Environmentální žalosti podle Hany Librové

Četbu z knihy Věrní a rozumní vysíláme při příležitosti 80. narozenin, které její autorka Hana Librová oslavila 26. 30. V roce 2016 vydala brněnská bioložka a socioložka Hana Librová v nakladatelství Masarykovy univerzity knihu Věrní a rozumní: kapitoly o ekologické zpozdilosti.

Kniha Věrní a rozumní: kapitoly o ekologické zpozdilosti navazuje na úspěšné tituly Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnosti a Vlažní a váhaví: kapitoly o ekologickém luxusu. Autorka si klade otázku, proč v době pokračující devastace přírody klesá zájem o její ochranu. Jsou vinny sdělovací prostředky, nebo je naše hluchota vůči ekologickým problémům zakotvena v naší mentální výbavě, která se snaží nepříjemné skutečnosti vytěsňovat?

Autorku zajímá, proč někteří lidé zůstávají přírodě věrní. Odpověď hledá v rovině sociologické, filozofické, psychologické a teologické. Kniha však čtenáře překvapí i nečekanou otázkou, proč vlastně přírodu chránit, když si poradí sama; není slabá, ale silná a krutá. Empirická část čtenáře přivádí mezi terénní ochránce přírody - ochránce dravých ptáků. Především však se zajímá o věrnost přírodě spočívající v ekologicky příznivé každodenní životní praxi, v malé spotřebě hmotných statků.

Autorka se po deseti a třiadvaceti letech vrací sociologickým výzkumem k „pestrým“. Žáci profesorky Librové, Vojtěch Pelikán, Lucie Galčanová a Lukáš Kala se zajímají o děti „pestrých“: zdědily skromný životní způsob rodičů? Kdo je vlastně v dnešním světě rozumný, a kdo zpozdilý? Ten, kdo s pokrčením ramen rezignuje, problémy přírody hodí za hlavu a věnuje se radostem, které může přinést život v umělém světě? Nebo kdo hledá prostřednictvím takzvaného environmentálního žalu katarzi, která může vyústit do aktivní ochrany přírody?

První díl se snažil odpovědět na otázku, zda na začátku 90. let, v porevoluční době všeobecného stupňování spotřeby, existoval v České republice způsob života, který lze označit jako dobrovolnou skromnost. Po deseti letech se autorka do domácností pestrých vrátila s hypotézou, že skromný život obsahuje některé rysy ekologického luxusu. Zprávu z výzkumu zveřejnila v monografii Vlažní a váhaví: kapitoly o ekologickém luxusu (2003). Také třetí kniha je výsledkem výzkumu ekologicky příznivého života, zajímá se především o motivace. Jako autoři jsou na titulu uvedeni „Hana Librová a žáci“.

Čtěte také: Librova: Individualismus environmentálně

Autorka vysvětluje:„S vědomím přibývajících let a ubývajících sil bych se neodvažovala plánovat výzkum spočívající na náročných rozhovorech s respondenty žijícími na vzdálených místech. Navíc obsahová logika výzkumu volala po novém kroku: bylo třeba se zeptat, jak žijí většinou už dospělé děti pestrých. K projektu se tedy připojili socioložka Lucie Galčanová, Lukáš Kala, čerstvý Ph.D. v oboru humanitní environmentalistiky, a antropolog Vojtěch Pelikán.“ Tým se rozrostl o filmaře Davida Musila.

Připomeňme, že Hana Librová od roku 1968 učila na katedře sociologie brněnské filozofické fakulty metody sociologického výzkumu, demografii a později vedla kurzy věnující se sociologickým aspektům environmentálních otázek. Roku 1997 byla jmenována profesorkou sociologie a až do odchodu do důchodu působila na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, kde založila obor humanitní environmentalistika a katedru environmentalistických studií.

Když vzpomíná na počátky svého výzkumu, podotýká, že iniciátorem byl Josef Vavroušek: „Kdyby naše rozhovory v rodinách pestrých slyšel, na chvíli by znovu uvěřil, že existuje Třetí cesta.“ Autorčino rozpoložení ale není optimistické, charakterizuje je slovní spojení „environmentální žal“.

Environmentální žal

Vyjádřila jej i v úvodní kapitole: „Živáčci hynou, máme své starosti…“ Proč volí slovo „živáčci“, které se nezdá svědčit o akademickém odstupu? „Dobře vyjadřuje můj badatelský i autorský zorný úhel, protože prozrazuje můj emocionální postoj.“ Environmentálnímu žalu je věnován první díl Radioknihy.

Hana Librová vysvětluje, že termín „environmentální žal“ vnesly do odborného diskursu Američanky Kriss A. Kevorkianová a Marie Eatonová, jejichž oborem je thanatologie - ta se zabývá žalem jako přirozenou reakcí na ztrátu.

