Jan Švankmajer a ekologická interpretace jeho díla

Jan Švankmajer je zřejmě nejuznávanějším českým filmovým tvůrcem v zahraničí. Jeho díla nejsou tematicky a vizuálně snadno uchopitelná. Netočí nikdy mainstreamové filmy. O Švankmajerových zdrojích inspirace a jeho výtvarném stylu vycházejí knihy a vznikají filmy. Něco z Alenky, Otesánek nebo krátké filmy Možnosti dialogu a Jídlo patří k nejslavnějším filmům Jana Švankmajera.

Vztah k loutkám a výtvarnému umění měl Jan Švankmajer od dětství, kdy dostal od rodičů loutkové divadlo. Vystudoval Vyšší školu uměleckého průmyslu v Praze a pokračoval na loutkářské katedře DAMU. V době normalizace mu ztěžovala práci cenzura. V letech 1972 až 1979 měl zakázáno natáčet.

V dokumentárním filmu Alchymická pec vypráví Švankmajer o tom, že měl moc hodnou maminku, ta ho ale vytrestala, když provedl něco velkého a jednou ho nechala klečet na struhadle.

Ve filmu prorazil krátkým animovaným filmem Možnosti dialogu, za který dostal v roce 1983 Velkou cenu na festivalu v Annecy a ve stejném roce i Zlatého medvěda na Berlinale. Na začátku 90. let koupil s producentem Jaromírem Kallistou bývalé kino v obci Knovíz a založil vlastní studio Athanor. I druhý celovečerní film Lekce Faust s Petrem Čepkem v hlavní roli a Otesánek z roku 2000 získaly několik ocenění.

Animaci chápe Švankmajer na rozdíl od jiných tvůrců českého animovaného filmu spíš jako princip oživování, vysvětluje Jan Daňhel. On se domnívá, že u jakékoliv věci, která má svou paměť a historii, které se někdo dotýkal, je možné animací tyto zážitky a tenze znovu vyvolat.

Čtěte také: Co nabízí Ekologická poradna Dr. Landy?

Fenoménem hmatu a tím, jak se projevuje v různých kulturách a výtvarných projevech, se zabýval Švankmajer hlavně v 70. letech, kdy nesměl natáčet, říká Jan Daňhel. Hmat je pro něj nezkažený smysl ve srovnání se zrakem, který je touto civilizací zglajchšaltován. Hmat je smysl, který nebyl socializován a je to smysl primární.

Švankmajerův film Zamilované maso trvá jednu minutu. Dva syrové plátky masa se do sebe zamilují, když se prohlíží v odraze vidličky. Téma jídla se objevuje nejen ve Švankmajerových krátkých filmech, ale i ve filmech celovečerních. Jídlo je pro režiséra obrazem agresivity této civilizace. Podle Jana Daňhela je jídlo pro režiséra traumatem z dětství. Byl dítě, které nejedlo a museli ho krmit jak husu, jezdil na tábory, kde ho měli vykrmit. Tam vznikl velký problém, který tématizuje v mnoha svých filmech. Dokonce jeden krátkometrážní film z počátku 90. let se jmenuje Jídlo.

O jídle, které se tak často objevuje v jeho filmech, se zmínil Jan Švankmajer i v rozhovoru pro Český rozhlas před více než 10 lety: „Jídlo je určitým symbolem této civilizace, která je poživačná, která požírá všechno, na co přijde, tráví to a pak to mění a vyměšuje ve formě peněz. Je to všežravá, agresívní civilizace. Ve filmu pracuji často s velkým detailem úst. A herce si vybírám podle očí a úst.“

O současné civilizaci nemluví Švankmajer v dokumentu Alchymická pec příliš lichotivě, říká Adam Oľha: „Tvorbou se neustále vymezuje. Mně se líbí, že je nesmlouvavý a dovede vždy říct na rovinu věci, které se lidé obávají říct. Tím, že je jeho tvorba bezprostřední, umožňuje tuto reflexi. Je pravda, že je naše civilizace ovlivněna nápady, které jsme si jako lidstvo vymysleli, ale zapomíná na základní věci, které jsou v pozadí. Naše tzv.

