Kolize lesního zákona a zákona o ochraně přírody: Přehled aktuálních sporů

V České republice dochází k častým kolizím mezi různými právními předpisy, zejména mezi lesním zákonem a zákonem o ochraně přírody a krajiny. Tyto kolize se promítají do soudních sporů, kde soudy řeší spory mezi obcemi, spolky a státními orgány.

Spor o vyhlášení Národního parku Křivoklátsko

V současné době se Městský soud v Praze zabývá žalobou jedné z obcí, dotčených zamýšleným zřízením Národního parku Křivoklátsko (NP Křivoklátsko). Ta, obdobně jako další obce a jiné subjekty, uplatňovala v procesu projednání záměru jeho vyhlášení své námitky. Soud předesílá, že některé z těchto subjektů podaly následně žaloby ke zdejšímu soudu, a to obdobného, nikoli vždy shodného obsahu.

O námitkách žalobkyně rozhodoval v souladu s § 40 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (ZOPK), nejprve žalovaný, a to rozhodnutím ze dne 6. 10. 2023, č. j. MZP/2023/620/1863. Námitkám částečně vyhověl a ze záměru vyřadil některé pozemky, ve zbytku je zamítl.

Ministr zdůraznil, že žalobkyni bylo částečně vyhověno co do územního vymezení záměru vypuštěním několika pozemků v k. ú. B., které jsou ve vlastnictví či spoluvlastnictví obce, a dalších pozemků soukromých vlastníků. Záměr na vyhlášení národního parku byl vyhodnocen jako proporcionální z hlediska kolize s jinými zájmy a právy stojícími mimo ochranu přírody.

Zastoupené lesní ekosystémy, včetně lesních porostů s pozměněnou strukturou, naplňují definici přirozených nebo člověkem málo pozměněných ekosystémů. Svým charakterem jde stále o lesní ekosystém, který je na daném stanovišti přirozeným. Současně tyto ekosystémy v navrhovaném území převažují. Záměr vychází i z cílů deklarovaných ve strategických dokumentech, např. Strategii ochrany biologické rozmanitosti, stejně jako mezinárodních požadavků k zajištění přísnější ochrany přírody.

Čtěte také: Porovnání aktivity a emise

Záměr podle ministra zahrnuje rovněž zdůvodnění přiměřenosti, zohlednění potřeb obyvatel, regionálních a místních poměrů. Je v něm uvedeno, že byl zpracován tak, aby se opatření a cíle realizovaly téměř výlučně na majetku státu; majetek soukromých osob byl do národního parku zařazen pouze v nejnutnějším rozsahu. Vyhlášením národního parku se nic nemění ani na výkonu samosprávy místních obcí a příslušných krajů.

Vyhlášení národního parku je ze své podstaty veřejným zájmem. Jeho cílem je chránit přírodní lesní ekosystém v celé jeho šíři za působení přírodních sil; potřebnost tohoto cíle byla žalovaným odůvodněna. Jedná se mj. o výskyt druhů vázaných na kontinuum přírodního lesa, které dnes nacházejí potřebné životní prostředí na stále menších, výrazně fragmentovaných plochách.

Podle žalovaného hospodářské lesy nejsou schopny účinně reagovat na vyšší teploty a delší období sucha, a především smrkové porosty pěstované na nepůvodních stanovištích podléhají kůrovcové kalamitě; ani Křivoklátsko se tomu nevyhnulo. Navíc platí, že bezzásahovost v porostech Křivoklátska je sice v konečném stavu plánovaným dominantním opatřením, ale v řadě porostů budou probíhat zásahy buď cílené na biodiverzitu, nebo na přípravu k přechodu na bezzásahový režim vytvářením strukturně bohatých porostů.

