Jaký význam má žížala v přírodě?

Žížaly, zdánlivě nicotní a zbyteční tvorové, jsou ve skutečnosti nepostradatelní pro úrodnost půdy a tím i pro existenci našeho zemědělství a civilizace.

Žížaly jako ekosystémoví inženýři

Termín "ekosystémový inženýr" označuje organismus, jehož činnost ovlivňuje prostředí do té míry, že mění jeho fyzikální, chemické a biologické vlastnosti. Žížaly jsou toho skvělým příkladem.

Vliv žížal na půdu

Dobře známí kroužkovci ovlivňují půdní podmínky hned několika způsoby. V mírném pásu jich na metru čtverečním žije až tisíc jedinců vytvářejících biomasu 300 gramů. Žížaly ovlivňují půdní prostředí především produkcí exkrementů, ve kterých jsou minerální částice důkladně promíchány s rozloženými organickými zbytky a mikroflórou, a tvorbou chodeb. Každoročně je jich na půdní povrch o ploše jednoho hektaru ukládáno až 40-50 tun. Nestrávené zbytky žížalí potravy totiž zlepšují strukturu půdy, stabilizují půdní organickou hmotu a podílejí se tak na tvorbě důležité složky půdy - humusu, tedy souboru odumřelých organických látek v půdě, rostlinného i živočišného původu, v různém stupni rozkladu a syntézy. Vzniklými chodbičkami mohou pronikat hlouběji do půdy kromě vzduchu a s ním kyslíku jak kořeny rostlin, tak vláha.

Podle střízlivých odhadů projde za 24 hodin zažívacím traktem žížaly množství půdy odpovídající 36násobku hmotnosti jejího těla, navíc důkladně obohacené chemickými prvky, nezastupitelnými pro výživu rostlin. Výsledky podrobných výzkumů potvrdily, že trus žížal je ve srovnání s okolní půdou dvakrát bohatší na vápník a hořčík. V případě dalšího biogenního prvku, dusíku, je uvedený poměr 5:1. Nejvíce ale žížaly obohacují půdu o draslík: jeho koncentrace v žížalích výkalech je dokonce jedenáctkrát vyšší než v půdě. Protože trávicí soustavu žížal osídlujedruhově pestré společenstvo mikroorganismů, vykazují jejich výměšky větší mikrobiální aktivitu než okolní půda. Uvádí se, že žížaly v Evropě každoročně vynesou na povrch na jediném hektaru až 40 tun exkrementů, představujících 0,4 cm horní vrstvy půdy.

Provzdušňováním a převrstvováním půdy tak žížaly nezanedbatelným způsobem ovlivňují vodní režim, mj. zmírňováním odtoku vody. Zdá se rovněž, že v půdě urychlují rozklad znečišťujících organických látek a omezují spotřebu pesticidů tím, že zvyšují odolnost plodin proti škůdcům a chorobám. Podrobná meta-analýza potvrdila, že průměrná početnost žížal v zemědělské krajině zvyšuje výnos plodin o čtvrtinu a nadzemní biomasu o 23 %. Rozsah tohoto účinku závisí na přítomnosti zbytků plodin, hustotě žížal a půdním typu.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Rovněž chodeb žížal, které svými rozměry (1-10 mm) patří k největším půdním pórům, může být v půdě velmi mnoho, až 200-800 chodeb na čtvereční metr. Vertikálně probíhající chodby většinou přečkávají záplavy a významně zvyšují rychlost infiltrace vody do půdy. Půda je pak méně náchylná k podmáčení během zimních a jarních měsíců, a vyšší podíl srážkové vody je přiváděn přímo ke kořenům rostlin. Žížaly přemísťují částečně rozloženou organickou hmotu z povrchu do hlubších vrstev půdy a mísí ji s anorganickými frakcemi. Průchod střevním traktem výrazně ovlivňuje mikrobiální společenstva a rozkladné procesy. Řada výzkumných prací ukázala, že rychlost mineralizace organické hmoty, denitrifikace a dalších procesů je zde podstatně vyšší než v okolní půdě.

