Kultura vs. Příroda: Sociologický Pohled

Prvky kultury jsou rozpoznatelné v jednání, postojích, myšlení a názorech lidí. Ztělesněním jednání, postojů, myšlenek a názorů jsou sociální instituce a sociální organizace.

Prvky Kultury

Kultura má jazykovou i materiální stránku. Jazyk je symbolická stránka kultury, skrze něj uchopujeme svět a jehož pomocí se dorozumíváme. Pro každou kulturu je jazyk klíčovým prvkem, slouží k dorozumění, přenosu myšlenek, vyjádření osobní zkušenosti a jako prostředek k označení abstraktních věcí. Materiální statky představují materiální stránku kultury - soubor hmotných prvků kultury, například pracovní nástroje, věci denní potřeby (oblečení, kosmetika, potraviny), infrastrukturu (silnice, přehrady, železnice), technická zařízení a umělecká díla.

• Jazyk: Abstraktní pojmy, přenos v čase.
• Materiální statky: Věci denní spotřeby, technika, infrastruktura, umělecká díla.

Funkce Kultury

Kultura plní několik klíčových funkcí ve společnosti:

• Humanizační (civilizační): Kultura utváří z člověka civilizovanou osobnost (vzdělání, knihy atd.).
• Relaxační a kompenzační: Člověk si pomocí kultury kompenzuje své nedostatky.
• Socializační: Ve společnosti fungují tzv. kulturní vzorce - ustálená nepsaná pravidla.
• Normativní: Kultura produkuje předpisy a ustanovení, které regulují (kontrolují) společnost.
• Vzdělávací

Složky Kultury

Mezi složky kultury patří:

• Artefakty: Hmotné předměty, materiální statky.
• Normativy: Vyhlášky, zákony a pravidla.
• Předměty duchovní kultury: Dějiny a náboženství.
• Prostředky, jimiž daná kultura zprostředkovává: jazyk, slovo, písmo, internet.
• Věda a znalosti.
• Normy a hodnoty (morálka a právo).

Kultura vs. Společnost, Civilizace

Pojem společnost patří k nejspornějším a nejméně jednoznačně definovatelným. V nejširším slova smyslu je synonymem pro lidstvo jako celek, lidský rod, pro největší společenskou skupinu, ke které jedinec může náležet. Společnost je soubor vzájemně se ovlivňujících jedinců, kteří se nějakým způsobem organizují a podřizují určitým pravidlům, čímž se vytváří společenský řád.

Čtěte také: O kultuře a přírodě Zeleného pásu

E. Chalupný prohlásil, že předmětem sociologie není společnost, ale civilizace, která se skládá z aktérů, činností a výtvorů. Mnohé klíčové pojmy sociologie, lze uvést například pojem kultura, hodnoty, mají vztah k jednotlivým obdobím společnosti a jejím proměnám. Proto se nejprve zaměříme na tradiční, poté na moderní a v neposlední řadě na postmoderní společnost.

Tradiční Společnost

Tradiční společnost je zasazena do doby před nástupem průmyslové revoluce (druhá polovina 18. století). Trpěla na jedné straně výraznou sociální stagnací, na straně druhé nebyla však ohrožována projevy anomie, která je často důsledkem prudkosti sociálních změn v moderní společnosti. Lze ji charakterizovat spjatostí člověka s přírodou, hlavně půdou, která byla zdrojem obživy. Postavení člověka ve společnosti bylo dáno jeho pozicí ve feudálním zřízení a na vrcholu stála moc církevní. Společenský řád byl tak udržován pomocí hodnot a omezení zakotvených v křesťanství a upevňovaný církví. Důraz byl kladen na podřízení se a poslušnost, ve vztazích byla zdůrazňována solidarita, věrnost, oddanost rodině, umocňovaná mnohogeneračními tradicemi a zvyklostmi. Odlišovat se od ostatních bylo v té době hříchem.

