Lemur Niceni: Zajímavosti o těchto unikátních primátech

28.12.2025

Lemurové, tito fascinující primáti, jsou pro mnoho návštěvníků zoologických zahrad okamžitě rozpoznatelní díky svým velkým očím, dlouhým ocasům a často i pruhovaným vzorům. Pojďme se podívat na některé zajímavosti o těchto jedinečných tvorech.

Jedinečný původ a rozmanitost druhů

Lemurové jsou reliktní skupinou primátů, což znamená, že se vyvinuli v izolaci na Madagaskaru poté, co se ostrov oddělil od afrického kontinentu. Existuje více než 100 známých druhů a poddruhů lemurů, které se liší velikostí, barvou, chováním i potravou.

Společenský život a specifické adaptace

Mnoho druhů lemurů žije ve složitých sociálních skupinách, často s matriarchálním uspořádáním, kdy dominantní roli hrají samice. Některé druhy lemurů, například lemuři kata, mají na spodní čelisti speciálně upravené zuby, které vypadají jako hřeben.

Ohrožení lemurů

Bohužel, drtivá většina druhů lemurů je v současnosti ohrožena vyhynutím, především kvůli ničení jejich přirozeného prostředí (odlesňování) a lovu.

Obří lemur Megaladapis edwardsi

Jedná se o vyhubeného megaladapise Edwardsova (Megaladapis edwardsi), přesněji řečeno o model tohoto jednoho z nějvětších madagaskarských lemurů v životní velikosti. Jsou známy tři vyhynulé či vyhubené druhy tohoto rodu: Megaladapis edwardsi, Megaladapis madagascariensis a Megaladapis grandidieri. Megaladapis edwardsi z nich byl největší. Byl vysoký až 150 cm a vážil 50-80 kg. Jeho jídelníček byl tvořen výhradně rostlinnou potravou. Ačkoliv patřil tento „obří lemur“ stejně jako dnešní lemuři mezi poloopice, od lemurů se v mnohém odlišoval.

Čtěte také: Madagaskarské ikony v ohrožení

Základní postavení těla byl vertikální podřep (podobný koalám). Tím také připomíná indri nebo sifaky. Na rozdíl od nich byl však mnohem zavalitější a pomalejší (jen lezl a šplhal, neskákal). Pomocí dlouhých rukou a prstů a roztaženým nohám byl velmi dobře uzpůsoben vertikálnímu lezení po stromech. Pomalu se přesouval větvovím a ukusoval listí stromů. Na zemi se pohyboval pravděpodobně velmi neobratně. Mohl by tak být velmi snadnou kořistí větších šelem, pokud by ovšem nějaké na Madagaskaru žily.

Když přišli na Madagaskar lidé (před cca 2300 lety), žilo zde přinejmenším 17 druhů „obřích lemurů“ a krajina byla zarostlá stromovou vegetací. Lidé krajinu velice rychle změnili - velké plochy původní vegetace vypálili. Megaladapisové byli velmi specializovaní a měli pravděpodobně značně pomalou strategii rozmnožování. Specializace je vždy krátkodobě velmi výhodná, ale katastrofy a velké klimatické změny tito specialisté obvykle nepřežívají. A opravdu došlo ke klimatickým změnám a nástupu suššího období.

Ničení a fragmentace jejich lesního biotopu člověkem pro ně znamenal zásadní úder a poslední kapku. Model „obřího lemura“ najdou návštěvníci v expozici Pevninské ostrovy v blízkosti Pavilonu evoluce.

Lemur šedý a jeho specializace

Lemur šedý je celý šedý s nápadně tupým čenichem. Vysoce specializovaný druh - jako jediný primát se dokázal přizpůsobit životu v rákosí kolem jezer. Skáče z jednoho stvolu rákosu na druhý a okusuje listy, výhonky a pupeny, které schovává v tlamě. Krmí se časně ráno a pozdě odpoledne. Na rozdíl od ostatních příslušníků čeledi dovede plavat, ale jinak jeho zvyky nejsou dostatečně prostudovány.

