Jed: Smrtelná zbraň i lék z přírody

Na světě existuje spousta jedovatých zvířat, ale mnohá z nich nemají žádné jedové žlázy. Jakým způsobem tedy jed získávají, když si ho nemohou vyrobit?

Savci a jed

Chlupáč dlouhosrstý, jak se tento zvláštní hlodavec česky jmenuje, se totiž v přírodě projevoval jako jedovatý. Psi, kteří ho napadli, onemocněli a často uhynuli s příznaky otravy. Podezření budilo i chlupáčovo výstražné černobílé zbarvení. Přesto ani nejpečlivější zkoumání chlupáčů neodhalilo žádné jedové žlázy, a navíc chlupáči chovaní v zajetí jedovatí nebyli.

Vědci přistihli divoké chlupáče, jak okusují kůru z větví a kořenů stromů rodu Acokanthera, která obsahuje prudký jed ouabain. Ten má podobné účinky jako kurare (způsobuje ochrnutí a srdeční zástavu) a afričtí domorodci ho odedávna používali k výrobě otrávených šípů na lov slonů. Chlupáč kůru rozžvýká, promísí se slinami a tuto směs slin a ouabainu si pak vtírá do srsti na bocích. Jednotlivé chlupy jsou porézní, takže se do nich jed snadno vsákne.

Chlupáč není jediný savec, který využívá cizí jed ke své ochraně. Existují např. druhy ježků, které si na tělo nanášejí jed z ropuch, některé malpy si do zase srsti vtírají jed stonožek, aby odpudily obtížný hmyz. Ale dosud nebyl známý žádný savec, který by ke své ochraně používal jed tak smrtelný.

Jedovatí ptáci z Nové Guiney

K nejzvláštnějším živočichům Nové Guiney patří jedovatí ptáci. To, že jsou jedovatí, bylo objeveno teprve v roce 1990, do té doby byli ptáci považováni za jedinou živočišnou skupinu, v níž nejsou jedovaté druhy.

Čtěte také: Zajímavosti české přírody

Studium a pozorování nejjedovatějšího z nich - pištce černohlavého - tuto záhadu objasnilo. Pištci jed získávají v potravě, konkrétně požíráním brouků z čeledi bradavičníkovitých (Melyridae), a vylučují ho do mazu kostrční žlázy, který si roztírají do peří. Zajímavé je, že ani zmínění jedovatí brouci nejsou tvůrci tohoto jedu, získávají ho z rostlin, jimiž se živí.

Drobné jihoamerické žabky

Drobné jihoamerické žabky patří k nejjedovatějším obojživelníkům světa. Ale teprve v okamžiku, kdy se začaly množit v teráriích chovatelů, se ukázalo, že nejsou schopné vyrábět svůj jed samy - terarijní dendrobátky krmené octomilkami a nedospělými cvrčky žádný jed neprodukovaly.

Přírodovědci proto začali zkoumat, čím se živí ve volné přírodě. A došli k zajímavým výsledkům. Hlavní složku jejich potravy tvoří mravenci. A čím větší zastoupení mravenců v potravě, tím jedovatější je žabka.

Ryby a jed

Mnohé ryby mají jedové žlázy, ale řada dalších jed získává z potravy. K nim patří i v japonské kuchyni oblíbená ryba fugu (rod Takifugu) z čeledi čtverzubcovitých. Její maso je považováno za lahůdku, ale její vnitřnosti, především játra a jikry, obsahují prudký nervový jed tetraodotoxin. Jed pro ni vyrábějí bakterie žijící v jejím těle, které získala z potravy - z již infikovaných ryb.

Ke známým jedovatým rybám patří i murény. Tito noční dravci se živí menšími býložravými rybami, měkkýši, chobotnicemi či korýši, kteří spolu s řasami požírají i obrněnky obsahující jed ciguatoxin. Ten se pak hromadí v těle murény. Kdysi se věřilo, že je jedovaté její kousnutí, ale dnes už se ví, že kousnutí je neškodné, jedovaté však může být (ale nemusí) její maso.

Čtěte také: Občanská společnost: Současná rizika

Motýli a jed

Také mezi motýly jsou druhy doslova prosycené jedem. Nejznámějším je bezesporu severoamerický monarcha stěhovavý. Jed získal už v „dětství“, v době, kdy byl housenkou a živil se jedovatými rostlinami klejichami. V mládí nashromážděný jed pak obsahuje i kukla, motýl, který se z ní vylíhne, a nakonec i vajíčka, která naklade.

