Igelitové sáčky a jejich vliv na životní prostředí

Plastové sáčky a igelitové tašky jsou dnes symbolem znečištění, ať už oceánů nebo rovnou celé planety. Česko v roce 2018 zareagovalo nejen na povinnost vyplývající z evropského práva, ale především na znečištění přírody, které už je neúnosné. Jsou to už dva roky, co se Česká republika přidala k zemím, které zpoplatňují, a tím i omezují spotřebu plastových tašek.

Každá země, která provedla určitou regulaci, zaznamenala značný pokles jejich spotřeby. Daleko od lidské civilizace na hladině Tichého oceánu se rozprostírá pás plastu zabírající plochu jako čtyři Německa. Vědci ve výzkumu odhadli množství koncentrovaného odpadu téměř na osmdesát tisíc tun a podle nich se skvrna rozrůstá velmi rychlým tempem. Tichomořský pás je však jen jedním z mnoha odpadových pásů, které znečišťují světové oceány.

Vznikají tím, že lidé neustále vyrábí a - třeba jen po jednom použití - zase vyhazují plastové výrobky a obaly. Ty kromě oceánů končí často i na ulicích či v lesích a následně znečišťují velké vodní zdroje, řeky, potoky a ohrožují volně žijící zvířata, která je v domnění, že jde o potravu, mohou konzumovat. S plasty na svých pobřežích bojuje i ráj na zemi: Thajsko. Zachránit svět před plastovým šílenstvím už se snaží mnoho zemí světa.

Úplně první byla v roce 2002 Bangladéš, která zavedla totální zákaz plastových tašek. Některé další státy zatím volí, podobně jako Česko, zpoplatnění či částečný zákaz. Podle dosavadních výzkumů se zdá, že ano, tedy pokud jde o samotnou spotřebu plastových tašek.

Legislativa a dopady v České republice

Jak se promítají změny v legislativě týkající se plastových tašek do každodenní praxe obchodníků a zákazníků v Česku? Proč se stát rozhodl postupně omezit používání igelitových tašek a jaké alternativy dnes dominují trhu? Tento článek nabízí detailní přehled vývoje právních předpisů, jejich dopadu na podnikání a změn v nákupním chování zákazníků.

Čtěte také: Průvodce výběrem ekologických tašek

Primárním důvodem omezení plastových tašek je snaha snížit množství plastového odpadu. Evropská unie přijala směrnici, která členským státům ukládá povinnost snížit spotřebu lehkých plastových tašek. Česká republika na tuto výzvu reagovala novelou zákona o obalech. Zlomovým momentem byl 1. leden 2018, kdy vstoupila v platnost novela zákona o obalech.

Postupně se tato změna rozšířila i na další jednorázové plastové výrobky, například plastové příbory, brčka či talíře. Finanční stránka: Obchodníci museli začít nakupovat alternativní obaly, které jsou obvykle dražší než klasické igelitky. Statistiky ukazují, že spotřeba plastových tašek na osobu výrazně poklesla už v prvních letech po zavedení zákazu. Evropská unie i Česká republika pokračují v tlaku na omezení jednorázových plastů.

Zákaz igelitových tašek v ČR je přímým důsledkem evropské legislativy, která usiluje o omezení plastového odpadu a podporu udržitelného životního stylu. Obchodníci byli nuceni přejít na alternativní obaly a zákazníci si postupně zvykli na to, že tašky nejsou zdarma. Tento krok vedl ke změně spotřebního chování i obchodních strategií. Legislativa tak ovlivnila nejen náklady obchodníků, ale i jejich vztah se zákazníky.

Přesto se ukázalo, že zákaz igelitových tašek má především pozitivní dopad - podporuje udržitelnost, mění trh a otevírá prostor pro inovace.