Žalobkyně se svou žalobou domáhala zrušení napadeného rozhodnutí. Setrvala na svých dřívějších námitkách a zdůraznila, že potřeba národního parku není dostatečně zdůvodněna, nedostatečně jsou vypořádány jí předložené podklady. Žalovaný se opírá pouze o vágní argumentaci. Žalobkyně jej označuje za politický projekt, který nereflektuje vědecké poznání a současné kvality péče a hospodaření v CHKO a v maloplošných chráněných územích.

Konkrétněji pak žalobkyně namítá nesplnění podmínek § 15 odst. 1 ZOPK. Předně dle ní není jasné, jak a proč území tyto předpoklady splňuje (absentuje jakákoliv metodika). Nejedná se totiž o rozsáhlou oblast s typickým reliéfem, oblast nesplňuje ani požadavek převažujícího výskytu přirozených nebo člověkem málo pozměněných ekosystémů; zdejší lesy plní hospodářské funkce po přibližně 400 let. Není dána ani jedinečnost lesních porostů.

Čtěte také: Zdroje a dopady tuhých imisí

Na přípravě záměru i vypořádání námitek se odborně podílela též Agentura ochrany přírody a krajiny (Agentura), jíž dle žalobkyně nelze považovat za nestrannou instituci. Na vyhlášení národního parku je zainteresována, vyvstává proto otázka objektivnosti jejích závěrů. Argumentaci žalobkyně nadto stejně odborně blíže nehodnotí.

Žalobkyně namítá, že i z pohledu samotné ochrany přírody může paradoxně dojít ke zhoršení příznivého životního prostředí. Žalovaný k tomu nenabízí žádnou dopadovou studii a občanům tak zamlčuje důležité informace. Záměr nepovažuje za přínos pro rozvoj obce, naopak za zdroj citelných omezení. Odůvodnění rozhodnutí je v tomto směru pouhou tautologií, je nedostatečné a nepodložené. Vyhlášením národního parku nedojde k praktickému zvýšení standardů ochrany, národní park nadto automaticky neznamená vyšší (lepší, vhodnější) úroveň ochrany - žalobkyně zde poukázala na dopady bezzásahovosti v NP Šumava v důsledku šíření kůrovce.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě především setrval na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že se vypořádal se všemi námitkami žalobkyně, své závěry též řádně odůvodnil.

Záměr splňuje podmínky § 15 odst. 1 ZOPK, vymezuje důvody vyhlášení národního parku, vypořádává se i s podklady, jež dříve vyhlášení národního parku hodnotily kriticky (žalovaný doplnil, že záměr naopak podpořila třeba Česká společnost pro ekologii; ČSPE). Záměr odůvodňuje, proč je vyhlášení národního parku z pohledu cílů ochrany přírody nezbytné, posuzuje i proporcionalitu zásahu.

Žalovaný se stručně vyjádřil i k postavení Agentury a odmítl rizika bezzásahovosti, vč. rizik požárů. Zopakoval, že vyhlášení národního parku nepřináší taková omezení, která by zásadněji omezovala rozvoj obce, nedochází ani k významnějšímu omezení vlastníků pozemků; nakládání s pozemky je omezeno jen částečně.

Čtěte také: Azbest v České republice

V replice z 25. 7. 2024 žalobkyně opětovně poukázala na absenci konkrétních argumentů a setrvala na své žalobní argumentaci. Zdůraznila, že ji stále není zřejmé, jaké dopady na přírodu Křivoklátska bude vyhlášení národního parku mít. Připomněla též článek prof. M. k zachování tzv. uhlíkové pumpy. Národní park není podle žalobkyně nezbytný ani ve veřejném zájmu, ve světle nákladů se naopak jeví jako absurdní.

V duplice z 14. 8. 2024 žalovaný navázal na již výše uvedené, zdůraznil, že hodnocení dopadů ve zprávě RIA dovodilo pozitivní dopad národního parku, přičemž na významné části jeho území zůstane i v budoucnu zachován management lesních ekosystémů, tj. lidské zásahy. Článek prof. M. se nijak nevěnuje problematice lesních ekosystémů ponechaných samovolnému vývoji.

