Inspirace může pramenit z nečekaných zdrojů, a to i z oblasti odpadu a jeho třídění. Využití her a uměleckých přístupů může být efektivní cestou, jak vzdělávat děti v oblasti environmentální výchovy a podpořit jejich kreativitu.
Hravou formou lze dětem přiblížit důležitost třídění odpadu a recyklace. Jednou z možností je hra, která simuluje sběr tříděného odpadu:
Další aktivity:
Pro vizuální podporu a interaktivní učení lze využít různé pomůcky:
Dostupné pracovní listy:
Čtěte také: Tipy pro dokonalou svatbu v přírodě
Důležitou součástí vzdělávání je diskuze o odpadu a jeho dopadu na životní prostředí:
Využití vzdělávacích videí a simulace reálných situací pomáhá dětem pochopit proces recyklace a dopad odpadu na životní prostředí.
Motivační úvodní příběh pro téma:
Jednoho dne se planeta Země probudila smutná. Její lesy už nebyly tak zelené jako dřív, řeky byly plné odpadků a vzduch byl špinavý. „Co se to se mnou děje?“ povzdechla si smutně. Rozhlédla se kolem sebe a viděla děti, které si hrály venku. Rozhodla se jim říct, co ji trápí. „Děti, potřebuji vaši pomoc!“ ozvala se jemným hlasem. „Lidé zapomněli, jak se o mě starat. Moje stromy jsou káceny, moji obyvatelé - zvířátka - ztrácejí své domovy a moje vody jsou plné odpadků.
Ateliér Sustektecl, založený Vojtěchem Teclem a Adamem Šustkem, představuje inspirativní příklad tvůrčího přístupu k architektuře a spolupráci. Jejich práce se vyznačuje hravostí, kreativitou a uměleckým zpracováním, což je patrné z jejich modelů a projektů.
Čtěte také: Inspirace přírodou pro váš interiér
Adam Šustek: Pokud máme být „hardcore“ upřímní, tak s covidem jsme jako OSVČ dostali od státu peníze. To nám pomohlo mít na začátek finanční polštář proto, abychom mohli shánět projekty a byli pár měsíců v klidu.
Vojtěch Tecl: Jo garáž! Tu jsme dělali s Adamem do Roztok a pořád ještě běží. Teď zrovna kreslíme prováděčku. Měli jsme za sebou už i jednu soutěž, takže jsme věděli, že nám spolupráce funguje a baví nás. Adam měl vždy spíš tu „workless“ mentality, prostě nehrotit to, a já byl spíš ten co to víc hrotí. Já jsem tehdy pracoval v ateliéru Jana Žalského a Adam ještě pokračoval na diplomce. Chodil jsem čtyři dny do práce a jeden den jsem se věnoval našim projektům. A když jsme dostali ten příspěvek a nahromadili jsme určité finance na účet, řekli jsme si společně „Kdy jindy než teď?!“ Neměli jsme tolik co ztratit, protože nikdo z nás neměl větší zodpovědnost.
AŠ: Já jsem ten pocit měl už na škole, z několika spoluprací a vlastně i zmíněné garáže. Dělali jsme společně diplom, ale já potom nedal státnice a musel jsem o rok prodloužit. Vojta byl u Jana Žalského a já už pak během diplomu další rok věděl, že nebudu nic hledat. Na druhou stranu to pro mě byl krok do neznáma. Měl jsem do té doby hodně malé pracovní zkušenosti s prací v cizím kanclu.
Savka Marenić: Já si pamatuju, když jsem v té době potkala Vojtu, Terku a Adama v tramvaji. To už jsme se kamarádili. A tehdy mi řekli, že se rozhodli společně založit ateliér.
TB: Už předtím jsme s Vojtou navrhovali táborovou základnu na Vysočinu. To bylo naše první pracovní propojení. No, a to se překlenulo do budoucnosti. Pak se přidal i Adam.
Čtěte také: Vzdělávací aktivity v přírodě
VT: U táborové základny měla Tereza od začátku roli umělce. To je zajímavý.
TB: Většinou bývá umělec přizván až do hotového, ale já mohla být od začátku u procesu návrhu.
VT: V ten moment, co jsme založili kancl, nám přestali chodit projekty. Mysleli jsme, že se to rozjede a ono ne. Pak se ukázalo že se to rozjelo později. V tu chvíli jsme potřebovali peníze, takže jsme nemohli dělat další soutěž. A tak jsme se na netu dívali, co s tím a našli jsme stránku, kde si zaplatíš vstupní kredit, myslím že asi sedm tisíc a dostaneš se do databáze, kde lidi hledají různé profese. Takže jsme začali psát a volat lidem, kteří hledali architekty.