Alternativy k plastovým sáčkům

Když ale přijde na otázky klimatických změn, jejich dostupné alternativy - papírové a bavlněné tašky - jsou ve skutečnosti ještě horší variantou, než plasty. Jak to? „Při hodnocení environmentálních dopadů plastových sáčků se máme tendence dívat až na samotný konec životního cyklu,“ vysvětluje výzkumná pracovnice Isabel Keyová z oxfordské univerzity.

Čtěte také: Řešení problému s igelitovými sáčky

Stačí jen trochu zabrousit trochu do historie a podívat se na patent z roku 1959 od švédského Stena Gustaf Thulina, vynálezce plastových sáčků. „Tehdy se na všechno hodně používaly sáčky papírové, na jedno použití. Nápad s lehoučkou taškou, kterou klidně zmuchláte do kapsy a přitom přetrvá léta, se jevil jako velmi schůdná cesta. V průběhu 70. a 80. let to tak i fungovalo: méně pokácených stromů na papírové sáčky, protože plast byl prostě pohodlnější.

Jenže pohodlnější se stávali i jejich spotřebitelé, kteří zapomněli na originální ideu a to, jak správně sáčky a tašky používat. Nikdy totiž neměly být jednorázové, na jedno použití. Výsledek teď vidíme všude kolem a cestou z bludného kruhu plastového znečištění se nám má znovu stát papírová taška/sáček nebo bavlněná taška. Což nás ale navrací zpět k problémům z šedesátých let. Na výrobu papírových tašek je zapotřebí více energie a vody, nejsou zrovna skladné a také váží o něco více, než sáčky plastové. Pak záleží, kde a z čeho jsou vlastně vyrobeny, jak dlouhou cestu k vám musely urazit.

„A bavlněné, látkové tašky, ty jsou ještě horší,“ říká profesorka Margaret Batesová, specialistka na odpadové hospodářství. „Pěstování bavlny je velmi intenzivní proces, zvlášť spotřebou vody. Protipólem materiálově a energeticky nákladných alternativ jsou plasty, na jejich výrobu je zapotřebí minimum energie a trocha ropy. Papírová taška se stane stejně ekologickou jako plastový sáček poté, co ji použijeme nejméně třikrát. U bavlněné tašky se skóre vyrovná někde u 131 použití, kdy se dopady její výroby na životní prostředí využitelností srovnají s plastových sáčkem. Tedy za předpokladu, že se všechny tyto tašky dočkají řádné recyklace.

Studie a výzkumy

Zatímco klasický igelitový sáček se rozkládá 25 let a silnější plast i několik stovek až tisíc let, u tašky z bavlny či z papíru je to jen několik měsíců. Studie britské Agentury pro životní prostředí, která zkoumala životní cyklus tašek ze supermarketů, přišla s překvapivým zjištěním. Podle ní má totiž běžná plastová taška oproti ostatním typům včetně papírových či textilních nejnižší dopad na životní prostředí hned v osmi z devíti kategorií.

Její výroba nespotřebuje tolik energie - asi 4krát méně než výroba papírové tašky. Také z hlediska dopravy a nenáročnosti výroby jsou plastové tašky jasným favoritem. Vyrábí se totiž z vedlejšího produktu (v podstatě z odpadu) ropy či zemního plynu, který by vznikal i v případě, že by tyto obaly vůbec neexistovaly.

Čtěte také: Ekologické srovnání tašek: Igelit vs. papír

Pro transport stejného množství textilních tašek je třeba 80krát víc lodí a kamionů, než pro tašky plastové, přičemž se vyprodukuje 80krát víc oxidu uhličitého a spotřebuje 80krát víc paliva. Výše zmíněné samozřejmě platí pouze v případě, že každou z tašek použijeme jen jednou. Pokud tedy máte k plastovým taškám odpor, řešením může být opakované použití jiných typů.

