roce 2015, které bývá dosud mylně přičítáno kůrovcové kalamitě.

Oproti předpokladům se začalo přirozenou cestou rychle obnovovat stromové patro i ve vysokých nadmořských výškách, a to i v místech téměř kompletně zničených kůrovcovým žírem. Tento přirozený způsob regenerace lze proto považovat za jeden z nejefektivnějších způsobů opětovného zalesňování kůrovcem postižených horských oblastí.

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

Protože veškerá biomasa mrtvých stromů zůstala v povodí, živiny uvolněné z její mineralizace rychle a výrazně zlepšily chemismus půd. Zhruba se zdvojnásobilo množství vápníku a hořčíku ve svrchních půdních horizontech a zvýšila se i dostupnost dusíku i fosforu. Potvrdilo se však, že odumření stromového patra způsobí zhoršení kvality povrchových vod, ve kterých na přibližně deset let vzrostly koncentrace dusičnanů a toxických forem hliníku, a zvýšila se jejich kyselost.

Postupný přirozený rozpad porostů po kůrovcové kalamitě přináší mnohem rovnoměrnější rozprostření mrtvé biomasy v povodí, a to jak v prostoru, tak i v čase. S pozvolnějšími změnami se příroda snáze vypořádá.

Management kůrovce v chráněných oblastech

U horských smrčin je management kůrovce zásadní. První je ponechat horskou smrčinu přírodním procesům, tzn. lesnicky nezpracovávat kůrovcem napadené stromy a umožnit tak lýkožroutu namnožit se. Druhý přístup představují lesnické zásahy, jak jsou známy z hospodářského lesa, tj. asanační těžby. Asanačními těžbami by mělo dojít k omezení množství kůrovců šířících se mimo rezervace, nicméně na úkor ochrany ekosystémových procesů, biologické rozmanitosti a za cenu likvidace biologického dědictví přirozené disturbance popsaného výše.

Současný management představuje určitý kompromis mezi oběma popsanými rámci. Kůrovcem napadené ležící zlomy a vývraty po větru bývají asanovány zpravidla odkorněním, podle možností v celých délkách s ponecháním větší části větví. V případě stojících stromů je využívaná metoda odkornění nastojato a část stromů zůstává bez asanace. Cílem popsaného managementu je zachování alespoň některých strukturních prvků biologického dědictví narušení horského lesa, kdy se zároveň minimalizuje riziko šíření lýkožrouta do okolních produkčních lesů.

Klimatické změny a jejich dopad na horské lesy

Přestože se scénáře budoucího vývoje klimatu liší co do rozsahu předpovídaných změn, shodují se na tom, že dále poroste teplota vzduchu a bude se měnit rozložení srážek. I když by se podle nich celoroční srážkové úhrny na našem území příliš měnit neměly, bude na jaře a v létě srážek ubývat, což povede společně s vyššími teplotami vzduchu k poklesu půdní vlhkosti během růstové sezony.

Čtěte také: Zkušenosti s kotli Defro a Attack

To přinese větší problém mělce kořenícím smrkům, než ostatním dřevinám a oslabí jejich odolnost vůči škůdcům a nemocem. Navíc relativně teplé zimy a dlouhá vegetační sezona umožní více generací kůrovce a masivnější napadání suchem oslabených porostů. Klimatické scénáře zároveň předpovídají i vyšší pravděpodobnost výskytu vichřic. Tím vzroste riziko možných polomů, které gradaci škůdců mohou dále znásobit, pokud se je nepodaří včas asanovat.

Toto je spíše otázka pro kolegy z České zemědělské univerzity v Praze, kteří se uvedené problematice intenzivně věnují. Z mého pohledu bude nezbytné se vydat směrem k různověkým smíšeným porostům, které by měly lépe vzdorovat škůdcům tím, že neumožní jejich masivní rozvoj a velkoplošná rozšíření. Druhová struktura těchto lesů by navíc měla odrážet vývoj klimatu a půdní vlastnosti jednotlivých lokalit. Proto považuji za velmi důležitá bezzásahová území, kde nám příroda sama ukazuje cestu.

Obávám se, že nás brzy čeká zásadní socio-ekonomická volba, a to, zda se snažit o krátkodobě co nejvýnosnější porosty bez ohledu na jejich dlouhodobý vývoj, nebo o zdravé lesní ekosystémy, které budou méně výnosné, ale zabezpečí vyšší stabilitu krajiny i srážko-odtokových poměrů. To, co však můžeme udělat ihned, je omezit vyvážení živin z lesů v podobě biomasy. Pokud se k rostoucímu suchu připojí i úbytek živin v půdách, bude ještě hůř. Optimální by proto bylo i z hospodářských lesů odvážet pouze odkorněné klády a zbytek nechat lesu, nikoli elektrárnám.

