Jaroslav Dušek a příroda: Hledání souznění a bdělosti v životě

Hostem Celostní medicíny je po osmi letech pan Jaroslav Dušek. Podle Jaroslava můžeme na Zemi zakoušet různou škálu zážitků. Dobré je ale nikdy neztratit úžas a dětské vnímání světa. „Tohle je planeta volby,“ říká.

Život v souladu s přírodou

Jaroslav Dušek říká: „Potřebujeme zpomalit a pozorovat život. Musíš si to přát. A když si to z hloubi duše a z celého srdce přeješ, tak se to stane. A když si to nepřeješ z hloubi duše a celého srdce, tak se to nestane. Tak se pak stane něco jiného, k čemu máš určitý sklon nebo náklon. Vždyť si tu nikdo nepřekáží. Vždyť tu žijí všechny formy hmyzu, zvířat, stromů, vždyť to tady všechno žije. Země je neuvěřitelná. Ukazuje nám paralelnost, možnost soužití rozmanitých typů a forem, které žijí ve společném prostoru života. Proto se učíme od života se na to koukat. Život nejeví tendenci sám sebe zničit. Funguje to, pulzuje to v určitých pulzacích jako je den a noc, jako je vichřice a bezvětří.

Když člověk cítí oslabení nebo zmatek, tak přesune pozornost na ten život. Prostě přeladíš pozornost. Třeba v sobě. To nejjednodušší, co můžeš udělat, je pozorovat dech. Pozoruješ dech a dýcháš. A teď na to koukáš a říkáš si, co to vlastně je. Kdo tu dýchá? Kdo to dělá? Jak se to děje? A teď zjistíš, že jsi ten dech, že seš to ty. Dech, který dýchá skrz to tělo. Ty nejsi tělo, které dýchá. Jsi dech, který prodýchává tělo. Zjistíš, že ve starých jazycích jedno slovo znamenalo dech, duch, vzduch, duši, ovzduší, atmosféru. Jedno slovo. Pochopíš, že jsi duch, jsi vzduch, který prodýchává ovzduší atmosférou s ostatními bytostmi, účastníky tohoto projektu, který se jmenuje dech.

Jsou tu zvířata, jsou tu rostliny, jsou tu všichni ve společném prostoru. Prodechují a udržují určitou formu nádechu, výdechu. A ty uvidíš, že celá planeta dýchá, že proto má atmosféru. A my jsme v té atmosféře, v tom dechu, ponořeni. My tím neustále plujeme. Neustále jsme fyzicky ponořeni v životě. Když si takto přesuneš pozornost, tak to je něco! Zakoušíš život. Zakoušíš rostliny a jak jim ten proud vracíš.

Když přesuneš pozornost na to, co máš ráda - ať je to pletení, vaření, háčkování -, tak se věci mění. Protože ty pak žiješ v prostoru lásky; v tom, co máš ráda. A nemusíš nad ničím dumat. Samo tě to začne vést a nemusíš už pro to nic dělat. Zmoudření se nevyhneš a je úplně jedno, co budeš dělat. Nakonec ti to stejně dojde. Nastane ten okamžik. A člověk se rozchechtá. To je další technika: Smích. Sranda.

Čtěte také: Obnovitelné zdroje v ČR

Problémy moderní doby

Když se na to podíváš zpětně, tak uvidíš, jak se to vynořovalo jako takové vlny nebo módy. Někdy se vynořila móda hysterie, deprese, pak schizoidní porucha, teď je 72 pohlaví. Ale mladí lidi to řeší. Díky přiblblým sociálním sítím řeší sebepoškozování a pohlavní identitu a psychiatrické čekárny a léčebny jsou přeplněné. Jede to, protože lidi se nechali vtáhnout do světa, který vůbec se životem nemá nic společného a který si tvoří svoje vlastní problémy, a pak se je snaží řešit. Mysl vytvoří problémy, které v životě neexistují, hypertrofuje a pak ti nabídne řešení.

