Výskyt draslíku a fosforu v přírodě

Význam minerálních látek spočívá v jejich účasti na téměř všech fyziologických procesech probíhajících v organismu želvy. Jsou důležité při syntéze mnoha klíčových sloučenin, velice významně zvyšují aktivitu mnoha enzymů a jsou také součástí celé řady důležitých látek v těle.

V živém organismu se nachází mnoho minerálních látek, zhruba 15 je však považováno za nepostradatelné pro život. Jedná se o sodík, draslík, vápník, fosfor, chlór, síru, hořčík, železo, zinek, měď, mangan, kobalt, jód, molybden a selen.

Ve tkáních se nachází ještě zhruba dalších 30 prvků, jejich význam není doposud jednoznačně určený a také nelze spolehlivě říct, zda jsou pro život želvy nezbytné. V posledních letech se čím dál tím častěji uvádí křemík, vanad, nikl, chróm, lithium a fluór. Většinou plní specifické funkce spojené s regulačními procesy.

V současné době jsou k dispozici poměrně přesné údaje týkající se jejich zapojení do metabolismu u lidí. Pravdou ovšem je, že většina základních biochemických reakcí je u všech živočichů skoro stejná a tak lze předpokládat, že budou i podobným způsobem regulované.

Každý prvek plní v těle želvy speciální funkci, přitom v převážné většině případů nemůže být ve svém účinku zastoupený jiným prvkem. Až na vyjímky vystupují v organismu ve formě iontů, což už samo o sobě předurčuje tyto prvky k poměrně vysoké biologické aktivitě. Ne vždy však musí být biologická aktivita spojená s iontovou formou prvků.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Atomy prvků jsou velice malé částice, jsou tedy hodně pohyblivé, a proto se mohou téměř okamžitě dostat na jakékoliv místo v buňce a zapojit se do biochemických procesů.

Minerální látky lze třídit podle různých kritérií, nejčastěji uváděným kritériem bývá množství. Majoritní minerální prvky (někdy se označují také jako makroelementy) se v krmivech vyskytují ve stovkách až tisících miligramů vztaženo na 1 kg krmiva. Minoritní minerální prvky jsou obsaženy v krmivech v menším množství, a to v desítkách až stovkách miligramů vztaženo na 1 kg krmiva. Do této skupiny se řadí především železo a zinek. Stopové prvky (někdy označované jako mikroelementy) jsou zastoupeny v jednotkách až desítkách miligramů vztaženo na 1 kg krmiva a do této skupiny patří kobalt, chróm, měď, fluór, jód, mangan, molybden, nikl a selen.

Obsah minerálních látek je v přirozených krmivech značně variabilní a zejména u rostlinných krmiv je silně závislý na stupni zralosti nebo na vegetačním období. Obsah prvků v rostlinných krmivech je také silně ovlivněný obsahem toho kterého prvku v půdě, způsobem a dobou hnojení, nebo klimatickými podmínkami. U živočišných krmiv se při analýzách nachází rozdíly v mase hospodářských zvířat podle způsobu krmení (při použití průmyslových krmiv bývá maso na prvky většinou bohatší).

Obsahy jednotlivých prvků a denní potřeba jsou vždy vztaženy na 1 kg živé váhy želvy. V tabulkách obsahů prvků ve vybraných krmivech uvedených v tomto článku jsou záměrně uváděny rozptyly v hodnotách, aby si čtenář udělal představu o tom, jak obsahy v přirozených krmivech kolísají.

U prvků silně závisí na formě, v jaké je ten který prvek do těla přijímaný. Prvky přijímané z přirozených krmiv mají obvykle metabolickou využitelnost mezi 40 až 60 %. To znamená, že pokud například zelí obsahuje 180 mg hořčíku v 1 kg, pak by želva při sežrání například 200 g zelí měla získat 36 mg hořčíku. V případě použití chemických sloučenin je situace o mnoho složitější.

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Chemická značka sodíku je Na. Obsah sodíku v těle želvy je zhruba 0,88 až 1,25 g v 1 kg ž.v. Denní potřeba se odhaduje na 6,0 až 8,0 mg metabolicky využitelného Na/kg ž.v. Maximální denní příjem by neměl přesáhnout zhruba 25 mg Na/kg ž.v., při této dávce je však želva již silně závislá na volném přístupu k vodě. Čím vyšší je příjem sodíku (a také draslíku), tím více želva vyhledává vodu k napití. Nadměrný příjem sodíku zvyšuje nároky na činnost ledvin. Aby mohly ledviny nadbytečný sodík vyloučit, musí současně vylučovat i větší množství vody. To je důvod, proč musí mít želva při nadbytečném příjmu sodíku přístup k vodě.