Čtěte také: Kapitoly o ekologické zpozdilosti

„Žal chápe v obecné rovině jako emoční strádání, které zažíváme, když někdo, koho milujeme, zemře. Environmentální žal je tedy podmíněn láskou k živým tvorům či ke krajině.“

Zatímco smrt v osobním životě je přirozená, environmentální ztráta (zánik druhů) není nutná, je nesmyslná. Můžeme ji vidět jako důsledek lidské bezohlednosti. Citliví lidé, vyčerpaní marnou snahou chránit přírodu, podléhají zármutku a jsou vystaveni nepochopení většiny společnosti - upozorňuje autorka.

Výrazem environmentálního znepokojení může být i poezie. Čteme verše Miloše Spurného, doprovázející film Sbohem, staré řeky, verše Jakuba Demla, ale i mladého autora Radka Štěpánka: „Pandořina skříňka je otevřena. / Ne děti, ne vnuci, já sám přihlížím, / jak současnost překresluje mapy světa.“

Ekopragmatici a další skupiny

Kromě truchlenců (toto máchovské slovo autorka opravdu užívá) existují však i ekopragmatici. Těm je věnována druhá kapitola Radioknihy. Propagují ekologicky příznivé technologické změny - čistší výrobní postupy, domácí spotřebiče šetřící energii…

Jejich vůdčí postavou je Peter Kareiva, vědecký viceprezident americké organizace The Nature Conservancy. Jsou zastánci jaderné energie, genetického inženýrství, nanotechnologií, geoinženýrství. Ptají se, zda je vůbec nějaký důvod soudit, že původní ekosystém je lepší než ekosystém, na jehož vzniku se podílel člověk. A Hana Librová se zase ptá, zda to není pokus o únik ze žalu, o jeho přerod v účelový racionalismus.

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

O těch, které stále „baví terén“, se dozvíme ve třetí kapitole Radioknihy. K těm věrným v terénu patří „dravčaři“ jako Hynek Matušík. Jeho věrnost dravcům je živena nejen soucitem, ale i obdivem, ba vášní.

Lidem, kteří „nejsou zvědaví na trapné skřehotání ptactva“, říká autorka ve čtvrté kapitole Radioknihy „sartrovci“. Příkladem této protipřírodní subkultury je životní styl dandyů 19. století, jak o něm píše Bernard-Henri Lévy v knize Sartrovo století. Příroda jim připadá zneklidňující, ba odporná.

Autorka nachází podobné rysy i u současných kavárenských intelektuálů, ale připouští, že kavárenské řeči nezanechávají škodlivou ekologickou stopu. Škodí spíš činnost radikálních urbanistů, kteří vytlačují zeleň z městské zástavby.

Pátá kapitola Radioknihy nám představí „pestré“ po 23 letech. Zůstávají ve svém bydlišti i profesích. Děti jim dorostly a zůstalo „opuštěné hnízdo“.

Humanitní environmentalistika

Humanitní environmentalistika je oborem environmentalistiky, vyučovaným na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Jako studijní obor byla založena roku 1998 Prof. RNDr. Hanou Librovou, CSc. na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. O rok později Hana Librová založila (a do r. 2003 vedla) Katedru environmentálních studií na nově vzniklé FSS MU. Vedle Hany Librové stáli u zrodu oboru např. prof. PhDr. Jan Keller, CSc., doc. RNDr. Pavel Nováček, CSc. anebo prof. PhDr. Libor Musil, CSc. Katedru vede doc. Mgr. Bohuslav Binka, PhD. Dále zde působí mimo jiné ekologická ekonomka RNDr. Naďa Johanisová, PhD., environmentální estetik doc. Mgr. Karel Stibral, PhD., krajinný ekolog a zemědělský inženýr Ing. Zbyněk Ulčák, PhD. či ekopsycholog PhDr.

Ekologickou krizi obor zkoumá očima humanitních věd. Chápe ochranu životního prostředí jako společenský postoj a zkoumá vztah ekologie a společnosti.

Závěry a postoje Hany Librové

Životní dílo Hany Librové nesestává jen z originálních sociologických výzkumů, množství publikovaných článků, řady pozoruhodných knih, přednášek a besed. Byť její vrcholný profesní počin bezesporu představuje ustavení oboru a Katedry environmentálních studií (1999), další z mnoha oblastí cílevědomého působení profesorky Librové je dlouhodobá soustavná podpora environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty (EVVO).

Pokud jde o poskytnutí opory v nejasnostech kolem správného názvu našeho poměrně mladého oboru, byly velmi užitečné argumenty Hany Librové vztahující se k pojmenování jí vytvořeného oboru humanitní environmentalistika.