Teď se řeší manželství - jestli stejnopohlavní, oboupohlavní. A vůbec nikdo neřeší, k čemu je tady manželství. Co to je za hloupost. Nějaký úřední akt, kdy stát uzná, že jste manželé. Máte povolení. A můžete mít jednu manželku a ne dvě. Když se podíváš do hloubky, tak zjistíš, že tohle otřásání nás vede k tomu, abychom možná otřásli základem systému. Je to pseudoproblém, nadstavba, který vznikl z iluze.

Domorodci nemají žádná manželství jako my. Žijí spolu, a pak se třeba rozejdou a nemají s tím žádný problém. Když se podíváš do historických průzkumů, tak zjistíš, že se neví, jestli lidé původně žili jako rodina (jako muž a žena), nebo žili ve skupinách. Ukazuje se, že existovaly všechny ty formy. Někde se žilo ve dvojicích. Někde bylo méně mužů. A tak žili v jiných uskupeních, aby to vyhovovalo daným podmínkám. Bylo potřeba vytvořit nějakou formu. Někde stačili tři lidi, někde potřebovalo být padesát lidí, sto, aby jako celek pokračovali dál. A to se tvořilo podle potřeb Života. A my jsem místo toho vytvořili potřeby mysli, zákon, evropské komise. Úplné nesmysly, které vůbec nemají žádnou validitu.

Protože ono ti to chce pořád sugerovat, že to je důležité. Pořád se ten problém cpe do tvého zorného pole. „Musíme to řešit, musíme to řešit.“ Nemusíme to řešit. My bychom mohli říct, ať lidé žijí, jak chtějí. Jestli někdo chce žít ve dvou, ať žije ve dvou. Jestli někdo chce žít v pěti, ať žije v pěti; ať si udělají smlouvu, jakou uznají za vhodnou. Ať si uzavřou dohodu, která jim pro život vyhovuje. Celé je to opravdu o tom, jak přesouváš svou pozornost. A tím, jak ji přesouváš, přesuneš ji k tomu, co jsi doopravdy.

Jak by tady lidi žili bez vzduchu, bez rostlin, bez zvířat, bez hmyzu? Jak by žili? Jak by se stvořili? Toto je typ určitých vibrací, které fungují, a v určitých formách snímání našich smyslů vidíme nějaké bytosti. Ve skutečnosti je tu jenom proud vibrací, který se manifestuje tak, jak jsme se naučili. Jsme pořád to vědomí, ten duch. A pak v rámci své tvorby, ty můžeš přesouvat svou pozornost do svých forem manifestování.

Čtěte také: Michael Reynolds a Earthships

Když pochopíš, že když sama sebe nenaladíš, budeš hrát neladně. Lidská svéhlavost si myslí, že jsme nejmoudřejší tady na planetě. O to opíráme naše ekonomické právo. Klidně jsme si rozparcelovali planetu a nezeptali se těch, kteří na tom území bydlí. Těch zvířat. Když si oplotíme pozemek a vytlačíme tvory, které tady žili, vytváříme protitlak, kdy se ti vytlačení budou cpát zpátky.

Dnešní erbovní slovo je boj. Bojuje se s přírodou, za práva zvířat, za práva dětí, za práva žen, bojuje se proti rakovině, proti korupci, volební boj probíhá, dneska je boj na všech frontách. A ta mysl je zaplavená slovem boj, kterou zesílil Charles Darwin tím přirozeným bojem druhů.

Jaguár umí lovit želvy a želva je jeho pochoutka. Jenomže, když jaguár občas uloví nějakou želvu, tak tam ochcává to území a nevleze tam žádný malý dravec, který by žral želví vejce. Jaguár umožňuje želvám se rozmnožovat, aby žily. A želva se jednou za čas za odměnu jaguárovi poskytne. A je to dobrý, protože želvy díky tomu mohou existovat. A to je to, co my někdy nechápeme. Na Slovensku třeba dělali monitoring medvědů.

