Okolnosti ohrožující environmentální stabilitu Země

V praxi české ochrany přírody a krajiny je pojem ekologická stabilita velmi frekventovaný, ačkoli odborníky ne vždy přijímaný. Definování ekologické stability v ČR vyústilo v zařazení pojmu do zákona o životním prostředí č. 17/1992 Sb.

Jde nebo má jít o „schopnost ekosystému vyrovnávat změny způsobené vnějšími činiteli a zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce“. Podrobněji také „schopnost ekologického systému přetrvávat i za působení rušivého vlivu a reprodukovat své podstatné charakteristiky v podmínkách narušování zvenčí. Tato schopnost se projevuje minimální změnou za působení rušivého vlivu nebo spontánním návratem do výchozího stavu“.

Hlavním projevem ekologické stability zůstává ekologická (přírodní) rovnováha. Ekologickou rovnováhou rozumíme dynamický stav ekosystému, který se trvale udržuje s malým kolísáním nebo do něhož se ekosystém opět spontánně navrací. O krajině lze prohlásit, že se v každém okamžiku nachází ve stavu dynamické rovnováhy, tj. je objektem dvou proti sobě působících sil - vývoje a disturbancí.

Protikladem ekologické stability je ekologická labilita (nestabilita), tj. skupina taxativně vyjmenovaná, označovaná jako VKP ex lege (ze zákona) - zahrnuje vybrané typy krajinných složek, jmenovitě lesy, vodní toky a jejich údolní nivy, jezera a rybníky a rašeliniště.

Skupina fakultativně vyjmenovaná - jiné části krajiny, které zaregistruje po správním řízení orgán ochrany přírody jako významný krajinný prvek, „zejména mokřady, stepní trávníky, remízy, meze, trvalé travní plochy, naleziště nerostů a zkamenělin, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy“ a dále i „cenné plochy porostů sídelních útvarů včetně historických zahrad a parků“.

Čtěte také: Látky znečišťující ovzduší a jejich vliv na zdraví

Další úvahy o funkci VKP se budou týkat VKP obou typů stejně jako velkého množství dalších, z pohledu vývoje přírody a krajiny stabilních segmentů, které v krajině existují a tuto funkci plní. Všechny souhrnně tvoří kostru ekologické stability.

Ekostabilizační funkce krajinných prvků

Ekostabilizační úloha VKP je sice teoreticky definovatelná, ale v praxi ochrany krajiny zůstává tvrdým oříškem. Čím menší bývá plocha ekologicky VKP, byť s nejvyšším stupněm stability, tím menší vliv je jejího „exportu“ do okolní krajiny. Nicméně popsaný efekt se posílí nejen zvětšením plošek, ale propojením biokoridory - opět modelově účinné pro faunu a v lepším případě pro zoochorní typy rostlin.

Při hodnocení ekologicko-stabilizační funkce VKP je nutné přihlížet nejen k vlastní ploše VKP, ale také k funkci, kterou plní v rámci ekologické sítě. Zásadním podkladem při hodnocení významu a funkce konkrétního VKP může mít podrobné mapování biotopů v ČR (uskutečněné v letech 1999-2006 v souvislosti s vytvářením soustavy Natura 2000 a postupně aktualizované). Množina segmentů přírodních a přírodě blízkých biotopů totiž nejspolehlivěji vymezuje kostru ekologické stability krajiny.

Územní systém ekologické stability (ÚSES)

Územní systém ekologické stability krajiny (ÚSES) je definován jako „vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu“. Vytváření územního systému ekologické stability (ÚSES) je podle § 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát.

Smyslem vytváření a ochrany ÚSES je zajištění základních prostorových, resp. územních podmínek pro dlouhodobé udržení a posílení ekologické stability („schopnost ekosystému vyrovnávat změny způsobené vnějšími činiteli a zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce“ - viz § 4 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí). Takto stabilizovaná území jsou předpokladem zachování či obnovení přirozené rozmanitosti krajiny, tj. zejména rozmanitosti biotopů. Ty pak mohou příznivě působit na okolní, ekologicky méně stabilní části krajiny.

Čtěte také: NSEV Čabárna a příroda

Základními skladebnými částmi systémů ekologické stability jsou biocentra a biokoridory. Rozlišuje se místní, regionální a nadregionální systém ekologické stability. Hlavním smyslem ÚSES je působit jako základní prvek ekologické sítě, posílit ekologickou stabilitu krajiny zachováním nebo obnovením stabilních ekosystémů a jejich vzájemných vazeb.