Uvedl, že stav přírody a krajiny dokumentuje Agentura jako specializovaná složka státu (nálezová databáze ochrany přírody, mapování či monitoring biotopů), vede i Informační systém ochrany přírody (ISOP). Žalovaný se vyjádřil i ke Studii ČZU 2017, která podle něj není zaměřena na hodnocení stavu ekosystémů - jde o oborovou studii zadanou Lesy ČR, s. p., zaměřenou spíše na ekonomické zhodnocení využití území. Autor nehodnotí současný stav lesů.

Jednalo se o tripliku z 19. 9. 2024, v níž žalobkyně nadále setrvala na tom, že se na zamýšleném území nenacházejí přirozené či člověkem málo pozměněné ekosystémy. Záměr ostatně ani neupozorňoval, že mapa má několik vrstev, není ani zřejmé, jak ověřit správnost či pravost údajů, rovněž není jasné, zda je biotop totéž, co ekosystém. U některých biotopů, jako např. květnatých bučin a dalších, dokonce není CHKO Křivoklátsko uvedena jako území výskytu. Opětovně zpochybnila i splnění dalších podmínek vyhlášení národního parku, konkrétně jedinečnosti a významu v národním a mezinárodním měřítku.

V doplňujícím podání z 27. 9. 2024 žalobkyně upozornila na výzvu lesnických odborníků a akademiků z r. 2022, kteří vyhlášení NP Křivoklátsko za vhodné nepovažují.

Spor o účelové komunikace v lesním pozemku

V projednávané věci se jednalo o určení charakteru účelové komunikace a odstranění nepovolené překážky přes cestu na lesním pozemku, konkrétně o odstranění kmenů, kamení, hlíny. Správní orgán I. stupně ve výroku rozhodnutí ze dne 3. 1. 2018 uvedl, že „Komunikace nacházející se na předmětném pozemku nemá charakter veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, přičemž provoz na tomto pozemku upravuje zákon č. 289/1995 Sb. o lesích. Dopravní režim je na předmětném pozemku druh pozemku - lesní pozemek, ve vlastnictví p. R. P., omezen ustanovením § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích, dle kterého je v lese zakázáno jezdit a stát s motorovými vozidly. Předmětná soukromá účelová komunikace je tedy určena pouze k chůzi a jízdě nemotorových vozidel, přičemž dle § 20 odst.

Soud uvedl, že z právní úpravy vyplývá, že komunikace bude mít charakter účelové pozemní komunikace ex lege (tj. ze zákona, aniž by bylo třeba o její kategorizaci vydávat správní rozhodnutí), bude-li naplňovat zákonem vymezené pojmové znaky pozemní komunikace, jak jsou vymezené v § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, a zároveň pojmové znaky účelové pozemní komunikace, vymezené v § 7 odst. 1 (event. § 7 odst. První dva znaky účelové komunikace definuje zákon o pozemních komunikacích. Jsou to 1) zřetelná (v terénu patrná) cesta určená k užití vozidly a chodci pro účel dopravy a 2) spojující jednotlivé nemovitosti pro potřeby jejich vlastníků nebo spojující tyto nemovitosti s ostatními pozemními komunikacemi nebo sloužící k obhospodařování zemědělských nebo lesních pozemků.

Správní orgány se v projednávané věci výše uvedenými znaky zabývaly a dospěly k závěru, že u předmětné účelové komunikace není splněna podmínka nutné komunikační potřeby, tudíž předmětná komunikace nemůže být veřejně přístupnou účelovou komunikací ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.

