Laudato si´: Ekologická výchova a spiritualita

V našem nakládání s přírodou je cosi v nepořádku. Je-li tedy ekologická krize výrazem či vnějším projevem etické, kulturní a duchovní krize novověku, nelze si namlouvat, že uzdravíme svůj vztah k přírodě a životnímu prostředí bez uzdravení…

Pouze uzdravení lidského srdce uzdraví vztah k přírodě.

Musíme naslouchat řeči přírody a patřičně odpovídat. Sama Země má svou důstojnost, kterou máme respektovat. Existuje ale též ekologie člověka (Benedikt XVI.).

Pokud se naučíme naslouchat hlasu stvoření, zaznamenáme v něm určitý nesoulad. Ale i její truchlivý výkřik…

22. dubna si celosvětově připomínáme Den Země. Nejde o svátek, kdy bychom se měli stát nějakými pohanskými uctívači Matky Země. Ale jako křesťané máme cítit zodpovědnost za svět, který nám byl…

Čtěte také: Co nabízí Ekologická poradna Dr. Landy?

1. 9. je příležitostí uvědomit si znovu své povolání spravovat svět a starat se o něj. Iniciativa Žít Laudato si´ navrhuje oslavit tento den ve farnosti společně. Je také dnem…

Na pěší pouti z Vatikánu do polských Katovic prošla mezinárodní skupina moravskými městy a venkovem. Českem prošla skupina „klimatických“ poutníku inspirovaná encyklikou Laudato si.

Slyšet se navzájem si jako hlavní cíl kladla mezioborová konference, která se zabývala životním prostředím a náboženstvím. Životní prostředí vs. náboženství: slyšet se navzájem.

I. Zaměřit se na jiný styl života

202. Mnohé věci musí změnit své směřování, ale především se potřebuje změnit samo lidstvo. Chybí mu vědomí společného původu, vzájemné sounáležitosti a společně sdílené budoucnosti. Toto základní povědomí by umožnilo zrod nových přesvědčení, nových postojů a životních stylů. Vyvstává tak velká kulturní, duchovní a výchovná výzva, která bude vyžadovat dlouhé obrodné procesy.

203. Od chvíle, kdy trh tíhne k vytváření nutkavého konzumistického mechanismu zajišťujícího odbyt svým produktům, jsou lidé strháváni do víru zbytečného nakupování a utrácení. Obsesní konzumismus je subjektivním odrazem technicko-ekonomického paradigmatu. Dochází k tomu, co naznačoval již Romano Guardini: člověk „přijímá užitkové předměty a životní formy, jak mu je vnucuje racionální plánování a normovaná strojová výroba, a činí to s pocitem, že je to tak celkem rozumné a správné“.

Čtěte také: Postupy likvidace nebezpečného odpadu

Toto paradigma namlouvá všem, že jsou svobodní, dokud si uchovají domnělou svobodu konzumovat, ačkoli ve skutečnosti mají svobodu ti, kdo tvoří onu menšinu, která drží ekonomickou a finanční moc. V tomto zmatku nenalezlo postmoderní lidstvo nové porozumění sobě samému, aby se mohlo zorientovat, a prožívá tento nedostatek identity s úzkostí. Máme příliš mnoho prostředků k nemnohým a pokřiveným cílům.

204. Aktuální situace světa „vzbuzuje pocit nestability a nejistoty, které zas plodí formy kolektivního egoismu“. Když se lidské osoby vztahují pouze k sobě samým a izolují se ve svém vědomí, jen rostou v nenasytnosti. Čím více se vyprazdňuje srdce člověka, tím více potřebuje kupovat, vlastnit a konzumovat věci. Zdá se, že v tomto kontextu nelze akceptovat žádné meze kladené realitou. Ani opravdové obecné dobro v tomto horizontu neexistuje. Pokud bude takovýto typ člověka ve společnosti převažovat, budou normy respektovány pouze do té míry, do jaké nebudou odporovat jeho potřebám. Proto myslíme nejenom na možnosti hrozných klimatických jevů či velkých přírodních pohrom, ale také na katastrofy způsobené sociálními krizemi, protože posedlost konzumním životním stylem, zvláště pokud si jej mohou dovolit jen málokteří, může vyvolat jenom násilí a vzájemné ničení.

205. Nicméně není všechno ztraceno, protože lidské bytosti, které jsou schopny až do krajnosti se ničit, se mohou též přemoci, opět se rozhodnout pro dobro a obnovit se - nezávisle na jakékoli psychologické či sociální podmíněnosti, která je jim vnucována. Jsou schopni čestně na sebe pohlédnout, pocítit znechucení a vydat se novými cestami k pravé svobodě. Neexistují žádné systémy, které by mohly zcela přehlušit otevřenost dobru, pravdě a kráse či schopnost reagovat, kterou Bůh nadále vzbuzuje v hloubi našich srdcí. Každou osobu tohoto světa žádám, aby nezapomínala na tuto svou důstojnost, kterou jí nikdo nemá právo vzít.

