John Ruskin a příroda

17.03.2026

John Ruskin, jeden z nejvýznamnějších britských uměleckých kritiků, význačný akvarelista, sociální i ekonomický vizionář a reformátor, byl současně jedním z nejvýraznějších obdivovatelů a milovníků přírody, především té velehorské.

Koncem loňského roku vyšla kniha o dnes v Čechách již téměř zapomenutém britském uměleckém kritikovi, sociálním reformátorovi a milovníkovi přírody Johnu Ruskinovi (1819-1900). Tři autoři představují a kriticky analyzují Ruskinovy ideje spojené s přírodou v rovině filosofické, estetické a umělecko-kritické, sociálně-ekonomické a environmentální. Texty zkoumají jak Ruskinovy představy o vývoji světa a přírody, tak jeho teze o umění zobrazujícím přírodu, stejně jako podrobnou estetiku přírodních objektů. Část knihy se zaměřuje i na Ruskinovu tvrdou kritiku liberální ekonomie a industrializace jako ničitelů krajiny.

Autoři knihy zúžili svůj výzkum „pouze“ na problematiku Ruskinova vztahu k tomu, co bychom dnes označili jako environmentální témata - jeho filosofický koncept přírody, estetiku přírody a sociálně environmentální (případně ekonomické) otázky. Rozbor těchto témat tvoří samotné jádro knihy a ujímají se ho jednotliví autoři dle svých oborových specializací. Připojena je rovněž stručná kapitola shrnující Ruskinův život a dílo obecně a kapitola, jež je věnována reflexi jeho textů v Čechách (a v češtině).

Čtenář či čtenářka se v této knize setká s opakujícím se tvrzením, že způsob myšlení Johna Ruskina byl neobyčejně komplikovaný a že vyabstrahovat z něho nějaký jednotný systém je úkol zhola nemožný, a to nejen z důvodu velkého rozsahu jeho textů či komplikované angličtiny, ale především proto, že Ruskin žádný systematicky uvažující myslitel nebyl.

Život a dílo Johna Ruskina

John Ruskin se narodil v roce 1819 do dobře situované rodiny obchodníka s vínem Johna Jamese Ruskina. Jeho matce Margaret, silně věřící protestantce, bylo v té době už třicet osm let a John byl jejím jediným synem. Již v útlém dětství byl u něho rozpoznán výrazný literární a výtvarný talent, který jeho otec začal i finančně podporovat. Mladého umělce kromě každodenní četby Bible (jeho matka pro něho původně plánovala kněžskou budoucnost) silně ovlivnily i cesty, které společně s rodiči podnikal po evropském kontinentě, zvláště do Alp a na Apeninský poloostrov. Přelomové pro něj bylo seznámení s malířem J. M. W. Turnerem. Nejprve zprostředkovaně s jeho kresbami a poté v roce 1840 i při osobním setkání. Ruskin si Turnera zamiloval a po zbytek života ho obdivoval; rovněž přesvědčil svého otce, aby začal Turnerovy obrazy sbírat.

Čtěte také: Laughlandova analýza: Znečištěný pramen

Na tomto malíři ho fascinoval především způsob, jakým (pravdivě) zobrazoval přírodu - na rozdíl od starších krajinářů, kteří podle něj upřednostňovali spíše kompozici. Tento názor prezentoval již ve své první teoreticky zaměřené knize, Moderní malíři, kterou vydal ještě anonymně v roce 1843.

Na přelomu 50. a 60. let 19. století však Ruskin téměř opustil uměleckou kritiku a začal se angažovat v oboru politické a sociální ekonomie. V esejích z té doby tvrdě odsuzoval dravý kapitalismus, vykořisťování chudých i ničení přírodního prostředí v důsledku industrializace země. V roce 1869 získal místo profesora dějin umění v Oxfordu a jeho přednášky byly prý u studentů mimořádně úspěšné. To se však již počala projevovat jeho silná duševní nevyrovnanost, která ho o několik let později uvrhla do téměř naprosté izolace.

Ruskinův filosofický koncept přírody

V první z analyticky zaměřených kapitol se Bohuslav Binka pokusil vypořádat s Ruskinovým filosofickým konceptem přírody. Sám Binka se hned na začátku sympaticky přiznává, že jeho původním záměrem bylo prokázat jednotný Ruskinův světonázor, v němž hrála ústřední roli příroda, přičemž vycházel z přesvědčení, že jedině nacistická okupace a komunistický režim v Československu zabránily vzniku ruskinovské větve české filosofie. Po podrobném prozkoumání Ruskinova díla však svůj záměr musel zcela přehodnotit - dospěl totiž k závěru, že žádná ruskinovská škola zde vzniknout nikdy nemohla, neboť Ruskin jednotný myšlenkový koncept nenabízí.