Struktura a hierarchické úrovně ÚSES

Struktura množiny prvků kostry ekologické stability se neustále mění v prostoru a čase. Tyto změny mohou navíc být ekologicky pozitivní i negativní a kromě působení člověka je mohou vyvolávat i přírodní procesy, jako je sukcese. Bohužel, dlouhodobý trend je ve znamení zhoršování tohoto stavu a naopak se zvyšuje neprůchodnost krajiny pro organismy. Naštěstí existují projekty, které zajišťují aktivní péči o VKP.

Rozlišuje se místní, regionální a nadregionální systém ekologické stability. Interakční prvky jsou hierarchicky na nejnižší úrovni a nemusí být propojeny s ostatními skladebnými částmi ÚSES. Jedná se o krajinný segment, který na lokální úrovni zprostředkovává příznivé působení základních skladebných částí ÚSES (biocenter a biokoridorů) na okolní méně stabilní krajinu do větší vzdálenosti. Interakční prvky často umožňují trvalou existenci určitých druhů organismů, majících menší prostorové nároky (vedle řady druhů rostlin některé druhy hmyzu, drobných hlodavců, hmyzožravců, ptáků, obojživelníků atd.).

• Místní ÚSES: Menší ekologicky významné krajinné celky do 5 - 10 ha.
• Regionální ÚSES: Ekologicky významné krajinné celky s minimální plochou podle typů společenstev od 10 do 50 ha.
• Nadregionální ÚSES: Rozlehlé ekologicky významné krajinné celky a oblasti s min. plochou alespoň 1000 ha.

Strategický rámec udržitelného rozvoje

Dokument je průřezový a počítá s implementací do dílčích resortních strategiích, aby i v nich byly obsaženy principy udržitelného rozvoje. K jejímu zajištění definuje dva základní cíle: Udržení a zvýšení ekologické stability krajiny a podpora jejích funkcí.

Tohoto cíle lze dosáhnout zejména udržitelným hospodařením v krajině, které minimalizuje negativní zásahy do krajiny, podporou vegetačních opatření v krajině, především výsadby a obnovy remízků, alejí, solitérních stromů, větrolamů, vodních prvků, a prostřednictvím ÚSES, a to i formou podpory pozemkových úprav, které jsou jeho základním nástrojem.

Čtěte také: Nezklamané srdce v přírodě

Ekologické hnutí a jeho vliv

Hnutí, které v této úvaze budu nazývat hnutím ekologickým, vzniklo zhruba před třiceti lety. U jeho zrodu stálo přesvědčení, že nestačí chránit přírodní a krajinné krásy v jednotlivých místech, jak se domnívali ochránci přírody, jejichž první spolky vznikaly již v minulém století. Ekologické hnutí sahá dál: nechce pouze chránit přírodu před důsledky neuvážené lidské činnosti, přichází naopak s požadavkem, aby veškerá lidská činnost brala na přírodu ohled a chovala ji v úctě jako pramen naší existence.

Takové uvažování sugestivně vyjádřila v roce 1962 kniha Ráchel Carsonové „Tiché jaro“, popisující možné konce využívání biocidů typu DDT v průmyslovém zemědělství. Právě tato kniha vzbudila ve Spojených státech značný ohlas a přispěla ke vzniku celé řady ekologických spolků. V roce 1972 vznikají dvě organizace dodnes zosobňující ekologické hnutí: Greenpeace a Přátelé Země.

Průmyslové znečištění, jaderné provozy (zbrojní i tzv. „mírové“), ničení panenských pralesů a oceánů, ohrožení přírody zprůmyslněným zemědělstvím, velkoplošné plenění lesů - na těchto tématech se ekologická hnutí ustavují. Od samého začátku se tak dostávají do křížku se zájmy průmyslu.

Ekologické hnutí usiluje o regulaci a odstraňování příčin ničení přírody a proniká ke stále hlubším souvislostem: od bezprostředních politických a obchodních zájmů, přes legislativní, ekonomické a politické uspořádání, až po nejhlubší souvislosti společenské, etické, civilizační a kulturní.

Nepřetržitě se v ekologickém hnutí i mimo ně vedou diskuse nad podstatou ekologické otázky: v čem tkví skutečné příčiny ekologické krize? Pomineme-li propagandistické názory různých kvazi-odborných „institutů“ financovaných průmyslem, podle nichž ekologická krize vznikla v posedlých myslích samozvaných mesiášů, stále ještě zůstává spektrum názorů velmi široké.