206. Změna životního stylu by mohla vyvinout zdravý tlak na ty, kteří mají politickou, ekonomickou a sociální moc. K tomu dochází, když jsou hnutí spotřebitelů schopna docílit, že se jisté produkty přestanou kupovat. Tímto způsobem efektivně ovlivňují jednání podniků a nutí je k tomu, aby brali v úvahu environmentální dopad a modely produkce. Je skutečností, že když sociální stereotypy sahají na zisk, jsou podniky nuceny produkovat jiným způsobem. To nám připomíná sociální zodpovědnost spotřebitelů.

207. Charta Země nás všechny vybízela k tomu, abychom za sebou nechali fázi sebedestrukce a začali znovu, avšak nerozvinuli jsme dosud všeobecné vědomí, které by to umožňovalo. Proto se odvažuji předložit tuto cennou výzvu znovu: „Jako nikdy předtím v dějinách nás společný osud vyzývá k hledání nového začátku.

Čtěte také: Strojírenství a ekologické předpisy

208. Vždy je možné rozvinout novou schopnost vycházet ze sebe směrem k druhým. Bez ní člověk neuznává vlastní hodnotu druhých tvorů, nemá zájem pečovat o něco ve prospěch druhých, chybí mu schopnost stanovit si hranice, aby se vyvaroval utrpení nebo narušení toho, co je kolem nás. Základní postoj sebetranscendence, který rozbíjí izolované a sebevztažné vědomí, je kořenem, který umožňuje péči o druhé a o životní prostředí, a dává zrod mravnímu jednání, jež bere v úvahu vnější dopad každého úkonu a každého osobního rozhodnutí na naše okolí. Jsme-li schopni překonávat individualismus, můžeme skutečně vytvářet alternativní životní styl a ve společnosti bude možná zásadní změna.

II. Vychovávat ke smlouvě mezi lidstvem a životním prostředím

209. Vědomí závažnosti kulturní a ekologické krize se musí projevovat novými návyky. Mnozí vědí, že současný pokrok a prosté hromadění statků a potěšení nedokáže naplnit lidské srdce smyslem a radostí, avšak necítí se schopni zříci se toho, co jim trh nabízí. V zemích, které by měly vykazovat největší změny spotřebitelského chování, mají mladí lidé novou ekologickou citlivost a velkorysého ducha a mnozí z nich obdivuhodným způsobem bojují za ochranu životního prostředí, avšak vyrůstali v kontextu nadměrné spotřeby a blahobytu, který ztěžuje proces osvojování jiných návyků. Proto stojíme před výchovnou výzvou.

210. Environmentální výchova postupně rozšířila své cíle. Byla-li na počátku velmi soustředěna na vědecké informace, růst vědomí a na prevenci environmentálních rizik, nyní má sklon zahrnovat i kritický odstup vůči modernistickým „mýtům“ založeným na účelovém uvažování (individualismus, neomezený pokrok, konkurence, konzumismus, trh bez jakýchkoli pravidel) a též obnovovat ekologickou rovnováhu na různých úrovních: na vnitřní úrovni ve vztahu k sobě samým, na úrovni solidarity s druhými, na přirozené úrovni ve vztahu se všemi živými bytostmi a na duchovní úrovni ve vztahu k Bohu. Environmentální výchova by nás měla uschopnit k onomu skoku do Tajemství, z něhož ekologická etika vyvozuje svůj nejhlubší smysl. Nakonec vždyť existují vychovatelé, kteří jsou schopni sestavovat pedagogické postupy environmentální etiky tak, aby účinně pomáhaly růst v solidaritě, v odpovědnosti a v péči založené na soucitu.