Podle Jana Švankmajera neexistuje většinový divák. Tvrdí, že každá interpretace filmu je správná. Jeho zajímá, jak to ten jedinečný divák bude vnímat. On nemyslí na publikum jako celek, ale vnímá ho po jednotlivcích, kteří si ten film vyloží podle svého a to je jeho cíl. Nechce, aby byl jeho film čten univerzálním způsobem.

Čtěte také: Postupy likvidace nebezpečného odpadu

Jan Švankmajer spolupracoval na několika filmech se svou manželkou Evou. Oba se účastnili od 70. let aktivit Surrealistické skupiny v Československu. Bez Evy by intenzita Švankmajerovy tvorby nebyla tak silná, zdůrazňuje Jan Daňhel. Eva vynikala obrovským kritickým myšlením a Švankmajer musel být v permanentním střehu.

Jídlo, hmat a dětství jsou tematické linky, o které se tvorba Jana Švankmajera opírá. Po dokončení filmu Hmyz napsal dva romány. Vytváří obrovské cykly kreseb. Pustil se i do dalšího filmu.

Na výstavě Jana Švankmajera to má nejtěžší kustodka. Co chvíli zčervená. Musíte tam strčit prst,“ instruuje návštěvníka, jenž přistoupil k podivuhodné kompozici. Připomíná bludiště pro myši, avšak ohraničené přibitými hřebíky. Divák umístí ukazováčky obou rukou na vyznačená místa, zavře oči a po hmatu hledá cestu v labyrintu.

Další Švankmajerův objekt zakrývá černý rukáv, do nějž je potřeba strčit celou ruku. Prozradit, co skrývá uvnitř, by znamenalo zbavit smyslu předmět, jenž má vzrušit právě jeden z pěti smyslů. Návštěvník se zavřenýma očima z profilu vypadá, jako by lovil králíka z klobouku. Ruka v pytli se sune nahoru. Nahmatá špagát, něco teplého. A pak prsty narazí na čirou hrůzu. Děs. Snad ne kostru živočicha? Orosí se mu čelo. Rychle ruku vytahuje a ujišťuje se, že je celá. Kustodka se směje.

Český návštěvník do Drážďan přijel, protože v rodné zemi neměl Jan Švankmajer srovnatelně velkou výstavu osm let. V Umělecké síni Lipsiovy budovy, kde jeho retrospektiva potrvá už jen do příští neděle 8. Jezdit za Švankmajerem do zahraničí je příznačné. Pětaosmdesátiletý výtvarník, režisér, loutkář a životním přesvědčením surrealista patří ke světově nejznámějším českým umělcům druhé poloviny 20. století. Už roku 1989 newyorské Muzeum moderního umění promítlo jeho filmy. Před šesti lety jeho díla v Barceloně a Madridu vidělo přes 172 tisíc lidí. To v Česku Švankmajerův ohlas takhle daleko nikdy nesahal.

Čtěte také: Strojírenství a ekologické předpisy

Čísla však nemohou vyjádřit, nakolik je Švankmajer stylotvornou osobností. Ovlivnil britské animátory bratry Quayovy nebo někdejšího člena skupiny Monty Python Terryho Gilliama. O spolupráci s ním stál zpěvák Peter Gabriel, jenž mu vzdal poctu klipem k písni Sledgehammer. Podobnou příležitost čerstvě měli Němci, kteří přišli na komentovanou prohlídku v Drážďanech. Někdejší ředitel pražské Národní galerie, který dlouhodobě působí v Německu, se při této příležitosti proměnil ve Švankmajerova tlumočníka. "Němci znali jeho filmy, ale ne výtvarnou tvorbu. Čekali výstavu filmaře, který si bokem dělá nějaké umění.