My jsme si zvykli krmit přes zimu srnky, abychom jim přilepšili. Chuděry. Aby přežily zimu. Ale teď přežívají i srnky, které by za normálních okolností nepřežily a zimu nezvládli. Tyto srnky by vytvořily mršiny, kterými se živí medvědi, když se probudí. A medvědi je tam najednou nemají. Probudí se a musí někam jít, protože nemají jídlo. Tím, že chráníme srnky, jsme si zavolali medvědy do svých příbytků. A pak máme problém. Nebo dáme srnkám melouny. A medvěd hned pozná meloun, pochoutku sladkou. Svým čichem cítí tuto pochoutku na čtyři kilometry. Ucítí pochoutku v kontejneru nebo u nějakých lidí. On za tím jde, protože jsme ho to naučili. Takhle to vypadá s medvědy a všemi našimi problémy. Způsobujeme je naším nechápáním. Místo toho, abychom vše pozorovali a tiše a pečlivě pochopili jednotlivé funkce, jednotlivých složek života a moc se do toho nepletli přemrštěnými zásahy, tak tam lezeme jak slon v porcelánu a pak se divíme, jak nám prostor odpovídá. My už pak ani nechápeme, že je to odpověď na naši blbost.

Jak řekl pan Jeglík, medvědů na Slovensku vůbec nepřibývá. Pořád je tam stejný počet medvědů. Jde jenom o přesunutí pozornosti. Stačí se ponořit do svého vlastního těla, které každý může sledovat, a začít pozorovat, jak je to celé naživu. Jak se to tam celé děje. Paralelně, v tuto chvíli, miliardy buněk spolupracují. Co já k tomu asi tak chci dodat? Nic. Takže, co já tady chci vymýšlet, že budu nějak měnit život? Nebo vymýšlet nějaké zásahy do života - očkování, léky a opravovat Boha? To je ta zvláštnost projektu mysli. Když se chce ego dosadit do pozice Boha. A chce říct, že to bude řídit líp. Nebo že umělá inteligence to bude řídit líp než ta přirozená. To je nesmysl. To nejde.

Čtěte také: Roman Dušek a ekologie: Analýza

Toltécká moudrost a životní filozofie

Martina: Jaroslave, hledal jsi filosofii a svůj vztah k životu, jak ho představuje toltécká moudrost, nebo si filosofie našla tebe?

Já myslím, že nehledal, mně to prostě bylo blízké. Když jsem se s tím potkal, tak jsem zjistil, že věci, ke kterým jsem došel, jsou potvrzeny i některými prastarými národy. Mě to překvapilo a potěšilo, protože se mi stávalo, že jsem se v mnoha debatách dostával do sporu, protože můj názor, ke kterému jsem došel, mnoho lidí nesdílelo. Takže když jsem objevil to toltécké učení, tak se mi to zalíbilo, protože tam bylo souznění s tím mým pohledem na život. Byly tam samozřejmě věci, které jsem neznal, novinky, se kterými jsem se musel vypořádat. Protože pojetí toltécké lásky bylo pro mě naprosto nezvyklé.

Toltécká láska není žárlivá. Tam, kde je žárlivost, chybí láska. Oni nevidí lásku tak jako my, nevidí vztah jako závislost, nevidí vztah jako drama, jako sebevlastnění. Oni to vnímají tak, že se potkají dvě bytosti, které se navzájem podporují. A podporují se navzájem tak, že každá z těch bytostí rozvíjí svůj dar, skryté vnitřní dřímající tiché vědění. Láska je podle toltéků prostor, který umožní rozvinout naši unikátnost. Naše pojetí je, že se musí lidé přizpůsobit, je potřeba, aby každý hezky ustoupil, aby vytvořili nějaký kompromis. A pro ty toltéky je to úplně obráceně, každý rozvíjí ten dar a vzájemně ho umocňují.

Toltécká láska není žárlivá. Tam, kde je žárlivost, chybí láska; žárlivost je výrazem touhy ovládat, vlastnit a je také výrazem strachu z toho, co by se stalo, kdybych byl sám. Dokud člověk nemiluje sebe sama, tak hledá někoho, kdo mu tu lásku poskytne. Podívejte se na naše filmy. Řešíme vztah jako drama. Láska je nám ukazována jako něco nesnadného, komplikovaného, těžkého.