211. Tato výchova povolaná vytvářet „ekologické občanství“ se nicméně občas omezuje na poskytování informací a nedokáže vést k formování návyků. Existence zákonů a norem z dlouhodobého hlediska nestačí omezit špatné jednání, třebaže existuje účinná kontrola. K tomu, aby právní norma působila relevantní a trvalé účinky, je nezbytné, aby ji většina společnosti na základě vhodných motivací přijala a reagovala osobní proměnou. Pouze na základě kultivace solidních ctností je možné darovat se v nasazení za životní prostředí. Jestliže se někdo - ačkoli mu jeho ekonomické podmínky umožňují spotřebovat a utrácet víc - radši lépe oblékne místo toho, aby zapnul topení, znamená to, že si osvojil přesvědčení a způsoby prospěšné ochraně životního prostředí. Je velmi ušlechtilé osvojovat si úkol ochrany stvoření v drobných každodenních úkonech a je úžasné, když je výchova dovede tak motivovat, že se stanou životním stylem. Výchova k environmentální zodpovědnosti může vést k mnohým postojům, které mají přímý a důležitý dopad na ochranu životního prostředí - jako například omezování použití plastových či papírových materiálů, omezení spotřeby vody, třídění odpadu, vaření pouze takového množství pokrmů, které se stačí spotřebovat, ochrana jiných živých tvorů, využívání veřejné dopravy nebo sdílení stejného vozidla s vícero cestujícími, sázení stromů, zhášení zbytečného osvětlení a tak dále. Toto všechno je součástí velkorysé a důstojné kreativity, která ukazuje tu nejlepší stránku lidské bytosti. Když ze svého hlubokého přesvědčení radši opětovně použijeme nějakou věc místo toho, abychom se jí rychle zbavili, může to být skutek lásky, který vyjadřuje naši důstojnost.

212. Nesmíme si myslet, že tyto snahy svět nezmění. Takové skutky šíří ve společnosti dobro, které vždy ponese ovoce nezávisle na tom, co jsme schopni vidět, protože vzbuzují v lůně této země dobrotu, která má vždy tendenci šířit se - někdy i neviditelně. Takové způsoby jednání nám navíc navracejí vědomí naší vlastní důstojnosti, vedou nás k větší existenciální hloubce a umožňují nám zakoušet, že se vyplatí žít na tomto světě.

213. Výchovná prostředí jsou různá: škola, rodina, sdělovací prostředky, katecheze a jiné. Dobrá školní výchova v dětství a dospívání zasévá semena, která mohou přinášet plody celý život. Chci však zdůraznit ústřední význam rodiny, protože „je místem, v němž může být život, dar Boží, přiměřeně přijímán a chráněn před nejrůznějšími útoky, jimž je vystaven, a kde se může rozvíjet v souladu s požadavky opravdového lidského růstu. Oproti takzvané kultuře smrti představuje rodina sídlo kultury života.“ V rodině se formují první návyky lásky a péče o život, jako je například správné používání věcí, pořádek a čistota, respektování místního ekosystému a ochrana všech tvorů. Rodina je místem integrální formace, kde se rozvíjí různé vzájemně vnitřně propojené aspekty osobního zrání. V rodině se učíme bez panovačnosti prosit o dovolení, říkat „děkuji“ jako výraz upřímného uznání přijatých věcí, ovládat agresivitu nebo chtivost a prosit o odpuštění, když se dopustíme něčeho špatného. Tato drobná gesta upřímné zdvořilosti pomáhají budovat kulturu vzájemně sdíleného života a úcty k tomu, co nás obklopuje.

214. Politice a různým sdružením náleží úsilí o formaci svědomí. Náleží to též církvi. Všechna křesťanská společenství mají v této výchově plnit důležitou roli. Doufám též, že se v našich seminářích a v řeholních formačních domech vychovává k odpovědné střídmosti, k vděčnému nazírání na svět a k pečlivému zacházení se zranitelností chudých i se životním prostředím. Jde o hodně, a proto jako jsou potřebné instituce, které mají moc sankcionovat útoky na životní prostředí, stejně tak se potřebujeme i kontrolovat a vychovávat vzájemně mezi sebou.

215. V tomto kontextu „se nesmí zanedbávat […] vztah, který existuje mezi náležitou estetickou výchovou a udržováním zdravého životního prostředí“. Pozornost a láska ke kráse nám pomáhá oprostit se od utilitaristického pragmatismu. Když se nenaučíme zastavit se, abychom obdivovali krásu a dovedli ji ocenit, není nic divného, že se z každé věci stane předmět spotřeby a bezbřehého zneužívání. Stejně tak chceme-li dosáhnout hlubokých změn, musíme mít na paměti, že způsob uvažování má reálný vliv na chování. Výchova bude neúčinná a její snahy zůstanou neplodné, nebude-li se snažit též o to, aby šířila nové pojetí lidské bytosti, života, společnosti a vztahu k přírodě. Jinak bude nadále přetrvávat konzumistický model, který prezentují sdělovací prostředky a účinné mechanismy trhu.