Hana Librová na sebe po delší době upozornila knihou Věrní a rozumní, třetím dílem trilogie o ekologicky příznivých způsobech života. Její zájem o životní způsob začal již v 90. letech, kdy se vydala hledat rodiny, které se svým přístupem ke konzumu a blahobytu vymykají většinové polistopadové společnosti, jež se po vzoru západu na začátku 90. let bujaře pustila do podnikání, nakupování a využívání nově nabyté svobody v cestování.

Lidi, které zahrnula do svého výzkumu, spojovala ochota nebo snaha žít skromně. Dobrovolně skromní, jak zkoumané nazývá, preferují kolo před autem, nelámou si hlavu s módními trendy a upřednostňují volný čas před vysokým příjmem. Podle Librové mohou jít tito lidé příkladem ostatním.

Má za to, že ekologické ctnosti jedince mohou pomoci zmenšit ekologickou stopu bohaté společnosti. Mezi ně řadí například věrnost místu. Hovoří o „radosti z objevování blízkého“. Jakákoliv snaha o snižování negativního ekologického dopadu jednotlivců se dá podle Librové považovat za určitou formu environmentálního aktivismu.

Nicméně považuje za nutné, aby se ekologická morálka stala sociálně sdílenou normou chování. Dobrovolná skromnost přitom může znamenat i luxus: „bohatý život skromnými prostředky“.

Na rozdíl od smrti, která je přirozená a očekávaná, environmentální ztráta nás trýzní kvůli své nesmyslnosti. Je v rozporu s naší představou věčné přírody. Librová hovoří a píše o „ekologické beznaději“ či „akutním neštěstí přírody“, její skepse se v průběhu let spíše prohlubuje než naopak. Žijeme v době ekologické krize a „živáčci“ neboli živé organismy už to mají patrně spočítané. Ve střetu s technokratickou společností bažící po materiálním blahobytu prohrávají.

Pro skepsi hovoří i fakt, že vykořisťovatelský vztah lidí k přírodě je v západní kultuře hluboce zakořeněný. Podle Librové se judaisticko-křesťanská kultura v historii většinou klonila k silnému antropocentrismu a instrumentálnímu pohledu na přírodu.

V současné společnosti však nadále převládá přesvědčení o všemohoucnosti vědy a techniky. Librová technologický optimismus nesdílí. Víra v technický pokrok jako řešení ekologické krize jí připadá krátkozraká. Technologické změny mají mnoho vedlejších účinků, které nejsme schopni předvídat, ohled se přitom bere zejména na potřeby a zájmy člověka.

Součástí kýžené hodnotové proměny společnosti je i uznání, že příroda má svou vnitřní hodnotu a přizpůsobení vzorců chování této skutečnosti.

Přemýšlení v hlubších souvislostech nad environmentálními tématy je jednou z věcí, které si můžeme z přístupu paní profesorky odnést. Kritické a pesimistické postoje profesorky Librové ovšem nemusí být každému po chuti. Jejich přínos lze nicméně vnímat v jejich kontinuitě a otevřenosti ke změně.

Byla to sama paní profesorka, která na křtu Věrných a rozumných označila první z trojice svých knih - Pestří a zelení - za naivní.

Za celoživotní výzkum a popularizační práci v oblasti environmentalistiky obdržela roku 2004 také Cenu ministra životního prostředí a pět let nato získala Medaili Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy 1.

„Profesorka Hana Librová od samého počátku své akademické dráhy kombinuje přírodovědné (biologické) a společenskovědní (sociologické) vzdělání. Chápe složitost přírodního světa a zároveň rozumí i problémům spojeným s pomalou reakcí společnosti na dnes již existenciální ohrožení naší civilizace environmentálními problémy. Náhledem na závažnost environmentálního ohrožení předběhla svou dobu (což se těm nejlepším stává) o dobrých 30 let. Závažnost současných environmentálních problémů přesně odpovídá tomu, co psala například v roce 1988 (Láska ke krajině?) nebo 1993 (Pestří a zelení).Vždy byla akademicky aktivní, a přitom nikdy aktivisticky naivní.

V lednovém čísle Vesmíru z roku 2012 zarámoval Jan Robovský recenzi na knihu Jane Goodallové, známé ochránkyně šimpanzů, zjištěním: „Není divu, že téměř pravidelně narážím na kolegy ,ochranáře‘ (nejčastěji v zoologických zahradách), kteří bývají ve svém snažení výrazně nalomení až rezignovaní.“

tags: #librova #environmentalni #zalosti

Oblíbené příspěvky:

• Vlašim a třídění odpadu
• Průvodce instalací odpadu
• Odpady Vrdy: Typy a rozměry
• Proces recyklace skla
• Josef Pánek a jeho nový román