Kontrastní Obraz Přírody a Kompozice

Princip vzájemných protikladů (kontrastů), jejich vyvažování i posilování je alfou a omegou celého našeho žití a na řadě příkladů jsem již poukázal na jejich důležitost i specifickou úlohu při různých situacích, nejen vzhledem k tvorbě fotografického obrazu.

Johannes Itten a Teorie Kontrastů

Jednou z klíčových osobností soudobého pojetí teorie barev a kompozice byl bezesporu Johannes Itten (1888-1967), švýcarský malíř, designér, učitel a teoretik, který vedl na Bauhausu ve Výmaru lekce o kompozici, jež postavil právě na principu kontrastů.

Je dobré připomenout, že Itten navázal na poznatky svého učitele na umělecké škole ve Stuttgartu, olomouckého rodáka Adolfa Hölzela. Základ kompozice obrazu Itten spatřoval v kontrastu mezi světlem a tmou, mezi tvary, v pocitech a pochopitelně i mezi barvami.

Ve svých úvodních lekcích Itten požadoval po studentech, aby se pokusili sami formulovat a objevit různé protiklady. Nebyly samoúčelné, měly „probudit vitální pocit ze zobrazovaného prostřednictvím vlastního pozorování“. Jejich aplikaci si můžete vyzkoušet na vlastních fotografiích anebo ještě lépe na přístupu, který při fotografování a celkové přípravě snímku zvolíte.

Nejste nijak omezeni v tom, jak kontrast pochopíte, interpretujete. Může to být nejen vyjádření pomocí formy (úhlopříčný/ kruhový, teplý/studený apod.), ale stejně tak pomocí obsahu. Lze použít i kontrasty, které jsou na první pohled „nevizuální“ (sladký/kyselý…).

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

„Zkoumat kontrast svými smysly, popsat ho a ztvárnit ho“bylo záměrem Ittenových cvičení, kdy kladl důraz na smyslové prožívání a ne pouze na jeho definici a zobrazení. Bezesporu se zde odráží i jeho příklon k východním filozofiím, mysticismu a praktikování meditací jako součásti výuky, což vedlo k tomu, že musel Bauhaus v r. 1923 opustit, protože jeho metody nezapadaly do stále více pragmaticky orientovaného zaměření této legendární umělecké školy. Paradoxně jsou jeho teorie a metody přijímány a exploatovány daleko pozitivněji v druhé polovině 20. století a současnosti, podobně, jako dnes objevujeme např.

Naše smyslové orgány mohou pracovat pouze na základě srovnávání. Oko vyhodnotí např. kruh jako velký, když jej může porovnat s kruhem, který je menší. Ale přiřadíme-li k prvotnímu kruhu kruh větší, bude samozřejmě efekt opačný. Stejně tak jsou barevné efekty a vyznění barev zesilovány nebo zeslabovány pomocí kontrastu.

Itten rozdělil vliv kontrastu na barvy do sedmi samostatných oblastí, které jednotlivě i ve vzájemných kombinacích (často jeden kontrast bývá doprovázen dalšími, např. Princip Ittenových kontrastů a jejich malířské východisko (např. zde uvedený 12dílný barevný kruh) lze úspěšně aplikovat i na tvůrčí přemýšlení o barvě ve fotografii a grafických (počítačových) aplikacích, kde se pracuje více s optickým mícháním barev.

Důležitou součástí Ittenovy teorie barev je 12dílný barevný kruh (vycházející z Goetheových, Rungeho a Ostwaldových výzkumů barev, tvořeného fyzickými barvami - pigmenty - viz kapitola Hledání barev), který je tvořen z primárních barev (žlutá/červená/mo­drá) a sekundárních barev (oranžová/zele­ná/fialová), které vznikají mícháním barev primárních (žlutá + červená = oranžová, žlutá + modrá = zelená, červená + modrá = fialová).

Pro zjednodušení problematiky záměrně vynechám z přehledu Ittenových kontrastů elementární (barevný) kontrast pro jeho obtížné dosažení či nalezení v reálném světě resp. J. Světlo a tma (den a noc) jsou dva protipóly, které se vzájemně potřebují, vyvažují.

Čtěte také: Tipy pro obrazy přírody

Obdobně jejich zástupci ve světě barev - bílá a černá - jsou ohraničením barevného prostoru vzhůru (bílá) a dolů (černá), v čemž můžeme spatřovat symboliku mnoha úrovní, včetně nebe a pekla, dobra a zla, jak o tom byla řeč v kapitole o symbolické řeči barev. Podíváte-li se však na obě barvy z fyzikální stránky, jak se zachovají k dopadající energii světelného záření, pak vám jistě z předešlých kapitol či hodin fyziky neušlo, že bílá odráží světlo, kdežto černá jej absorbuje (včetně tepelného záření).