Soud uvedl, že při hodnocení nutné komunikační potřeby by měl silniční správní úřad zkoumat, „zda případná alternativní dopravní cesta zajišťuje plnohodnotné komunikační spojení dotčených nemovitostí, zda je případná alternativní veřejně přístupná účelová komunikace udržovaná, průjezdná i při špatném počasí a v zimním období, vhodná pro nezbytný obslužný provoz rodinného domu většími vozidly (např. Po vlastnících dotčené nemovitosti lze požadovat pouze vynaložení přiměřených nákladů na úpravu alternativní přístupové cesty, „nikoli vynaložení takových finančních prostředků, které jsou ve zcela zjevném nepoměru k tomu, co by alternativním řešením mělo být ve prospěch vlastnického práva vlastníků sporné cesty (resp.

Soud uvedl, že správní orgán je při posuzování možných alternativních cest povinen učinit jednoznačný závěr o tom, zda skutečně existuje alternativní veřejně přístupná účelová komunikace či nikoli, musí zkoumat její kvalitu co do vzdálenosti, sjízdnosti apod. Správní orgán je při hledání vhodných alternativ v souvislosti s posouzením nezbytné komunikační potřeby vždy povinen vycházet z dosavadního způsobu a účelu užívání pozemní komunikace a zabývat se tím, zda navrhovaná alternativní komunikace je stejné nebo srovnatelné kvality jako předmětná veřejně přístupná účelová komunikace, tj. zda tato případná alternativní dopravní cesta zajišťuje plnohodnotné komunikační spojení nemovitostí ve vlastnictví žalobce.

Soud proto uzavřel, že zkoumané alternativní trasy nejsou k předmětné komunikaci alternativou, o níž by bylo možné vzhledem ke konkrétním podmínkám v území rozumně uvažovat. Žalobu žalobce a) shledal soud důvodnou, proto rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř.

Spor o výjimku z ochrany přírody v CHKO Jeseníky

Žalobce - Společnost přátel Jeseníků, z. s., se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí - žalovaný, kterým žalovaný částečně změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, Regionálního pracoviště Olomoucko, oddělení Správa chráněné krajinné oblasti Jeseníky (dále jen „Agentura“) ze dne 30. 3. 2022, č. j. Tímto rozhodnutím byla právnické osobě Lesy České republiky, s. p., za účelem celoroční asanace kůrovci napadených či ohrožených nebo živelnou kalamitou postižených lesních porostů na části území chráněné krajinné oblasti Jeseníky udělena výjimka podle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ze zákazu dle § 26 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně přírody, tj. ze zákazu hospodařit na pozemcích mimo zastavěná území obcí způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů za účelem celoroční asanace kůrovci napadených či ohrožených anebo živelnou katastrofou postižených lesních porostů (s odvozem dřevní hmoty) na území 1. a 2.

Žalobce namítal, že je povolenou výjimkou prakticky umožněno plošné vytěžení horských lesů v 1. a 2. zóně CHKO, a tím nepřijatelné poškozování lesních ekosystémů a rázu krajiny v tomto chráněném území. Orgány ochrany přírody fakticky rezignovaly při povolení výjimky na ochranu starých a biologicky hodnotných porostů. K aktivní legitimaci žalobce uvedl, že je spolkem (korporací sdružující fyzické osoby) zaměřeným na ochranu životního prostředí, na ochranu přírody a krajiny, a napadeným rozhodnutím je zkrácen zejména na právu na příznivé životní prostředí.

Žalobce dále namítal, že napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu s § 43 zákona o ochraně přírody. Při rozhodování podle § 43 zákona o ochraně přírody neexistuje na udělení výjimky právní nárok, uplatňuje se správní uvážení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2020, č. j. 9 As 140/2020-32 či rozsudek ze dne 30. 3. 2017, č. j. 10 As 252/2015-77). V projednávané věci bylo možné vydat výjimku v podobě, která zajistí, že dřevní hmota bude ponechávána z hlediska hodnoty pro ochranu biodiverzity ve výrazně lepší kvalitě.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. K porušení zákazu libovůle uvedl žalovaný, že zákonnou povinností Agentury bylo posoudit, zda jsou splněny podmínky uvedené v § 43 odst. 1 pro povolení výjimky a posoudit, zda jiný veřejný zájem převažuje za zájem ochrany přírody. Námitka týkající se nedostatečnosti ponechávání dřeva z hlediska kvality a kvantity je dle žalovaného ve vztahu k § 43 zcela irelevantní, neboť toto ustanovení žádnou takovou podmínku a kritéria neurčuje.