Toltéci mají takový postulát: Máme právo milovat, ale nemáme právo to vyžadovat od miláčka nazpátek. Evropskou mysl napadne, tak počkej já bud někoho milovat a on se na mě vykašle?

Od 14 let jsem hrál divadlo. Když děláš improvizaci, musíš se nechat vést. Improvizace mě naučila, že není potřeba znát dopředu nějakou cestu.

Na člověku je nejstrnulejší jeho myšlení. Mánie intelektu zavedla civilizaci tam, kde je. Znamená to nedůvěru v přítomnost, nedůvěru v to vyladění a znamená to strach. Staří Mayové i Tibeťané odmítli kolo. Znali ho, ale odmítli. Udržovali tak silnou bdělost svého vědění, že věděli, že když začnou používat kolo, budou muset tomu kolu všechno přizpůsobit. Tento strach vytvořil tu strnulost, která nás ovládá. Jak říká filosof Bělehradský. Období páry střídá období ledu. Pára poháněla auta, pomáhala nám, jenže ted je všude tolik aut, jsou zácpy, že přišlo období ledu, ztuhlosti. Automobilismus nás ovládá. To, co mělo pomáhat, nás teď najednou brzdí, zatíží.

Mayové si uvědomili, že kvůli kolu budou muset uhladit a vyrovnat cesty. Viděli dopředu, jak přizpůsobíme kolu kompletně prostor. Musíme asfaltovat, dělat rovinky, vše se musí přizpůsobit autu. Vidíš zbožštění toho auta. Podzemní garáže, autošampon, autokosmetika, řidičské oprávnění. Automobilismus nás ovládá. To, co mělo pomáhat, nás teď najednou brzdí.

Příčina toho, kam došla naše civilizace, je pohodlnost. Postupně přivedla člověka ke všem těm strojů, šlehačům, kvrdlačům.

Přestaneš být bdělý, když se tě zmocní strach. Strach se zmocní, když začneš rozvíjet myšlení. Já když jsem přemýšlel o tom, co je na lidské bytosti nejstrnulejší, tak mně přišlo, že myšlení. To je nejvíc tvrdé. Názorový systém, náboženský systém. To jsou strnulé a tvrdé důvody. Lidé se kvůli náboženství hádají, zabíjí, nemluví spolu. Nedokážou odhodit spor, natolik je pohltí to tvrdé myšlení.

V momentě, kdy nemáme jedno oko otevřené dovnitř, a obě napřeme ven, do tzv. vnější reality, tak cokoli my v tom vnějším okolí začneme organizovat a zapomeneme přetvářet sebe, tak se nám stane, že začneme vytvářet něco, co je vlastně materializací těch našich strachů. Začneme se opevňovat, stavíme hradby, stěny domy, musíme domy zamykat. Bytost ovládla jakási entita, kterému se říká ego, které odděluje lidi od sebe.

Mayové a Toltéci věděli, že ostatní jsme my taky, protože bychom jinak nebyli živí. Jedno ze základních toltéckých pravidel je: Nemohu udělat takové vnější opatření, pokud nebudu schopen zvládnout jeho následky. Tolték nepostaví jadernou elektrárnu, protože neví, co s tím dál. My jsme běloši posedlí ohněm, skočíme do reality a věříme, že to nějak dopadne. Vytváříme svět, kdy sami sebe dost naivně ohrožujeme. Toltécké učení je manuál k tomu, jak komunikuješ s tím celkem a bez zprostředkovatele. Nepotřebuješ tam kněze nebo někoho, kdo ti to zprostředkuje.

Světová zdravotnická organizace zkonstatovala, že největším nebezpečím tohoto století a nejpozději do roku 2030 by se deprese měla stát nejrozšířenější nemocí. Co si o tom myslíš?

Že to je magie. Kdyby světová zdravotnická organizace chtěla opravdu lidi vyvést z deprese, tak by zakázala léky. Tak by zakázala farmaceutickým firmám vyrábět to, co vyrábějí.