Své úvahy proto Binka musel vést jiným směrem a zaměřil se na zkoumání toho, co Ruskinovi ve vzniku takového uceleného konceptu zabránilo. John Ruskin se totiž podle Bohuslava Binky pohyboval prakticky celý život ve třech navzájem neslučitelných názorových světech, což mu - na rozdíl od jeho vykladačů i sympatizantů - nepůsobilo nejmenší potíže. Jeho první svět je světem nedarwinovské evoluce přírody a ducha a je podle Binky ze všech nejzajímavější. Ruskin totiž nevztahuje evoluci jen na živé organismy, ale na vše živé i neživé. Svět byl na počátku fyzikálně i biologicky mrtvý, od samého počátku však na něj působí tzv. duchovní tvůrčí síla, která mrtvou hmotu oživuje a táhne ke konečné fázi plnosti života. V kosmu proto můžeme vše rozdělit podle míry životnosti - mořská řasa je živější než kámen apod. Na prozatímním (!) vrcholu stojí člověk, ale Ruskinova koncepce počítá s tím, že v budoucnu se jistě objeví jsoucno více živé a život podporující než je on.

Hnací silou zde také na rozdíl od Darwina není selekční tlak, nýbrž neviditelně působící duchovní tvůrčí síla. Takto pojatý systém má i své hodnotové důsledky - vše co podporuje živoucí je hodnotné, vše co umrtvuje, má zápornou hodnotu. Pozitivní konotace má tedy příroda, která je navíc v jistém smyslu naším mladším bratrem, neboť v takovémto hierarchickém světě je předstupněm na cestě k živoucí síle, negativní naopak lidské výtvory, které jsou návratem k původnímu duchu smrti. Ruskin se proto nestaví proti pokroku jako takovému, jen proti tomu, který je podle něj spojen se směřováním proti „živoucí síle“, tedy pokroku hmotně-konzumentskému, jak ho označuje Binka.

Čtěte také: John D. Barrow a tajemství vesmíru

Ruskinův svět číslo dvě tvoří představa nemechanistického, živého světa, který ovšem nepodléhá vývoji. Je tedy zcela zřejmé, že John Ruskin byl myslitelem zcela nekonzistentním, neboť byl schopen najednou zastávat i popírat existenci evoluce. Bohuslav Binka navíc poskytuje dostatečné argumenty proti možné námitce, že je tento rozpor pouze zdánlivý, pokud odkážeme například k Platónovi: změna by byla vyhrazena jen fyzikálnímu světu, zatímco neměnnost světu duchovních sil, což byl mimochodem výklad Gándhího či L. N. Tolstoje, kteří oba Ruskinovo dílo s užitkem četli. Nezbývá tedy než konstatovat, že Ruskin neměl potřebu tyto dva světy sjednocovat a jejich stanoviska zastával zcela paralelně.

Jeho třetí svět je podle všeho nejkonzistnější, a to patrně proto, že je tvořen tím, co Ruskin odmítá. Zde již nepřekvapí, že se jedná především o odmítnutí mechanického materialismu (svět jako stroj) či scientismu ve vědeckém zkoumání (přijímá se jen takové tvrzení, které je založeno empiricky či matematickými prostředky).

Limity Ruskinova filosofického uvažování představuje Binka v samotném závěru kapitoly. Ruskin nepodroboval své počáteční intuitivní myšlenky analýze faktů, které by shromáždil na jejich podporu i pro vyvrácení, nýbrž je posuzoval pouze tím, do jaké míry ho prvotní myšlenka zaujala. Pokud ho zaujala, hledal již jen argumenty pro tuto myšlenku, a to především takové, jež obsahovaly silný esteticko-morální (emocionální) náboj.

Estetika přírody v díle Johna Ruskina

Ve druhé analytické kapitole se Karel Stibral věnuje Ruskinovým názorům na přírodu z hlediska estetiky. Stibral hned v jejím úvodu upozorňuje na zásadní, ale ne příliš často zdůrazňovanou skutečnost, a totiž, že zatímco ještě na konci 18. století byla přírodní krása ústředním tématem estetických teorií, v 19. století z nich byla téměř zcela vytlačena a dosud si své místo nevydobyla zpět. John Ruskin je výjimečnou postavou právě proto, že se téměř jako jediný v 19. století intenzivně zabýval estetickými jevy v přírodě - a nikoli jen přírodou v dílech umělců, což bylo v jeho době typické. Karel Stibral v jeho názorech nachází mnoho z myšlenkového světa romantiků, jakkoli v době, v níž Ruskin tvořil, byl již tento směr v Británii na ústupu.