Městský soud při výkladu ustanovení § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2023, č.j. 9 As 115/2022-36, ve kterém se kromě výkladu tohoto ustanovení zabýval i konstrukcí povolování výjimek. Městský soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda byl naplněn zákonem stanovený důvod pro udělení předmětné výjimky ze zákazu uvedeného v § 26 odst. 3 písm. Z prvostupňového rozhodnutí vyplynulo, že Agentura shledala jako hlavní důvod pro udělení výjimky jiný veřejný zájem, který převažuje nad zájmy ochrany přírody, a to zasahováním proti kůrovci rozpad a následnou obnovu porostů co nejvíce zpomalit, resp.

Nejvyšší správní soud se vážením veřejných zájmů v případě ochrany životního prostředí několikrát zabýval. V rozsudku ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6As 65/2012 - 161, Nejvyšší správní soud uvedl, že „V případě vážení dvou veřejných zájmů, které jsou v kolizi, obdobně jako v případě kolize základních práv, musí správní úřad totiž nejprve řádně určit a individualizovat na konkrétní případ oba veřejné zájmy, které jsou ve hře, a poté porovnat závažnost v obou v kolizi stojících veřejných zájmů s tím, že zásah do žádného z obou chráněných veřejných zájmů nesmí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva.

Agentura sice popsala, jaké prostředky dává žadateli při asanaci kůrovcových stromů zákon o lesích, avšak následně již neuvedla, z jakého důvodu nemůže vlastník lesa zasahovat proti kůrovci právě těmito standardními lesnickými metodami a je nutné udělit výjimku, která na předmětném území umožňuje zcela zásadní zásah do krajiny. Agentura ani žalovaný se však možností jiného uspokojivého řešení nezabývali, když nezvažovali ani možnost, že vlastník lesa by měl být schopen zamezit rychlému rozpadu porostů na velkých plochách, resp.

Soud proto shledal důvodnou žalobní námitku, ve které žalobce zdůraznil, že žalovaný porušil povinnost pokusit se nalézt při vážení jednotlivých vzájemně si konkurujících zájmů jiné uspokojivé řešení s mírnějšími dopady na zájmy ochrany přírody. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný dostatečně neodůvodnil, že je naplněn tvrzený důvod pro udělení výjimky, tedy převaha jiného veřejného zájmu nad zájmem ochrany přírody, který je dán zákonem o ochraně přírody a krajiny.

Vzhledem k tomu, že žalovaný dostatečně neodůvodnil naplnění důvodu pro udělení výjimky podle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody, nezabýval se již soud správním uvážením žalovaného ohledně stanovení jednotlivých podmínek pro danou výjimku. Při nenaplnění důvodů podle § 43 odst.

Soud proto napadené rozhodnutí žalovaného zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř.

Veřejný zájem a ochrana přírody

Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky (dále jen "správní orgán I. stupně") rozhodnutím ze dne 13. 10. 2008 udělila výjimku osobě zúčastněné na řízení 1) podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny ze zákazu škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů pro realizaci stavby nazvané dle projektové dokumentace "Milíčovský háj jih a východ obytný soubor".

Městský soud rozhodl, že žalovaný se dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami žalobce. Napadenou výjimku lze totiž podle § 56 odst. 3 písm. e) zákona o ochraně přírody a krajiny udělit pouze tehdy, když se kumulativně naplní podmínky, že je pro udělení výjimky naléhavý důvod s výrazně převažujícím veřejným zájmem, že neexistuje jiné uspokojivé řešení a že populace chráněného druhu bude udržena v příznivém stavu z hlediska její ochrany.