Skupinu lemurů vede dominantní samec, obvykle má jen 3-5 členů, ale mohou se vyskytnout až čtyřicetičlenné tlupy. Existenci tohoto druhu ohrožuje ničení a ztráta prostředí. V části území již byl vyhuben. Samotné jezero Alaotra zaniká, protože po vykácení lesů je ničí sesuvy a náplavy.

Čtěte také: Volně žijící živočichové a legislativa

Lemur mongoz a záchranné programy

Ostravská zoologická zahrada odchovává mládě vzácného lemura mongoze. V přírodě zvířat ubývá hlavně kvůli ničení životního prostředí a lovu. Lemur patří mezi kriticky ohrožené druhy, což je poslední stupeň před kategorií vyhubených zvířat. Letos je to zatím jediné narozené mládě tohoto kriticky ohroženého madagaskarského primáta v evropských zoo. "Obě mláďata jsou tak velikou nadějí pro posílení populace v Evropě, která čítá sotva 50 jedinců, a pro zachování tohoto lemura pro příští generace," uvedla Nováková.

Mládě přivedla na svět čtrnáctiletá samice, jde o její čtvrté mládě. "Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi vzácný a v přírodě kriticky ohrožený druh, je nanejvýš žádoucí, aby mládě bylo odchováno přirozeně svými rodiči. Ještě nevíme, jakého pohlaví mládě je, a nebudeme to vědět minimálně prvního půl roku. Obě pohlaví se totiž rodí zbarvená jako samice, teprve v šesti až osmi měsících se maska změní podle pohlaví.

Lemur mongoz obývá suchý opadavý les a sekundární prales v severozápadní části Madagaskaru a v minulosti byl vysazen na ostrovy Moheli, Anjouan a Grand Comoro. Přestože byl v relativně nedávné době ještě poměrně běžný, tak ničení životního prostředí a lov dostal tohoto lemura dle Červeného seznamu (IUCN Red List) do kategorie „Kriticky ohrožený“, což je poslední před kategorií „Vyhubený“.

Madagaskar je jednou z nejvíce zničených oblastí na světě a všem rostlinám i živočichům hrozí reálné vyhubení. Ostravská zoologická zahrada a desítky dalších evropských zoo se pokoušejí lemury i další ohrožená zvířata zachránit nejen vytvářením co nejživotaschopnějších záložních populací chovem v lidské péči (jako pojistkou pro případ úplného vyhubení ve volné přírodě), ale pomáhají i přímo na Madagaskaru.

Zoo Ostrava a její aktivity na Madagaskaru

Zoo Ostrava je od roku 2005 členem nevládní organizace Asociace pro výzkum a ochranu lemurů (AEECL), která na Madagaskaru zaštiťuje ochranářské a výzkumné aktivity. Organizace napomáhá k záchraně tamních endemických druhů zvířat a rostlin, které se nevyskytují nikde jinde na světě.

Čtěte také: Ekologické dopady

V ostravské zoologické zahradě se podařilo odchovat další mládě lemura mongoze. Patří k nejvzácnějším druhům tohoto zvířete na světě, a to nejen v přírodě, ale také v zoo. Zahradě se ho podařilo rozmnožit i loni, a je tak v Evropě jedinou zoo, kde se v posledních dvou letech daří mláďata úspěšně odchovat. V Ostravě žije osm jedinců lemura mongoze, což je čtvrtina populace tohoto madagaskarského primáta v evropských zoo.

Zoologické zahrady sdružené v Evropské asociaci zoologických zahrad a akvárií (EAZA) aktuálně chovají 31 jedinců, a to 19 samců a 12 samic ve 12 institucích. Letošní mládě podle zooložky Pavly Slavíčkové prospívá velmi dobře. Samička bez potíží sála mateřské mléko a rychle se začala i pohybovat. "Dnes je velmi aktivní a zvídavá. Rodina funguje harmonicky. Starší samička narozená loni zůstává s rodiči, a má tak možnost pozorovat rodičovskou péči o mladšího sourozence. Taková zkušenost je velmi důležitá pro její vlastní budoucí roli matky," řekla Slavíčková. Návštěvníci mají možnost skupinu vidět ve venkovních výbězích primátů naproti pavilonu Malá Amazonie.

