Jak Vzniká Jíl v Přírodě

Nejsvrchnější a zároveň nejtenčí částí Země je zemská kůra. Oceánská kůra je mocná jen asi 5 až 10 km. na kontinentech a zaujímá jen asi 1,5% objemu Země. Kůra přechodného typu. Nejspodnější, až 40 km mocná vrstva se nazývá bazaltická. Vrstva granitická bývá mocná až 20 km. Obsahuje metamorfované i vyvřelé horniny převážně kyselého složení. granitické ji odděluje tzv. Conradova plocha diskontinuity. diskontinuita. magmatických a metamorfovaných hornin, vyskytujících se ve třech vrstvách. vyvinuta může být jen místy.

Minerály tvoří základní stavební prvky hornin. Minerály se rozdělují na světlé a tmavé podle barvy. světlé minerály se řadí např. jsou např. krystalovou strukturou a chemickým složením. magmatický. pro zařazení horniny do systému. vliv (např. granát, turmalín aj.). Přeměnou primárních minerálů vznikají minerály sekundární. Mohou se vytvořit např. hydrotermální přeměnou nebo zvětráváním. stupnice tvrdosti - 1. mastek, 2. halit, 3. kalcit, 4. fluorit, 5. apatit, 6. živec, 7. křemen, 8. topas, 9. korund, 10. určitých krystalografických směrů. dokonalá (obr. plátky (např. velmi dobrá (obr. 3.1.2)- štípání podle několika vzájemně se protínajících ploch (např. dobrá - štěpení podle rovných ploch s lomy podle náhodných směrů (např. nedokonalá (obr. (např. velmi nedokonalá (obr. - minerály jsou neštípatelné (např. závislý na barvě minerálu. Část světla je pohlcena a část odražena. vyšší, čím větší část světla je odražena. diamantový (obr. skelný (obr. perleťový (obr. 3.1.8, muskovit). (obr. matný (obr. 3.1.10, karbonáty, zeolity). Minerály jako například limonit nebo kaolinit jsou tzv. s kovovým leskem. barvy, u nichž je nositelem barvy určitý chemický prvek (např. povrchu štěpných ploch (např. habitus (forma) je podmíněn tvarem krystalů. vymezují tři hlavní typy. vytvářet „kostky“ (např. být protaženy v jednom (např. šupiny - obr. tabulkovité - obr. (např. asociace, které jsou produktem rozličných geologických procesů. původem, mineralogickým složením, strukturou i způsobem výskytu. metamorfované. pomocí níž je lze v terénu rozeznat (viz. tab. 3.2.1). - ovlivňuje řada faktorů, např. obsah těkavých látek aj. složení a vzhled výsledné magmatické horniny. výlevné, efuzivní), tuhnoucí na povrchu. horniny podle stáří. zatímco třetihorní a čtvrtohorní jako neovulkanity (viz. horniny budují. Hlubinné vyvřeliny často tvoří rozsáhlé masivy.

V závislosti na jejich tvaru lze rozlišit např. batolity, pně a plutony. žulové těleso batolitu nemá dosud zjištěný základ. dostávají na povrch až po denudaci. Krystalizace v něm probíhá velmi pomalu. Plutony jsou velké batolity jazykovitého tvaru. dochází ve svrchnějších částech zemské kůry. vyplňováním puklin a vrstevních spár při výstupu magmatu. deskovitým útvarům se říká pravé nebo ložní žíly a lakolity. označují dómovitá tělesa, která se vyklenula do nadložních hornin. zemského povrchu. maximálně desítky metrů. Lávový příkrov se rozlévá do plochy. v magmatické hornině obsažené. nejrozšířenějšími horninotvornými silikátovými minerály. se mezi ně sanidin, ortoklas a mikroklin. Sanidin (obr. 3.2.1.1.1) vytváří tabulkovité krystaly, lze jej spatřit např. trachytech, fonolitech a recentních lávách. (obr. 3.2.1.1.2). vyskytují dvojčaté srůsty, tzv. karlovarská dvojčata. žilné ekvivalenty. (obr. 3.2.1.1.3). šedých krystalů bývá obsažen v pegmatitech. V tzv. (obr. 3.2.1.1.4), sodno-vápenaté živce.