Přítomnost chodeb žížal pak je, zejména v těžkých půdách, zásadním faktorem pro tvorbu kořenového systému rostlin. Bylo zjištěno, že v utužené jílovité půdě rostlo v chodbách žížal 40-60 % všech kořínků.

Charakteristika žížal

Žížaly jsou živočichové válcovitého tvaru, zadní část těla však mohou mít hranatou nebo zploštělou. Tělo žížal je tvořeno články, které jsou na povrchu odděleny rýhami odpovídajícími vnitřním přepážkám. Prvý článek obklopuje ústní otvor a na svrchní straně je opatřen čelním lalokem, který usnadňuje příjem potravy. Na každém tělním článku, s výjimkou prvního a posledního, se nalézají zatažitelné štětiny. Většina žížal jich má osm na každém článku, některé tropické žížaly však mají na každém článku štětin daleko více, mnohdy až 200. U dospělých jedinců lze pozorovat zbytnění několika sousedních článků v přední části těla, tzv. opasek. V těchto místech je pokožka modifikována přítomností žláznatých buněk produkujících slizovité sekrety, které slouží k produkci kokonů, tj.

Nečastější „masové“ zbarvení je dáno přítomností hemoglobinu v krvi. U mnoha druhů pak porfyrinové pigmenty v tělní stěně způsobují červené až purpurové zbarvení. I u nás se však můžeme setkat s žížalami hnědými či zelenými. Nejmenší dospělé žížaly jsou dlouhé asi 1-2 cm a široké 1-1,5 mm (např. Dendrobaena pygmaea), zatímco největší, obývající především tropické oblasti a Austrálii, dorůstají délky přes 1,5 metru a šířky až 4 cm (např. Megascolides australis). Největší žížalou, kterou lze nalézt na území Česka je Allolobophora hrabei, která dosahuje délky přes půl metru a je svým výskytem vázána na sprašové půdy jihomoravských stepí.

Žížaly jsou hermafroditi; u většiny druhů probíhá výměna spermatu při kopulaci dvou jedinců, přičemž sperma partnerského jedince je uchováváno v tzv. chámových schránkách a pro oplodnění vajíček je využíváno později. Žížaly se rozmnožují a produkují vajíčka po většinu svého dospělého života. Jeho délka se však liší podle druhů. Zatímco některé se dožívají pouhých několika měsíců, jiné mohou žít i několik let (např. tuzemská žížala dlouhá, Aporrectodea longa, více než 10 let).

Čtěte také: Více o nejrozšířenějším minerálu

Pro detritofágní žížaly jsou nejlépe stravitelné zbytky vojtěšky a jetele, některých druhů trav a opadané listy některých dřevin. Obtížně stravitelné je jehličí. Vysoký podíl hmotnosti těla žížal, 75-90 %, je tvořen vodou. Žížaly navíc dýchají celým povrchem těla a produkují velké množství moči (odpovídající denně až 60 % jejich hmotnosti). Některé půdní žížaly jsou schopny přežít (a rozmnožovat se) v chladné a dostatečně okysličené vodě i po mnoho měsíců. Optimální vlhkostní podmínky představují 40-60 % maximální vodní kapacity půdy (vlhkost asi 35-40 %). Optimální teploty pro vývoj většiny žížal žijících v Česku leží v rozpětí 10-15 °C, vyšší jsou např. Spodní hranice teploty je pro většinu žížal nad nebo těsně u bodu mrazu. Optimální půdní reakce leží v rozmezí pH 6-7, některé druhy však jsou k pH značně tolerantní. Populace žížal jsou ovlivněny i texturou půdy, většina druhů preferuje lehčí hlinité až hlinitopísčité půdy.