Lemur mongoz se v přírodě vyskytuje na severozápadě Madagaskaru. Žije také na Komorských ostrovech, kam byl vysazen člověkem. Ničení životního prostředí, lov i křížení s jinými druhy vedly k zařazení této poloopice mezi ohrožené druhy.

"V lidské péči je tento lemur mimořádně vzácný a velmi vzácně se také rozmnožuje. O to větší radost mají ostravští chovatelé ze dvou mladých samiček. Chovatelé do odchovu nijak nezasahují, vše nechávají na zvířatech. Přirozené odchovy mláďat jejich rodiči jsou pro záchranné chovy klíčové," uvedla mluvčí. Zoo Ostrava se chovu těchto lemurů věnuje od roku 2011.

Vymírání megafauny na Madagaskaru

Madagaskar bývá často nazýván velkým červeným ostrovem anebo prostě jen velkým ostrovem. Ještě před jednou dvěma tisícovkami let se po něm proháněli skuteční obři svých říší. Žil zde nejtěžší pták všech dob (Aepyornis maximus), více než desetimetrový krokodýl (Crocodylus robustus), obří želva (Geochelone grandidieri), větší příbuzný afrického hrabáče (Plesiorycteropus madagascariensis) a také největší lemur světa (Megaladapis edwardsi).

Do dnešního dne rozpoznali paleontologové v subfosilním záznamu na 12 rodů a více než 25 druhů velkých savců, ptáků a plazů.

Neobvyklé podmínky vymírání

Oproti mnoha jiným končinám světa je vymírání madagaskarské megafauny doprovázeno několika zvláštními okolnostmi. Jednak je to jedno ze zatím posledních velkých vymírání a vymřely při něm skutečně všechny velké druhy - ne jen některé, ale opravdu všechny. Lidé přicestovali na Madagaskar velmi pozdě. Zabydleli ho až zhruba před 2000 lety a některé končiny ve středu ostrova zůstaly liduprázdné až do 8. nebo 9. století.

Další zvláštností je i rychlost vymírání. Velké druhy se ze subfosilního záznamu ztrácejí postupně po dobu více než tisíce let. Pro uznání pozvolných klimatických změn jako jednoznačné příčiny zániku tolika druhů je to trochu krátká doba. Naopak vymírání některých velkých živočichů, způsobená jednoznačně člověkem (kupříkladu novozélandského ptáka moa - Dinornis giganteus), se odehrála během podstatně kratší doby.

Z těchto i některých dalších důvodů je vymírání velkých zvířat na Madagaskaru podstatně problematičtější (a ovšem o to zajímavější) než obdobné události v jiných částech světa.

Vývoj poznatků a hypotéz

První úvaha, která se snažila madagaskarské vymírání vysvětlit a která také přežila nejdéle, spatřila světlo světa díky dvěma botanikům. Henri Perrier de la Bathie a Henri Humbert pracovali na Madagaskaru v první polovině tohoto století. Středem jejich zájmu byl vývoj vegetačního pokryvu ostrova (viz obr. obrázek), a zejména jeho změny způsobené člověkem. Nakonec vyslovili domněnku, že prapůvodně byl celý ostrov pokryt lesními společenstvy.

Současné rozlehlé travnaté pláně jsou podle jejich názoru výsledkem neblahé (leč pilné) činnosti člověka. Teorii podporuje mnoho pádných indicií. Sedmdesát procent Madagaskaru je dnes pokryto druhově neobyčejně chudým travnatým společenstvem. Roční srážky jsou přitom v mnoha místech dostatečně vysoké pro růst lesa. V nezalesněných územích doslova řádí půdní eroze.