Tradiční společnost byla spjata s venkovem, ale města udávala nové trendy, novou podobu svobody a rozvoj kultury. Rozvoj přírodních věd, nové objevy a vynálezy, poptávka po řemeslné výrobě v 16. století předurčuje nový způsob obživy a vzniká tak meziprostor mezi společností tradiční a moderní, nazývaný jako protoindustrializace. Křesťanské normy a hodnoty začaly být nahrazovány materialistickými ideologiemi, společnost začala přecházet do industriálního období a označovat se pojmem moderní společnost.

Moderní Společnost

Nástupem průmyslové revoluce v 18. století se člověk vydělil z přírodních běhů a prostřednictvím rozvoje techniky se dostává do popředí člověk, nikoli Bůh. Lidé se začali stěhovat do měst, nastupuje městská buržoazie a venkovský lid se mění v tovární dělníky. Vznikalo napětí mezi buržoazií, kapitalisty a utlačovanou nižší a dělnickou třídou, které bylo typické pro první fázi modernity. Toto období do poloviny 19. století bylo dovršeno přispěním emancipačních hnutí a bojů za sociální identitu utlačovaných.

Koncem první světové války přechází společnost do druhé fáze modernity, tzv. organizované modernity. Období 1920 - 1970 je charakterizované snahou o integraci utlačovaných, společenskou organizaci začal zajišťovat stát spolu s byrokracií. Vztahy lidí poznamenalo stěhování do měst, jedinci se začínají individualizovat a zabývat se vlastními touhami, solidaritu ve vztazích nahrazuje účelová smlouva. Starost o jedince převzal stát, společenský status se již nedědí, nýbrž získává vlastním přičiněním. Již nemluvíme o autoritách, ale o lidech, kteří mají moc. Normy a hodnoty společnosti se odklánějí od církve a přírody a směřují k uspokojování potřeb, ekonomickému růstu, rozvoji technologií, kořistnickému vztahu k přírodě.

Čtěte také: Krásy jižních Čech

Po druhé světové válce je důraz kladen na materialistické hodnoty, udržování pořádku, boj proti kriminalitě a na fyzické bezpečí. Od konce 60. let do 80. let je podoba moderní společnosti zpochybňována, a to hlavně mladými lidmi. Dosavadní způsob života nevedl k blahu, ani ke štěstí, přírodní zdroje jsou bezohledně vyčerpávány, hrozí ekologická krize, stoupá nedůvěra ve vědu. Z uzavřené společnosti, která neotřesitelně věřila ve vědu a lidský rozum, se pomalu mění na společnost otevřenou novým vjemům, novým výzvám a začíná překračovat vlastní stín.

Postmoderní Společnost

Nástupem postmoderní společnosti není vyjádřeno, že moderna je zcela za námi a je překonanou etapou, ale hlavně faktem, že problémy, které se objevují, nelze pomocí prostředků moderní společnosti řešit a je nutné změnit strategii. Kolébkou postmoderny se stává na konci 40. a počátkem 50. let Severní Amerika. Společnost se snaží překlenout období intolerance, rasové segregace a postupně vzniká společnost otevřená, tolerantní, černošské obyvatelstvo je postupně bráno jako rovnocenné a jejich kultura se začíná prolínat do všech aspektů života (např. lze uvést jazzovou hudbu).

Důkazem prolínání kultur je také vznik hnutí hippie v 50. a 60. letech, jehož členové se hlásili k volné lásce, toleranci, kulturní benevolenci a nenásilí. Tyto projevy byly reakcí na války, utrpení a honbou za úspěchy, penězi a mocí. Neopomeneme ani „americký sen“, který přilákal do země za oceán cizince. 90. léta i nadcházející období jsou významně spjata s rozkvětem masmédií, techniky a konzumerismem, jejichž vliv se stále prohlubuje.

