Lidstvo se vydalo do vesmíru již před mnoha desítkami let a tento výkon lze nazvat triumfem vědy a touhy poznávat. Tato aktivita má nicméně také své stinné stránky. Jednu z nich představuje tzv. vesmírný odpad. S postupem dobývání vesmíru to bude asi čím dál tím častější.
Co je Vesmírný Odpad?
Vesmír je neustále spojen s mnoha záhadami. Lidská zvídavost proto touží po jejich odhalení. S touto činností jsou ovšem spojena i některá negativa. Mezi ně patří i tvorba vesmírného odpadu, který v důsledku lidské činnosti krouží po oběžné dráze Země. A nejedná se přitom o problém, který by šlo jednoduše ignorovat.
Množství smetí ve vesmíru neustále přibývá, a tím pádem se zvyšují i určitá rizika, která popíšeme níže. Nejprve se ale zaměřme na skutečnost, jaké materiály vlastně vesmírný odpad tvoří.
Jaký Odpad Aktuálně Krouží Kolem Země?
Stejně jako na Zemi zůstává po lidech ve vesmíru určité množství odpadu. Jenže ten tvoří na oběžné dráze zanedbatelnou součást výše popsaného problému. Jeho hlavní součástí jsou totiž obaly satelitů, vyhořelé části nosných raket anebo tisíce již nefunkčních družic. Ve skutečnosti jde ovšem vesměs o jejich části, jež vznikají při srážkách. V každém případě se celkově jedná o statisíce předmětů.
Dokonce se odhaduje, že vesmírným odpadem je více než 95 % objektů kroužících kolem naší planety. S trochou škodolibosti by se tedy dalo napsat, že potenciální návštěvníci z vesmíru spatří již na oběžné dráze to, co je poté čeká na Zemi.
Čtěte také: Význam Lidského Odpadu
Jen loni člověk na oběžnou dráhu Země vypustil přes dva a půl tisíce nových družic, sond a dalších zařízení. Celkem jich vesmírem pluje přes 12 tisíc, zajišťují dnes už všední věci jako přenos televizního signálu, GPS, připojení k internetu nebo telefonní spojení. Podobné služby by mohly v příštích letech zdražit. Může za to kosmický odpad, který kolem Země putuje spolu s družicemi.
Kosmický odpad je všechno, co člověk vypustil do vesmíru a už se nepoužívá. Jsou to i staré družice, ale ty tvoří jen čtvrtinu všeho odpadu. Potom jde třeba o různé výnosné rakety, které letěly se satelity, ale taky platformy, z nichž se ty satelity na oběžnou dráhu vypouštějí.
Co umíme zachytit, je úlomek větší než pět až deset centimetrů. Ty zvládáme měřit a monitorovat dobře díky radarům nebo jiným optickým systémům. Takových momentálně pozorujeme kolem třiceti tisíc. Většina je v katalogu a lze přibližně dopočítat jejich dráhu. U menších úlomků se množství určuje statisticky. Takových, které měří jeden až pět centimetrů, je teď asi milion. Menších než centimetr jsou už desítky až stovka milionů.
Ten prostor je ohromný a odpadu, když ho sečteme na hmotnost, bude asi jako sto plejtváků obrovských, tedy zhruba deset tisíc tun. Čili když se na to podíváme takhle, odpadu vlastně není moc. Problém je v tom, že každý úlomek obletí Zemi třeba čtrnáctkrát patnáctkrát za den.
Potenciální Nebezpečí Vesmírného Odpadu
Již jsme naznačili, že smetí ve vesmíru je zdrojem určitých rizik. Tento odpad totiž krouží kolem Země stálou rychlostí téměř 28 000 km/h! Případné srážky s raketoplány, družicemi či Mezinárodní vesmírnou stanicí (ISS) tedy mohou být velice nebezpečné. Vesmírný opad navíc nepředstavuje ohrožení pouze pro objekty ve vesmíru, neboť jednou za čas dochází k tomu, že některé kusy spadnou na povrch Země.
Čtěte také: Prevence Rizik Lidským Faktorem
I pozemšťané jsou tedy vystaveni rizikům, jež mohou být s přibývajícím množstvím objektů stále vyšší.
Lze Vůbec Vesmírný Odpad Odstranit?
Řešením nastíněné problematiky se zabývá řada projektů, z nichž některé ovšem nakonec zůstaly pouze na „papíře“. Mluví se sice o použití údržbového plavidla, lapače odpadu či dokonce o uplatnění laserů, nicméně nakolik jsou tyto projekty reálné lze jen těžko odhadovat. Člověk si totiž aktuálně neumí příliš dobře poradit s odpady na Zemi a otázkou zůstává, nakolik je stejný problém schopen vyřešit i na její oběžné dráze.