Za jedovatými motýly ale nemusíme cestovat daleko. U nás žijící modročerné vřetenušky s nápadnými červenými skvrnami vylučují v nebezpečí jedovatý kyanovodík. Tzv. Krásně kovově zelený, až 2,5 cm dlouhý puchýřník lékařský patří k našim nejvzácnějším broukům. Brát ho do ruky a těšit se jeho krásou se ale nedoporučuje, vylučuje ze svého těla prudký jed kantharidin. Produkovat ho ve svém těle však dokážou jen samečkové, samičky jsou původně nejedovaté. Až do okamžiku páření, při tomto aktu sameček nejen oplodní vajíčka, ale předá také samičce zásobu jedu.

Nejjedovatější hadi světa

Svět hadů je plný fascinujících tvorů, ale najdeme mezi nimi i nebezpečné jedovaté druhy, které vyvolávají respekt a obavy. Tito hadi mají schopnost způsobit závažné zranění nebo dokonce smrt. Sestavit žebříček nejjedovatějších hadů světa není vůbec jednoduché. Různé druhy hadů mají různé složení jedu. Jed některých hadů působí na nervový systém, u jiných na srážlivost krve a některé jedy přímo poškozují různé orgány.

Obecně se za nejvěrohodnější ukazatel nebezpečnosti hadího jedu považuje hodnota LD50. Čím nižší je tato hodnota, tím méně jedu je potřeba k zabití kořisti (případně člověka). Podle tohoto měřítka je nejjedovatějším hadem na světě taipan menší (Oxyuranus microlepidotus) z Austrálie. Hodnota LD50 je množství jedu v miligramech, které způsobí smrt živočicha o velikosti 1 kg (tzv.

Nejjedovatější hadi na světě nemají na svědomí zdaleka tolik lidských životů, jako jejich méně jedovatí příbuzní. Je to způsobeno tím, že často žijí v odlehlých oblastech a s člověkem se často nepotkají. Navíc jsou velmi plaší (např. nejjedovatější had na světě taipan menší). Mnohem více lidských životů mají na kontě méně jedovatí hadi, kteří žijí poblíž velkých obydlených oblastí např.

Čtěte také: Česká legislativa ochrany přírody

Na celém světě žije více než 400 druhů jedovatých hadů. Nejtoxičtější jed ve světě hadů má taipan menší. Jeho jed je mimořádně silný a toxický. Zároveň ale může obsahovat látky, které je možné využít při vývoji nových léků.

Tabulka nejjedovatějších hadů světa

Bezpečnostní opatření v oblastech s výskytem jedovatých hadů

• V rizikových oblastech musíme dbát zvýšené opatrnosti. Obecně se doporučuje nosit dlouhé kalhoty a vysoké pevné boty.
• Pokud spíte ve stanu, vždy zapínejte zip.
• Při pobytu v přírodě buďte ostražití a opatrní. Sledujte své kroky a dbejte na to, kam šlapete nebo kam saháte. Nezvedejte předměty ze země.
• Pokud je to možné, vyhýbejte se chůzi v hustém porostu, nebo ve vysoké trávě, kde se mohou hadi skrývat.
• Pokud narazíte na hada, nezkoušejte ho chytat nebo se ho dotýkat.

Důležité je uvědomit si, že hadi jsou přirozenou součástí ekosystému a ve většině případů na lidi neútočí, pokud se necítí ohroženi nebo vyprovokováni.

Jedovatí hadi žijí v mnoha různých ekosystémech, včetně lesů, travnatých plání, bažin, pouští, a dokonce i moří. Nejvíce jedovatých hadů žije v oblastech s teplým a vlhkým klimatem, kde mají ideální podmínky pro život.

Také v Evropě žijí jedovatí hadi.

Pavouci v České republice

Převážná většina pavouků v České republice a na Slovensku není nebezpečná člověku. Setkáte-li se tedy s některým ze zástupců této skupiny, nemusíte mít obavy. Mnoho pavouků se před lidmi ukrývá, žije ve volné přírodě a lidská obydlí téměř nenavštěvují. Jiným se ale společnost člověka natolik zalíbila, že bez něj téměř nedokážou fungovat. Takovým druhům se říká synantropní.

Mezi běžné pavouky v České republice patří například:

• Pokoutník domácí (Tegenaria domestica)
• Pokoutník tmavý (Eratigena atrica)
• Křižák pruhovaný (Argiope bruennichi)
• Meta temnostní (Meta menardi)
• Křižák obecný (Araneus diadematus)
• Zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium)
• Skálovka domácí (Scotophaeus scutulatus)
• Třesavka velká (Pholcus phalangioides)
• Skákavka pruhovaná (Salticus scenicus)

Zápřednice jedovatá Cheiracanthium punctorium je nejjedovatější pavouk se kterým se můžete v ČR v přírodě setkat.