Na jednom kraji stojí názor, že postačí technologické změny, ekonomická opatření a úpravy legislativního rámce, jinými slovy známá standardní řešení (koncept trvale udržitelného rozvoje). Krajnost druhou vyjadřuje mínění, podle nějž jediná cesta spočívá v opuštění průmyslové civilizace se vším všudy a v návratu k principům kultur, které vzývaly Zemi jako svoji Matku (stanovisko radikální hluboké ekologie).

Hlavní odlišnost všech ekologických hnutí (tedy bez ohledu na hloubku změn, jež touží vyvolat) od dřívějších spolků ochránců přírody spočívá v tom, že vždy mají silný politický náboj, neboť usilují o prosazení konkrétních změn vázaných na politická rozhodnutí. Právě proto se tato hnutí mohla plně rozvíjet pouze v otevřených demokratických společnostech.

V sedmdesátých letech se ekologické hnutí v západních demokraciích zprvu setkávalo s více méně vřelým přijetím veřejností, která pociťovala ohrožení přírody jako nanejvýš palčivý problém. Rychle se díky tomu vzmáhalo a poměrně snadno dosahovalo řady úspěchů především v omezování znečištění. V osmdesátých letech se ekologické hnutí již stalo respektovanou politickou silou. Svého nejimpozantnějšího úspěchu v tomto období ve velké většině zemí dosahuje vítězstvím nad jaderným průmyslem.

Ekologické hnutí rozšiřuje svůj záběr - začíná stále zřetelněji provazovat konkrétní ekologické problémy (energetika, biodiverzita, doprava, lesnictví, toxické látky apod.) s otázkami společenskými (ekonomický systém, prostor pro působení občanských iniciativ, vztahy mezi bohatým Severem a chudým Jihem) a etickými (diskuse o konzumním životním způsobu, snahy o obrodu obcí, ekologická výchova a osvěta). Takto vstupuje do devadesátých let a na jejich počátku se může zdát, že hluboké změny stojí přede dveřmi. Diskutuje se mj.

Avšak dnes na sklonku devadesátých let se naopak zdá, že to byly roky pro ekologické hnutí nebývale hubené: mluví se o „zelené únavě“, „anti-ekologickém protitlaku“. Na jedné straně jako by se snižoval vliv ekologických organizací, z nichž mnohé včetně Greenpeace dokonce musely radikálně omezit počty svých zaměstnanců, na straně druhé došlo k neobyčejnému posílení politického vlivu nadnárodních obchodních společností (TNCs) ztělesňujících zájmy průmyslu.

Slovem desetiletí, tolik už víme, se nestalo „zelenání“ nebo „ekologizace“, nýbrž „zesvětovění“ čili „globalizace“. Jejím podstatným rysem je právě odstraňování ekologických i sociálních norem, které stály v cestě dalšímu rozmachu průmyslu.

Touha porozumět, proč se vedle ekologické krize musíme dnes zabývat i krizí ekologického hnutí, staví před nás úkol vnořit se do spleti dějů dosti komplikovaných a navzájem různě propletených. Jen část z dnešních těžkostí ekologů (zde a dále ve smyslu přívrženců ekologického hnutí) vznikla z jejich chyb či nedostatečné prozíravosti.

Pokusme se nejprve pohlédnout pod slupku onoho zvláštního sousloví „únava z ekologického hnutí“. Jak mohlo ekologické hnutí veřejnost unavit? Každý člověk, ocitne-li se v situaci, v níž musí řešit více komplikovaných problému, postupuje obyčejně tak, že se nejprve vrhne na ty jednodušší. Zvláště pokud se jedná o politika, vybírá si materiál, který mu umožní nejlépe do čtyř let poukázat na průkazná zlepšení. Není známo, proč by ekologické problémy měly být z tohoto pravidla vyňaty.

Tak i politici, když se pod tlakem veřejnosti na počátku sedmdesátých let odhodlali upřít pozornost i na problémy ekologické, vybrali si zprvu ty snáze řešitelné. Na komíny a výpusti se pak promptně umisťují filtry, do výfuků katalyzátory, začínají se třídit odpady, rozšiřuje se zájem o výrobky šetrnější k životnímu prostředí. To vše přispívá k autoritě ekologického hnutí.

Velká většina výsledků této „první ekologické vlny“ sama o sobě prospívá. Ovšem současně nelze přehlédnout, že se jedná o opatření snadno technologicky uskutečnitelná, nevyžadující na lidech žádné podstatnější změny chování. Drobným úpravám navzdory ekologických problémů v globálním měřítku spíše přibývá, což napovídá, že ne vše lze řešit „nasazením filtru“.

