Kočka divoká patří v Česku k nejméně známým lesním šelmám. Tohoto málokdy vídaného tvora, přezdívaného lidově „lesní duch“, jsme dlouhá léta považovali za zcela vyhubeného. To se změnilo ve chvíli, kdy se k velkému překvapení biologů objevila kočka divoká před objektivem fotopasti. Před několika lety totiž vědci znovuobjevili zvíře, které bylo dlouho považováno za vyhubené.
Kočku divokou od zdivočelé či toulavé kočky domácí rozezná jen cvičené oko zoologa. Kočka divoká je robustnější, má větší hlavu, menší uši a je lépe přizpůsobena pohybu v lesích a křovinách. Kočky domácí jsou s kočkami divokými příbuzné jen vzdáleně. Jde o „sestřenice“, které se geneticky liší. Kočka domácí je domestikovanou formou křovinných koček z Blízkého východu.
Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) kočce divoké obecně ve světě vyhynutí nehrozí. Zatímco v 17. století byla v Čechách i na Moravě kočka divoká běžnou, od roku 1952 až do nedávna byla považována za zcela vyhubenou.
Domovem koček divokých jsou lesy. Své oblíbené hlodavce najdou kočky divoké i na loukách, mezích nebo v polích. Donedávna byla za nejbližší známé území s výskytem divokých koček pro Čechy považována rakouská strana Národního parku Podyjí na jihu Moravy. Dnes už víme o dalších kočkách divokých i na Šumavě, v Doupovských horách či v Českém Švýcarsku. V lesích vyhledávají úkryty ve skalách, dutých a padlých stromech nebo opuštěných norách, kde vychovávají mláďata. Nemají rády hluboký sníh a závěje. Díky tomu, že až 90 % potravy koček divokých tvoří hlodavci, pomáhají tyto šelmy regulovat jejich počet. Žijí spíše samotářským životem.
Pravděpodobně největším ohrožení pro tuto divokou šelmu představuje křížení s její domácí příbuznou a ztráta jejího přirozeného prostředí. Oba druhy se mohou vzájemně křížit, což představuje pro kočky divoké vážné ohrožení. V dnešní pozměněné evropské krajině představují pro kočku divokou také ohrožení frekventované silnice, střet s autem je jednou z nejčastějších příčin úmrtí.
Čtěte také: Kočky v přírodním prostředí
Kočka divoká obývá především zalesněné oblasti s členitějším reliéfem (skalní úkryty) anebo s dostatkem doupných stromů s prostornými dutinami, kterých využívá k úkrytu. Z abiotických faktorů ovlivňujících výskyt kočky divoké je třeba zmínit zejména výšku sněhové pokrývky (větší množství sněhu jí ztěžuje pohyb v terénu; jako optimum se jeví sněhová pokrývka do výšky 10-20 cm). Z biotických činitelů je třeba na prvním místě uvést rysa ostrovida, který je všeobecně pokládán za jednoho z hlavních (ne-li jediného) predátorů kočky divoké (přestože oba druhy dělí i určitá stanovištní bariéra).
Podpora šetrného lesnického hospodaření v oblastech výskytu kočky divoké. V posledních letech se do tuzemských lesů vracejí také rysi či šakali a objevila se také jedna z nejvzácnějších šelem u nás, kočka divoká. Ochráncům přírody se ji podařilo nově natočit v Lužických horách. Vědci zároveň potvrdili, že se tam kočky úspěšně rozmnožují.
Potěšující zprávou je, že v Beskydech se velmi vzácně vyskytuje také kočka divoká. Dlouhou dobu byla její přítomnost nejasná, unikala pozornosti a nahlášená pozorování nebylo možné ověřit.
Čtěte také: Zdravotní benefity kastrace
Čtěte také: Zázraky přírody kočka
tags: #kocka #divoka #ohrozeni #priciny