Jak českého autora vnímají Němci, ilustruje reakce na zvukově nejvýraznější dílo přehlídky. Vysoko na zdi galerie se promítá film Konec stalinismu v Čechách, který Švankmajer roku 1990 vyrobil pro britskou BBC. Například invazi vojsk Varšavské smlouvy ze srpna 1968 film vypráví scénou, ve které se velký válec na těsto kutálí ze schodů a valí před sebou čtyři válečky. Ten velký je Sovětský svaz, ty menší spřátelené armády Varšavské smlouvy," vykládá Fajt, který si to může dovolit. Švankmajer interpretuje nerad, aby jediným výkladem nespoutal představivost.

"Zajímavé je, že tuhle scénu byli schopní rozklíčovat jen východní Němci, kteří mají vyvinutou zvláštní senzibilitu na čtení mezi řádky, jako jsme to za komunismu uměli my. Výstava čítá několik koutů s promítanými filmy, ochoz a ještě pokračuje výš, do druhého patra. Ústřední je však jedna obří místnost. Nezáleží na tom, ze kdy pochází. Naopak: podtrhují, nakolik je Švankmajerovo dílo ukázkový Gesamtkunstwerk, ucelený soubor překračující hranice času i oborů. Týká se to i takzvaných dotykových objektů. Nic neřeknou očím, které mají tendenci převážně keramické tvary vyhodnotit nanejvýš jako krásné nebo ošklivé. Jenže na estetice nesejde. Výtvarník v člověku celoživotně probouzí jakýsi vnitřní zrak. Vyzývá jej, aby jako slepec čtoucí Braillovo písmo osahával předmět po předmětu.

Švankmajer věří, že právě hmatem, jenž byl "nejdéle ze všech smyslů v zajetí utilitárních funkcí", může člověk dosáhnout prvotních emocí či hlubších vrstev vědomí. Zapojit hmatovou paměť, vyvolat jiné asociace, posunout se do další roviny vnímání. Celosvětově je jedním z mála umělců, kteří se tak soustavně věnují taktilitě," upozorňuje kurátor Fajt, který právě na tomto principu postavil jeden z doprovodných programů výstavy.

S hmatem souvisí i takzvané gestické sochy. Zjednodušeně řečeno Švankmajer do hlíny otiskuje okamžité emoce, aniž by dbal na estetickou podobu. V Drážďanech to ilustrují třeba taktilní interpretace básní: jedna od předního surrealisty Vratislava Effenbergera, druhá od Evy Švankmajerové. Její manžel některá slova z textu zaměnil za předměty z hlíny, na které musí divák sáhnout.

Míru Švankmajerovy představivosti, jež nezná hranic, potvrzují i další objekty. Sestávají z růžových gumových rukavic, struhadla na sýr, starého klíče, vaty, větviček, srsti. Kartáčů na mytí, drátků, vařeček. Některé jsou posety peřím. Do jiných jsou zabodána párátka. Je tu kupříkladu Sebevražedné gesto, připomínající kamenné korýše, kteří mají ručičky a drží stříbrné vidličky.

Výstavu s Jiřím Fajtem (na snímku) připravili ředitelka Státních uměleckých sbírek Drážďany Marion Ackermannová a její kolegyně Annegret Klinkerová.

Švankmajerovo dílo samozřejmě provázejí rozsáhlé explikace: jedny z nejlepších obsahuje pětisetstránková monografie, kterou vydalo nakladatelství Arbor vitae a do níž přispěli surrealisté Bertrand Schmitt nebo František Dryje. Z jejich textů lze zrekonstruovat i autorův vztah k surrealismu: poprvé na něj paradoxně narazil v sovětské knize, která uváděla malíře Salvadora Dalího jako odstrašující příklad buržoazního umění. Členem české Surrealistické skupiny je od roku 1970, avšak surrealismus považuje nikoli za umělecký směr, nýbrž "názor na život, cestu ke svobodě". Tvorba je pro něj terapie a způsob, jak se vracet k dětskému vnímání světa, formativním zážitkům, obsesím v podvědomí.

