John Laughland: Znečištěný pramen

V roce 1995 mi jeden anglický přítel věnoval knihu The death of politics under Mitterrand, kterou napsal John Laughland. Bystrost a pronikavost analýzy fenoménu "François Mitterrand" mne tehdy velmi zaujala a autora jsem zařadil na seznam těch, jejichž knihy je třeba pozorně číst.

Je škoda, že tato první Laughlandova kniha dosud nebyla přeložena do češtiny a širší veřejnost se s ní nemůže seznámit. Jan Zahradil při příležitosti vydání této knihy rozeslal všem poslancům ODS oběžník, ve kterém doporučoval knihu neprodleně zakoupit, protože by mohla být vzhledem ke svému obsahu vládou zakázána. Na Zahradilovu výzvu nejspíše pozitivně zareagovalo mnoho kolegů poslanců, protože již na konci července kniha nebyla v mnoha pražských knihkupectvích k dostání. Sám jsem knihu rovněž zakoupil a nelituji téměř 400 Kč, za které je prodávána.

Laughlandova kniha má celkem 341 stran, z čehož je 289 stran textu a 52 stran podrobného poznámkového aparátu a odkazů na zdroje. Důležité je sdělení editora na konci knihy, kde se čtenář dozví, že kniha sice vychází z anglického originálu vydaného v roce 1998, ale autor zcela přepracoval I., VI. a VII. kapitolu. Reagoval tím na rychlý vývoj událostí po roce 1999 a zvláště na důsledky tzv. kosovské války. Cílem bylo učinit knihu co nejaktuálnější a tohoto cíle se dosáhnout rozhodně podařilo. Text skutečně promlouvá k dnešním problémům v míře českému prostředí velmi málo známé.

V této souvislosti je nutné říci, že Laughlandova kniha se velmi obtížně zařazuje do nějaké u nás obvyklé kategorie. Rozhodně se nejedná o literaturu faktu nebo o klasickou vědeckou práci. Spíše bychom mohli hovořit o knize politické. V britském prostředí je tento žánr velmi populární, ale u nás dosud téměř neznámý. Text je rozčleněn do sedmi samostatných kapitol, které spolu souvisejí velmi volně a mohly by být bez problémů a bez ztráty souvislosti otištěny samostatně jako politicko-historické eseje. Názvy kapitol odpovídají poměrně přesně pojednávanému tématu.

Pokud si ale položíme otázku, o čem Laughlandova kniha vlastně pojednává, zjistíme, že odpověď není vůbec jednoduchá. Autor má, jak je ostatně patrné ze závěru jeho knihy, ke stávajícímu vývoji v Evropě ostře kritický postoj. Příliš věc nezjednoduším, když řeknu, že obhajuje klasické liberální stanovisko a akcentuje blahodárnost konfliktu a nejistoty. Tvrdě se naopak staví proti všem pokusům o jejich nepolitické překonávání, které je dle jeho soudu základem evropské integrace. Velmi výmluvné jsou v tomto smyslu poslední dvě věty z jeho knihy: "Naproti tomu každý pokus o odstranění nejistoty umělými politickými prostředky je škodlivý a je v rozporu s lidskou povahou. Jediným místem, kam lze uniknout před nejistotou, je hřbitov." (s.

Čtěte také: John D. Barrow a tajemství vesmíru

Úvodní kapitola je stejně jako všechny následující uvozena zajímavým citátem. Ten první zní: "Stateční lidé zajisté dají přednost svobodě v počestné chudobě před hanebným a blahobytným otroctvím" a pochází z pera Edmunda Burka. Je otázkou, proč autor zvolil právě tento citát hned na začátek knihy. Napadají mne dvě vysvětlení. Jedno optimistické a druhé pesimistické. Sám jsem byl donedávna optimistou, protože zhroucení komunismu jsem pokládal za důkaz toho, že svoboda nakonec zvítězí. Otázkou ale je, zda se tak nestalo jen proto, že na výběr byla svoboda spojená s bohatstvím a otroctví spojené s chudobou. Pokud postavíme dilema tak jako Burke, výsledkem si jistý rozhodně nejsem. Také Laughland nejspíše patří k těm, kteří trpí podobnou nejistotou. V první kapitole to ostatně dává najevo velmi silně. Hned na druhé straně říká jednoznačně: "Právě z tohoto důvodu duní v posledních letech evropská politika tupým, stále se opakujícím zvukem hřebíků zarážených do rakve demokracie." (s. 18)

Těmi kroky, které Laughland takto vidí, jsou:

1. Postup evropské integrace v rozporu s vůlí voličů vyjádřenou ve francouzských parlamentních volbách v roce 1997,
2. Opakování referenda o EMU v Dánsku,
3. Dle autora je po celá 90. léta veden frontální útok na instituce národního státu i na jeho samotnou podstatu. Motivací tohoto procesu je neschopnost reformovat sociální státy většiny západoevropských zemí na národní úrovni.