III. Ekologická konverze

216. Velké bohatství křesťanské spirituality, utvářené dvaceti stoletími osobních i společenských zkušeností, může úžasným způsobem přispět k úsilí o obnovu lidstva. Chci křesťanům nabídnout několik linií ekologické spirituality, které se rodí z přesvědčení naší víry, protože to, čemu nás učí evangelium, má důsledky pro náš způsob uvažování, vnímání a prožívání. Nejde tolik o to, abychom mluvili o idejích, ale především o motivacích, které vycházejí ze spirituality a jsou s to podněcovat láskyplnou péči o svět. Není totiž možné nasazovat se za velké věci pouze na základě pouček, bez mystiky, která by je oživovala, bez „vnitřní hybné síly, která podněcuje, motivuje, povzbuzuje a dává smysl osobnímu i společnému konání“. Musíme uznat, že my křesťané jsme ne vždy využili a zúročili bohatství, která dal Bůh církvi. Její spiritualita není oddělená od těla ani od přirozenosti nebo skutečností tohoto světa, ale spíš žije spolu s nimi a v nich, ve společenství s tím, co nás obklopuje.

217. Jestliže se „ve světě rozrůstají vnější pouště, protože tak moc narostly pouště vnitřní“, stává se ekologická krize výzvou k hlubokému vnitřnímu obrácení. Nicméně musíme též přiznat, že někteří křesťané, kteří se horlivě věnují modlitbě, se často pod záminkou realismu a pragmatičnosti vysmívají starostem o životní prostředí. Jiní jsou pasivní, nedovedou se rozhodnout ke změně svých zvyklostí a stávají se nedůslednými. Chybí jim tedy ekologická konverze, která znamená, že se ve vztazích k okolnímu světu projevují všechny důsledky setkání s Ježíšem. Povolání střežit Boží dílo je podstatnou součástí ctnostného života. Nepředstavuje něco volitelného ani nějaký druhotný aspekt křesťanského života.

218. Jako vzor zdravého vztahu se stvořením, který je jedním z rozměrů integrální konverze lidské osoby, si připomeňme svatého Františka z Assisi. Tato konverze rovněž vyžaduje, abychom uznali své chyby, hříchy, neřesti nebo opomenutí, ze srdce jich litovali a vnitřně se změnili. Australští biskupové dovedli vyjádřit konverzi v pojmech smíření se stvořením: „K tomu, abychom uskutečnili toto usmíření, musíme zkoumat svůj život a přiznat, jakým způsobem svými skutky a svou neschopností jednat ubližujeme Božímu stvoření. Musíme zakusit obrácení, proměnu srdce.“

219. K řešení situace tak složité jako ta, které čelí nynější svět, však nestačí, že každý bude lepší. Jednotlivci mohou ztratit schopnost a svobodu přemáhat logiku účelového rozumu a podlehnout konzumismu bez etiky a bez sociálního a ekologického cítění. Na sociální problémy se odpovídá komunitními sítěmi, nikoli pouhou sumou individuálních dober: „Nesmírné požadavky, které s sebou toto dílo přinese, nebude možno vyřešit pouhou individuální iniciativou ani spoluprací individualisticky vychovaných jedinců. Vyžádá si to koncentraci sil a jednotného postupu.“ Ekologická konverze nezbytná k vytvoření dynamismu trvalé změny je také komunitní konverzí.

220. Taková konverze s sebou nese vícero postojů, které ve vzájemné součinnosti vedou k velkorysé péči plné něhy. Na prvním místě implikuje vděčnost a nezištnost, to znamená uznání, že svět je darem, který jsme přijali od Otcovy lásky, což následně vede k nezištné ochotě zříkat se a k štědrým projevům i tehdy, když je nikdo nevidí nebo neuznává: „ať neví tvoje levice, co dělá tvoje pravice […] a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí“ (srov. Mt 6,3-4). Implikuje též láskyplné vědomí toho, že nejsme izolováni od ostatních tvorů, ale s ostatními bytostmi vesmíru tvoříme úžasné univerzální společenství. Věřící nekontempluje svět zvenčí, ale zevnitř, přičemž uznává pouta, jimiž nás Otec sjednotil se všemi bytostmi. Rozvíjením specifických schopností, které dal každému Bůh, ekologická konverze navíc vede věřícího k rozvoji jeho tvořivosti a nadšení, takže dramata světa řeší odevzdávaje se Bohu jako „oběť živá, svatá a Bohu milá“ (srov. Řím 12,1). Neinterpretuje svou nadřazenost jako důvod ke své osobní slávě nebo k nezodpovědnému panování, ale jako odlišnou schopnost, která mu zas ukládá vážnou zodpovědnost, která se zakládá na víře.

tags: #lauda #to #si #6 #kapitola #ekologicka

Oblíbené příspěvky:

• Valašsko: branky do krajiny
• Průvodce výběrem vestavných košů Franke
• Odpadkové koše HiMAXX
• Uhlíková neutralita Prahy
• Evidenční Kontrola a Emise