Lavaka, jak říkají Madagaskařané, jsou obzvláště alarmující případy, kdy během jediného lijáku zmizí polovina kopce i se silnicí a mostem v potoce. Také lateritová půda svědčí o původním lesním pokryvu. To vše jasně ukazuje na typicky nestabilní odlesněný terén. I z chování dnešních obyvatel se zdá, že kácet, pálit a klučit je cosi jako národní zvyk, kterému se lidé věnují s nevšedním zaujetím.

Není proto divu, že na tyto úvahy navázala řada pozdějších autorů a ještě je dále přiostřila. A tak se nakonec mělo za to, že původní ekosystémy fungovaly bez přispění ohně. Jinými slovy, že na Madagaskaru nikdy neexistovala požárová společenstva. Oheň, který se ve větší míře uplatnil až díky lidem, měl proto zničující následky. Od takových úvah je samozřejmě již jen krůček k myšlence, že destrukce životního prostředí způsobená lidmi vedla k zániku mnoha druhů velkých zvířat.

Vše se zdálo jasné, avšak výzkum pokračoval. S přibývajícím množstvím dat z dalších a dalších míst ostrova dostávala teorie trhliny. Archeologové například ukázali, že mnoho dnes osídlených míst bylo ještě před krátkou dobou liduprázdných. Stále více bylo také zřejmé, že většina nalezišť s kosterními pozůstatky megafauny se nachází po obvodu ostrova, čili v místech, kde měli lidé nejmenší vliv a která zůstávají v mnoha případech dodnes zalesněna.

Konečně v 80. letech zahajuje výzkum početný mezinárodní tým. Soustředí se zejména na lokalitu Ampasambazimba a na sedimenty v okolí jezera Tritrivakely. Nejdůležitější je, že jeho členové nestudují pouze kosterní pozůstatky. Nálezy dřevěného uhlí v usazeninách sice potvrzují mírný nárůst požárů s příchodem člověka, ale zároveň jasně ukazují, že oheň byl běžným jevem i v dobách mnohem starších. Pylové analýzy pak znamenají definitivní zlom v pohledu na vývoj vegetace. Ukazuje se, že centrální vrchovina se během lidského osídlení změnila mnohem méně, než jsme předpokládali.

Před 11 000 až 5000 lety se vegetace skládala z křovin, trávy a dalších bylin. Zhruba před 5000 lety se vlády ujaly traviny. Stromy se na krátkou dobu objevily asi před 3000 lety, ale vzápětí opět téměř zmizely.

V červnu r. 1995 se v přírodovědném muzeu v Chicagu konalo setkání s názvem „Změny na Madagaskaru způsobené přírodou a člověkem“. Sešli se tu odborníci věnující se madagaskarskému vymírání. Zavrhli obě dosud populární hypotézy a jediné, na čem se shodli, je tvrzení, že vyhynutí velkých zvířat na Madagaskaru mělo mnoho souběžných příčin. To je zajisté poněkud chabý výsledek. Přesto bylo setkání neobyčejně zajímavé.

Upozornilo na mnoho dalších aspektů, které mohly vymírání doprovázet, nebo které dokonce mohly být jeho prvotní příčinou, ale na něž se dosud nepomyslelo. Ukázalo se také, že právě madagaskarské vymírání, u něhož jsou příčiny nejasné, zřejmě opravdu mnohočetné a vzájemně se překrývající, je výborným podhoubím pro myšlenkové experimenty. Nutí k zamyšlení, ke stálé tvorbě nových teorií a k hledání dalších, méně zřejmých souvislostí.

To může být přínosné i pro vysvětlení jiných velkých vymírání. V praktické rovině pak historický kontext poskytuje mnohé užitečné informace biologům, kteří se snaží ochránit ty madagaskarské druhy, jimž hrozí zánik v současnosti nebo nejbližší budoucnosti. „Pro nás je velmi důležité,“ říká Steve Goodman, „rozlišit hlavně vlivy lidské od vlivů přírodních. Nejde nám samozřejmě jen o to, abychom vymírající druhy zachránili za každou cenu. Snažíme se také zlepšit životní podmínky místních lidí a sladit způsob jejich života s dlouhodobým zachováním původního prostředí.