Po teroristickém útoku 11. září 2001, po letech relativního klidu, se naplňuje pesimismus postmoderny. Ač je kolébkou postmoderny Francie a Velká Británie, počátky období v západní Evropě se datují na začátek padesátých let. Hlavní podíl na tom má válka, která území zdevastovala po stránce demografické i kulturní a sociální. Z východního bloku se nejdříve připojuje Československá republika roku 1989. Proč s třicetiletým zpožděním? Země východního bloku z hrůz válek postoupily do další nesvobody a útlaku páchaných komunistickým režimem.

Postmoderní společnost se vyznačuje přesunem ekonomické aktivity do oblasti služeb a médií. Bývá pojmenovávána jako společnost vědění, kapitálem člověka již není majetek, ale teoretické znalosti, vědomosti a vzdělanostní úroveň. Vyskytují se nová sociální rizika, jako například selhání trhu práce, krize sociálního státu. Výrazně se zvyšuje materiální životní úroveň, mobilita, lidé jsou tolerantnější vůči homosexuálům, k potratům, eutanazii a prostituci. Společnost je charakteristická svobodou rozhodování, odpovědností, kritickým rozumem, vysokou schopností přijímat změny, respektem k odlišnostem. Klíčový pro člověka je individualismus, který se promítá i do rodinného života. Současná postmoderní společnost prochází neustálým vývojem a za nejpalčivější problémy lze zmínit politickou situaci s různými skandály, migraci a příliv uprchlíků do Evropy.

Čtěte také: O vývoji lidského společenství

Kulturní Antropologie

Kulturní antropologie (KA) je v současné době v západních zemích jednou z nejprogresivnějších věd o člověku, společnosti a kultuře. Je to věda, která se mimo jiné orientuje na srovnávání různých lokálních kultur: pomáhá nám pochopit, že příslušníci jiných kultur odlišně vnímají a interpretují svět, čímž umožňuje objektivněji pochopit náš náhled na realitu, která nás obklopuje.

První badatelé v oboru KA se zaměřovali především na analýzu kultur přírodních národů, neboť problémy současné společnosti lze někdy nejlépe vysvětlit v konfrontaci s jinými myšlenkovými a kulturními systémy. Dále existuje předpoklad, že na základě studia zvyků tzv. „přírodních národů“ lze nalézt kořeny řady kulturních jevů, které mají v moderní západní společnosti již velmi komplikovanou podobu.

Pojem kultura je jednou z centrálních kategorií společenských věd. Etymologicky pochází slovo kultura z latinského colere, což znamená pěstovat a původně bylo spojováno s obděláváním půdy. Na antické pojetí pojmu kultura navázal humanismus, kdy je kultuře přisouzena funkce vést dělící čáru mezi člověkem a přírodou. V tomto pojetí člověk prostřednictvím kultury vystupuje z přírody. V době osvícenství je kultura vnímána jako proces, v němž dochází k zušlechtění tělesných a duševních sil člověka.

Definice Kultury

Nejobecněji a také nejčastěji bývá kultura charakterizována následovně: Kultura je soubor mimobiologických, typicky lidských prostředků přizpůsobení člověka jeho prostředí, tedy přírodě.

Člověk nemá hustou srst ani kožich, který by ho dostatečně chránil před chladem a vlhkostí, nemá drápy ani tesáky, není chráněn krunýřem před útočníky, není dostatečně rychlý, aby dohonil svou kořist ani nedovede dost obratně šplhat po stromech. Přes všechna tato omezení člověk dokázal přežít a rozmnožit se v nebývalé míře téměř po všech kontinentech. Dokázal totiž tuto svou nevýhodu změnit v přednost. Poprvé se přírodě vzbouřil tím, že opustil chůzi po čtyřech, přičemž si vzpřímenou chůzí uvolnil přední končetiny. Jednalo se o prvního hominida Australopitheca přibližně před čtyřmi miliony let. Ruka takto osvobozená od chůze se v průběhu dalších milionů let stává stále dokonalejším nástrojem schopným stálce citlivějších a přesnějších úkonů. Tak postupně získal již předchůdce člověka možnost nahradit a doplnit nedostatečné biologické přizpůsobením mimobiologickým, především zhotovenými nástroji.