Pokud tedy klasickou mikrotenovou tašku použijete jen jednou, tu papírovou musíte využít 4krát, tašku z polyetylenu s nízkou hustotou 5krát, z netkaného polypropylenu 11krát a bavlněnou 171krát. Podle dvou australských studií použijeme papírovou tašku v průměru pouze jednou a pak ji vyhodíme. Tašku z polyethylenu s nízkou hustotou používáme 10 až 12krát a tašky z bavlny se v průměru dočkají „jen“ 52 použití.

Co tedy s tím?

Jedním z hlavních poselství kampaně Ministerstva životního prostředí bylo právě to, abychom co nejvíce a opakovaně používali vlastní hlavu a vlastní tašku. Pokud tedy chcete co nejméně přispívat k plastovým mořím v oceánech i přírodě, nezapomínejte svou textilní tašku doma a využívejte ji co nejdéle, nejlépe několik let. Druhým nejlepším řešením je stále ještě plastová taška, zejména pokud ji použijete alespoň dvakrát.

Environmentální dopad různých druhů tašek zkoumala nedávno také česká studie expertů z Vysoké školy chemicko-technologické. Ti popsali, že bavlněné tašky mají na životní prostředí horší dopad než polyesterové textilní tašky pro opakované použití.

Autoři studie došli k závěru, že nejnižší environmentální dopady má textilní taška z polyesteru pro opakované použití. Až za ní se umístila taška z bavlny, i té organické, vlivem vyšší zátěže ve fázi pěstování bavlny v podobě emisí a spotřebované vody. Jako nejhorší varianta byla vyhodnocena taška vyrobená z tuhého plastu (LPDE) a za ní následovala taška z lehkého plastu (HDPE) a poté taška papírová. Papírová taška se totiž teoreticky vyrovná polyesterové tašce až v případě, že dojde k její sedminásobné recyklaci.

Rozklad a recyklace

Zatímco my si život usnadňujeme jednorázovými obaly a rychlými řešeními, příroda si s našimi nevítanými „dary“ v podobě odhozených odpadků dává načas. A někdy jí to trvá dlouho, s některými odpady si neporadí vůbec.

• Ohryzek od jablka: Zdánlivě neškodný s dobou rozkladu přibližně za 14 dní.
• Plastový kelímek a jiné plastové odpady: Pohozený se bude v přírodě rozkládat podle odhadů 70 let!
• Igelitový sáček bude potřebovat přibližně čtvrt století.
• PET láhev pak dle odhadů potřebuje k rozkladu století celé.

Odhaduje se, že každý rok doputuje do oceánů 8-12 milionů tun plastů (asi z 27 % se jedná o odpad spojený s rybářstvím). Pokud by současné tempo znečištění moří a oceánů pokračovalo, bude do roku 2050 v oceánech co do hmotnosti více plastů než ryb. Plastovým odpadem je ohroženo více než 700 druhů mořských živočichů.

Každoročně končí v oceánech miliony tun plastového odpadu, což ohrožuje mořské živočichy, narušuje ekosystémy a má vliv i na lidi - nejnovější výzkumy hovoří o mikroplastech v lidských orgánech a tkáních.

Mikroplasty se dnes nacházejí nejen v mořských plodech, ale i v pitné vodě, v tkáních živočichů i lidí a i ve vzduchu. Jsou tak drobné a lehké, že mohou být přenášeny vzduchem a dostat se i do oblastí, kde je přítomnost plastových produktů nulová. Mikroplasty jsou všude - a dostávají se i do lidského těla!

Právě nedopalky patří mezi nejčastěji pohozený odpad a málokdo tuší, jak negativní mají dopad. Doba rozkladu je přibližně 15 let, po celou dobu se z nich ale uvolňují mikroplasty, dehet a další škodlivé látky - proto bychom odpad nikdy neměli pohazovat, ale vždy bychom jej měli vytřídit.