V principu je to podobné jako s odpadem pozemským: nejlepší je ho vůbec nevytvářet. To ale předpokládá odpovědný vývoj a provoz kosmických technologií - tedy už při návrhu satelitů počítat s tím, co se s nimi stane po skončení životnosti.
O pokusy o „vesmírný úklid“ nouze není. Už kolem roku 2015 se mluvilo například o servisních družicích, které by satelity opravovaly, doplňovaly palivo nebo je bezpečně odtahovaly z orbitu. Projekty ale často narážejí na jeden zásadní problém - astronomickou cenu.
Vedle toho se diskutují i různé experimentální metody: zachytávací sítě, robotická ramena, brzdicí plachty, lasery pro změnu dráhy úlomků nebo materiály typu aerogel, které by částice zachytávaly. A mimochodem - naše atmosféra už dnes funguje jako jakási kosmická spalovna, protože menší kusy odpadu v ní prostě shoří.
Čtěte také: Lidské zdroje – definice a význam
Velký rozvoj satelitních sítí, například systému Starlink, výrazně zvyšuje počet objektů na oběžné dráze Země. Jen tato konstelace dnes čítá přes 5 000 aktivních družic a v budoucnu se počítá až s desítkami tisíc. Moderní satelity jsou sice konstruovány tak, aby po skončení životnosti řízeně zanikly v atmosféře, přesto jejich rostoucí množství zvyšuje riziko kolizí a vzniku dalšího kosmického odpadu.
Právě masivní nasazování satelitních konstelací je dnes jedním z hlavních témat diskuse o bezpečnosti kosmického prostoru. Americký vědec Donald Kessler už v roce 1978 upozornil na možnost řetězové reakce srážek družic a jejich fragmentů. Pokud by množství odpadu na orbitě překročilo určitou mez, každá další kolize by vytvářela další úlomky a tím zvyšovala pravděpodobnost dalších srážek.
Některé modely naznačují, že bez aktivního řešení by se situace mohla v dlouhodobém horizontu výrazně zhoršovat a některé oběžné dráhy by se staly obtížně využitelné.
Spalování Odpadu
Spalování se může na první pohled jevit jako poměrně bezproblémový způsob nakládání s odpady. Mohlo by se zdát, že spálený odpad prostě zmizí, maximálně z něj zbydou nějaké ty emise vypouštěné do ovzduší, z velké části zachycené filtry spaloven, ale není tomu tak. Také ve spalovnách, jako i všude jinde, funguje zákon o zachování hmoty. Odpad nezmizí, jen se změní jeho forma. Množství a vlastnosti zbytků po spalování odpadů závisí do značné míry na složení spalovaného materiálu, na použité technologii a podmínkách v konkrétní spalovně.
Po spálení odpadů zůstanou zbytky o hmotnosti rovnající se přibližně jedné třetině původního množství. Konkrétně, po 1 tuně spálených odpadů zůstane zhruba 250 - 350 kg převážně toxického popílku, popelu a strusky. Menší, za to však toxičtější část (zhruba desetinu) tvoří takzvaný popílek.
Popílkem jsou zjednodušeně označovány zbytky z čištění spalin, které mohou mít různorodý charakter a složení závislé na zvolených metodách filtrace škodlivin vypouštěných do ovzduší. Zbytek tvoří popel a struska, tedy všechen nedokonale spálený odpad. Může jít například o kusy kovu, keramiky, skla, ale i papíru či jiných materiálů.
Pevné zbytky spalování, především pak popílek, jsou z hlediska obsahu toxických látek výrazně koncentrovanější než původní odpad. Popílek obsahuje mimo jiné vysoké koncentrace velmi nebezpečných chlorovaných dioxinů (většinou zkráceně označovaných dioxiny), o nichž víme, že poškozují vývoj nervové soustavy u dětí a narušují imunitu, fungování štítné žlázy nebo reprodukční systém člověka.
Kromě své toxicity jsou dioxiny také bioakumulativní, což znamená, že se jen velmi pomalu odbourávají jak z životního prostředí, tak z lidského organismu. Jejich množství v životním prostředí nebo v těle člověka se tak postupně chromadí. Kromě chlorovaných dioxinů vznikají spalováním odpadů s obsahem bromu také bromované dioxiny, které se daleko více než v popílku kumulují v popelu a strusce.
Brom se může vyskytovat například v některých plastových výrobcích ve formě bromovaných zpomalovačů hoření. V některých spalovnách se bromované sloučeniny záměrně vstřikují za účelem snížení emisí rtuti. Bromované dioxiny jsou pro člověka podobně nebezpečné jako dioxiny chlorované. Jejich koncentrace se přitom v popelu a strusce ze spaloven většinou vůbec nesledují.