Jestliže tedy člověk nemá dost ostré zuby a chybí mu drápy, nahradil je pazourkovým nožem, škrabadlem, pěstním klínem, rydlem apod. Jestliže není dost odolný proti chladu a vlhku, zhotovil si kožešinový nebo později látkový oděv, využil k ohřevu ohně a našel nebo vytvořil si obydlí. Jestliže není schopen vyhlédnutou kořist dohonit, nahradil rychlost svých nohou rychlostí šípu, vrženého kopí nebo oštěpu. Veškeré toto mimobiologické přizpůsobení se podmínkám již můžeme v souladu s naší předchozí definicí nazvat kulturou.

Kultura pomáhá a mnohdy umožňuje člověku přizpůsobit se podmínkám. Navíc má oproti biologickému přizpůsobení, kterou využívají ostatní živočichové, obrovskou výhodu: biologické přizpůsobení se vytváří nesrovnatelně pomaleji a tudíž při změně podmínek daleko pomaleji mizí. Zhotovování nástrojů neznamenalo však pouze zdokonalení zručnosti rukou - především přinášelo rozvoj centrálního orgánu lidské nervové soustavy - lidského mozku. Jeho rozvoj následně inicioval další zdokonalování nástrojů.

Dělení Kultury

Hovoříme o kultuře hmotné, materiální, která je představována lidskými materiálními výtvory, neboli artefakty. Kromě toho hovoříme o kultuře duchovní, nemateriální, která je stejně důležitá jako kultura materiální. Do ní zahrnujeme všechna pravidla a normy chování v dané společnosti, tabu, omezení, ideje (např. náboženství, humanismus, nacionalismus), symbolické systémy (např. jazyk, řeč, písmo, gesta, umění nehmotné povahy) a společenské instituce organizující lidské chování (např. manželství, rodina, církve, soudnictví atd.).

Tabulka 1: Dělení kultury

Dvojí Význam Pojmu Kultura

Kulturu lze chápat minimálně na dvou úrovních:

1. Kultura je univerzální lidský fenomén, specificky lidská činnost, která není vlastní jiným biologickým formám života. Kultura z univerzálního hlediska je tedy nejvýznamnější znak, jímž se druh Homo sapiens sapiens odlišuje od ostatních živočichů. Tato univerzální všelidská kultura se manifestuje (projevuje) v nesmírném množství dílčích - lokálních kultur.
2. Kultura je vnímána a studována jako zvláštní způsob života různých skupin lidí. Studium kultury na úrovni jednotlivých sociokulturních systémů akceptuje fakt kulturního pluralismu a metodologicky se opírá o zásadu kulturního relativismu. V tomto významu jednotlivé lokální kultury představují jedinečné a unikátní konfigurace artefaktů, sociolkulturních regulativů, idejí, symbolických systémů a kulturních institucí, typických pro určitou společnost nebo sociální skupinu.

Proces Enkulturace

Velmi důležitým rysem kultury je, že její prvky musí přijmout a osvojit si většina příslušníků daného kulturního společenství. Charakter kultury určitého společenstva tedy určuje většina jejích členů. Proces, v němž dochází k osvojování kulturních prvků se nazývá enkulturace. Podstatná část kultury je předávána jedinci v době dětství a dospívání v procesu výchovy - předávány jsou především normativy, regulativy a ideje.