® anortit. anortit k bazickým. Plagioklasy se vyskytují např. minerálů - křemen, tridymit a cristobalit. (obr. 3.2.1.1.5) patří k jedněm z nejrozšířenějších minerálů. atmosférických vlivů. křemenných dioritů a jejich žilných ekvivalentů. (obr. 3.2.1.1.6) je jeho dokonalá štěpnost a perleťový lesk. častý minerál nejkyselejších magmatických hornin (např. (obr. vytváří černé tabulkovité krystaly. zvětrávání. (obr. hořčíku a vápníku. Minerály např. v bazických horninách. (obr. vodnaté alumosilikáty vápníku, draslíku, hořčíku, sodíku a železa. zástupcem jsou např. (např. olivín (obr. 3.2.1.1.10) . Většinou obsahuje kationty hořčíku i železa ((Mg,Fe)2SiO4). minerál se označuje jako fayalit. Významným znakem magmatických hornin je látkové složení. jednotlivých oxidů. 1999). (obr. 3.2.1.1.11, celokrystalickou) strukturu mívají např. syenity aj. charakteristickým znakem. jsou přítomny jak krystaly, tak i sklo. (obr. strukturu mají jen výlevné horniny (např. (obr. (obr. fyzikálních podmínkách krystalizace i chemickém složení magmatu. první a označují se jako idiomorfní. zrn a ostatních elementů v hornině (Bizubová, 1998). krystalizace a také působením vnějších vlivů. (obr. 3.2.1.1.15, stejnorodou) texturu mají horniny s rovnoměrným rozložením součástí. bočních tlaků. Proudovitost výlevných hornin (např. tečením lávy během jejího tuhnutí. směru proudění.

proudovitá (obr. 3.2.1.1.16, fluidální). (obr. unikaly z páry plyny. mandlovcová (obr. 3.2.1.1.18, amygdaloidní). Vyskytuje se např. jimiž jsou často prostoupeny. případně působením tektonických napětí. odlučných puklin (Bizubová, 1998). proudů a příkrovů. Povrch lávy tuhne rychleji, čímž vzniká pevná kůra. s odporem kolmo k povrchu. desek lupenitá, tence deskovitá, hrubě deskovitá nebo lavicovitá. výlevných hornin (např. kvádrovitou odlučností. (obr. během tuhnutí. center vzniká kulovitá (sférická) odlučnost. vyvřelin (žuly, diority, gabra aj.). drobně kulovitá odlučnost, tzv. důležitým faktorem hustota a prostorová orientace ploch odlučnosti. podzemních děl apod. masivní a všesměrná. Pod povrchem vytvářejí značně rozměrná tělesa. Např. Do této skupiny se řadí především granitoidy. zahrnuje horniny složení granitu až křemenného dioritu. a 3.2.1.2.2), který náleží mezi kyselé vyvřelé horniny. ortoklas a mikroklin. úzké sloupečky turmalínu. minerálu nebo podle přítomnosti vedlejších minerálů. je do 10%). kyselými plagioklasy, biotit, amfibol a pyroxen (Šajgalík a kol., 1986). Akcesoricky se vyskytují v syenitu např. a 3.2.1.2.5) se řadí k intermediálnímu typu magmatických hornin. se ze světlých kyselých plagioklasů (andezin), amfibolu, pyroxenu a biotitu. mohou být přítomny draselný živec, apatit a magnetit. granitoidům (Čabalová, Baliak, Kopecký, 1999). anortit), pyroxen, amfibol a olivín. magnetit. ve finálním stádiu vývoje horniny. které bývají nahrazovány z části uralitem. plagioklasy, hornina se nazývá norit (obr. 3.2.1.2.6b). který je výhradně nebo téměř výhradně složen z plagioklasu. ultrabazických hlubinných magmatických hornin.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

