Knihy o přírodě a umění: Recenze a zamyšlení

Složitý vztah estetického vnímání a přírodních úkazů vyplývá ze samotné podstaty toho, jak chápeme krásu a co zahrnujeme pod unikavý pojem „umění”. Je uměním pouze „druhá příroda” - mimeticky ztvárněný výsek světa, který prošel tvůrčími nástroji nadaného génia? Nelze naopak vnímat celý svět - ať již výtvor metafyzického stvořitele, nebo důsledek slepých procesů - jako svého druhu estetické dílo? Koneckonců mnozí při procházce umírněnou divočinou pociťují příbuzná citová hnutí jako dejme tomu při poslechu některých hudebních děl či vizuálním kontaktu s galerijně uznaným mistrovstvím.

Estetika přírody v historickém kontextu

V Estetice přírody, knize estetika a historika přírodních věd Karla Stibrala, se dočteme, že až do 18. století byly hory až na výjimky mimo veškerý duchovní zájem a naživo budily povětšinou odpor a pocit šerednosti. Žádná přirozená kultura ovšem neexistuje a nic není samozřejmé - středověké cestovatele alpské profily nechávaly chladnými, případně v nich vzbouzely pocity spíše záporné. Někteří vzdělanci hory nazývali tumores terrarum - nádory země.

Stibral ve své knize uvádí, že řecké slovo „fýsis”, stejně jako jeho latinský překlad „natura”, nese význam „toho, co patří k rození”. Což zahrnuje široké pole příkladů jdoucích od přírody, jak ji na první dobrou chápeme, až k abstraktnější lidské povaze - v podstatě tedy vše, co vzniklo bez lidského zásahu. Ani starověcí Řekové však podle něj nejevili o krásu přírodního světa obzvláštní zájem. Snad až na některé výjimky, jako byla kupříkladu objektifikace lidského těla. Relativní inspiraci pro umělecké ztvárnění probouzeli snad ještě koně, psi, zpěvní ptáci, vybrané šelmy nebo delfíni.

Římané, jejich nástupci nesoucí pomyslnou pochodeň vstříc naší současné evropské kultuře, si cenili zejména pastorální krajiny - Vergiliovy Zpěvy pastýřské opěvují idylické prostředí Arkádie, sídla boha Pana, bájné krajiny, která měla později značný vliv na obrazotvornost Guercina i Nicolase Poussina. Jak ostatně dokládá také další slavná poezie téhož autora - Zpěvy rolnické. Zájem starých Římanů se však intenzivně vyžíval zejména ve farmářských aktivitách a směřoval tak spíš k pragmatice zemědělství než k estetice autonomní biomorfie. Římané zkrátka oceňovali spíš výhled z domu na domestikovanou přírodní útulnost - divokou, necivilizovanou krásu však už mnohem méně.

Pomalu se vyvíjející zájem o estetiku krajiny však zažil velký úpadek po pádu Západořímské říše. Lidé vnímali krajinu spíš jako síť bodů a jejich propojení v podobě cest - její celek, např. v podobě mapovacího nákresu, jejich fantazii příliš neobýval. Středověkému člověku zřejmě od přírody chyběl patřičný odstup. Les byl většinou vnímán jako nebezpečné místo, kde přebývá ďábel, či přinejmenším lupiči. Přesto existovali výjimeční jedinci - jako sv. Bernard z Clairvaux (1090/91-1153), jenž tvrdil, že: „Les ti dá více než knihy.“

Čtěte také: Zdarma e-knihy o přírodě

Dle slov Jacoba Burckhardta jako první plně ocenila krásu přírody renesanční Itálie. Krajina se z podřízené funkce dekorativního pozadí přesunula do pozice hlavních námětů. Postupně se vynořila a dále nabývala na síle estetická funkce komplikovaných zahradních úprav. A pokud bychom se drželi pohledu učebnicově zohledňujícího historické slohy jako určité komplexní epochy specifického myšlení a vnímání, pak čistý entuziasmus pro umělecké ztvárnění přírodních krás zřejmě dosáhl vrcholu v průběhu klasicismu a romantismu. V té době také vzniklo bohatství tematicky zaměřených uměleckých děl i četných filozoficko-estetických traktátů. Obdiv k přírodě se ostatně již neodbýval výhradně prostřednictvím umění. Putování a pozorování přestalo být záležitostí ojedinělých vzdělanců a coby fenomén turistiky se stávalo novou normou zvídavých aktivit střední třídy.

Estetika přírody Karla Stibrala

Stibralova Estetika přírody spojuje systematičnost historického mapování provázaných vlivů s množstvím fascinujících faktických detailů. Náročnost knihy v tvůrčím slova smyslu se zakládá na rozpínavé tematické mezioborovosti. Autor jednotlivé části pojmenovává dle odpovídajících historických úseků - od starověkého Řecka a antiky až po 21. století. Páteří je výše nastíněná historie estetického vnímání přírodních krás. Ta má přitom dvě komplementární hlediska.

• Jednak to, jak se vyvíjelo zobrazování přírody v umění - například proměny dekorativních krajinných motivů na pozadí obrazů v autonomní téma.
• A dále vztah cestovatelů či prostě zanícených pozorovatelů k estetické stránce přírodních objektů - hor, lesů, vod, skal, ale i živočichů a rostlinstva.