Je tedy zřejmé, že předcházení používání plastů a třídění těch použitých je v každém případě klíčové, a to i tehdy, když moře nemáme! Budeme pít vodu z opakovaně použitelné kovové láhve, nebo z jednorázové petky? Budu si nosit obědy v jídlonosičích, nebo v polystyrenových krabičkách? Dám si kafe do opakovaně použitelného termohrnku, nebo do jednorázového plastového kelímku? A sváču si zabalím do igeliťáku, který pak vyhodím, nebo do krabičky, kterou umyju a použiji znovu? Každý krok směrem k udržitelnosti se počítá, u plastů obzvlášť…

Do litteringu není zařazován odpad odložený mimo určená místa, tj. drobné obaly na jídlo a nápoje (PET lahve, kelímky apod.), sáčky, brčka a jednorázové příbory, kapesníky, tiskoviny, zbytky potravin (např. žvýkačky) nebo nedopalky cigaret. Z výčtu je patrné, že nejde jen o plasty.

Podle EU představuje deset nejčastějších odpadků na plážích celých 43 % celkového odpadu v mořích a oceánech. Pro životní prostředí představuje littering dvojí zátěž: u plastových výrobků se nejčastěji mluví o všudypřítomných mikroplastech. Plastový odpad ale hlavně jako nevyužitý zdroj materiálu přispívá ke klimatickým změnám.

Když environmentální dopady hodnotí metoda LCA (Life-cycle Assessment), nebývá littering součástí analýzy.

Vratné obaly

Použité obaly tvoří v celkovém množství odpadů z domácnosti významný podíl (objemově až jednu polovinu). Zamýšlíme-li se nad množstvím odpadů, které produkujeme, měli bychom svou pozornost zaměřit i na obaly zboží, které nakupujeme. Při běžných nákupech se nám řada obalů přímo vnucuje. Sáčky na pečivo, zeleninu, knihy, kancelářské potřeby, kelímky na salát ap. Některé typy výrobků lze dokonce nakupovat i do obalů vlastních.

Některé typy výrobků u nichž nehrozí ztráta kvality je možné zakoupit ve větších baleních (prací a čisticí prostředky), případně ve formě ředitelných koncentrátů (sirupy, prací prostředky).Materiál použitý k výrobě obalu výrazně určuje celkový vliv obalu na životní prostředí. Z tohoto pohledu je na tom nejhůře hliníková plechovka. Její výroba spotřebuje nejvíce energie a při její výrobě je produkováno velké množství toxického odpadu.

Vratných obalů je stále méně a z ekologického hlediska je to skutečnost zarmucující. Vratné lahve ze skla mají životnost 30 i více oběhů, vratné plastové lahve, kterých je ovšem minimum, zhruba 25 oběhů. Tím se významně šetří náklady na výrobu nových obalů. Tam, kde je to tedy ještě možné, bychom měli dávat přednost vratným obalům.

Není rozhodující pouze to, zda lze obal recyklovat, důležité je také, zda je zpracovatelská kapacita "na dosah" systému třídění v naší obci, zda jde o energeticky smysluplnou výrobu a zda je vůbec reálné a efektivní příslušnou složku odpadu třídit.

Naopak u skla jsou třídění i recyklace relativně snadné i výhodné. Kvalita skla se v případě neznečištěné druhotné suroviny recyklací nesnižuje a lze ho do výrobní směsi přidávat až 90 %. Třídění skla má u nás tradici. Jen je potřeba dbát na čistotu sběru. Navíc je třeba při třídění dbát i na barvu skla. Technologie výroby bílé a barevné skloviny je poněkud odlišná a množství bílých střepů použitelné při tavbě hnědé či zelené skloviny je omezené.

Obecně lze říci, že čím více je bílých střepů obsaženo v barevných, tím menší podíl těchto střepů je možno přidávat do skloviny.

tags: #igelitove #sacky #vliv #na #životní #prostředí

Oblíbené příspěvky:

• Vitamlsky pro psy Sila Prirody – recenze
• Historické nebezpečí ze strany Maďarů
• Recept na brusinky s jablečným sirupem
• Budoucnost odpadového hospodářství
• Znečištění vody: Vědecká studie