Prosazování hlubších změn však zákonitě naráží na tužší odpor. Průmysl se brání regulaci ohrožující jeho zisky, ekologická otázka se stále více začíná spojovat s otázkou životní úrovně a mírou spotřeby.

Ještě v osmdesátých letech svádí ekologické hnutí několik úspěšných bojů s velice silnými protivníky: v tom o jadernou energetiku více méně vítězí, v tom o freony taktéž. Boj o pralesy dále trvá a zatím nevyústil ve více než zpomalení zrychlování jejich ničení. Na konci osmdesátých let stojí ekologické hnutí na vrcholu sil.

Přirozenou kulminaci jeho snah mnozí spatřují v Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED) svolané v roce 1992 do Ria de Janeira. Koncept trvale udržitelného rozvoje, který se stává díky Riu klíčovým pojmem, čelí sice kritice ideologických odpůrců z pravicových kruhů, podle nichž omezuje svobodu podnikání (v Riu takto vystupoval George Bush, u nás později Václav Klaus), ve skutečnosti se jej však děsí zbytečně.

„Trvale udržitelný rozvoj“ svou vágností umožňuje rozmělnění věcných diskusí, čehož mnozí uměli znamenitě využít. Slůvko „sustainable“ pravděpodobně významně přispělo k tomu, že ekologické hnutí začíná v diskusích o ekologických problémech ztrácet iniciativu. Tu přebírá průmysl a politici, kteří demonstrují snahu učinit ekonomické aktivity „sustainable“ - trvale udržitelnými.

Málo vadí, že již v Riu došlo k hrubé devalvaci tohoto pojmu, když se jím zaštiťovaly mj. nadnárodní petrochemické koncerny, mluvilo se dokonce i o trvale udržitelném rozvoji jaderného průmyslu.

Z principu nelze vyloučit, že ekologickou situaci mohou zlepšit čistě úpravy legislativy, ekonomiky, technologií. Je možné, že až dosud se uplatňovaly nedůsledně. Diskuse o trvale udržitelném rozvoji tuto analýzu znepřehledňuje, ale tím ji nezbavuje platnosti.

Růst průmyslového hospodářství se neobejde bez přísunu zdrojů, bez prostoru, v němž se průmyslové aktivity uskutečňují, a bez produkce zplodin, splašků a odpadů. Průmyslová společnost ze své podstaty přírodu zatěžuje. Za růst průmyslové ekonomiky platíme mizením pralesů a biologických druhů v nich, ztrátou vzácných biotopů, klimatickými změnami, chemikáliemi v potravních řetězcích.

Zde se snad dostáváme k první zásadní příčině únavy z ekologického hnutí. Již třicet let v podstatě opakuje totéž. Unavuje svou monotónností. Už nemůže těžit ze své neotřelosti, dávno minuly časy, kdy se jednalo o módní záležitost. Situace je o to horší, že přes dílčí výsledky se globální ekologická krize prohloubila a též její řešení se zdá být mnohem obtížnější než na počátku, neboť jednoduchá efektní technologická řešení se již z velké části vyčerpala.

S tím souvisí druhá příčina „únavy“, kterou lze vyložit nad klíčovým ekologickým problémem dneška, hrozbou klimatických změn. Tato otázka se svou komplikovaností vzpírá kategorickým soudům (mj. proto, že veškeré poznatky nemají podobu jednoznačných závěrů, nýbrž pravděpodobnostních výroků). Nicméně vše nasvědčuje tomu, že klimatické změny, vyvolané především spalováním fosilních paliv, skutečně začínají působit a že vážně ohrožují ekologickou stabilitu na naší planetě.

Přitom odstranit jejich hrozbu nebude zřejmě možné bez radikální změny průmyslového systému, který na fosilních palivech spočívá. Člověku nesejde na tom, zda lampičku na jeho stole rozsvěcí proud z elektrárny větrné nebo jaderné. Pokud by ale měl přestat jezdit v automobilu? Pokud by se měl zříci každodenního užívání věcí ze vzdálených krajů? Pokud by se měla zásadně omezit letecká doprava?

Druhým důvodem zelené únavy bude zřejmě právě tato nejistota. Ekologická krize trvá už velmi dlouho a lidé nevědí, co všechno ještě budou muset vykonat, aby ji překonali. K tomu navíc přistupuje neobyčejná komplikovanost ekologických problémů. Jen výjimečně za nimi stojí zřejmá příčina.