Vnitrodruhová variabilita horských populací smrku

V horách vede zvýšená dostupnost dusíku k výraznému zvýšení výškového přírůstu, který může ve středním věku stromů značně snížit odolnost porostů a umocnit náchylnost ke zlomům a vývratům. V horských lesích je hlavní dřevinou smrk ztepilý, proto je důležité věnovat se i vnitrodruhové variabilitě horských populací této dřeviny.

Na základě dlouhodobého výzkumu bylo prokázáno, že semenáčky horských smrků pomalu rostoucí v juvenilní fázi, představují nejcennější část populací. Jde o rostliny s tzv. „klimaxovou strategií růstu“, které jsou nejlépe přizpůsobeny pro dlouhodobý růst v extrémních horských podmínkách. Rychlý růst a větší velikost sazenic se mohou jevit jako dočasná výhoda, především z hlediska vyšší konkurenceschopnosti, zvýšení krátkodobých šancí na ujmutí a snížení investic do ochrany.

Čtěte také: Ekologie Keni v ohrožení

„Výsledky získané naším výzkumem ukazují, že malé sazenice vykazují ve výsadbách v nepříznivých horských podmínkách nejlepší zdravotní stav a také nejlepší parametry statické stability. Výsledky měření na výzkumných plochách v Orlických horách potvrdily skutečnost, že se zvyšující se nepříznivostí prostředí stoupá výhoda vyšší odolnosti původně pomaleji rostoucích jedinců.

Hospodaření se zvěří a obnova lesních porostů

Neúměrně vysoké stavy jelenovitých jsou výrazným limitujícím faktorem obnovy přirozené druhové skladby lesních porostů. Systematické hospodaření se zvěří, zejména jelení, je však pro národní park jako celek ztěžováno několika faktory, mj. i jeho protáhlým tvarem.

Snažíme se jí zajistit optimální podmínky pro přečkání zimních měsíců a minimalizovat tak způsobené škody. Předpokládáme, že systém obůrek bude plně funkční asi za deset až dvacet let, kdy si na něj zvěř zvykne a přizpůsobí své migrační cesty. Spolu s tímto opatřením musí dojít i k postupnému snižování stavů jelení zvěře, zlepšení věkové struktury i poměru pohlaví. To jsou hlavní prostředky k dosažení rovnováhy mezi populacemi velkých kopytníků a lesními ekosystémy.

Populace srnčí zvěře je zcela ponechána přirozenému procesu, který vzniká soužitím této zvěře s jejím hlavním predátorem - rysem ostrovidem. Od roku 1984, kdy se začalo s vypouštěním rysa na Šumavě, prošla jeho populace určitým vývojem, stejně jako interakce se srnčí zvěří. Počet rysů na území parku se ustálil přibližně na třiceti kusech a srnčí zvěř je velice kvalitní. Soužití těchto dvou druhů je předmětem studia, které poskytuje zajímavé poznatky určené vědecké, laické, ale i myslivecké veřejnosti.

Kos horský jako indikátor kvality prostředí

Kos horský je fascinujícím ptačím druhem, neodmyslitelně spjatým s drsnou krásou našich hor. Vzhledem ke svým specifickým nárokům na biotop může kos horský sloužit jako bioindikátor kvality a zachovalosti horských ekosystémů. Jeho přítomnost a početnost mohou signalizovat dobrou kondici přirozených nebo přírodě blízkých horských lesů, klečových porostů a přechodových zón.

Intenzivní lesní hospodaření, upřednostňování monokultur (zejména smrkových), odstraňování starých a doupných stromů, a velkoplošné holoseče mohou vést ke ztrátě a degradaci vhodných hnízdních i potravních biotopů. Zvýšený pohyb turistů a sportovní aktivity v citlivých horských oblastech, zejména v době hnízdění, mohou vést k rušení ptáků, opouštění hnízd a snížení hnízdní úspěšnosti.

Význam tropických horských lesů v Africe

Mezinárodní tým vědců zabývající se studiem tropických horských lesů v Africe zjistil, že množství uhlíku, které tyto lesy vážou ve své biomase, je daleko vyšší, než se předpokládalo. Podle studie, na které se podíleli také vědci z Botanického ústavu AV ČR, České zemědělské univerzity a Přírodovědecké fakulty UK, uloží jeden hektar nedotčených tropických lesů v afrických horách přibližně 150 tun uhlíku.

Autoři studie spočítali, že ubylo 0,8 milionů hektarů lesa, zejména v Demokratické republice Kongo, v Ugandě a Etiopii, což vedlo k uvolnění více než 450 milionů tun CO2 zpět do atmosféry. Od roku 2000 bylo v Africe vykáceno asi pět procent tropických horských lesů. Kromě toho, že tyto lesy významně ovlivňují regulaci klimatu, představují také přirozený biotop pro mnoho vzácných a ohrožených druhů.