Artefakty, které jsou součástí hmotné kultury samozřejmě na jedince trvale působí, nejintenzivněji v době jeho formování (hračky, nábytek, dopravní prostředky, knihy, atd.) Proces učení se kultuře - enkulturace - probíhá především prostřednictvím rodiny, školy, vrstevníků a médií. To, co člověka odlišuje od ostatních živočichů není jen schopnost učit se, ale především rozsáhlé sociokulturní dědictví, z něhož se učíme - (zkušenosti a znalosti nejsou předávány pouze z jedince na jedince, je předávána zkušenost celé skupiny pomocí jazyka a písma atd.)

Velká část enkulturace, učení se kultuře, probíhá neformální cestou v přirozených situacích, v tradičních společnostech formou mýtů, legend, podobenství a osobních příkladů, kolektivních her a rituálů, v moderní společnosti podobně, zde sehrává v dětském věku roli pohádka, hračky, prostředí, v němž se jedinec pohybuje, zpravidla bez konkrétního časového vymezení. V industriálních společnostech pak v enkulturaci sehrává významnou roli systém formální výchovy, zpravidla reprezentovaný školou, která má jedinci zprostředkovat společností stanovené penzum znalostí.

Záměry formální i neformální výchovy jsou stejné: zformovat jedince v duchu dané kultury a potlačit ty prvky v jeho chování, které nejsou slučitelné s danou kulturou. Žádný jedinec si ovšem kulturu svého společenství neosvojuje beze zbytku: mnohé vědomosti jsou ryze odborné a učí se jim zejména v industriálních společnostech pouze specialisté. Základní část kulturních prvků si tedy musí osvojit všichni členové společnosti a část si jich osvojují pouze někteří podle specifického společenského postavení (statusu) - (např. lékaři).

Růst Kultury

Kultura se udržuje a vytváří předáváním z generace na generaci prostřednictvím tradice. Jedinec, nebo skupina jedinců ovšem prvky kultury nejen přijímá, ale zároveň je určitým způsobem přetváří, rozvíjí. Na kulturu je nutno tedy pohlížet nejen jako na soubor kulturních prvků a jevů zděděných po předchozích generacích, ale jako na výsledek tvořivé činnosti lidí, kteří rozvíjejí kulturní dědictví minulosti. Tak ve vývoji kultury neustále vzniká situace, kdy prvek, který v původní kultuře byl zcela zanedbatelný se v průběhu vývoje kultury stane se pro danou kulturu stane velmi důležitým nebo dokonce určujícím (přijetí křesťanství, emancipace žen, rozvoj gramotnosti, sekularizace, automobilismus, počítačová gramotnost, atd.). Stejně tak prvky zásadní pro určitou kulturu se mohou postupně vytrácet (otroctví, koňská doprava, telegraf).

Žádná lokální kultura není uzavřeným systémem a celá řada kulturních prvků do ní proniká zvnějšku, z jiných kultur, jak prostřednictvím běžných kulturních kontaktů (obchod, cestování, zámořské plavby), tak násilím při mocenských střetech, kdy poražení jsou nuceni akceptovat kulturu vítězů.

Difúze Kulturních Prvků

Průnik kulturních prvků z jedné kultury do druhé se nazývá difúze kulturních prvků. Tento proces proběhne ovšem pouze tehdy, existuje-li v dané kultuře potřeba příslušného prvku a je-li v ní pro něj prostor. Jinými slovy, cizí prvky jsou v kultuře obvykle přijímány či odmítány na základě potenciální užitečnosti a kompatibility. Kompatibilita je slučitelnost nového prvku s existujícími kulturními vzorci. Prvky přijaté difúzí pak nejsou zpravidla přejaty jako takové, ale jsou modifikovány, pozměněny a přizpůsobeny novému kulturnímu kontextu. (Příkladem modifikace je kuchyňské zpracování brambor u nás na bramborák či bramborovou polévku, nebo tabáku na cigarety).