Pod plochou jednoho čtverečního metru můžeme v České republice nalézt asi 30-400 žížal. Evropské druhy žížalovitých, které byly člověkem zavlečeny na jižní polokouli, však mohou na tamních pastvinách dosahovat početnosti vyšší než 2000 jedinců na metr čtvereční. Diverzita žížal je ve střední Evropě výrazně ovlivněna čtvrtohorním zaledněním a obecně platí, že počet druhů klesá od jihu na sever a od východu na západ. V českých zahradách se nejčastěji můžeme setkat s žížalou temnou Aporrectodea caliginosa, žížalou růžovou (Aporrectodea rosea), žížalou mléčnou (Octolasion lacteum) a žížalou obecnou (Lumbricus terrestris), které obývají hlubší půdní horizonty. V travinných porostech a pod listím můžeme objevit některé žížaly žijící na povrchu, např. Dendrobaena octaedra, Lumbricus rubellus či Lumbricus castaneus.

Vermikompostování - pozvěte žížaly domů

Vermikompostování je metoda kompostování, kdy dochází k rozkladu organického materiálu pomocí žížal. Slovo „vermikompostování" vychází z latinského vermes - červ, žížala. Žížaly rychle a ochotně přemění bioodpad na tmavé, na živiny bohaté hnojivo. Kompostovat může každý. Stačí najít vhodné místo pro vermikompostér, mít dostatek kuchyňského odpadu a využití pro výsledný kompost. Kompostovat pomocí žížal můžeme ve školách, školkách, kancelářích a domácnostech. Zapojit se může firma nebo třeba celý dům. Žížaly vyžadují minimum péče. Používání vermikompostu rostlinám prokazatelně prospívá.

Proč zrovna žížaly?

V Česku žije zhruba 50 druhů žížal, ale zdaleka ne všechny se k vermikompostování hodí. Použít lze běžnou žížalu hnojní (Eisenia fetida), ideální jsou však kalifornské žížaly (Eisenia fetida andrei), které se rychle množí a dokážou intenzivně přeměňovat bioodpad na vermikompost. Tento druh byl vyšlechtěn v Kalifornii z žížaly hnojní. Žížaly jsou poměrně malé, dobře zpracovávají biologický odpad, rychle se množí a rostou.

Založení vermikompostéru

K založení jednoho domácího vermikompostéru nám postačí přibližně 0,5 kg násady. Násada obsahuje hotový kompost, žížaly různých vývojových stadií včetně vajíček a pomocné organismy, jako jsou půdní bakterie, chvostoskoci a zárodky dalších rozkladačů. Množství žížal i dalších půdních organismů se časem přizpůsobí objemu přidávaného organického odpadu. Zdvojnásobení jejich počtu trvá přibližně tři měsíce. Násadu žížal můžete zakoupit přímo u specializovaných chovatelů nebo požádat své známé, kteří již mají zavedený vermikompostér. Žížaly hnojní, které odpad zpracovávají poněkud pomaleji, si lze nasbírat v hnojišti nebo venkovním kompostu.

Čtěte také: Co obnášejí emisní normy?

Nádoba na vermikompostování

K vermikompostování se výborně hodí jednoduchá nádoba. Může být dřevěná (použijeme tvrdé dřevo, které lépe odolává hnilobě, nikdy ne dřevo, které bylo chemicky ošetřeno), ale i umělohmotná. Postačí i obyčejný plastový box s víkem. Žížaly ke svému životu potřebují dostatek vzduchu, proto je nutné při výběru nádoby dbát na to, aby byla dostatečně prostorná, avšak ne příliš hluboká. Vícepatrové kompostéry umožňují díky děrovaným dnům vertikální přesun žížal. Díky tomu odpadá práce s jejich přebíráním v hotovém kompostu. Velikost nádoby se odvíjí od množství kompostovaného bioodpadu. Na 1 kg týdně je potřeba zhruba 0,2 m2.