AŠ: Po určité době jsme přišli k dobrým zakázkám a lidem, ke kterým bychom se normálně vůbec neměli šanci dostat. Je to opačný přístup. Lidi tam napíšou požadavek a víc je to nezajímá. Čekají, že se někdo ozve a přesvědčí je proto, aby mu dali zakázku. Třeba u Chobotu to bylo tak, že ten člověk nevěděl, jestli to architekti udělají podle jeho představ. My jsme se s ním nejdřív sešli a udělali jsme pro něj takový před-návrh, aby věděl, co od nás může čekat.
VT: V popisu bylo napsáno, že by to mělo být něco jako Hundertwasser. Když jsme mu volali řekl nám, že to je v ulici V Chobotě, a že by se mu líbilo, kdyby tam byly choboty. První reakce byla, že je to šílené, ale pak jsme se s ním viděli a bylo to fajn. Ten člověk se bál, že architekti nebudou tuto představu brát vážně, protože má jiný pohled. On se ho ale zároveň nechtěl zbavit. Nám to přišlo jako výzva, bylo to neprobádané území. Je to hodně o ornamentu a věcech, o kterých lidé mají představu, že architekt „nedělá“. No a v tom je to zajímavý způsob hledání zakázek. Musíme se trochu přizpůsobit, ale zároveň to vygeneruje něco úplně nového. Tak jsme se spojili s Terezou a Savkou.
SV: Už u té soutěže na Chalupeckého to byla svižná rychlá spolupráce a bavilo nás, že máme podobný způsob přemýšlení.
TB: Další věc byla, že jsme byli čerstvě po škole. Byli jsme plní energie a těšili se na novou výzvu. Byly jsme namotivováni k tomu udělat první krok v tom, že uděláme klidně i něco zadarmo, něco navíc. Byl to výstřel do prázdna, který se vyplatil. A to bylo u Chobotu zásadní. Investor nám nechtěl dát peníze na začátku, protože nevěděl, jestli si s architekty sedne. Tak jsme udělali sami od sebe koláž a model. Sedli jsme si a vzájemně se pochopili. Ten projekt a jeho podoba, stejně jako u jiných projektů, se hodně odvíjí i od samotných zadavatelů. Mám pocit, že i zadavatelé jsou z části autoři.
VT: Na těch větších věcech je fajn spojit síly. A pak je to dost o egu a o tom, jak s ním pracovat. To si pamatuju od Jana Žalského. On říkal něco jako „Kašli na ego!
TB: Podle mě je spolupráce sama o sobě velká disciplína. U našich projektů mi připadá, že si projekty samy řeknou, co potřebují.
AŠ: Zároveň se tomu pořád učíme. Celé je to o nastavení toho, jak bude spolupráce fungovat. To se pořád posouvá a vyvíjí k lepšímu. Musí to být efektivní, aby se některé věci nedělaly zbytečně, ale aby se společná energie, projevila synergicky.
TB: Možná to jako není ani žádný konkrétní umělec nebo architekt, ale možná že se spíš snažíme hledat v inspiraci v různých historických obdobích, ve smyslu práce s konkrétním tvaroslovím. Ale to je vždy projekt od projektu, třeba konkrétně zase u Chobotu.
SM: No hlavně i z místa. Člověk se projde, pozoruje okolí, nechává na sebe působit lokalitu atd. Já hodně pracuju s tím, co už tam je raději než abych se dívala na nějaký ateliér nebo referenci něčeho podobného.
VT: Mně připadá, že každý z nás má zakódovaný určitý vkus, pokud to tak můžu nazvat.
TB: Sbírám různé materiály a věci, které mi pak leží v ateliéru. Hodně právě ty „bauhausovské“.
VT: Mě osobně hodně baví koukat co se v architektuře děje. Rád si prohlížím různé knížky atd. a pak se snažím, to různým způsobem aplikovat do návrhu. Ale ne úplně napřímo, to je nebezpečné. Dříve jsem to tak dělal, že se mi něco líbilo a snažil jsem se to udělat taky, ale to pak vždy dopadá špatně.
AŠ: Vlastně to nemáme nijak definované. Snažíme se dělat různá měřítka i zadání. A tomu se pak snažíme podřídit i to složení týmu, abychom třeba nedělali něco, s čímž všichni úplně nesouzníme. Myslím, že soutěže jsou fajn a je dobré je dělat, ale na druhou stranu je důležité nastavit si limit, kolik si jich za rok můžeme dovolit. Já osobně mám představu dělat dvě soutěže ročně. To mi přijde fajn jak pro aťák, tak pro zlepšování kultury profese. Mám radost, že se nám několikrát povedlo uspět. Když jsi malý kancl, který nemá desítky zaměstnanců, a pak dostaneš odměnu, tak ti to dá jak finance, tak chuť na to zkusit další soutěž. Ale zároveň je to risk.
VT: Třeba spolupráce s Amuletem v soutěži na Eden byla super. Byl to přesně ten projekt, kde zmizelo ego a kde jsme dělali všichni společně. Byla to práce všech.
tags: #inspirace #se #najde #vsude #odpadkovy #kos