Švankmajer mnohokrát vyslovil přesvědčení, že svět spěje do záhuby a že to urychlují masová kultura či hodnotový žebříček založený na penězích. Dnes, kdy svět, či alespoň Německo, intenzivně vnímá problémy životního prostředí, zvlášť zaujme jeden aspekt. V Drážďanech jsou umístěná do skleněných vitrín, evokujících přírodopisný kabinet plný vypreparovaných tělíček. Ovšem takové tvory svět viděl leda ve snu. Sestávají z poslepovaných kostí, pařátů, lebek. Ptačích zobáků, parohů, větviček. Pařezů. Šneků, krunýřů. Minerálů. Koster, lastur. Jeden se jmenuje Částečná žirafa, ale má snad medvědí tlapy.

Připomínají manýristické malby Giuseppeho Arcimbolda, jenž komponoval tváře z rostlin či ovoce a skutečně je Švankmajerovou celoživotní inspirací. V Drážďanech mu skládá poctu doslovná citace: malba nazvaná Arcimboldeskní hlava ze 70. let minulého století, která má místo očí kočku, místo nosu žábu, v ústech velrybu. Metoda je arcimboldovská, ale spojení protichůdných prvků surrealistické.

Návštěvník výstavy asociace chápe intuitivně, jak přechází od díla k dílu. Například když od manýrismu přikročí k takzvaným kabinetům kuriozit, což byly v renesanční Evropě rozšířené výkladové sbírky předmětů. Švankmajer z toho svého do Drážďan převezl třeba šestero pásovců, kteří si stojí na zádech, jako matrojšky od největšího po nejmenší. Většinou je kupuje na internetu. Konkrétně pásovce má ale z oblíbeného obchodu v Tokiu.

Když Fajt začal výstavu koncem loňského léta připravovat s ředitelkou Státních uměleckých sbírek Drážďany Marion Ackermannovou, exponáty vybírali právě ze Švankmajerovy kunstkomory. Ta stojí v Pošumaví, kde výtvarník s manželkou koupili zruinovaný zámek z 19. století. Neměl okna ani dveře a přespávali v něm sezonní dělníci. Dali ho do pořádku. Je na takové samotě v kouzelné krajině. Vedle zámku umělec vybudoval pitoreskní kunstkomoru, kde kromě vlastních děl schraňuje právě pásovce a tisíce dalších předmětů.

Z africké džungle, Oceánie, Nové Guiney. Jinak obývá Knovíz. V tamním ateliéru natáčel všechny své poslední filmy. Sotva si jej návštěvník prohlédne, opodál nasazuje sluchátka a vidí slavnou scénu, kde herec Petr Čepek v dvojroli Fausta a Mefista slibuje Luciferovi svou duši, zatímco loutkový kašpárek magickými zaříkadly přivolává čerta a hned ho posílá pryč, dokud jej neunaví.

Z filmových rekvizit v Drážďanech dále nechybí kyvadlo ze snímku Kyvadlo, jáma a naděje a především takzvaný masturbační stroj z 24 roků starého snímku Spiklenci slasti. V něm se postavy, z nichž jednu hraje Jiří Lábus, v přesexualizovaném světě oddávají zvláštním erotickým hrám založeným na představivosti. Předmět lze v Drážďanech zblízka ohledat, ba snad nedejbože vyzkoušet, k čemuž vyzývá na židli výhružně odložený balíček kapesníků a tuba s indulonou. Němci kolem našlapují s rozpaky. Zvažovali jsme, jestli na výstavu omezit přístup dětem, ale byl by to nesmysl. Švankmajerova tvorba stojí na dětské představivosti, na obsesích, které jsme všichni nějak zažívali, a právě děti na jeho díla reagují bezprostředně," popisuje kurátor Fajt. Z toho, co viděl, ani masturbační stroj Němce nevyvedl z míry.

Přestože po sametové revoluci Jan Švankmajer vystavoval ve spoustě českých galerií, opravdu rozsáhlé přehlídky měl jen dvě: jednu roku 2004 na Pražském hradě, druhou osm let nato rovněž v pražském Domě U Kamenného zvonu. Ta hradní čítala okolo 600 exponátů, což také bylo snad jediným předmětem kritiky.