John Ruskin postuloval, jak ve své kapitole ukazuje Bohuslav Binka, hierarchii jsoucen v kosmu na základě jejich životnosti. Z toho pro jeho estetické uvažování například plyne, že příroda stojí v hodnotovém žebříčku vysoko nad uměním, i když to lze chápat jako jakési pokračování přírodních principů „jinými prostředky“. Zároveň by nás toto Ruskinovo uvažování (zvíře je víc než kámen apod.) mohlo vést k domněnce, že ve svém díle věnuje nejvíce pozornosti právě ze svého pohledu nejhodnotnějším jsoucnům, leč je tomu právě naopak - živé přírodě se věnuje velmi málo, oproti tomu je přímo fascinován horami. Ty jsou, jak Stibral poznamenává, „alfou a omegou jeho úvah nad přírodou“.

Čtěte také: Příroda v díle Johna Ruskina

Hory jsou podle Ruskina přímo vrcholem krásy, uměleckým dílem, což se nevylučuje s tím, že zároveň v lidech vzbuzují hrůzu i bázeň, emoce vedoucí k hlubšímu náboženskému prožitku. Ruskin v této souvislosti samozřejmě připomíná i symbolický význam hor v Bibli (Ararat, Sinaj a další). Při popisech jsoucen z oblasti živé přírody pak téměř zcela chybí estetické nadšení, které mu naopak poskytují hory; koneckonců i Ráj si představoval spíše jako Alpy než jako nějakou zahradu.

Ruskinova sociálně-kritická vize a environmentální dimenze

Poslední analytická kapitola knihy, jejíž autorkou je Naďa Johanisová, je věnována Ruskinovu sociálně-kritickému myšlení, které mělo svou (dnešním termínem řečeno) environmentální dimenzi. Ruskin se pochopitelně musel střetnout s tehdejšími zastánci pokroku jakožto neustálého růstu a materiálního blahobytu, neboť v jeho představách byl pokrok spojen se směřováním od smrti k životu.

Ruskinovy reformní náměty byly opravdu radikální: navrhoval například zajištění práce pro všechny potřebné ze strany státních institucí. Přišel rovněž s novou definicí bohatství - bohatý je ten, který po zabezpečení vlastních potřeb využije své prostředky na pomoc lidem ve svém okolí. Ekonomické procesy se podle něj měly podřídit morálnímu hledisku, neboť ekonomické zákony nejsou téže povahy jako zákony přírodní, do nichž nelze zasahovat. Zkrátka se není co divit, že byl často kritizován a tisk jeho sociálně-kritických esejů zastavován.

Pokud se týče otázek, které dnes zahrnujeme pod pojem „environmentální“, lze upozornit na to, že Ruskin ve své době vystupoval proti znečišťování přírody - celý svět chápal jako posvátný a jeho poškozování označoval za „rouhání“ či „znesvěcování“. Rovněž zdůrazňoval, že Země byla současným generacím pouze propůjčena a že patří i těm, kteří přijdou po nich.

Reflexe Ruskinova díla v českém prostředí

Poslední kapitola knihy (nepočítáme-li závěrečné shrnutí) seznamuje podrobně s reflexí Ruskinova díla v českojazyčném prostředí. Ta byla, jak se mohou její čtenáři či čtenářky přesvědčit, docela tristní - s výjimkou první třetiny 20. století, kdy lze přeci jen vysledovat cosi jako ruskinovskou diskusi v českých zemích. Jejím vrcholem byly asi kritické, ale zároveň obdivné texty F. X. Šaldy, který patrně v mnohém Ruskinovy myšlenky dále rozvíjel. Zajímavým příspěvkem do diskuse o českých duchovních dějinách je zdá se mi upozornění na dosud stále poměrně opomíjeného brněnského filosofa Josefa Šafaříka, který spíše nepřímo na Ruskina navazoval, a to například svým příkrým odmítáním mechanistické podstaty světa, jež zdůvodňoval podobně jako on - mechanicismus umrtvuje živý svět i svého nositele.

Adekvátnost jednotlivých interpretací Ruskinova díla, jež autoři předkládají, lépe posoudí odborně fundovanější čtenáři a čtenářky - jsou-li ovšem v Čechách tací, vzhledem k téměř úplnému přehlížení, s nímž se Ruskinovo dílo v posledních desetiletích setkávalo.