vzniknout serpentinity (hadce). se nazývá pyroxenit. pyroxenu. Žilné horniny vytvářejí tělesa menších rozměrů. tuhnutí dochází ve svrchních částech zemské kůry. ekvivalentem granitu jsou granitové porfyry, pegmatity a aplity. porfyr mívá různou barvu - světle až tmavošedou, červenou i nažloutlou. vyrostlicích je nejčastěji ortoklas, křemen a biotit. spatřit minerály mimořádně velkých rozměrů. Pegmatity (obr. (zvětšování krystalů, chemické změny apod). ekvivalentem syenitu. nejčastěji plagioklas, amfibol, biotit a pyroxen. plagioklasy (labradorit), pyroxen, amfibol a výjimečně také biotit. bývá černošedý. Kimberlity jsou nejznámějším zástupcem skupiny. tmavé, složené většinou z olivínu, v menším množství z pyroxenu, případně pyropu. Výlevné magmatické horniny (obr. rozmanitých tvarů (příkrovy, lávové proudy, sopečné kužely apod.). granitoidů. starší literatuře křemenné porfyry) a neovulkanické ryolity (obr. 3.2.1.4.1 a 3.2.1.4.2a,b) a dacity (obr. Ryolit má shodné složení jako granit. a biotit, nad plagioklasy převažují draselné živce (sanidin). pórovitá i proudová. fialová barva. Ekvivalentem křemenného dioritu je dacit (obr. 3.2.1.4.1 a 3.2.1.4.3). vyrostlicích se vyskytuje křemen, biotit, amfibol a pyroxen. tmavošedou, někdy nazelenalou barvu. vyšším stupněm přeměny. Trachyt (obr. 3.2.1.4.1 a 3.2.1.4.4) náleží mezi výlevné horniny skupiny syenitu. složení bývá proměnlivé od alkalických typů až po normální trachyty. struktura může být tzv. porfyrická. Hornina je šedá, šedobílá (příp. Andezit (obr. z plagioklasů (andezin, oligoklas), amfibolu, pyroxenu a biotitu. v tlaku. ve směs albitu a sericitu, epidotu, chloritu, kaolinitu a kalcitu. Skupina zahrnuje bazalt a olivinický bazalt. plagioklasu a pyroxenu. V olivinickém bazaltu (obr. 3.2.1.4.1 a 3.2.1.4.6)je navíc olivín. magnetit a ilmenit, výplní dutinek bývají zeolity. fluidální nebo i mikromandlovcovitá. sloupcovitou odlučnost (např. Melafyr (obr. 3.2.1.4.7) a diabas (obr. charakter. mandle diabasů vyplňují kalcit a chlorit. až hnědofialové, případně tmavošedé. zrny. Diabasy jsou šedozelené.

Fonolit (obr. 3.2.1.4.1 a 3.2.1.4.9) neboli znělec je výlevný ekvivalent syenitu. nebo amfibol. Má světlešedozelenou nebo šedou barvu a celistvou strukturu. výlevné magmatické horniny. kamenivo (viz. kap. Baliak, Kopecký, 1999). praskají a zvětrávají, čímž narušují celistvost horniny. teplot praskají sklovité horniny. sochařský a kamenický materiál. plochách živců. V České republice se nevyskytuje. štěrk a kámen do betonu poskytují hornblendity. méně pórovité. pro zdivo nebo pro kamenické práce, poskytují však také štěrk nižší kvality. kde jsou vystaveny tření (např. kluzkými). skupinou jak na zemském povrchu tak i na mořském dně. činitelů (viz. hloubkového zvětrávání, Nový Zéland). pod povrchem zvolna přechází do skalního podkladu. horniny na různě velké úlomky bez chemické změny výchozího materiálu. k odlehčení. místní klimatické podmínky. 1986). značnými rozdíly mezi denními a nočními teplotami (např. atmosférických podmínek zvětšit svůj objem až o 9%. systému). rozdílů teplot kolem bodu mrazu. Vznikají kamenité suti. krystalizují v trhlinách solné roztoky. např. sádrovec, který vzniká z bezvodého anhydritu. vegetace (obr. spočívají např. které rozšiřují pukliny a uvolňují balvany. (dekompozici) horniny. Její látkové složení se mění. účinky se s teplotou zvyšují. oxidace (obr. 3.2.2.1.2). nestabilní horninové složky a vytváří nové sekundární minerály. např. vlivem disociační schopnosti vody. nerozpustné silikátové minerály.