Navíc na přelomu osmdesátých a devadesátých let západní svět postihují poměrně hluboké problémy sociální. Ekologickému hnutí se tím sice otevírají i nové příležitosti, ale přinejmenším zpočátku na ně nedokázalo pružně reagovat.

Druhou překážkou v cestě ekologických hnutí se stává mohutnějící protitlak systému, jehož nositelé (především obchodní společnosti a politické skupiny spojené s jejich zájmy) se ani příliš netají snahou vliv ekologických iniciativ omezit. Protitlak vzniká z pochopitelných příčin. Ekologická krize se prohlubuje navzdory dílčím technologickým změnám.

Proto se zvyšují nároky ekologických iniciativ na rozsah i pronikavost ústupků, které požadují po průmyslu. S tím se logicky snižuje ochota průmyslových podniků k těmto ústupkům.

Princip tohoto konfliktu nelze pochopit, neuvědomíme-li si, že obě strany v něm zastávají úplně jiná stanoviska. Ekologické hnutí sleduje potřeby přírody, v tom je důvod jeho existence. Průmyslové podniky sledují své ekonomické zájmy.

Jednou z nejnaivnějších tezí tradovaných v naší současnosti je teze o tzv. společenské odpovědnosti průmyslových podniků. Podle ní manažerům všech firem záleží tak jako komukoliv jinému na tom, aby naše děti mohly dýchat čistý vzduch, pít čistou vodu atd. Tož potud vesměs ano. Ovšem bezbřehé naivity se dopouští ten, kdo nerozlišuje mezi manažerovou osobní citovou náklonností a tvrdými ekonomickými podmínkami konkurenčního boje, do nějž každodenně ve službách svého podniku vstupuje.

K řízení manažera jistě nekvalifikuje míra citlivosti k přírodě, nýbrž schopnost zohledňovat racionální potřeby podniku. Z logiky konkurenčního boje plyne jednoznačně, že se každý musí snažit o maximální snížení nákladů, včetně těch na opatření ekologická či sociální. Podnik, který si dopřává ve velké míře „společenskou odpovědnost“, se může kochat svou ušlechtilostí jen do té doby, než jej méně ohleduplná konkurence zlikviduje. Stejně tak manažer může překypovat empatií k budoucím generacím jen do té doby, než jej správní rada ze sebezáchovných pohnutek vystřídá ekonomem méně romantického založení.

Nemohou-li se obchodní společnosti podvolit nárokům, jež na ně kladou ekologická hnutí, musí hledat jiné prostředky, jak si od jejich dotírání ulehčit. Takto vzniká „anti-ekologický protitlak“. Obchodní společnosti vydávají jen ve Spojených státech ročně miliardu dolarů na omezení vlivu ekologických iniciativ. Právě tolik pojme živě se rozvíjející průmyslové odvětví obchodující s „utvářením veřejného mínění“ (public relations - PR).

V naší zemi dosud panuje dosti rozšířená, avšak bludná představa, že PR agentury v podstatě provozují pouze poněkud důmyslnější reklamu. Ve skutečnosti, jak dokládá vynikající studie Sheldon Ramptonové a Johna Staubera „Toxic Sludge Is Good For You“ (vydaná americkým Centrem pro média a demokracii), disponují celou škálou prostředků - od ovlivňování politiků a médií, až po metody zpravodajských služeb včetně provokace a špionáže.

Mezi konkrétní metody patří zakládání a financování „občanských iniciativ“, které vystupují v zájmu obchodních společností. Ve Spojených státech vzniklo za asistence PR agentur hnutí Wise Use („wise use“ ve smyslu rozumného užívání přírodních zdrojů). Tuto, podobně jako řadu dalších příbuzných metod, PR agentury vyvinuly při svých bojích za tabákový průmysl, který se stal jejich první „zlatou žílou“.

Takto tehdy vznikla v USA „Národní asociace kuřáků“. Tak jako už v případě práce ve službách tabákového průmyslu, další zásadní metoda spočívá ve zřizování a financování „vědeckých“ institutů, které zpochybňují poznatky o příznacích ekologické krize.

tags: #okolnosti #ohrozujici #environmentalni #stabilitu #zeme

Oblíbené příspěvky:

• Systematická biologie a ekologie na UPOL
• Ekosystémové služby opylovačů
• Příklady a koncepty z ekologie
• Penetrace dřeva pro třídy ohrožení 3 a 4
• Třídění odpadu: 120l výklopné koše