Bílá tedy odráží, černá přijímá. Psychologicky bychom si to mohli přeložit jako odmítání, distancování u bílé, ale přitahování, přijímání u černé. Černá barva tedy nemusí zákonitě hrát vždy negativní roli. Namítnete, že světlo je energií, kdežto tma znamená nehybnost, klid; z pohledu barvy ovšem platí již uvedené: bílá energii odráží, černá přijímá (viz kupř.všepohlcující černé díry ve vesmíru…). Bílá je bez emocí, černá naopak jimi nabitá.

Vše, jak ukazují tyto letmé příklady, je souhrou protikladných sil. Neexistují barvy a jejich symboly, které by byly pouze kladné nebo pouze záporné. Řečeno s J. W. Většina námi viděné (a fotograficky zaznamenávané) skutečnosti se odehrává mezi těmito póly, tedy v hájemství odstínů šedé a škály barev viditelného spektra.

Zdánlivě uniformní, neživotná šedá je často důležitým faktorem při vytváření jemného odstupňování obrazu, stejně tak snadno „podléhá“ vlivu barev ve svém okolí (subjektivní jev způsobený naším zrakem), jak jsme si již prezentovali na příkladech simultánního kontrastu, který je součástí i těchto Ittenových kontrastů. Podobně jako u sytostního kontrastu, lze barvy pomocí bílé zesvětlovat, pomocí černé ztmavovat, stejně tak měnit barevnost a světlost vzájemným mícháním barev.

Pokud nepůjdete doslovně cestou malířského přístupu, že si barvy namícháte z pigmentů a natíráním změníte barvu vámi fotografovaných předmětů na světlé a tmavé barvy (nejvyšším světelným kontrastem bývá žlutá/ fialová), pak je nejpřirozenějším postupem využít výrazného kontrastu světla a stínu, který ovlivní i světlost a odstín barev.

Čtěte také: Recenze KINOMAP aplikace pro rotopedy

Ponecháme-li stranou již zmiňovaný limitující faktor, kterým může být pro vaši techniku dynamický rozsah scény, který přesahuje zdaleka schopnosti senzoru vaší kamery nebo filmu takový rozsah mezi nejvyššími jasy a nejhlubšími stíny zachytit (viz kapitola Dynamika (nejen) barev pod kontrolou), pak samozřejmě může vyšší světelný kontrast podporovat váš kompoziční záměr (např. portrét proti tmavému pozadí, světlá architektura proti tmavému nebo záměrně ztmavenému nebi apod. bude zřetelnější, akcentovanější než tonálně podobná dominanta a její okolí).

Základem zvýraznění kontrastu je vždy redukce škály tónů na skupiny světlých a tmavých tónů s minimem střední tonality obrazu. Může se odehrávat jak v oblasti jediné barvy (např. světlemodrá/tma­věmodrá), tak barev, které mají odlišnou svítivost (již zmíněná žlutá/fialová, žlutá/modrá apod.). Hodnoty svítivosti resp. odrazivosti jednotlivých nasycených barev lze vyjádřit např. J. W.

Mistrovským příkladem užití šerosvitu, jak lze také světelný kontrast nazvat, jsou obrazy Caravaggia, Rembrandta van Rijna a dalších holandských mistrů, ale můžeme sem přiřadit i např. čínské a japonské tušové kresby, založené čistě na černé a bílé. Fotografové, jako např. Zkuste proto experimentovat i se světlostními poměry jednotlivých barev tak, že budou prakticky identické.

Z Goetheho poměrů svítivosti zřetelně vyplývá, že sytá červená a zelená mají přibližně stejný poměr svítivosti, ale budete-li pracovat s barvami lomenými (nenasycenými), pak téměř každé barvě můžete přiřadit do kontrastu jinou lomenou barvu a pouze jejich tón udává rozdíl mezi plochami barev. Příkladem může být předmět, který má stejnou barevnou světlost jako pozadí. Převedete-li však tuto fotografii do černobílé verze, předmět pravděpodobně již vůbec neidentifikujete a vše se slije do celistvé šedé plochy.

Tento řekněme nulový světlostní kontrast nelze použít tam, kde by barevné obrazce za snížených světelných podmínek nebo u osob s narušeným barvocitem mohly splývat (např. dopravní značky), stejně není vhodné jej použít např. u grafiky, která má být použita i v černobílé verzi (kupř. J. Lidské podvědomí (ale rovněž např. zvířata) reaguje na barevné podněty mnoha způsoby.

Pracovna, která byla vymalována modro-zeleně, způsobí, že člověk zde při běžné pokojové teplotě má pocit chladu, ale pokud je místnost vymalována teplými barvami, např. žlutou či oranžovou, pak je efekt opačný a místnost může být i méně vytápěná, a přesto se nedostaví pocit chladu. Barva, jak víte, má vliv na cirkulaci krve - studené barvy zpomalují, kdežto teplé barvy stimulují krevní oběh.