Např. rozpouštění. krasovění (obr. - rozpouštění vápenců vodou, která je bohatá na oxid uhličitý. Karbonatizací se vytvářejí nové uhličitany. Hydratace je příjem vody v minerálech a horninách. Dochází k ní při zvětrávání bezvodých minerálů. Např. Účinek gravitace je závislý na reliéfu povrchu území. tečení (obr. pokud působí nepřímo, pak prostřednictvím vody, ledu nebo vzduchu. - Geologická činnost povrchových vod). Transport probíhá také ve vodních nádržích, jezerech a mořích. Eolický transport (obr. je závislý na atmosférickém proudění a rychlosti větru. - Geologická činnost větru). V oblastech s ledovci se uplatňuje glaciální transport. nevytříděnost, nestejnorodost a ostrohrannost. vulkanickým transportem (obr. proudy, sopečnými balvany, bombami apod. biogenní materiál ukládá a vznikají sedimenty. sedimentačních prostředí podle Šajgalíka a kol. Sedimentaci ovlivňují např. tlak, proudění různých médií atd. sedimenty v pevnou horninu (Šajgalík a kol., 1986). bakteriální procesy aj. povrchu sedimentu i po jeho překrytí jinými sedimenty. hornin (Čabalová, Baliak, Kopecký, 1999). cementace) se ukládají minerální látky v mezerách sedimentárních částic. se částice sedimentu zpevňují. nárůstem vzrůstá pevnost a klesá pórovitost sedimentu. vrstevnatost. podmínek sedimentace. nimiž se vytvářejí vrstevní spáry. mechanické i jiné vlastnosti masivu. vzdálenost (nejčastěji nejkratší) mezi spodní a svrchní vrstevní plochou. rozloze stálá, může se postupně zmenšovat - tzv. naopak zvyšovat - tzv. nasazení. čočky a hermy. čočky (obr. souvrství (obr. Zorkovský, 1988). vrstvy a podložní (starší) vrstvy. stratigraficky stýkat souhlasně nebo nesouhlasně. druhu souboru na druhý. nad hladinu, další soubor vrstev se ukládá diskordantně - nesouhlasně. stratigrafický hiát. erozi a denudaci. tom, že během hiátu nedošlo k vrásnění podloží. Zjevná (obr. nějž se nadložní vrstvy ukládaly. podmínkám vzniku. minerály a navíc mohou sedimenty obsahovat ještě organogenní složky, např. schránky živočichů. sedimentů (např. jejichž vznik je spjat s chemickými přeměnami během zvětrávání (např. krystalizací během diageneze (např. částic a vzájemné vztahy mezi nimi (Šajgalík a kol., 1986). sekundární se vytvořily až po uložení. kriterií (tab. tvořena úlomky karbonátových hornin. organismů, označuje se struktura jako organodetritická. zbytky nenesou stopy opracování, jedná se o strukturu organogenní. brekciovitých (obr. (obr. dotýkajícími se zrny. povlakové struktury. tmel druhé generace v pórech nedokonale zaplněných tmelem starším. který se dotýká nerovnoměrně omezených zrn. izometrická zrna dotýkají v rovných liniích. zrna obrůstají obrubou téhož složení. klastická zrna, se nazývá korozní (Kudělásková, 1988). (obr. sedimentárním komplexu). čeřiny (obr. (obr. (obr. (obr. (obr. (obr. cementační sedimenty. vytvořit zpevněný agregát (Konta, 1972). Kromě výše uvedených se vymezuje navíc např. pyroklastický materiál. sedimentárním materiálem a vznikají tzv. bomby (obr. hořlavé sedimenty organického původu tvořené sloučeninami uhlíku. zvětráváním již existujících hornin a hromaděním jejich úlomků.

rozpoznatelné úlomky hornin. jako brekcie (obr. 3.2.2.4.1.1a,b). klastů. je v rozmezí 0,063 až 2 mm. a zvrstvení. Písky představují nezpevněné zástupce skupiny psamitů. minerály (např. zirkon, apatit, turmalín, rutil aj.) a jílové minerály. 1988). Písky lze klasifikovat i podle místa svého vzniku. Eluviální písky neprodělaly žádný transport. matečné horniny. plážové písky) nebo nevytříděné s větší příměsí jílu. větší podíl prachovité a jílovité příměsi. vyskytují říční písky. nestabilních složek, špatné vytřídění a šikmé zvrstvení ve směru toku. rovněž využívány jako stavební materiál. glacifluviální. zaoblena, obsahují značné množství křemene (Kudělásková, 1988). nejrozšířenějšího zástupce psamitů, jsou písková zrna. a v různém množství tmel (Kudělásková, 1988). Barvu pískovců ovlivňují příměsi. Např. apod. gradační. křemenec. Zrna jsou v tomto případě obrostlá cementačním křemenem. ostatních horn. do 20%. Arkózy vznikají sedimentací v mořských a jezerních pánvích. přítomností růžového ortoklasu) nebo šedá. jílovitých břidlic. do 10%, živců a úlomků nestabilních hornin je více než 10%. hmota tvoří 20 - 75% horniny a může obsahovat např. atd. jejichž velikost je v rozmezí 0,063 až 0,002 mm. je eolický. z jílových minerálů jsou to např. illit, montmorillonit nebo kaolinit. dolomit apod.). jejich struktura bývá nevrstevnatá. pseudokrasové jevy (např. závrty, jeskyně, ponory). makropórovité zeminy s nestálou vazbou mezi částečkami. dány pórovitostí, obsahem uhličitanů a nestálostí vazeb mezi částečkami. u nich k jevu, který se nazývá prosedavost. tmel se rozpouští a nastává kolaps struktury. K prosedání může dojít např. staveb, jež byly na spraších založeny a u nichž došlo např. Zpevněným aleuritickým sedimentem jsou prachovce (obr. 3.2.2.4.1.11). sedimentů. těžkých minerálů. hmotou. Texturním znakem prachovců je šikmé zvrstvení. nepřesahuje 0,002 mm. množství křemen, slíd...