Její přínos totiž tkví především v tom, že v osobě Johna Ruskina upozorňuje na zcela originální, i když nesnadno uchopitelné myšlenkové koncepty, které se rodily v Británii 19. století a k nimž se později hlásily lidé nejrůznějších vyznání a politických i vědeckých zaměření. V Čechách však jeho osoba a dílo téměř upadla v zapomnění.

Publikace „John Ruskin a příroda“[1] byla vydána v roce 2011 v Praze nakladatelstvím Dokořán, ve spolupráci s Masarykovou univerzitou v Brně. Autory jsou Karel Stibral, Bohuslav Binka a Naďa Johanisová z Katedry environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Kniha se zaměřuje na Ruskinův vztah k přírodě a analyzuje jeho ideje spojené s přírodou z hlediska filozofického, estetického, umělecko-kritického, sociálně-ekonomického a environmentálního. Autoři knihy se snaží poukázat na možnosti, které Ruskinovo dílo nabízí i v současné době, především v jeho pojetí přírody, počátcích environmentálního myšlení a také jeho výrazné sociálně-ekonomické kritice moderního světa. Zamýšlejí se nad tím, proč je v dnešním českém prostředí zájem o Ruskina a jeho dílo tak malý v porovnání s celosvětovým významem této osobnosti. Velký zájem v Čechách vzbuzoval na počátku 20. století, kdy ovlivnil spoustu umělců, ale poté jeho vliv upadá a jeho hlavní díla zůstala do našeho jazyka nepřeložena.

Autoři publikace převážně souhlasí s K. Clarkem[2], který uvádí několik možných důvodů, které mohly zapříčinit tak malý ohlas Ruskinova díla. Je to buď jeho přílišným moralizováním a citováním spousty textů z Bible, jeho velmi proměnlivou koncentrací až těkavostí od jednoho tématu k druhému, jeho obsáhlou výmluvností nebo i některými svými názory. Na jeho obhajobu jsou však uvedeny důvody, proč by měl být Ruskin čten i v současnosti a čím může být jeho tvorba přínosem. I přes vlastní výhrady k Ruskinovu odkazu se autoři publikace snaží napsáním této knihy splatit jistý dluh nezájmu o jeho dílo v českých zemích a ukázat možné směry, které mohou být inspirovány jeho tvorbou i dnes.

První kapitola knihy obsahuje stručný Ruskinův životopis a jeho dílo, kde je dobře patrný velký zájem o přírodu, rozvíjený nejen teoretickými, ale i vlastními zkušenostmi. Jeho hluboký vztah k přírodě se projevuje v jeho odlišném pojetí přírodních věd, umění i v pozdějších sociálních a ekonomických otázkách.

Druhá kapitola o Ruskinově filosofickém konceptu přírody popisuje jeho specifické pojetí evoluce a tři různé koncepce světa. Filosoficky nejzajímavějším a nejbohatším je první Ruskinův svět nedarwinovské evoluce přírody a ducha, ve kterém slučuje geologické a přírodovědné poznatky s novým křesťanským výkladem dějin přírody a člověka. Druhý svět, postavený na platónsky založeném křesťanství s prvky romantismu a klasicismu, nepodléhá evoluci a je charakterizován stálostí a neměnnou nehybností.

Třetí kapitola obsahuje Ruskinovu teorii estetiky a umění, zejména ve vztahu k přírodě. Je zde představena jeho charakteristika pojmu krásy a jeho estetické hodnoty jednotlivých přírodních objektů, zejména hor a rostlin.

Čtvrtá kapitola, pro dnešní dobu patrně nejvýznamnější část díla, vysvětluje Ruskinovy sociálně-ekonomické teorie, kde je opět zdůrazněn jeho vztah k přírodě a také počátky environmentálního myšlení.

Pátá kapitola představuje vliv Ruskinova díla na české prostředí, především po jeho smrti roku 1900. Jeho reflexi lze spatřit u spousty českých umělců, teoretiků umění i sociálních myslitelů. Po první třetině 20. století se však zájem o Ruskinův odkaz snižoval a nadále se již nijak výrazně nerozšiřoval.

John Ruskin (1819-1900) byl jednou z nejdůležitějších a nejoriginálnějších osobností Velké Británie v 19. století. Působil jako umělecký kritik, sociálně-ekonomický myslitel, spisovatel, básník, pedagog, estetik a vědec.

Kniha „John Ruskin a příroda“[1] obsahuje několik základních myšlenek, jimiž její autoři představují život, dílo a vliv Ruskina na české prostředí.