Další podstatnou část tvoří esteticko-filozofická reflexe, přičemž jednotlivé kapitoly se věnují britské a německé estetice 18. století. Prominentní pozornosti se tu těší anglický viktoriánský umělecký kritik a estetik John Ruskin, který v rámci své monumentální série Moderní malíři (Modern painters) věnoval celý čtvrtý díl Alpám, a francouzský preromantický filozof Jean-Jacques Rousseau, který pro vše „nepřirozené“ neměl než slova radikální kritiky. Oproti tomu vše, co bylo v jeho pojetí „přirozené“, naopak zaníceně velebil, což se mimo jiné odráží ve známé dobové idealizaci „vznešeného divocha“.

Kromě Rousseauových názorů se probírá hledisko Immanuela Kanta, který formativně uchopil meze estetického soudu, definoval krásno (přičemž z pohledu současníka možná překvapivě nadřadil přírodní krásno uměleckému) a proslulým způsobem formuloval pojem vznešena. V neposlední řadě Stibral probírá také Hegelův idealismus, v němž německý filozof naopak přírodu stavěl coby podřadnou duchu. V tomto ohledu však Estetika přírody více či méně představuje obvyklý rozsah vědomostí úvodního historicko-filozofického kurzu.

Na závěr knihy pak autor umístil „appendix”, v němž rozebírá více méně aktuální teoretické koncepce evolučních adaptací v utváření estetických preferencí krajiny. Za možná složitě znějícím teoretickým vymezením se skrývá komparatistický popis spekulativních vědeckých modelů ve stylu: Původní krajina člověka byla savana, jejíž specifické rysy se zapsaly do lidské fylogeneze, proto má dnes člověk estetické zalíbení v podobném typu krajiny (“savanna theory” Gordona Orianse z roku 1980).

Čtěte také: Více o Ceně Josefa Vavrouška

Estetika přírody se rozprostírá přes vícero oborů. Jako taková klade na čtenáře užšího zaměření proměnlivou úroveň nároků. V každém případě ovšem platí, že obohacující pasáže v ní najde jak specificky orientovaný teoretik, tak entuziasmem sycený outdoorový praktik. Estetické prizma aplikované na svět přírody ani environmentální pohled na svět umění nepředstavují nový obor. Zejména v českém kontextu je však k tomuto tématu dostupné jen omezené množství relevantních publikací.

Kniha o živých formách přírody

Předkládaná kniha nabízí nový pohled do světa živých forem přírody, které se neustále pohybují a proměňují. Předkládaná kniha nabízí nový pohled do světa živých forem přírody, které se neustále pohybují a proměňují. Tyto proměny mohou být zkoumány vciťujícím se vnímáním, kdy vůle pronikne do vnímaného jevu, napodobuje formy jeho proměn, a pocity tak mohou rezonovat v reakci na tyto proměny, a tvořivým myšlením, které je pak schopné tyto proměny aktivně sledovat a pozvednout až do vědomého vnímání.

Pomůckou pro aktivní rozvíjení tohoto vciťujícího se vnímání a tvořivého myšlení jsou cvičení v kreslení, malování a modelování, uvedená v závěru každé kapitoly, založená na celoživotním výzkumu, umělecké a pedagogické práci Petera Elsnera. Jejich prováděním může člověk získat pochopení vnitřních zákonitostí metamorfózy a poznání idejí a jejich sil tvořivě působících v organickém světě.

Bibliografie Jiřího Uhlíře a Božena Němcová

Jedná se o jedinečné dílo v českém a evropském písemnictví, na kterém PhDr. Jiří Uhlíř intenzivně pracoval 50 let. Pro čtenáře je nejpřitažlivější kapitola „Uctívání Boženy Němcové v letech 1837-2020", která přináší množství objevných novinek a informací o nejslavnější české spisovatelce od jejího sňatku v září 1837 v českoskalickém kostele a v jiřinkovém sále až po rok 2020, kdy si světová kulturní veřejnost připomínala 200 let od jejího narození. Jádro práce pak tvoří výběrový soupis poezie, prózy, životopisných dramat a dramatizací, diskografie a filmografie, který přináší velké množství zajímavých a dosud neznámých událostí a faktů o ohlasu Boženy Němcové v české i zahraniční kultuře. Tato výběrová bibliografie je doplněná úvodní studií, rejstříky, třemi cizojazyčnými souhrny, epilogem autora a má celkem 440 stran.

Studenti lesnických škol v Trutnově již od padesátých let pod vedením češtinářky M. Hejnové zpracovali a otiskli svou kolektivní práci „Les a myslivci v díle B. Němcové" ve studentském časopise Facír v r. 1950 a v celostátním lesnickém časopise Československý les v r. 1951. Je pozoruhodné, že její pokračovatel češtinář Jiří Uhlíř ke 100. výročí úmrtí B. Němcové na trutnovské lesnické škole v časopise Mladý lesník, v r. 1962 otiskl svou první průkopnickou studii „Božena Němcová inspirací pro české umění“.

Čtěte také: Seznam ekologických knih

Trutnovská lesnická škola je tedy de facto kolébkou Uhlířových prací o spisovatelce B. Němcové, kterých je přes 70 článků a studií a čtyři monografie. Většina studentů Střední lesnické školy v Trutnově, kde profesor Jiří Uhlíř letech 1961-1998 působil, díky jeho zasvěceným výkladům zná dobře literární dílo Boženy Němcové, a to zejména její vztah k přírodě, lesů, lesnictví, lesníkům a myslivcům, jelikož v rámci literatury mu byla věnována velmi velká pozornost.

tags: #knihy #o #prirode #a #umeni #recenze

Oblíbené příspěvky:

• Udržitelnost v Karlovarských pramenech
• Znečištění ovzduší v ČR: Měření AV
• Kovové koše pro třídění
• Ochrana přírody v ČR
• Socialistické ovzduší