Pokud popílek, popel a struska obsahují takto nebezpečné látky, je potřeba s nimi zacházet jako s nebezpečným odpadem a ukládat je na speciálně zabezpečených skládkách. V opačném případě totiž hrozí uvolňování toxických látek do půdy, spodních vod nebo řek a jejich kontaminace, a to zvláště při kontaktu s vodou nebo povětrnostními vlivy.
I přes to jsou popel a struska ze spaloven někdy využívány jako příměs do stavebních materiálů. Často se tak děje i ve směsi s mnohem toxičtějším popílkem. Legislativa umožňuje vydávání certifikátů, které otevírají cestu k využití odpadů ze spaloven jako stavebního materiálu.
V řadě míst světa bylo zjištěno, že dioxiny se z popílků ze spaloven odpadů uvolňují do okolního prostředí a tak kontaminují potravní řetězce. Konkrétně to bylo doloženo na vejcích volně chovaných slepic, ve kterých dioxiny převyšovaly až dvacetinásobně limit stanovený pro jejich obsah evropskými normami.
Tento problém zmapovala studie zpracovaná Arnikou ve spolupráci s mezinárodní sítí IPEN a australským National Toxics Network. Ta také odhalila problém příliš benevolentního nastavení limitů pro dioxiny v odpadech, včetně popílků ze spaloven.
Je zřejmé, že popílky ze spaloven odpadů si zaslouží přísnější kontrolu, místo aby byly používány jako stavební materiál, k povrchovým úpravám terénu nebo dokonce jako přísada do cementu.
Biologicky Rozložitelný Odpad
Téma biologicky rozložitelného odpadu je po celém světě z mnoha důvodů velmi aktuální. Podle výsledků dlouhodobých analýz směsného komunálního odpadu realizovaných v českých domácnostech tvoří bioodpad cca 25 % hmotnostního objemu popelnic. To je ohromné množství nevyužitých zdrojů.
Člověk odjakživa produkuje biologicky rozložitelný odpad - patří k životu člověka na Zemi stejně jako to, že k životu potřebuje kyslík, vodu nebo jídlo. I jako sběrači bobulí či lovci mamutů, středověcí rytíři, prvorepublikové dámy, kojenci nebo jako mileniálové produkujeme (bio)odpad a zanecháváme za sebou tzv.
Pojmem „biologicky rozložitelný odpad“ označujeme všechny druhy odpadu, které jsou aerobně nebo anaerobně rozložitelné. V souvislosti s komunálním odpadem se jedná o odpady vyprodukované při údržbě sadů, parků či sídlištní a uliční zeleně, zahradní odpad apod.
Dále do této kategorie patří také odděleně sebrané biologicky rozložitelné odpady z kuchyní a stravoven (tzv. gastroodpady) a potravinový odpad z domácností. Stejně tak tam patří odpady z papíru, dřeva a přírodních textilií a z nich zhotovených oděvů atd. Že je situace týkající se produkce bioodpadu celosvětovým problémem, dokládají čísla v infografice Samosebou.cz.
Většina z nás žije standardním konzumním způsobem života, při kterém produkujeme odpady a zanecháváme na Zemi uhlíkovou stopu. Jaká je průměrná skladba uhlíkové stopy obyvatele Prahy, můžete vidět v grafu. I díky jen drobným změnám ve svých zvycích můžeme zmenšit svoji uhlíkovou stopu.
Z hlediska podílu jednotlivých druhů potravin má na celkovou hodnotu uhlíkové stopy největší dopad zejména spotřeba masných a mléčných produktů, která představuje cca 75 % emisí skleníkových plynů uhlíkové stopy potravin. Pro porovnání strava bohatá na maso a mléčné výrobky představuje průměrně v přepočtu na obyvatele na rok cca 2 624 kg CO2 ekv., strava, která z masa obsahuje pouze ryby, pak cca 1 427 kg CO2 ekv.
Velikost svojí uhlíkové stopy můžeme do značné míry ovlivnit výběrem toho, co a kdy jíme. Data spotřeby výrobků se začala používat v 70. letech 20. století, cílem bylo usnadnit supermarketům kontrolu zásob a čerstvosti potravinářských produktů. Podle odhadů studie realizované v EU stojí za zhruba 10 % potravinového odpadu nesprávná interpretace údajů o datu spotřeby ze strany spotřebitelů.
Obaly jsou v mnoha případech nedílnou součástí produktů a plní několik důležitých funkcí. Tady také stojí za zmínku, že jsou obaly vyráběny z různých druhů materiálů (podrobněji v článku Co je obal? Pokud bude maso zabaleno v masivním jednorázovém obalu z plastu, bude představovat větší zátěž než jednorázový plastový vakuový sáček.
Z hlediska obecného nakládání s odpady, tedy i s bioodpadem, se uplatňuje obecně platná hierarchie pro nakládání s odpady, která se opírá o principy environmentální udržitelnosti. Největší preference v přístupu k odpadům patří prevenci vzniku odpadu.