Pokud je v přijímané potravě nepoměr s draslíkem, nároky na činnost ledvin se zvyšují. Poměr mezi draslíkem a sodíkem v přijímané potravě by neměl klesnout pod zhruba 3 až 4 : 1 (K : Na) - draslíku by mělo být nejméně 3 až 4 x více, než sodíku. Omezovat želvu v příjmu sodíku však není rozumné řešení, protože při nízkém příjmu sodíku může dojít k umělému vyvolání nadbytku draslíku. To tělo želvy nepřipustí, spustí obranné reakce a nadbytečný draslík začne vylučovat z těla ven (snaží se totiž udržet fyziologický poměr mezi sodíkem a draslíkem). Nízká koncentrace draslíku může vyvolat život ohrožující stav.

Sodík nedokáže tělo skladovat v nějaké zásobní formě, v těle se vyskytuje pouze sodík zapojený do metabolismu. Hlavní funkcí sodíku v těle želvy je udržování rovnováhy mezi kyselinami a zásadami, odborně řečeno udržování acidobazické rovnováhy (acid = kyselina, base = zásada). Aby to mohl sodík provádět, musí mu s tím pomáhat chlór. Oba tyto prvky jsou v biologických systémech aktivní ve formě iontů, sodík tedy jako kationt (Na+), chlór jako aniont (Cl-). Je potřeba zdůraznit, že systém udržování acidobazické rovnováhy může fungovat jedině v součinnosti s dalším prvkem, a tím je draslík.

Sodík se v těle nachází především v mimobuněčném prostoru (odborně řečeno v extracelulárním prostoru). Sodík je v přirozených krmivech spíše minoritním prvkem a ve srovnání s draslíkem je ho v krmivu obsaženo mnohem méně (3 až 40 x méně, podle druhu krmiva). Pouze u vajíček je poměr přibližně vyrovnaný, přičemž v bílku je sodíku více než draslíku, ve žloutku je tomu naopak.

Sodík se vstřebává v trávicím traktu velice rychle, jakýkoliv nadbytek v jeho příjmu dokáže želva také rychle eliminovat. Pokud její ledviny fungují správně a má volný přístup k vodě, vyloučí nadbytečný sodík močí z těla ven. Při krmení přirozenými krmivy není potřeba se obávat důsledků předávkování sodíkem. Naopak, u býložravých želv krmených pouze rostlinnými krmivy (například v létě ve venkovním výběhu bez jakéhokoliv příkrmu doplňkovými krmivy) může dojít k nedostatečnému příjmu sodíku, který je spíše vyvolaný nadbytkem přijímaného draslíku.

Čtěte také: Inspirace pro svatbu v přírodě

Kovový draslík vyizoloval v roce 1807 Humphry Davy elektrolýzou z roztaveného hydroxidu draselného, což bylo v té době považováno za velký úspěch. Chemická značka draslíku je K. Obsah draslíku v těle želvy je zhruba 1,7 až 2,2 g v 1 kg ž.v. Denní potřeba se odhaduje na 25 až 32 mg metabolicky využitelného K/kg ž.v. Maximální denní příjem není uváděný. Nebezpečí předávkování z přirozených krmiv nehrozí, zejména proto, že ledviny dokážou draslík velice dobře vylučovat z těla ven. Draslík nedokáže tělo skladovat v nějaké zásobní formě, musí být proto průběžně doplňován v přijímané potravě.

Hlavní funkcí draslíku je udržovat acidobazickou rovnováhu (spolu se sodíkem a chlórem). Draslík je důležitým aktivátorem enzymů rozkládajících krevní cukr glukózu a také některých enzymů, které jsou odpovědné za získávání energie z přijatých živin. Obsah draslíku je v přirozených krmivech vysoký a tímto prvkem není potřeba krmnou dávku obohacovat. Jedná se o prvek, jehož příjem běžnými krmivy je více než dostačující. Někdy se při výrobě doplňkových krmiv přidává chlorid draselný.

Chemická značka chlóru je Cl. Obsah chlóru v těle želvy je zhruba 0,9 až 1 g v 1 kg ž.v. Denní potřeba se odhaduje pro dospělé želvy na 0,8 až 1 mg metabolicky využitelného Cl/kg ž.v. ve formě chloridu (Cl-). Pro mláďata v růstu a adulty je doporučený denní příjem zhruba trojnásobný. Pro želvy v období snůšky je doporučený denní příjem zhruba 3 mg Cl-/kg ž.v. Organické sloučeniny s navázaným chlórem (tzv. chlorované sloučeniny) jsou nežádoucí a mnohé z nich jsou i zdraví nebezpečné. V těchto sloučeninách se totiž chlór nachází v jiné formě, než jako chlorid.