Západoevropští politikové nejsou schopni narůstající deficity řešit na této rovině, a proto se pokoušejí problém přesunout na úroveň evropskou, kde cítí menší odpor. Na ní totiž vzhledem k demokratickému deficitu celého projektu nelze jakýkoli účinný odpor téměř vůbec zorganizovat. Laughland věci pojmenovává tvrdě a nekompromisně: "všichni západní lídři jsou dnes v zajetí staré brežněvovské doktríny omezené suverenity". (s.

Druhá kapitola nazvaná "Fašisté a federalisté" je uvozena citátem Josepha Goebbelse z roku 1940, ve kterém říká: "Jsem přesvědčen, že za padesát let již lidé nebudou uvažovat z hlediska zemí." Na protější straně je přetištěna obdobně dech beroucí fotografie z výstavy organizované francouzskými zbraněmi SS v Paříži v lednu 1944. Nad výstavními panely ční mohutné heslo "La Waffen SS combat pour l´Europe" (Zbraně SS bojují za Evropu). Autor v této kapitole upozorňuje na několik přehlížených nebo špatně interpretovaných skutečností z historie fašismu a nacismu. První z nich je jejich opovrhování koncepcí národního státu a druhou je snaha podřídit peníze politickým potřebám. Velmi důkladně se věnuje rovněž nacistické posedlosti moderní technologií, která údajně "zkracuje vzdálenosti" mezi lidmi, státy a kontinenty. Právě rozmach moderní technologie je přitom použit jako jeden z hlavních argumentů proti liberálnímu řádu postavenému na suverenitě národních států. Velmi zajímavé jsou pasáže věnované ideovým základům personalismu a vichystického režimu. Za zmínku rovněž stojí pasáž věnovaná předválečnému a válečnému působení dvou hlavních otců evropské integrace R. Schumana a J. Monneta.

Pro českého čtenáře budou mimořádně zajímavé informace o vztahu R. Schumana k Československu. Laughland na toto téma píše: "Roku 1938 sehrál Schuman významnou roli v souvislosti s Mnichovskou dohodou. V článku v listu Le Lorrain z 11. září 1938 podpořil ústupky Německu. Tvrdil, že Německo nepodnikne nevyprovokovaný útok na Francii a že proto bude lépe, když mu nebude poskytnuta záminka." (s. 87) O dalších aktivitách "otce zakladatele" a jeho kolegy J. Monneta si mohou udělat obrázek sami čtenáři. Autor své hodnocení shrnuje do věty: "Mezi nacistickým, vichystickým a fašistickým myšlením a dnešní ideologií evropské integrace existují tedy určité spojitosti." (s.

Čtěte také: Příroda v díle Johna Ruskina

Třetí kapitola "Kdo drží střed" je uvozena citátem Immanuela Kanta a fotografiemi kardinála Richelieua a Karla Haushofera. Zatímco druhá kapitola je věnována myšlenkám, kapitola třetí se věnuje moci a jejímu uplatňování v evropských dějinách. Richelieu a Haushofer nejsou na začátku kapitoly vyobrazeni náhodně. Oba totiž symbolizují přesně definovaný postoj k mocenskému uspořádání Evropy. Richelieu zde zastupuje stoupence rovnováhy moci a Haushofer stoupence evropské imperiální ideje. Autor zde nejprve ukazuje historické kořeny konceptu národního státu a politiky rovnováhy moci a poté podrobně popisuje různé historické fáze německé reakce na spontánně vzniklé evropské uspořádání.

Geopolitický problém Německa je již několik století stejný. Němci jsou v centru kontinentu a každá jejich expanze narážela na odpor sousedních evropských mocností. Všechny ostatní evropské mocnosti měly možnost expandovat do neevropského prostoru: Británie po celém světě, Francie hlavně v Africe, Španělsko a Portugalsko do Latinské Ameriky, Rusko do Asie a Rakousko expandovalo do území obsazených předtím Turky. Německo takovou možnost nemělo, protože v jeho okolí se žádný volný prostor nenacházel a expanze na moři vyžadovala finanční a politickou podporu silného státu. Ten však Německu až do roku 1871 scházel.