Ross MacPhee, mammaliolog z New Yorku, přišel se zajímavou myšlenkou letálních patogenů, které mohl přivézt na ostrov člověk. Pro dlouho izolovaná, a tudíž zranitelná společenstva by to opravdu mohl být „smrtelný zásah“. Jen těžko lze ale uvěřit, že by jediný patogen dokázat „vybít“ takové množství natolik rozmanitých druhů, jako jsou lemuři, ptáci či želvy, a ušetřil kupříkladu malé lemury. Je ale možné, že se významnou měrou podílel na zániku některého z nich.

Subfosilní záznam navíc ukazuje, že vymírání trvalo tisíce let. I když se omezíme jen na lemury, máme před sebou událost trvající nejméně stovky let. Nejnovější data kupříkladu ukazují, že obrovitý lemur rodu Megaladapis žil ještě před 600 lety, tedy více než 1000 let po příchodu člověka.

Jiná životaschopná teorie vysvětluje madagaskarské vymírání neobvyklou druhovou skladbou fauny ostrova. To se týká zejména lemurů, kteří jsou vlastně živoucími fosiliemi. Díky dlouhodobé izolaci Madagaskar ztratil (nebo nikdy nezískal) mnoho živočišných taxonů. Proto se u jiných skupin (lemurů, hmyzožravců ap.) vyvinuly vlastnosti, které jim pomohly osídlit neobvyklá místa v ekosystému. Takovou adaptací byla u některých lemurů pomalost - žili v korunách stromů obdobným způsobem jako dnešní lenochodi.

Z 50 dosud popsaných druhů lemurů přežilo do dnešních dnů jen 33. Lauria Godfrey tvrdí, že vymřely všechny velké druhy vážící přes deset kilogramů. Zajímavější však je, že představovaly velkou část celkové ekologické diverzity lemurů. Oproti vyhynulým druhům mají všichni dosud žijící lemuři dost podobný způsob života. Jsou většinou nočními obyvateli lesů a rychlými skokany.

V souvislosti s tím primatolog Elwyn Simons znovu upozornil na možnost, že velké, pomalé a denní lemury mohl vyhubit člověk-lovec. Jak již víme, tato myšlenka byla před několika desítkami let velmi oblíbená. „Selektivní predace člověka byla chápána jako jediná příčina vyhubení velkých savců,“ říká antropolog Robert Dewar. „Dnes již o tom nejsme přesvědčeni.“

Archeologové doslova prošťourali ostrov, ale důkazů pro teorii přímého lovu nalezli jen poskrovnu. Sám Dewar vykopal nejpřesvědčivější stopy - v některých jeskyních nalezl pohromadě kosti zvířat a lidské artefakty. Přesto se domnívá, že lov nemohl být tou nejvýznamnější příčinou. Vždyť původní obyvatelé ani nebyli lovci, ale zemědělci, obchodníci a rybáři.

David Burney, který prováděl pylové analýzy sedimentů u jezera Tritrivakely, také poupravil své dřívější názory. Snaží se ukázat, že pro madagaskarská velká zvířata byl příchod lidí vskutku osudný. Bylo tomu tak ale proto, že tam člověk dorazil v té nejnevhodnější době, kdy ustupovaly lesy a mokřady a kdy se vlhké klima měnilo na suché.

„Tyto klimatické změny měly na zvířecí obyvatele jistě velký vliv,“ říká Burney, „ale člověk k tomu ještě přispěl. Tento názor podporují i data S. Goodmana a Luciena Rakotozafyho, kteří studovali kosti subfosilních ptáků na jihozápadě ostrova. Dnes jde o nejsušší místa ostrova, ale v minulosti tu byla jezera a mokřady. Dokazují to mimo jiné i kosterní pozůstatky vodních ptáků a hrošíka (Hippopotamus lamerlei). V současné době jsou tato místa téměř neobydlená a ani v minulosti tu neměl člověk žádný výrazný vliv.