Tělo želvy nedokáže chloridy skladovat v nějaké zásobní formě, pouze v těle cirkuluje určité množství chloridů udržujících acidobazickou rovnováhu. Chloridy se velice dobře vstřebávají z přijaté potravy do krve, stejně tak se nadbytečně přijaté množství dobře vylučuje močí z těla ven. Tělo želvy dokáže s chloridy velice dobře hospodařit a potřebnou fyziologickou rovnováhu v krvi udržuje precizně regulovaným procesem zpětné resorpce v ledvinách. Proto není jeho potřebný denní příjem nijak vysoký.

Hlavní funkcí chloridů je udržovat acidobazickou rovnováhu (spolu se sodíkem a draslíkem). Další jejich významnou funkcí je tvorba žaludeční kyseliny. Ta se tvoří ve stěně žaludku ve speciálních buňkách, které vychytávají chloridy obsažené v krvi. Chloridy pak reagují s aktivním vodíkem, které tyto buňky pro potřeby výroby žaludeční kyseliny produkují. Dobrým zdrojem chloridů jsou živočišná krmiva, obsah vhodné formy chlóru v rostlinných krmivech je nižší. Pokud jsou pro výrobu doplňkových krmiv použité chloridy prvků, stává se takové krmivo jejich dobrým zdrojem. Nejčastějším zdrojem chloridů v průmyslových krmivech je krmná sůl.

Chemická značka hořčíku je Mg. Obsah hořčíku v těle želvy je zhruba 0,35 až 0,5 g v 1 kg ž.v. Nejvíce je ho obsaženo v kostech a v krunýři (asi 60% z celkového množství), zhruba 39% ho obsahují měkké tkáně (vnitřní orgány a svaly) a pouze zhruba 1 % je obsaženo v mimobuněčných tělních tekutinách (extracelulární tekutina, krev a lymfa). Denní potřeba se odhaduje na 3,8 až 4,0 mg metabolicky využitelného Mg/kg ž.v. U želv ve snáškovém období by měla být doporučená denní dávka zvýšená o zhruba 0,3 mg Mg/kg ž.v. na každé očekávané snesené vejce. Tzn. Hořčík je metabolicky velice aktivní prvek. Je potřeba pro všechny procesy v těle, při nichž dochází k tvorbě nebo ukládání energie z přijatých živin, ale také pro všechny procesy, kde se uložená energie aktivuje pro potřeby metabolismu želvy. V reprodukčním procesu se podílí na stabilizaci desoxyribonukleové kyseliny (nositelka genetické informace buňky).

A jaké hlavní prvky potřebují rostliny ke svému růstu, kvetení a plození? Dusík (N), fosfor (P), draslík (K), hořčík (Mg), vápník (Ca), železo (Fe), síru (S), uhlík (C), chlór (Cl - spíše v negativním slova smyslu, jeho nedostatek rostliny snesou, nadbytek však ne), kyslík (O2, ve volné přírodě se vyskytuje v dvou a tříatomární podobě - O3 = ozón), vodík (H2, opět dvouatomární podoba). Samozřejmě je důležitých prvků, ale i chemických sloučenin více (mnohé prvky rostliny přijímají částečně, především či pouze v podobě konkrétních sloučenin, např. dusičnany, voda - H2O, oxid uhličitý - CO2 apod.).

Ze 118 dosud známých prvků, které se vyskytují v přírodě, se jich v lidském těle nachází většina, i když jen ve stopovém množství. Obsah vody v těle kolísá v závislosti na věku a také závisí na pohlaví jedince. Novorozenci obsahují zhruba 78 procent vody, zatímco rok staré dítě už jenom 65 procent. Všechny tkáně a každá buňka v těle obsahují bílkoviny (proteiny). Tvoří část svalů, kostí, vlasů, nehtů a kůže a představují přibližně 18 % celkové tělesné hmotnosti. Různé bílkoviny se dále podílejí na činnosti enzymů, hormonů, neurotransmiterů (přenášejí nervový signál) a bílkoviny jako např.

Tuk je zásobárnou energie pro organismus. Spolupůsobí při tvorbě buněčných membrán a jsou důležité při vzniku tak důležitých látek jako např. některých pohlavních hormonů (např. testosteronu). Tuky chrání vnitřní orgány a v neposlední řadě slouží také jako tepelná izolace těla před případným přílišným chladem. Z celkové hmotnosti těla tvoří asi 7 % nejrůznější minerály. Minerály jsou důležité pro tvorbu kostí a zubů, působí jako elektrolyt, pomáhají přenášet kyslík nebo spolupůsobí s enzymy. Lidské tělo obsahuje asi 25 nezbytných minerálů - chemických prvků, které se většinou nacházejí v anorganické (neživé) hmotě, ale v malém množství jsou přítomny i v živých organismech.