Obvykle se za teplé barvy považují barvy od žluté po červenofialovou a za studené od žlutozelené až po fialovou (viz barevný 12dílný Ittenův kruh), ale takové dělení může být zavádějící. Podobně jako černá a bílá reprezentuje krajní póly nejtmavší a nejsvětlejší barvy a prostor mezi nimi je šedá, která se jeví tmavší nebo světlejší, v závislosti na porovnávání s tmavšími nebo světlejšími tóny, tak rovněž odstíny mezi nejstudenějším pólem - modrozelenou a nejteplejším - červenooranžovou barvou se mohou jevit studenější nebo teplejší v návaznosti na barvu kontrastní.

Např. červenofialová může působit teple vůči modré, ale vůči oranžové působí již o poznání chladněji. Efektu odlišného tepelného působení barev, jak bylo již řečeno v podkapitole Barvy klamou, využívají prodejci např. J. Teplotní kontrast se významně podílí na prostorovém dojmu, zejména u krajinářské fotografie, kdy vzdálenější objekty a krajinné plány se díky vzdušnému oparu jeví chladnější a tím vzdálenější (stejného efektu užívá po staletí i krajinomalba).

Teplé (aktivní) barvy se naopak přibližují, vystupují dopředu a plochy, které jimi vyplníte, vytvářejí dojem, že jsou větší. Barvy tak mohou i v neplasticky nasvětlené realitě evokovat hloubku a prostorový dojem. Zkuste někdy s pořadím barev trochu experimentovat: fotografovaný objekt (dominantu) zvolte (připravte) v studených barvách, ale vzdálenější pozadí volte výrazně teplé.

O teplotním kontrastu můžeme hovořit jako o nejzvučnějším z uvedených kontrastů a Itten jej přirovnává k „hudbě sfér v barvách“. Odkazuje na symbolické užití teplých a studených barev v oknech katedrál, kdy např. v proslulé katedrále v Chartres je ve vitraji okna známého jako „La Belle Verrière“ komponována teplá červená a studená modrá „dýchající stejným rytmem jako slunce.

Ve fotografii, zvláště v exteriéru, budete poměrně často konfrontováni s více či méně viditelným teplotním kontrastem, zejména, když je bezmračná nebo téměř čistá modrá obloha. Ta ovlivňuje zabarvení stínu do studených odstínů (viz např. fotografie labyrintu u Studniční hory v jednom z první dílů této školy), avšak partie nasvětlené přímým slunečním světlem (zejména v pozdním odpoledni a před západem / po východu slunce) budou zabarveny teple.

Lidské oko, jak bylo mnohokrát řečeno, zpravidla tyto rozdíly tak výrazně nevnímá, ale na snímku se diference barevných teplot projeví mnohem zřetelněji. Na podobném principu jako teplotní kontrast, tedy vztahu studených a teplých barev, je postaven i komplemetární kontrast.

Komplementární Kontrast

a) Klasickým příkladem komplementárních párů - barev protilehlých jsou pro 12dílný kruh např. žlutá/fialová, modrá/oranžová, červená/zelená. Pokud jsou dány vedle sebe, „provokují se“ k maximální živosti, pokud je smícháte, neutralizují se vzájemně do šedočerné. Všimněte si, že v těchto dvojicích jsou vždy obsaženy primární barvy (žlutá, červená, modrá). Např. komplementární barvy žlutá/fialová jsou tvořeny žlutou versus fialovou, která je složena z červené + modré.

b) Pro optické míchání barev, používané ve fotografii, nám 6dílný kruh ukáže jako protilehlé (kontrastní) barvy např. červenou/azurovou, zelenou/ purpurovou, modrou/žlutou. Jejich mícháním (sčítáním) např. projekcí (samozřejmě v případě že jsou maximálně nasycené), jak si jistě pamatujete z kapitoly Uvnitř duhy, získáte neutrální bílou. Komplementární barvy svůj účinek zesilují umístěním vedle sebe. Komplementární barvy ukrajinské vlajky symbolizující nebe a úrodné obilné lány měla na sobě socha tohoto vojáka při mé návštěvě v Zakarpatí.

Sytostní Kontrast

Sytostní kontrast představuje kontrast mezi nasycenými a nenasycenými barvami, ve kterých je obsaženo více či méně bílé (zesvětlující tón barvy), černé (ztmavující tón barvy), šedé (snižující intenzitu a jas barvy) nebo komplementární barvy (neutralizující barvu nebo ji posouvající do odstínu dle poměru obsažených barev).