„John Ruskin, umělecký kritik i sociálně-ekonomický myslitel, byl jednou z nejdůležitějších a nejoriginálnějších osobností Velké Británie 19. století. Ač byl Ruskin významnou osobností své doby a zanechal po sobě bohaté dílo, jeho odkaz však brzy zeslábl, až téměř vymizel. „Přitom je Ruskin osobnost, jež významně zasáhla do kultury 19. i 20. století. Ovlivnil nejen řadu osobností, ale i celých proudů.“ (Stibral, Binka, Johanisová, 2011: 7). Jeho vliv byl silný především v sociálně-ekonomické oblasti a v umění, ať už výtvarném, literárním, architektonickém či řemeslném.

Ruskinův silný vztah k přírodě je obdobně popsán také v knize „John Ruskin, apoštol pravdy a krásy“ od M. Seiferta[3], který vysvětluje, že Ruskin se v přírodě nechtěl zbavovat únavy či zklamání, ani v ní nehledal nějakou zábavu jako mnozí jiní, ale smyslem jeho návštěv bylo především poznání. Stromy a květiny se staly jeho přáteli, s kterými si nejlépe rozuměl. Spojení člověka a přírody vyjadřuje výrokem: „Kdo nemiluje stromy, ať netvrdí, že miluje člověka“ (Seifert, 1937: 31). Příroda pro něj znamenala vždy studium, Ruskin měl však také silný vztah ke zvířatům, ale: „Jeho zoologie však nespočívala ani tak na anatomii jako spíše v pozorování zvyků a povahy zvířat.

Jeho estetické vnímání a pojetí přírody jsou jedním z jeho nejvýznamnějších oblastí, kterým se věnoval téměř po celý život a které jsou jeho zásadním přínosem. Jeho estetické myšlení i tvorba měly výrazné romantické rysy, i když už jeho dílo vzniká po skončení období romantismu. Jeho estetická originalita tkví především v jeho pozorovatelském talentu, a tudíž i v přístupu k umění, které podle něj není nějakou technickou zručností či znalostí pravidel, ale „především schopností či zvykem správně vidět. Tato schopnost vidět je vlastně jedním z ústředních Ruskinových témat, těsně související s jeho požadavkem na pravdivost v umění. Toto pěstování vidění je dokonce jakýmsi smyslem lidského života. A Ruskinovo dílo lze chápat i jako snahu zprostředkovat především to, co její autor - v přírodě i v umění - uviděl, nikoliv vymyslel.“ (Stibral, Binka, Johanisová, 2011: 67).

„I když byl současně uměleckým kritikem, většina jeho úvah buď ze zkušenosti s přírodou či krajinou pramení, nebo je založena na vzájemných odkazech přírody a umění.“ (Stibral, Binka, Johanisová, 2011: 97). Na druhou stranu je to však autor neobjektivní, nepřesný a ovlivněný svou výchovou, náboženstvím a zájmy: „Podléhání chvilkovým emocím, kdy zcela rezignuje jak na vlastní předchozí úvahy, tak na logickou argumentaci, stejně jako na elementární fakta. Přezíravý postoj k předchozímu teoretickému vývoji, stejně jako řada inkonzistencí i nenávistných výpadů je provázena i značnou disproporcí v zájmu o různé části živé a neživé přírody.“ (Stibral, Binka, Johanisová, 2011: 97).

Hodnota jeho tvorby je často snižována „zcela svévolnými a neznalými názory, myšlenkovými zkraty i téměř sekretářskou náboženskou moralizující zaslepeností.

Ruskinovy sociálně-ekonomické aktivity vycházely z jeho přesvědčení, že „skutečné bohatství spočívá v přírodě a smysluplné lidské práci. Industrializace, která obojí omezuje, je proto problematická.“ Podle něj „nám Země byla Bohem pouze zapůjčena, a patří stejně tak nám jako těm, co přijdou po nás. Je proto naší povinností o ni pečovat tak, aby mohla sloužit i jim.“ (Stibral, Binka, Johanisová, 2011: 121).

Vliv Ruskinova díla na české prostředí byl nejsilnější až po jeho smrti, především v první třetině 20. století. Reflexi jeho díla lze spatřit u spousty českých literátů, výtvarníků, architektů, filosofů i sociálních myslitelů. Brzy se však jeho odkaz začíná ztrácet a jeho osobností a tvorbou se pak zabývá jen několik autorů, např. F. X. Šalda, J. Šafařík či M. Seifert.

„V současnosti je Ruskin v Čechách vnímán především jako vlivná i zajímavá kapitola v dějinách umění, méně jako inspirativní zdroj pro řešení současných uměleckých problémů, či sociálně-kritického myšlení.“ (Stibral, Binka, Johanisová, 2011: 157).

„Komplexnější a přitom kvalitní kritická ruskinovská studie v průběhu celého 20. století tedy dosud nevyšla.