Měnící se podnebí s člověkem jako gradačním faktorem změn se tedy jeví jako nejpravděpodobnější hypotéza pro velké madagaskarské vymírání. Nasvědčují tomu i některé dosud přežívající, avšak velmi vzácné druhy. Kupříkladu želva Geochelona yniphora nebo kachna Anas bernieri jsou známy již jen z několika desítek, respektive stovek kusů.

Pro biology-ochranáře z toho vyplývá jeden důležitý závěr - zvláštní péče a ochrana by měla být věnována vlhkým místům ostrova. Jezera a mokřady jsou důležitější než ostatní území.

Lemur vari červený a jeho ohrožení

Už druhý odchov kriticky ohrožených lemurů vari červených se podařil v děčínské zoologické zahradě. Loni šlo o děčínský prvoodchov. „Tuto radostnou novinku jsme z pochopitelných důvodů nějaký čas tajili, dokud jsme si nebyli jistí, že nenastanou poporodní komplikace. Vari jsou jedni z mála lemurů, kteří své potomky hned od narození nenosí na těle. „V zoo porodila samice mláďata do budky, kterou má k dispozici ve vnitřní expozici. Pokud je potřeba, matka přenáší mláďata v tlamě za krk až několik dní po narození. Teprve když jsou několik týdnů stará, naučí se šplhat matce po těle.

Lemuři patří k nejhlasitějším zvířatům v děčínské zoo. Při jejich charakteristickém volání je je slyšet až za hranice zoo. "Ne nadarmo vzniklo jméno lemur ze starořímského označení pro duchy „lemures“. Jméno jim dali Francouzi, kteří na Madagaskaru přistáli a uslyšeli jejich naříkavé plačtivé hlasy. Vari červený váží až 3,5 kilogramu a dorůstá délky asi 1,5 metru. Z toho dvě třetiny měří ocas. Endemicky se vyskytuje na severovýchodě Madagaskaru. Obývá především opadavý tropický les poloostrova Masoala. Živí se převážně ovocem, nektarem a pylem, v období sucha, kdy je potravy málo, pojídá i listy a semena. Hraje důležitou úlohu při opylování některých druhů stromů. V přírodě vytváří skupinky o dvou až dvaceti zvířatech.

Největším nebezpečím pro tento druh je ničení životního prostředí a pokračující nelegální lov pro maso. Dříve se vari hojně lovil i pro kožešinu.

Světový den lemurů

Světový den lemurů se slaví poslední pátek v říjnu. Jeho cílem je upozornit na ohrožení těchto madagaskarských primátů a motivovat lidi k záchraně lemurů před úplným vyhubením. Ochraně lemurů se dlouhodobě věnuje i Zoologická zahrada a botanický park Ostrava - jak zapojením do záchranných chovů v lidské péči, tak i přímou podporou ochranářských aktivit na Madagaskaru. Lemurům pomáhají i všichni návštěvníci zoo, a to prostřednictvím programu „Tři koruny ze vstupu“.

Lemuři patří mezi poloopice (Strepsirrhini) a obývají pouze Madagaskar, kam se dostali z Afriky pravděpodobně na ostrůvcích plovoucí vegetace před zhruba 40-60 miliony let. Zde se nerušeně vyvíjeli až do doby, než se asi před 2000 let na Madagaskar dostali první lidé. V současné době se na čtvrtém největším ostrově světa vyskytuje okolo 100 druhů lemurů, přičemž většina z nich patří k ohroženým druhům. Hlavní příčinou ohrožení nejen lemurů, ale i dalších původních živočichů a rostlin na Madagaskaru je ničení jejich přirozeného prostředí.

Lidé přeměňují krajinu na zemědělskou půdu, na níž pěstují nejrůznější plodiny, využívají rozsáhlé plochy jako pastviny pro dobytek… Problémem je i pytláctví a zavlečení nepůvodních druhů.