Lidská činnost a ochrana horské krajiny

Dnes se dostaly do střetu s energetickou krizí, klimatickými změnami a masovou turistikou. Svět hor je pod tlakem, zdůrazňuje Rakouský alpský svaz u příležitosti Mezinárodního dne hor, který připadá na 11. Mohutné horské velikány tyčící se vysoko k nebi ukrývají křehké ekosystémy.

Projekty elektráren, rychlé rozšiřování lyžařských středisek, tání ledovců atd. vytvářejí velký tlak na horské oblasti, varuje rakouský Alpenverein. Alpenverein vítá snahy o udržitelnou a k přírodě šetrnou přeměnu energetického průmyslu. Čím dál častěji zasahují tyto projekty ve jménu energetického rozvoje do přírodní struktury, a tím silně zpochybňují jejich přínos.

Alpský svaz podporuje ekologicky a sociálně odpovědné soužití v horách prostřednictvím vzdělávací iniciativy RespectOnTheMountain. Poskytuje tipy pro plánování túr šetrných k přírodě, zaměřuje se na zvyšování povědomí o ekologicky šetrném pohybu v horách.

Obnova narušených ekosystémů

Obnovou narušených ekosystémů se zabývá dílčí obor ekologie - ekologie obnovy, který se zformoval jako samostatná disciplína v devadesátých letech 20. století. Přináší podklady k praktickým nápravným opatřením, například pro rozmanité rekultivace.

Seriózní přístupy k obnově ekosystémů kladou důraz na přírodní procesy. Těm lze v řadě případů nechat „zelenou“ zvláště tam, kde nedošlo k velkým změnám neživého prostředí a narušený ekosystém se může dostat do funkčního stavu spontánní sukcesí. Leckde je potřeba jen upravit faktory prostředí - například zvednout hladinu vody, dodat živiny, navézt příhodný materiál nebo dodat (dosít, dosázet) žádoucí organizmy, či naopak odstranit (vykácet) nevhodné druhy.

Příklad bychom si mohli vzít od německých sousedů z dolnolužického hnědouhelného revíru, kde se podařilo prosadit, že alespoň 15 % výsypek bude ponecháno spontánnímu vývoji.

Spontánní sukcese a rekultivace

Spontánní sukcese vede k poměrně pestrým porostům, které dobře plní estetické, protierozní i další ekologické funkce. Vytvářejí se zadarmo. Plýtvá se tak prostředky (mnohde daňových poplatníků). Nemusíme však technicky rekultivovat vše, co je po ruce.

Menší kamenolomy jsou příkladem míst, kde spontánní sukcese vede k hodnotným porostům téměř vždy a není potřeba žádných rekultivačních zásahů. Pokud lomy nezničí žádnou cennou lokalitu a nenaruší krajinný ráz či hydrologické poměry, mohou dokonce krajinu obohatit.

Naopak, největším nešvarem a plýtváním prostředky i lidskou prací je osazovat silniční okraje exotickými dřevinami. Nejčastěji se používají růže svraskalá, netvařec křovištní (ten je dokonce invazní) a pámelník bílý. Tyto cizí druhy rostou povětšinou mnohem hůře než druhy domácí a rozsáhlé drahé výsadby často rychle uhynou.

Vhodnou alternativou je ponechat pole spontánní sukcesi. Po krátkém období, kdy převažují jednoleté plevele, a pak vytrvalé plevelné a rumištní druhy (nejčastěji pýr plazivý, pelyněk černobýl a pcháč rolní), se většinou začne kolem osmého roku formovat polopřirozený travní porost, nejčastěji s ovsíkem vyvýšeným. V té době se může začít bývalé pole pravidelně kosit nebo spásat (dobrou variantou jsou extenzivní pastviny).

Říční nivy jsou velmi dynamický ekosystém, který je závislý na pravidelných záplavách. Ty přinášejí živiny, udržují dílčí části nivy v různých sukcesních stavech, a tím zásadně obohacují biodiverzitu. Přirozené říční nivy jsou nejlepší protipovodňovou ochranou.

V posledních letech se zrodilo kácení břehových porostů, a to pod hlavičkou „protipovodňových opatření“. Doprovodná zeleň kolem toků se významně podílí na zpomalení odtoku vody z území, a tudíž na rozložení povodňové vlny. Tím přispívá k protipovodňové ochraně území níže po toku.

Tabulka: Srovnání managementu lesních ekosystémů v I. a II. zóně ochrany přírody

tags: #problémy #horského #ekosystému

Oblíbené příspěvky:

• problémy s vodou v Ostravě
• Služby kompostování
• Opravy akrylátových van
• Hnojení rajčat s kompostem
• Proč je ekologický nábytek důležitý?