1. Žížaly nesnášejí světlo, proto by nádoba měla mít víko, které také zabraňuje vysoušení.
2. Pod kompostér umístíme ještě sběrnou nádobu (například plech) na odchyt výluhu - žížalího čaje.
3. Nádobu můžeme umístit uvnitř v bytě, v domě či venku. Důležité je vždy zajistit pro žížaly optimální teplotu (žížaly jsou aktivní při teplotách nad 5 °C, ale největších výkonů dosahuji při teplotě kolem 20 °C) a správnou vlhkost substrátu.

Při umístění na balkon budou v chladu žížaly méně aktivní. Při teplotách pod nulou kompostér zamrzne a žížaly nejspíš uhynou (v přírodě se zahrabávají hlouběji do země, kde je stabilní teplota).

Co do kompostéru patří?

Do kompostéru lze přidávat téměř veškerý kuchyňský odpad. Někteří chovatelé se obávají, že žížalám škodí přidáváním „pálivých" složek. Žížaly nemají zuby ani kusadla, a proto nemůžeme očekávat, že se „zakousnou" do jablka, které vyhodíme. Čerstvě přidaný odpad je dobré přihrnout vrstvou hlíny, aby nezplesnivěl nebo ho nenašly octomilky. Samotná plíseň však vadí především nám, lidem, nikoliv žížalám, které jsou schopné houbová vlákna trávit. Zvláštností je, že kalifornské žížaly, na rozdíl od ostatních druhů žížal, nejsou uzpůsobené k trávení hlíny (obsahuje jílovité částice a písek). Proto ji do kompostu nepřidáváme. Součástí kompostu se časem stávají také těla uhynulých žížal. Ta se přirozené sama rozkládají a není tedy třeba je z kompostu vyndávat.

Vlhkost a teplota

Pro chov žížal je důležitá optimální vlhkost 55 až 70 %. Vlhkost potřebují žížaly k tomu, aby mohly dýchat. Pokud po sevření v hrsti kompost drží svůj tvar, je správně vlhký. Vlhkost kompostu můžeme snížit přidáním odpadu s vysokým obsahem uhlíku, jako je papírová lepenka (nebarvená), piliny nebo sláma. Vrstvením materiálů různorodé struktury kompost provzdušníme a zabráníme nežádoucímu hnití. Pokud je kompost naopak příliš suchý, zavlažíme jej pokropením vodou nebo přidáme navlhčený papír. Důležité je, aby u dna nezůstávala souvislá vrstva vody. Pokud se stane, že se odpad dlouho nerozkládá, může to být tím, že žížaly v důsledku sucha pomřely.

Kalifornské žížaly dobře snášejí teploty nad 20 °C. Právě díky tomu se hodí pro kompostování v interiéru. Teploty vyšší než 30 °C nejsou vhodné.

Hotový kompost

Struktura hotového kompostu je drobtovitá, zbarvením připomíná černozem. Tento vysoce kvalitní humus, který nezapáchá, neobsahuje zbytky nerozloženého odpadu ani patogeny, vzniká přibližně po třech měsících kompostování. Jsou to vlastně žížalí výměšky obsahující látky, které chrání rostliny před chorobami a zlepšují jejich růst. Hnojivo obsahuje kvalitní huminové kyseliny, enzymy. Vermikompost má optimální poměr uhlíku a dusíku 15-10:1, obsahuje stopové prvky, hlavně mangan, bór, zinek. Je vhodný i jako substrát pro očkování sterilních půd, např. Dobrou a jednoduchou metodou na zjištění kvality kompostu je test klíčivosti rychloklíčivých semen (řeřicha, hrách, fazole). Po 3-4 dnech semena vyklíčí. Vytvoří-li pěkný zelený porost, je kompost vyzrálý, zatímco žluté a hnědé lístky či málo vyklíčených semen prozrazují nevyzrálost. Pak je potřeba kompost přeložit a nechat jej ještě dále „pracovat".