Problém Pruska a později Německa zformuloval jako první "velký kurfiřt Fridrich Vilém, který ve své politické závěti radil svým nástupcům, aby nezavdali nepřátelům Pruska záminku k protipruské koalici. Ve stejném duchu varoval své nástupce i Fridrich I. v r. 1705. Cílem pruské politiky musí být ,udržovat válku a neklid co nejdál'." (s. 107) Rostoucí moc Pruska však přinášela rostoucí teritoriální expanzi a problém "mittelage" se tak stále více prohluboval. Čím mocnější Prusko/Německo bylo, tím větší obavy vznikaly u sousedních mocností. Laughland uvádí příklady z 18. a 19. století a svou analýzu dovádí až na konec 20. století. Mimořádnou pozornost přitom věnuje sjednocení Německa dosaženého nejen skvělou Bismarckovou politikou, ale především díky hospodářskému sjednocení založenému na Celním spolku z roku 1834. Historie Celního spolku je dle Laughlanda důležitá pro pochopení německého postupu uvnitř EU. Autor zde vidí paralely téměř na každém kroku. Minimálně v jednom ohledu má přitom pravdu. Celní spolek i EU byly založeny z tzv.

Otázka v názvu kapitoly "Kdo drží střed" tedy směřuje k samé podstatě mocenského uspořádání Evropy. Dle autora se v evropských dějinách minimálně v posledních deseti stoletích střídají období rovnováhy moci zajišťované periferními mocnostmi s obdobími snah o hegemonii imperiálního středu. Jedním z těchto pokusů byl i Hitlerův plán vybudování "Třetí říše". Laughland věnuje značnou pozornost argumentaci K. Haushofera. Tento významný geopolitik silně ovlivňoval intelektuální život hitlerovského Německa. Jeho otevřeně deklarovaným cílem bylo vytvořit "společnou evropskou ideu a smysl" (s. 129) Tohoto cíle mělo být dosaženo omezením národní suverenity a jejím podřízením "společnému dobru Evropy". (s. 129) Zatím posledním pokusem o zorganizování Evropy z německého středu je projekt "tvrdého jádra", který vznikl v roce 1994 v táboře CDU/CSU pod vedením K. Lammerse a W. Schäubleho. Za celoněmecký projekt jej můžeme označit z toho důvodu, že G. Schröder a J. Fischer se k této představě bezvýhradně přidali. Laughland o této koncepci, která se nyní víceméně realizuje, píše: "Pevné jádro je tedy nástrojem, který Německu umožní, aby se vymanilo ze současných omezení evropského práva a institucí (a z vet uvalovaných jinými státy) a aby namísto toho utvářelo evropské instituce k obrazu svému." (s.

Čtvrtá kapitola "Evropská ideologie" je uvozena citátem Edmunda Burka "My jsme se naučili hovořit pouze primitivním jazykem práva a ne zmateným žargonem jejich babylonských kazatelen" a obrazem Lorenzottiho alegorie Dobré vlády. V jistém smyslu se zde jedná o jádro Laughlandovy argumentace. V této kapitole totiž podrobuje kritickému zkoumání všechna obvyklá evropská klišé, která v poslední době slýcháme téměř každý den. Nemá smysl citovat všechna tato klišé a popisovat způsob, kterým Laughland vyvrací často používanou argumentaci. Snad postačí říci, že autor shromáždil desítky citátů klíčových politických postav z celé Evropy a ze všech politických táborů. Mnohé vypovídají o těch, kteří je pronesli, více, než by si autoři možná sami přáli. Jako například citát z francouzské učebnice o Evropské unii, podle něhož "liberalismus byl a zůstává hlavním zdrojem slabosti Společenství." (s. 166)

Čtěte také: Jak recyklovat filtr John Deere 6105M

Zdaleka největší význam však má Laughlandova filipika proti útoku na koncept suverenity. Evropská ideologie je založena na implicitním odmítnutí koncepce národního státu a jeho suverenity. Evropa založená na paralelní existenci národních států je dle eurofederalistů nutně nestabilní a směřuje k válce. Názor, že příčinou evropských válek a zvláště dvou světových válek bylo uplatnění suverenity národních států, má dvě důležité konsekvence. První spočívá v tom, že úplně zbavuje Německo jakékoli zodpovědnosti za tyto války, protože přece byly nevyhnutelné. Druhá tkví v tom, že poskytuje zdůvodnění pro integrační projekt, který je opět především v zájmu Německa. Úplným dovršením německé evropské ideologie je potom vyjádření H.