Například obsah tukové tkáně u žen je obvykle vyšší než u mužů a naopak více bílkovin v těle (v podobě svalů) mají muži. Také s věkem se složení těla liší. Malé děti mají větší obsah vody v těle než lidé ve vyšším věku. Chemické prvky, ze kterých se lidské tělo skládá, můžeme podle jejich obsahu v těle rozdělit na skupinu prvků makrobiogenních, oligobiogenních a stopových (mikrobiogenní prvky). Kromě prvků obsažených v těchto skupinách mohou být v lidském těle obsažena malá množství jedovatých, dokonce i radioaktivních prvků.

Skupinu makrobiogenních prvků tvoří elementy, jejichž obsah v lidském organismu je větší než 1 % z celkové váhy těla. Řadí se mezi ně uhlík (C), kyslík (O), vodík (H), dusík (N), fosfor (P), síra (S). Oligobiogenní prvky jsou obsaženy v lidském organismu v rozmezí mezi 0,05 % až 1 %. Patří sem zejména draslík (K), síra (S), sodík (Na), chlor (Cl), hořčík (Mg). V koncentraci nižší než 0,05 % z celkové váhy organismu se vyskytují v lidském organismu prvky mikrobiogenní (stopové prvky). Jsou to například jod (J), mangan (Mn), fluor (F) a další. Tyto prvky se účastní nejrůznějších dějů v organismu. Známá je funkce jodu v hormonech štítné žlázy nebo např.

Biogenní prvky jsou nezbytné pro život a přijímání jejich správného množství je základem bezchybné funkce lidského organismu. Nedostatečný, ale i nadbytečný příjem některých prvků může být nebezpečný. Týká se to zejména prvků oligobiogenních a stopových. Jako příklad může sloužit nadbytečný příjem soli (chlorid sodný - NaCl).

Fosfor v půdě

Obsah fosforu (P) v zemědělsky využívaných půdách se pohybuje v rozmezí od 0,07 do 0,29% P2O5. Fosfor je chemicky velmi málo reaktivní a půdou téměř nemigruje. Iontů v půdním prostředí. Rozlišujeme tzv. faktor intenzity (I), jako faktor kapacity (Q) a tzv. kinetickým faktorem (R).

Primárním minerálem fosforu je apatit, Ca10(PO4)6. fluorapatit. Až 80% z veškeré zásoby P v půdě, je za potenciální zdroj využitelného P pro rostliny. A proto fosfor z nich je pro rostliny málo přístupný.

Fosfor v půdě je obsažen v půdním roztoku a musí být kontinuálně doplňován. Jeho obsah se pohybuje v rozmezí od 0,02 do 0,2 mg P na litr. Z roztoku fosfáty difundují ke kořenům.

Fosfor se v půdě vyskytuje v mnoha reakcích. Děje se tak převážně chemickými reakcemi, tj. reakci -pH. Reakcemi s Ca a těžkými kovy.

V půdách kyselých dochází k vazbám s Fe a hliníku, v půdách zásaditých fytát vápníku. Komplexu až na Ca3(PO4)2. Zásahy omezovat. Dochází přes CO2 k vratným reakcím.

Rozdíly (od 10 do 80%). Fosfáty mineralizovány a imobilizovány. Anorganického P do labilních forem.

Významný je i organický P v půdě. A to až 80% z veškeré zásoby P v půdě. Ale velmi významný a je podstatou tzv. humusových látek v půdním prostředí vzrůstá.

Přeměn energie v procesu látkového metabolismu v půdě. Humifikaci. Kořeny rostlin a nadzemními částmi jak Panorg. Porg. Na ha. Eutrofizaci vod a jezer.

Jeho nedostatek neomezoval výživu rostlin. Ustavuje se rovnovážný stav. Fáze labilním P a systém se upraví na nižší hladinu.

V půdě se nachází humus a minerální sorbenty fosfátových iontů. V půdním roztoku (humusový efekt). Podmínky.

Je primární minerál apatit. Hnojiv v těchto půdách. Fosforylované pyrimidinové sloučeniny. Potenciální využitelnou zásobu P v půdě.

Z roztoku fosfáty difundují ke kořenům (3). Vazeb. Být kontinuálně doplňován. Tzv. hloubce profilu půdy, úrovni fosforečného hnojení a podobně.

tags: #kde #se #v #přírodě #vyskytuje #draslík

Oblíbené příspěvky:

• Efektivní třídění odpadu
• Jak třídit polystyren
• Pobřežní rákosiny
• Wellness hotely
• Oslava Brna a přírody