Je to typická hypnóza a magie. Jeden ze základních toltéckých postulátů je, že neodevzdáš svoji moc do rukou někoho jiného. Když odevzdáš svou moc, vznikne ti nemoc.

Když odevzdáme své zdraví do rukou svého lékaře, čeká nás deprese. Neboť se jednoho dne dozvíme, že náš lékař není schopen naše zdraví vyléčit.

Je zajímavé, že všechny léky mají vedlejší účinky. Ty léky jsou vyvíjené a testované po mnoho let. A přesto se nepodaří vynalézt lék, který nemá vedlejší účinky. Možná to opravdu nejde, a pak se musíme vrátit k přírodním látkám. Příroda je tvořena mnohem kompaktněji a lépe, ale naše pýcha nedovoluje si to přiznat.

Ve staré Číně jsi platila lékaře jen, pokud jsi byla zdravá. Pokud jsi onemocněla, musel tě léčit na své náklady. Představ si, že by se to takhle fungovalo u nás.

Podle indiánského rčení je bílý muž mocný. Tak mocný, že dokáže i onemocnět, říká Jaroslav Dušek.

Jaroslav Dušek: Bankám nejde o naše peníze, ale o naši duši. Odevzdáváme jim svoji moc.

Ve snaze vytvořit nějaký pořádek, naše komplikované myšlení tvoří paskvily, které potom znemožňují lidem normálně dýchat, normálně chodit a radovat se ze života.

Lošinj: Místo pro klid a souznění s přírodou

Herec Jaroslav Dušek už roky nachází zázemí mimo Česko, konkrétně v Chorvatsku na ostrově Lošinj. Nikoho nepřekvapí, že u něj jde o velmi vědomou volbu místa, kde se žije v klidu, mezi olivami, borovicemi a mořem. Dušek se netají tím, že nevyhledává tlak médií, sociální sítě ani život v neustálém spěchu. Právě proto si už před lety začal vytvářet zázemí také mimo Česko.

Chorvatsko pro něj rozhodně není jednorázová dovolená, herec se na ostrov Lošinj vrací dlouhodobě a opakovaně, jezdí sem s rodinou, přáteli, zná místní prostředí a bere ho jako druhý domov.

Ostrov Lošinj si Jaroslav Dušek nevybral náhodou ani impulzivně. Dobře ho znal ještě dávno předtím, než se stal jeho druhým domovem - natáčel tu s Viliamem Poltikovičem dokument o delfínech, a právě tady také slavil své padesáté narozeniny. Postupně se sem začal vracet pravidelně s manželkou, dětmi i jejich rodinami, zkoušeli různé apartmány a pobyty, až se nakonec souhrou okolností podařilo koupit vlastní dům se zahradou.

Na Lošinji nenajdete masivní hotelové komplexy ani hlučné rezorty. Místo nich tu jsou nízké kamenné domy, zahrady s olivovníky a fíkovníky, borovicové lesy dosahující až k moři, pláže a dlouhá síť pěších cest mezi kopci a zátokami. Ostrov je turistům známý také svým zdravým klimatem, které tu je skvělé díky kombinaci čistého mořského vzduchu, lesů a minimálního průmyslu. Už v 19. století sem lidé jezdili na ozdravné pobyty a jezdí sem dodnes.

Na rozdíl od menších ostrovů tu funguje celoroční infrastruktura - obchody, služby, doprava. Zároveň se dá velmi snadno odejít mimo turistický ruch. Ostrov je relativně dobře dostupný autem i lodí, není izolovaný, ale zároveň si zachovává odstup od masové turistiky.

Duškovo chorvatské zázemí je spojené s městem Mali Lošinj, které je hlavním centrem ostrova. Přestože jde o největší město Lošinje, nepůsobí nijak rušně ani přelidněně. Mali Lošinj vám nabídne vše, co potřebujete: historické centrum s úzkými uličkami, přístavní promenádu, běžné obchody, kavárny a trhy. Atmosférou ve skutečnosti působí spíš jako větší přímořská vesnice, kde se lidé znají, zdraví a kde má každé místo svůj rytmus. Ráno se chodí na trh, ryby se prodávají přímo z beden, zelenina je z okolních zahrad a olivový olej často pochází z rodinné výroby.