Pátá kapitola má název "Jde o peníze" a je uvozena citátem Aristotela "proto všechno musí mít svou cenu: vždyť tak bude vždy možná výměna, a když tato, bude možné i společenství". Na protější straně nalezneme fotografii tzv. asignátu, který byl papírovou měnou revoluční Francie. V této kapitole autor rozebírá nejdůležitější současný projekt evropské integrace, kterým je zavedení společné měny. Autor na toto téma říká: "Neexistuje žádný evropský Garibaldi či Bismarck, který by otevřeně vyhlašoval úmysl vytvoření nového státu. Existuje pouze technokratický plán, podle něhož má být potají, zadními vrátky zavedena politická unie vytvořením Evropské centrální banky a náhradou národních měn novou, ústředně řízenou evropskou měnou. Jinak řečeno Evropa stojí před návrhem, aby vytvořila aparát státní (nebo nadstátní) moci, aniž by tato moc byla vykonávána strukturami, jejichž autorita by byla založena na politicky legitimní ústavě." (s.

Poté se Laughland obsáhle věnuje historii západního finančního systému. Tato kapitola je velmi přínosná především v tom, že boří mýty o papírových penězích, nezávislých centrálních bankách a dalších současných "posvátných" institucích. Autor obhajuje zlatý standard, který fungoval v klasické podobě až do roku 1914. Tento systém dle Laughlanda přinášel dlouhodobou cenovou stabilitu a podporoval rozvoj svobodného obchodu v celosvětovém měřítku. S tím ostře kontrastuje cenová nestabilita, která nastala po 1. světové válce a trvá dodnes. Nepřekvapuje proto, že se autor staví k projektu jednotné evropské měny kriticky.

Šestá kapitola nazvaná "Nový světový řád" je uvozena citátem Strobe Talbotta, náměstka ministra zahraničí USA za prezidenta Clintona, "Vsadil bych se, že v příštích sto letech dnešní národy zastarají. Všechny státu budou uznávat jedinou globální autoritu". Na protější straně je otištěna výmluvná fotografie Jevgenije Primakova a Javiera Solany ze summitu NATO, který se konal v roce 1996 v Berlíně. V této kapitole autor analyzuje charakter nového světového řádu, který se vytvořil v průběhu 90. let 20. století. Tvrdí, dle mého soudu správně, že evropská integrace je součástí ještě rozsáhlejší koncepce tzv. "Ideologicky čerpá globalismus často ze stejných idejí jako evropská integrace. Zvláště patrná je jeho nedůvěra k politice a víra v řízení shora." (s. 257) Nový světový řád, který se nyní tvoří, je charakterizován radikálním rozchodem s dosavadním systémem založeným na státní suverenitě.

Důkazem rozkladu tohoto systému je dle Laughlanda především válka proti Jugoslávii z jara 1999, ale také postupný růst moci mezinárodních organizací, jako je například OBSE. Podstatou nového světového řádu je opuštění principu státní suverenity a jeho nahrazení aktivistickým prosazováním lidských práv vojenskými prostředky, které je přítomno v projevu téměř všech klíčových politických postav Západu. "Transformovali tak NATO z obranné aliance, jejíž moc byla zaměřena proti vnějšímu útočníkovi, v pravý opak - v útočníka. Jejich čin byl flagrantním porušením zakládající listiny NATO, v níž je stanoveno, že vojenské akce lze podnikat pouze v případě útoku ... Laughland je zanícený odpůrce evropského sjednocení v "bruselském" stylu. Předkládá obsáhlé, ale přístupnou formou pojaté politologické školení, v němž se snaží jednoduše a mírně populisticky ozřejmit své názory. Opírá se o účelově vybrané historické příklady. Na nich demonstruje, že idea sjednocené Evropy má svůj prapůvod v myšlenkách Marxe, Lenina či Hitlera a je ve své podstatě antidemokratická, totalitářská a bezohledně rovnostářsky unifikující. Hrozí nesvobodou, hospodářským úpadkem a nekontrolovatelnou centralizací moci. Britský politolog rovněž ostře kritizuje NATO, jehož zásah v jugoslávském konfliktu prezentuje jako marnou snahu ospravedlnit svoji existenci. Přirozenou budoucnost lidstva spatřuje Laughland v rozumném soužití a zdravém konkurenčním boji silných, svéprávných národních států.

Práce Johna Laughlanda z roku 1997 odpovídá směru uvažování, který vůči projektům Evropské unie zastává euroskeptické křídlo britských konzervativců. Filozoficky autor vychází z britské tradice politické filozofie (Hobbes, Locke, Burke) a konstitucionalismu, které kladou velký důraz na pojem suverenity. V sedmi kapitolách se věnuje historickým kořenům evropské myšlenky, roli Německa v evropské politice od středověku po současnost a dnešní evropské ideologii.

tags: #john #laughland #znečištěný #pramen

Oblíbené příspěvky:

• Průvodce výběrem košů Blanco
• Řešení škubání motoru
• Tipy na rozlučku se svobodou
• Příklady nekompromisní ekologické architektury
• Ekologické vinice v ČR