O barevném modelu HSV (HSL, HSB), který vystihuje nejlépe intuitivní popis barev (odstín, sytost, jas), jsem se již zmínil v rámci kapitoly Uvnitř duhy. Ve fotografované realitě se setkáváte převážně s více či méně sytými barvami. Barvy maximálně syté jsou spíš výjimkou a uplatňují se např. v reklamní grafice a tam, kde je lze uměle vytvořit např. virtuálně v grafické aplikaci.

Samozřejmě, že dnes můžete stejným způsobem ovlivnit i sytost a kontrast barev vašeho snímku řadou virtuálních nástrojů (např. Sytostní kontrast (někdy v kombinaci se světlostním) stejně jako monochromatické řešení snímku (viz Monochromatická harmonie) je oblíbeným nástrojem řady předních fotografů (W. Egglestone, F. Fontana, J. Ságl, P. Mára aj.), kteří staví některé své snímky záměrně na přirozené sytosti a tónech jediné barvy.

Fotografie mnohdy působí, že by mohly být pouze černobílé, ale právě barva a její odstupňování dodává snímku neobvyklou náladu, skryté symbolické významy či zdůrazní emotivní záměr autora. Sytost barev může mít podobné prostorové účinky, jako již několikrát zmíněný teplotní kontrast, kdy syté barvy působí, že jsou blíže oproti desaturovaným - zesvětleným (pastelovým) barvám.

Sytost barev také významně ovlivní světlo, které použijete pro váš záměr. Již několikrát jsem upozornil na tlumivý vliv rozptýleného, plochého světla na barvy. Podobně nízká hladina osvětlení např. v podvečer vede k nevýrazným a navíc posunutým barvám (díky vysoké teplotě chromatičnosti světla = vysokému podílu modré).

Tento nízký sytostní kontrast může být ovšem vhodný k vyjádření některých nálad evokujících např. tajuplnost, smyslnost či skryté drama. Navíc záměrnou podexpozicí (exponujete např. Sytost však můžete usměrnit i směrem k světlým nenasyceným tónům světelnou či povětrnostní náladou (např. mlhou), průhledem skrze světlo rozptylující materiály (např. změkčující filtry), parazitním světlem dopadajícím do objektivu a samozřejmě výběrem takových prvků v obraze, kde převládají jen světlé tóny (tzv. high key) = obsahující značnou příměs bílé barvy (např. vhodné u reklamní fotografie sanitární keramiky do koupelny) apod.

Proporční Kontrast

Proporční kontrast, nazývaný také kvantitativní kontrast, je vyjádřením rozdílu mezi hodně a málo. Projevuje se zejména v poměrech čistých tj. maximálně sytých barevných ploch. Jak bylo již napsáno: aktivní (teplé) barvy mají tendenci nejen vystupovat dopředu, blíže k divákovi, ale rovněž působí, že expandují do větší plochy než barvy pasi...

Franz Marc a Expresionistické Ztvárnění Přírody

Franz Marc (1880 - 1916) byl německý expresionistický malíř celým jménem Franz Moritz Wilhelm Marc. Byl jedním ze zakladatelů umělecké skupiny Der Blaue Reiter. Dlouhodobě se přátelil s Augustem Mackem. Zdaleka nejčastěji maloval zvířata (koně, srnce či kočky). Srnce si dokonce pořídil a choval je.

Zvířata nemaloval pro katalogy zoologických zahrad, ale snažil se vystihnout jejich duchovní podstatu. Jednoduché a často nepřirozené barvy vyjadřují emoce a harmonii přírody.

Na obrázku je vidět expresivní, abstraktní malba s živými barvami a dynamickými tvary. Důraz je kladen na silné kontury a kontrastní barevné plochy. Kompozice může evokovat krajinu s prvky, které připomínají hory, stromy a přírodní útvary, ale vše je podáno velmi stylizovaně a s prvkem fantazie. Barevná paleta je bohatá, s převahou žluté, zelené, modré a červené.

Abstraktní Umění a Přírodní Kompozice

Co si lze pod názvem Příroda představit? Rozměrné, maximálně kontrastní černobílé obrazy vytvořené akrylem. Ale také nádherné přírodní kompozice stvolů trávy, květů zlatého deště, bobulek rybízu, listů ze zahradních keřů, pojednané metodou sprejování známou spíše ze street artu.

Je to spíše stín přírodních motivů, banánů, křenů, větviček, kaštanového listí, než jejich zobrazení. Pavel Hayek se v obrazech, grafikách a fotogramech soustřeďuje na vizuální materiál, který má blízko, který zároveň reflektuje jeho vztah k živé přírodě a k tomu, s čím přichází normálně do styku.

tags: #kontrastní #obraz #příroda #kompozice

Oblíbené příspěvky:

• Otoakustické emise a FN
• Více o OEKO-TEX®
• Koše na tříděný odpad (4 x 20 l)
• Skladování kalů ve Středočeském kraji
• Odborná literatura: Skripta a učebnice