Jak se zbavit pavouků v domácnosti

Je nesporným faktem, že pavouci patří mezi užitečný hmyz. Zejména synantropní druhy žijící v lidských obydlích se totiž živí škůdci, kterých se chceme zbavit ještě více než samotných pavouků. Patříte-li mezi ty, kteří se pavouků bojí a nesnesou jejich přítomnost doma, vyzkoušejte nejprve některé z babských rad, než přistoupíte k radikálnějšímu řešení.

• Pavouci údajně nesnáší aroma máty, eukalyptu, skořice, hřebíčku či pomerančové kůry. Tyto ingredience si můžete zavěsit v látkových vonných pytlíčcích do oken, na záchod či do sklepa.
• Vyrobit si můžete i “přírodní repelent”, který stačí nastříkat do koutů, kde se pavouci nejčastěji zdržují. Stačí smíchat bílý ocet s čistou vodou v poměru 1:1.

Pokud máte celý večer rozsvíceno, a zároveň otevřené okno bez sítě proti hmyzu, pavoukům v interiéru se jistě nevyhnete. V tomto případě ale můžete vyzkoušet vychytávku - odpuzovač pavouků, který funguje na principu ultrazvuku.

Když už máte pavouka doma, je nejlepší ho prostě vyhodit z bytu ven. Někomu nedělá problém chytit pavouka do dlaně, někdo se pavouků štítí a nechce na ně chytat. Pavouka přiklopte skleničkou, pod kterou potom podsuňte papír, a pavouka snadno vynesete z domu ven, aniž byste se ho museli dotknout.

Pokud trpíte silným strachem z těchto tvorů a není ve vašich silách pavouka přenést z domu ven, případně se vám některý z druhů přemnožil ve sklepě a ne a ne se ho zbavit, můžete použít sprej proti pavoukům. Ten zahubí dospělce i zárodky ve vajíčkách v kokonech. Stejně působí i dýmovnice proti hmyzu, které však slouží k vyhubení veškerého hmyzu v daném prostoru. Kouř se dostane do všech spár a kromě pavouků zahubí také například šváby nebo mravence faraony.

Pokud vám tyto varianty přijdou příliš kruté vůči zbytku životního prostředí, můžete vyzkoušet zmrazující sprej na hmyz.

Zvířecí jedy v medicíně

Když se řekne zvířecí jed, každý hned pomyslí na jedovaté kousnutí hada či pavouka nebo nepříjemné bodnutí vosy nebo štíra. Zvířecí jedy se většinou skládají až ze stovek účinných látek. Ve většině lidí vyvolá zmínka o zvířecích jedech nepříjemné pocity. Bolest, ochrnutí či nepříjemná smrt - to jsou přirozené první asociace. Lidé však již od dob bab kořenářek vědí, že zvířecí jedy mohou při šťastném způsobu aplikace působit i blahodárně.

1. Jedna ze složek jedu štírů, peptid chlorotoxin, je již delší dobu zkoumán pro svůj potenciál zastavit rakovinné bujení v mozku. Mi-čchin Čangovou, který působí na univerzitě v americkém Seattlu. Vhodnou část DNA však potřebují nějak do organismu dostat, a přichycují ji proto na nanočástice. Jejich problém však spočívá v tom, že mají příliš mnoho vedlejších efektů.
2. Peptid mellitin je složka včelího jedu zodpovědná za porušování membrán červených krvinek. Podle výzkumů vědeckého týmu Samuela A.
3. Svalová dystrofie je souhrnný název pro řadu (naštěstí relativně vzácných) genetických poruch, které vedou k postupnému ochabování svalstva. Špatná funkce genu pro bíkovinu dystrofin způsobuje, že iontové kanály na buněčných membránách svalových buněk, tedy jakási »dvířka do buňky«, zůstávají otevřena.
4. Ke správnému pochopení fungování jistých procesů v organismu vědce nejčastěji přivede situace, kdy proces vlastně nefunguje. Může za to špatná funkce drobounkých váčků v buňce, tzv. vesikulů, jejichž úkolem je dopravit látky syntetizované v buňce do mezibuněčných prostor.
5. O tom, že jed kobry indické je dobrým lékem proti artritidě, se zmiňuje již pradávný indický lékařský systém - ájurvéda. Fyziolog Antony Gomes z univerzity v indické Kalkatě nedávno vyzkoušel podání hadího jedu na laboratorních krysách.
6. Tým prof. Daisuke Uemury z univerzity v japonském městě Nagoja zase objevil v jedu rejsků látku blarinatoxin, jejíž potenciální využití vidí vědci zase při snižování krevního tlaku či tzv.

tags: #jeji #jed #patri #mezi #ty #nejsilnejsi

Oblíbené příspěvky:

• Strategie zlepšení kvality ovzduší
• Environmentální Politika EU
• Betonový mobiliář od JAFA BETON
• Zaznamenávaný objem metodou
• Agentura ochrany přírody a krajiny