Jak rozpoznat odpadkový koš: Eseje o stereotypech ve vizuální kultuře

Nakladatelství Labyrint zahájilo novou vizuálně zaměřenou edici vydáním knihy Jak rozpoznat odpadkový koš: eseje o stereotypech ve vizuální kultuře od Václava Hájka (1974). První svazek vizuálně zaměřené edice se zaměřuje na hledání vztahů mezi stereotypy ve vysoké i masové vizuální kultuře. Cílem této knihy je nabídnout čerstvý a provokativní pohled na současnou vizuální kulturu, zpochybňující zažité každodenní zvyklosti formované masmediálními konvencemi.

Její autor se zde pokouší srozumitelně popsat fungování těchto populárních stereotypů, k čemuž využívá podněty nejen z oblasti tradičních dějin umění ale také filosofie, sociologie či teorie obrazu a vnímání.

Autor vystudoval dějiny umění na Filozofické fakultě UK v Praze a přednáší na Fakultě humanitních studií UK a Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Působí na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, kde se věnuje teorii umění a vizuální kultuře. Texty publikuje v různých periodikách (A2, Dějiny a současnost, Flash Art atd.) a na svých blozích.

Témata a symboly v knize

Na symboly vystupující dnes v reklamě či filmech se autor pokouší pohlížet prizmatem hlubin kulturní tradice, zkoumá, jak se jednotlivé významové vrstvy na sebe „nabalovaly“. Nejstarší významové vrstvy nikdy nebyly zcela překryty, vždy znovu se v nových obměnách dostávají na povrch. Tradiční monstra jako Medúzu či harpyje, jež se „rozpadly na tlející protoplazmu“, tak srovnává s bakteriemi, které dnes v reklamách na čisticí prostředky získaly „exemplární podobu monster", tedy staly se „absolutně beztvarými a jinými“.

Jiná kapitola se přímo jmenuje „Ke kulturním dějinám hlíny“ a postupuje od prvotních mytických bytostí z hlíny vytvořených přes životodárnou hlínu, která se v ruce Jana Cimbury mění v hrst obilí, až k hlíně v moderním umění, jež ji pojímá jako „metaforu rozkladu a nového rození v krizové době“.

Čtěte také: Odpadkový koš KIS Chic Bin 10l - recenze

Kapitola „Spojené ruce a pokusy s klíčivostí“ se týká symbolů, jež mají vyjadřovat firemní filozofii „pracujeme proto, abychom společně budovali nový, krásný svět“, což autor mimo jiném spojuje s básněmi O. Březiny.

Zajímavý exkurz provádí autor u „významové“ historie chodidel: tělo, které nezaujímá vertikální pozici, a divákovi tedy ukazuje chodidla, mělo podle něj tradičně náboženský nebo sexuální význam, zvláště v obrazech rokokových malířů. Chodidla obrácená směrem nahoru naznačují „otevřenost partnerovi“, čehož také zneužívá reklama, v níž nám firmy nabízejí, že se stanou naším univerzálním Partnerem…

Podnětný text autor věnuje i svlékání z kůže. To se tradičně používalo v různých kulturách a dobách jako „jeden z ne zcela příjemných trestů smrti“. Případně se lidská kůže „obětovala příslušnému božstvu, které mělo za tento drobný bakšiš přimhouřit oko nad lidskými prohřešky a pokračovat ve své činnosti za zachování a rozkvět světa“.

Oproti tomu dnes podle Hájka „tato nepříjemnost číhá hlavně na krásychtivé osoby, jimž určitý kosmetický prostředek stáhne z těla starou, ošklivou kůži a nahradí ji novým, pružným a hladkým povrchem“.

Autor se věnuje také jizvám, moči, sexuálním představám spojeným se Santa Clausem, kultu rychlosti nebo katastrofickým filmům, při jejichž vnímání „fobie z rozpadu a dočasnosti s sebou nese i slast a vzrušení“.

Čtěte také: Odpadkový koš Flip Bin: Recenze a výhody

V kapitole „Z nýmanda hrdinou“ sice v úvodu píše o archetypu hloupého Honzy či „ekonomicky podhodnoceného ševce“, z nichž se „vyklubali výtečníci, kteří nakonec shrábli slávu, peníze i nějakou princeznu“. Dále ale podle mne možná přehnaně zdůrazňuje motiv zneuznaných (a až ke konci života či posmrtně oceněných) umělců, v nichž prý mají svůj předobraz četné filmy zpracovávající toto téma (jako například Den nezávislosti, v němž opilý matematik přijde na to, jak se vypořádat s mimozemšťany, a tím zachrání lidstvo).

Celkově se autorovi daří dobře poukázat na staré kulturní vrstvy, které prosvítají pod jazykem současných symbolů. Navíc to dělá se sympatickou sebeironií: „Co by zbylo z kafkovské legendy, kdyby Kafka nenařídil Brodovi, aby spisy spálil. Co by zbylo z van Gogha, kdyby své obrazy draho prodával.

Když k tomu připočteme pobaveně ironickou perspektivu, vzdálenou tradiční vědecké suchosti, máme před sebou ve výsledku text, který je stejnou měrou osvobozující jako zábavný, spojující akt kulturní kritiky i čistě voyeurského potěšení z dívání se.

Čtěte také: Šedé koše - recenze a hodnocení

tags: #jak #rozpoznat #odpadkovy #kos

Oblíbené příspěvky:

• Ochrana přírody v ČR
• Jak třídit plasty pro recyklaci
• Skládka Lány pod drobnohledem
• Zjistěte více o výzkumu emisí
• Více o rozpoznávání ohrožení práv dítěte