Hierarchie environmentálního přístupu k odpadu, tedy i bioodpadu, klade největší důraz na prevenci. Můžeme si myslet, že náš přístup nic nezmění, ale není to tak. My, jakožto spotřebitelé, jsme důležitou hybnou silou a vlastně ani není potřeba radikálních kroků - rozhodnutí žít o vodě a vzduchu opravdu nejsou na stole.
Pomohou i drobnější změny v našich návycích, které odpovídají zásadám pestré a zdravé stravy. Na světě je tolik dobrých jídel - nemusíme přece jíst masné výrobky každý den. Pokud máme v okolí možnost nakoupit maso, mléčné výrobky, vajíčka, ovoce či zeleninu od lokálního chovatele, je to nejlepší volba.
V ČR máme celou řadu možností, jak nakládat s bioodpadem. Pokud nemáme výše uvedené možnosti, závisí řešení nakládání s bioodpady na konkrétní obci. Způsob třídění bioodpadu je v kompetenci obcí - někde poskytují bezplatně či za poplatek domácí kompostéry či sběrné nádoby na bioodpad.
V některých obcích je na předem určeném místě možnost třídit bioodpad do přistavených velkoobjemových kontejnerů, jinde zase mohou obyvatelé odložit bioodpad do sběrných dvorů či kompostáren, příp.
Rámcová směrnice EU o odpadech požaduje, aby byl biologický odpad do 31. prosince 2023 separován a recyklován u zdroje nebo aby byl zajištěn jeho oddělený sběr a bylo zajištěno, že nedojde k jeho smíchání s jinými druhy odpadu. Cílem je zvýšení jeho kvality a také množství druhotných surovin, které lze efektivně využít.
Od roku 2027 se kompost získaný ze směsného komunálního odpadu navíc nebude moci započítávat již ani do plnění recyklačních cílů stanovených pro komunální odpad.
Antropologický Pohled na Odpad
Odpady však nejsou jen o třídění a recyklaci. Co nám mohou prozradit o lidech a o společnosti, prozradil antropolog Daniel Sosna z Etnologického ústavu AV ČR.
Zákon o odpadech definuje odpad jako něco nepotřebného, čeho se lidé chtějí zbavit. Pokud ovšem v určitém místě a čase přiřadíme nějaké věci nálepku „nepotřebné“, v jiném místě či čase, případně pro jiného člověka může ta samá věc být naopak užitečná. Co je pro někoho odpadem, je pro jiného pokladem. Pojem odpad je relativní.
Pro další příklady relativnosti pojmu odpad stačí zapátrat v minulosti. Krátce po listopadové revoluci se zejména v pohraničí objevil fenomén takzvaných hromádek. Naši němečtí sousedé (v té době bohatší i technologicky vyspělejší) vyhazovali na skládky elektroniku, autorádia, hračky, oblečení, obuv i další věci, považované za nepotřebné. Pro českého kutila, případně i „šmelináře“ to ale bylo kvalitní zboží, často luxusní, které se u nás tehdy nesehnalo.
Definovat, co je odpad, není jednoduché. Podle české legislativy jím je „každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl či povinnost se jí zbavit“. Nemůže ale být odpadem třeba věc nemovitá? Polorozpadlá ruina? Nebo myšlenka? Věta? Názor? A co třeba lidské tělo?
Lidská společnost jako taková, ale především lidé, kteří stojí v čele (států, krajů, obcí), jasné definice vyžadují. Potřebují dané rámce a kategorie, aby dokázali rozhodovat - v případě odpadu, aby jej uměli rozeznat, onálepkovat a určit, jak s ním naložit.
Zákon o odpadech uvádí nejen, jaké druhy odpadů existují, ale také jak s nimi nakládat, jak je skladovat, převážet či likvidovat. Rovněž jaké jsou sankce v případě jeho porušení. Vyhláška, která klasifikuje jednotlivé typy odpadů, takzvaný Katalog odpadů, uvádí řádově stovky podkategorií.
Lidé jako Odpad
Odpad ale nemusí být nutně jen věc, materiál. „Přeneseně můžeme uvažovat třeba o lidském odpadu, například takzvaném white trash. Pejorativní označení white trash, česky doslova bílý odpad, pochází z počátku 19. století. Původně označovalo sociálně slabé, chudé, nevzdělané obyvatelstvo, především z jihu Spojených států. Později (i dnes) se vztahuje k lidem, kteří mají svou vlastní specifickou kulturu - žijí v karavanech, obvykle mají nízké vzdělání, nepracují, často užívají různé návykové látky. To, že jsou takto stigmatizováni a nazýváni odpadem, slouží zároveň jako nástroj k udržení sociální nerovnosti.
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]