V kasační stížnosti uvedli, že veřejným zájmem, který vyžaduje neodkladné řešení, je v daném případě nedostatek ubytovacích kapacit. Rozhodnutí o výjimce řádně odůvodnilo, v čem veřejný zájem na uspokojování bytových potřeb převažuje nad zájmem na ochraně přírody, neboť v napadeném správním rozhodnutí bylo uvedeno: "Zájem na nové bytové výstavbě lze chápat jako veřejný zájem na uspokojování bytových potřeb stávajících i budoucích obyvatel Prahy, a tedy jako ostatní naléhavý důvod s výrazně převažujícím veřejným zájmem sociálním. Není přitom podstatné, resp. zákon [o ochraně přírody a krajiny] v tomto smyslu nerozlišuje, zda bytovou výstavbu provádí obec či soukromý investor."

Stěžovatelé konstatovali, že předmětná výjimka nebyla povolena jen z důvodu podle § 56 odst. 3 písm. h) zákona o ochraně přírody a krajiny, ale rovněž ze dvou dalších důvodů. Ty spočívají v ochraně živočichů nebo jejich stanovišť a v opětovném osídlení určitého území populací druhu nebo opětovném vysazení v původním areálu druhu, neboť i tyto důvody byly uvedeny v napadeném správním rozhodnutí [§ 56 odst. 3 písm.

Zásadní otázkou v posuzované věci tedy zůstává, zda může být udělená výjimka odůvodněna veřejným zájmem na výstavbě bytů a absencí jiných uspokojivých řešení. Zásada ochrany veřejného zájmu neznamená, že by správní orgány měly veřejný zájem, přesněji řečeno veřejné zájmy, samy formulovat, to je zásadně úkolem moci zákonodárné. Úkolem správních orgánů je při aplikaci zákonů, které jednotlivé veřejné zájmy definují, v jednotlivých případech takto obecně formulované veřejné zájmy konkretizovat.

V posuzované věci je nesporným veřejným zájmem ochrana přírody a krajiny, což stanoví výslovně § 58 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny ("Ochrana přírody a krajiny je veřejným zájmem."), který dále uvádí, že každý je povinen při užívání přírody a krajiny strpět omezení vyplývající z tohoto zákona. Skutečnost, že vedlejším důsledkem podnikatelské činnosti stěžovatele - osoby zúčastněné na řízení 1) - je uspokojení bytové potřeby jeho zákazníků, ještě nemusí vytvářet odpovídající sociální veřejný zájem.

Nejvyšší správní soud ovšem zdůrazňuje, že i kdyby stěžovatel - žalovaný - přesvědčivě odůvodnil, že stavební činnost stěžovatele - osoba zúčastněná na řízení 1) - je skutečně prováděna ve veřejném zájmu, bylo by třeba vycházet z toho, že veřejný zájem je kategorie, "která má u každého rozhodnutí svůj konkrétní obsah, jenž je spojen s okolnostmi řešeného případu". Je proto nezbytné, "aby veřejný zájem byl správním orgánem výslovně formulován ve vztahu ke konkrétně řešené záležitosti. Je třeba jej vyvodit z právní úpravy a jejích dílů, z právní politiky a posouzením různých hodnotových hledisek podle úkolů správy v příslušných oblastech (sociální, kulturní, ochrany životního prostředí apod.)"

Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že dospěl k závěru, že městský soud nepochybil, pokud shledal, že stěžovatel - žalovaný - nedostatečně odůvodnil, v čem spatřuje naléha...

tags: #kolize #lesní #zákon #zákon #o #ochraně

Oblíbené příspěvky:

• Více o knižním dobrodružství
• Problém Mobilních Telefonů a Nabíječek
• Čeští řidiči kamionů v Německu
• Udržitelné bydlení: Praktické rady
• Koncepce divoké přírody v Bavorském lese