Kdo zná oblíbeného herce, tuší, že si pro pobyt v Chorvatsku nevybral luxusní vilu, ale obyčejné bydlení, které zapadá do místního prostředí. Typické bydlení v této části Lošinje znamená menší kamenný dům nebo byt, blízkost moře, ale ne nutně přímo u promenády, jednoduché zařízení a možnost být během pár minut v přírodě. Právě tohle odpovídá tomu, co Dušek dlouhodobě vyhledává - místo, kde se dá normálně fungovat, bez pozornosti okolí.

Dušek se netají tím, že mu nesmírně vyhovuje tenhle běžný středomořský rytmus dne. Procházky ideálně naboso po ostrově, koupání v méně frekventovaných místech a kontakt s přírodou a místními obyvateli.

Součástí domu je i pozemek s několika olivovníky, které Dušek bere jako přirozenou součást zdejšího života. Stromy nijak chemicky neošetřuje, pouze je občas prostříhá. Některé z nich dokonce museli při stavbě domu přesazovat, a právě tehdy pochopil, jak odolná oliva je. Podle Duška snese i velmi hrubé zacházení a znovu obrazí, což je pro něj symbol síly a obnovy. Olivový olej z vlastních stromů pak bere jako malý, ale poctivý bonus života na místě, kde se zabydlel.

Místní ho vnímají spíš jako dlouhodobého návštěvníka než celebritu. Na Lošinji není neobvyklé, že známé osobnosti fungují zcela nenápadně, ostrov si drží příjemný komunitní charakter.

Duškovo chorvatské zázemí zapadá do jeho dlouhodobého přístupu k životu: méně hluku, méně tlaku, více prostoru na vlastní tempo.

Film Pitomá příroda

Dnes ráno skončila sbírka na dokončení filmu Pitomá příroda. Máme velkou radost z Vaší přízně, podpory a milých vzkazů. Moc si toho vážíme. Hned jak film dokončíme, dáme vědět. S některými z Vás se uvidíme v kině a s některými i na natáčení dalšího příběhu Pentalogie funkčního dechu. Už teď se těšíme.

Proč je důležité dýchat nosem jak během sportování, tak v běžném životě? Proč škodí dýchání ústy? Proč se špatným dýcháním dětem deformují obličeje a musejí nosit rovnátka? Proč mají zanícené uzliny, v noci chrápou, trápí je spánkové apnoe nebo dostávají různé nálepky typu ADHD či ADD?

První příběh pentalogie /pro nejmenší děti/ se jmenuje Pitomá příroda a vypráví o hyperaktivním Matyášovi, který chvíli neposedí, šišlá, neustále hraje akční hry, okolí moc nevnímá a má záchvaty vzteku. Děda /Jaroslav Dušek/ ho však vezme na jarní prázdniny do přírody, kde ho učí jak se zklidnit, zpomalit a správně dýchat pomocí indiánského tajemství neviditelnosti.

Scénář a režie: Jiří Procházka - vystudoval kameru ve zlínské VOŠFZ a střih na FAMU, prostříhal se všemi televizemi /Fenomén Underground, Nedej se, Náš venkov, Intolerance, Autosalon, Robinsonův ostrov, Souboj na talíři, Masterchef/, stříhal s mnoha dokumentaristy /např. T. Reichová - Epidemie svobody, V. Turner - Za uhelnou oponou, A. Růžičková - Pohyby Jana Calábka, Džungle Placht/ a s parťákem z NEFILMu Vítkem Zapletalem hrané filmy /Prach, Josef Váchal/.

tags: #Jaroslav #Dušek #příroda

Oblíbené příspěvky:

• Česká republika a ovzduší
• Udržujte čistotu s pevnými pytli
• Rozměry odpadu pro dřez
• Analýza ohrožení chudobou samoživitelek
• Vysvětlení zákonů přírody