Vznik Kaolínu (Bílého Jílu)

Bílý jíl, známý také jako kaolín nebo jako kaolinit (anglicky „kaolin"), je jemnozrnný hlinitokřemičitý minerál, který patří do skupiny fylosilikátů. Kaolín vzniká přirozenou hydrotermální přeměnou živcových minerálů v kyselém prostředí. Nejčastěji se tvoří během zvětrávání žulových hornin, zejména ortoklasu a albitu. Jeho chemický vzorec je Al₂Si₂O₅(OH)₄ a často se označuje jako kosmetický jíl nebo porcelánový jíl.

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Kaolín (systematický název: dihydrát hlinitokřemičitanu) je chemicky velmi stabilní a jeho strukturu tvoří vrstvy hliníkových a křemičitých tetraedrů. Jeho chemický vzorec je Al₂Si₂O₅(OH)₄ a CAS číslo sloučeniny je 1332-58-7. Fyzikálně se jedná o bílý až šedobílý prášek, bez zápachu, který je nerozpustný ve vodě. Má jemnou, hladkou texturu a je velmi měkký - na Mohsově stupnici tvrdosti se pohybuje kolem hodnoty 2. Bílý jíl dobře absorbuje vlhkost, tuky a toxiny, což ho činí ideálním pro kosmetické a zdravotní aplikace.

K největším ložiskům bílého jílu patří Čína (oblast Kaoling - dle ní název kaolín), Spojené státy americké (Georgie), Brazílie a Anglie (Cornwall). V České republice jsou významná ložiska například u Karlových Varů a v oblasti Horní Břízy. Bílý jíl je považován za velmi bezpečný a netoxický minerál, a to jak při vnějším použití, tak při správném perorálním dávkování. Nemá žádný známý karcinogenní nebo mutagenní účinek a nevyvolává alergické reakce ani podráždění pokožky ve většině případů. Z pohledu životního prostředí je kaolín zcela přírodní látka, která se v přírodě snadno rozkládá a nepředstavuje riziko pro vodní ekosystémy nebo půdu. Vzhledem k ekologickému způsobu využití - např.

Vlastnosti a využití bílého jílu

Jedním z hlavních využití bílého jílu je v kosmetickém průmyslu, kde se často přidává do pleťových masek, peelingů, zubních past a mýdel. Díky své schopnosti pohlcovat přebytečný maz a toxiny, a zároveň zklidňovat podrážděnou pokožku, je velmi oblíbený u osob s citlivou nebo problematickou pletí. V medicíně se kaolín tradičně používá jako adsorbens ve farmaceutických přípravcích, například při průjmech nebo otravách - pomáhá totiž vázat toxiny v trávicím traktu. V průmyslu se kaolín uplatňuje jako plnidlo v papírenském, gumárenském a plastovém průmyslu, stejně jako při výrobě keramiky a porcelánu. V oblasti přírodní kosmetiky a ekodrogerie se jeho využití stále rozšiřuje - například v ekologických čisticích prostředcích pro domácnost nebo v tuhých šamponech.

S bílým jílem se setkáváme častěji, než si myslíme. Vyrábí se z něj porcelán, který je dodnes symbolem jemnosti a kvality. Právě jeho skupenské vlastnosti a chemická čistota umožnily Číňanům již v 7. Bílý jíl se také používá v ekologickém zahradnictví jako ochrana proti škůdcům. Roztok kaolínu vytváří na listech tenkou bílou vrstvu, která odpuzuje hmyz a chrání před slunečním zářením (tzv. kaolínová bariéra). Bílý jíl, tedy kaolín, představuje všestranně využitelný přírodní minerál s širokým spektrem vlastností i aplikací. V kosmetice chrání, čistí a zklidňuje pokožku, v průmyslu slouží jako důležitá surovina a v přírodě hraje roli jak v ekologickém zemědělství, tak v horninovém cyklu.

Čtěte také: Inspirace pro svatbu v přírodě

tags: #jak #vzniká #jíl #v #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Přehled ekologické daně
• IIS: Recyklace poolu
• Milování v přírodě od Julia Komárka
• Harmonogram Svozu Odpadu Břeclav
• Zbavte se bílých červů v kompostu