Akulturace

Intenzivnějším pronikáním kulturních prvků se vyznačuje takzvaná akulturace. Jedná se o proces, který nastává tehdy, kdy dvě kultury jsou v intenzivním vzájemném kontaktu, že se zásadně ovlivní a pozmění. Narozdíl od prosté difúze dochází při akulturaci v jedné z kultur nebo v obou z nich k výrazné reorganizaci kultury. Tento proces je starý tisíce let: již od doby neolitické revoluce, kdy začalo docházet k větším koncentracím lidí na společném území a zejména uvnitř starověkých říší a jejich rozpínajících se hranic akulturovaly různé národy. Lze konstatovat, že dnešní moderní státy a jejich kultury jsou výsledkem dlouhodobě probíhajícího procesu akulturace.

Důsledky Střetů Různých Kultur

Důsledky střetů různých kultur a následně probíhajícího procesu akulturace mohou být různé. Lze z nich vyčlenit tři následující modelové situace:

1. Jedna kultura se při střetu začlení do druhé a ponechá si svou omezenou identitu jako „subkultura“ (příkladem může být subkultura severoamerických Indiánů v rezervacích)
2. Dojde k propojení obou kultur a vytvoření nové integrované kultury obohacené o prvky obou kultur původních (příkladem je rozšíření řecké vzdělanosti na územích dobytých Alexandrem Makedonským v době helénismu, nebo islámská kultura a vzdělanost na indickém subkontinentu v říši Velkých Mughalů) - tento proces se nazývá kulturní asimilace
3. Určitá kultura není s to unést důsledky kulturního střetu, zhroutí se a podlehne, zhroutí se. Tento důsledek kulturního střetu je bohužel v historii velmi častý a většinu těch, které jsou historicky popsány, mají na svědomí Evropané (např. domorodé kultury zničené v karibské a tasmánské oblasti, částečně též zhroucení kultur Střední a Jižní Ameriky).

Je nutné si uvědomit, že ve střetu kultur podléhá ne horší z daných kultur (takovou terminologii v kulturní antropologii nepoužíváme), ale ta, která je hůře materiálně vybavena (zejména zbraněmi). Tato třetí modelová situace nastává, setkají-li se dvě zásadně odlišné, tedy těžko slučitelné kultury.

Antropologie

Termín antropologie vznikl spojením dvou řeckých slov: antropos = člověk, logos= slovo, rozum, nauka, věda. Tento termín se objevuje již ve starověku v Aristotelových pracích ve významu komplexního studia člověka. V tomto pojetí byla antropologie vnímána až do 19.století a dodnes je tento termín nejčastěji ztotožňován se somatickou antropologií jako vědou o vzniku a vývoji člověka, která studuje lidské tělesné znaky a tělesnou stavbu. Tak je vnímána antropologie v tradičním evropském pojetí, kdy je zařazena spolu se zoologií a botanikou mezi tři hlavní přírodovědné obory studující živou přírodu.

Tab. 2: Antropologie v systému věd o živé přírodě:

Atropologie v tomto smyslu se dále člení na:

1. antropologii prehistorickou (zkoumá kosterní pozůstatky člověka)
2. antropologii etnickou (zkoumá fyzické rozdíly mezi jednotlivými lidskými etniky)
3. antropologii fyzickou (zkoumá fyzickou stavbu těla současného člověka)

Ve Velké Británii a USA byl však tradičně kladen zvýšený důraz na společenský a kulturní rozměr člověka, proto byla snaha o širší vymezení antropologie nejen jako vědy biologické, ale obecně jako vědy o člověku zahrnující nejen jeho biologický, ale i kulturní a sociální rozměr. Ke třem původním disciplínám antropologie tedy přistoupila KULTURNÍ ANTROPOLOGIE, která si dala za cíl zkoumat člověka jako tvůrce a zároveň produkt kultury.

tags: #kultura #vs #priroda #sociologie

Oblíbené příspěvky:

• Výběr konvektomatu UNOX
• Využití hoblin
• Doprava a životní prostředí
• Rumunské pastviny: Biodiverzita a historie
• Povinnosti ohledně odpadů