Výstava v divákově hlavě vytváří intenzivní shluk vjemů. A v ideálním případě tam něco nadobro pozmění. Vždyť co jiného je dílo Jana Švankmajera než apel k jinému, hravějšímu, "původnějšímu" vnímání světa, rozbuška k odpálení imaginace. Má to jediný háček.

V roce, kdy Jan Švankmajer slaví 90. narozeniny, bychom měli v tomto průřezu jeho uměleckou tvorbou a dílem jeho ženy Evy spatřovat dva umělce, kteří více než čtyřicet let posedle tvořili bok po boku. K filmům, obrazům, sochám, loutkovému divadlu, kolážím, keramice, grafice atd. přistupovali jako praví surrealisté a tato výstava je soubornou dokumentací jejich tvůrčí činnosti. Po smrti Evy Švankmajerové (1940-2005) je Jan Švankmajer přirozeně dál aktivní, možná dokonce aktivnější, a tak jeho umělecká tvorba trvá už přes 65 let a stále pokračuje, ačkoli on sám se za „umělce“ nepovažuje. Přesto je Švankmajer z aktivních českých umělců ten nejvýznačnější a díky svému nezměrnému a roztodivnému dílu je známý i v zahraničí.

Název a ústřední téma výstavy je Disegno Interno čili „vnitřní uspořádání“ - tento pojem označuje Švankmajerovo jedinečné obrazotvorné chápání podstaty motivů, které jsou jeho srdci nejbližší. Jde o rudolfinský manýrismus zahrnující baroko, alchymii a speciálně pro Kutnou Horu i kostnici v Sedlci, to vše v surrealistickém ztvárnění.

Švankmajer začínal jako filmový režisér na FAMU a u vchodu najdeme jeho vtipnou filmovou hříčku „Kostnice“ (1970). Odhaluje prvotní impuls v záplavě jeho posedlostí: staleté lidské kosti a lebky sestavené do masivních ornamentů, lustrů nebo oltářů. Švankmajerovy sochy z příhodných nalezených předmětů využívají podobným způsobem zvířecí kosti, lebky, rohy, parohy, oční bulvy, mušle, brouky a acháty k vytvoření menších groteskních zázraků, fantastických tvorů nebo kuriózních předmětů.

Surrealistické malby Evy Švankmajerové budou podle mých odhadů dříve či později oceňovány za hranicemi českých zemí srovnatelně s Leonorou Carringtonovou, Remedios Varovou nebo Dorotheou Tanningovou. Tyto surrealistické malířky stály během života ve stínu svých milenců a partnerů, kteří byli rovněž průkopníky tohoto hnutí. Podobný případ je i Švankmajerová, frustrovaná prací žen, které se starají o rodinu.

Jako druhá generace surrealistů žijících v Praze místo v Paříži slaví Švankmajerovi úspěch coby dvojice absolutních originálů i díky divadelní a filmové scénografii a „artefaktům“ z filmů. Ježíš na kříži pro černou mši z filmu Šílení vzbuzuje úžas, zatímco masturbační stroj ze Spiklenců slasti způsobující mnoho rozkoší je komická ztřeštěnost - a obojí je tu vystaveno.

Mnohé ze životního díla manželů Švankmajerových vzniklo v době izolace od Západu, ale právě v tomto období našli Švankmajerovi útočiště a skryté kouzlo v absurditě českého každodenního života, a nechali se inspirovat staršími tajuplnými prameny, jakými byli markýz de Sade nebo Arcimboldo. Díky těmto rysům a bezostyšně erotickému nádechu ve všem, čeho se dotknou (tj. co vytvoří), nemají mezi svými současníky konkurenci. V budoucnosti naší civilizace vidí Švankmajer malou naději; blbost bují jako vždy a mnoho jeho nových děl komentuje smutný stav věcí.

tags: #jan #svankmajer #ekologicka #interpretace

Oblíbené příspěvky:

• Výlety v okolí Střelských Hoštic
• Negativní EIA
• Průvodce výběrem odpadkového koše 40l
• O pobřežní vegetaci
• Zvláště chráněné druhy v ČR