Odběr hotového kompostu provedeme stáhnutím horní vrstvy bioodpadu se žížalami, která bude sloužit jako násada pro nový kompost. Existuje několik způsobů, jak vylákat žížaly ze spodní vrstvy. Například na kompost umístit nádobku s perforovaným dnem a návnadou v podobě kávové sedliny, která žížaly postupně přiláká. Žížaly lze oddělit účinně pomocí světla. Kompost se vysype na hromadu a stranou se oddělí tenká vrstva, která zůstane prosvětlená. Žížaly z této vrstvy se vrátí zpět do temné hroudy kompostu. Takto pokračujeme, dokud nezpracujeme celý kompost. Máte-li velké množství malých kalifornských žížal, můžete je věnovat. Pokud je nebude chtít nikdo z přátel, nabídněte je třeba kachnám nebo slepicím. Chováte-li ve vermikompostéru kalifornský hybrid, rozhodně je nepouštějte ven. Jedná se o druh, který u nás není původní, a do volné přírody tedy nepatří. Tento problém nemusíte řešit v případě, že zvolíte žížaly hnojní.

Žížaly v zahradě a trávníku

Přítomnosti žížal na zahradě nebo v trávníku si všimneme vždy především po dešti. Déšť promočí půdu a najednou se odevšud vynoří množství žížal, které se dostanou i na chodník. I vás zajímá, proč vylézají právě po dešti? Nejčastěji se setkáte s odpovědí, že vylézají, neboť jim voda zaplavila chodbičky. Žížaly nesnášejí promočenou půdu, protože na rozdíl od lidí dýchají přes pokožku, což není snadné v zaplavené půdě. Dalším možným vysvětlením je únik před predátorem, jakým je krtek. Když déšť dopadá na půdu, vytváří vibraci podobnou tomu, když krtek ryje v půdě. Vysvětluje, že žížaly vylézají zkrátka proto, že po kluzkém, promočeném terénu se jim lehčeji plazí, a tak se rychleji dostanou, kam potřebují - ať už za novým domovem, nebo hledajíc partnera na rozmnožování.

Jak podpořit výskyt žížal v zahradě?

• Půdu obrábějte jen minimálně - Časté obrábění půdy není pro klidné žití žížal prospěšné, protože tak můžete nástroji přeseknout a vážně zranit žížaly v půdě.
• Ověřte si kyselost půdy - Nejvíc se jim totiž daří v neutrální půdě a zcela nevyhovující je velmi kyselá půda s pH nižším než 4,5.
• Zvyšte příjem potravy - V první řadě jsou to organické zbytky, kravský hnůj nebo kompost. Použít můžete kousky odřezků z ovoce a zeleniny a kuchyňské zbytky rostlinného původu.
• Dopřejte jim kávu - Tím nemyslíme šálek instantní kávy, ale použitou kávovou usazeninu, která by i tak skončila v kompostu.
• Zvyšte teplotu a vlhkost půdy - Ideální je, když půda dosahuje 15-25 °C. Také jim prospívá vlhká, ale ne promočená půda, protože ve vlhkém prostředí nevysychají a lehčeji se jim pohybuje.
• Vyhněte se chemii - Pesticidy, neorganická hnojiva a toxické látky nezahubí jen škůdce, ale po proniknutí do půdy i žížaly a další užitečný hmyz.

Kdy mohou žížaly představovat problém?

Přirozeným predátorem žížal je krtek, který podobně jako žížaly půjde tam, kde najde hojně potravy. I když žížaly v trávníku samy o sobě nemusí představovat problém, jiné je už, když se v trávníku objeví krtek. Podobně jako krtek i žížaly při rytí a vylezení na zemský povrch zanechávají malé hromádky půdy. Může za to závlahou promočená půda, která jim neustále vytváří prostředí jako po dešti.

tags: #jaký #význam #má #žížala #v #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Jak připojit odpad z guly
• Bezpečnost v medvědím teritoriu
• Tetování znamení zvěrokruhu Kozoroha
• Efektivní bioodpad v Litoměřicích
• Praktická škola a environmentální výchova