Množství vyprodukovaného elektroodpadu se každoročně rapidně navyšuje. Ve vyspělých zemích Evropy roste podíl elektroodpadu v porovnání s ostatním odpadem až trojnásobnou rychlostí. Celosvětově se ročně vyhodí až padesát miliónů tun elektronického odpadu, ale jen něco málo přes 12 % z toho se doopravdy zrecykluje.
U nás se ročně vyprodukuje až 150 tun elektroodpadu a velkou část tohoto množství představují vyřazené elektrozařízení z českých firem. Největším producentem elektroodpadu je ale Asie, po ní následuje Evropa a třetí místo zaujímá USA. Nejméně elektroodpadu vyprodukuje Oceánie a Afrika.
Nízké ceny spotřební elektroniky, špatné možnosti oprav a jejich čím dál tím nižší kvalita se značně podepisují na množství zařízení, které doslouží a jsou nahrazeny novějšími. Zatímco v roce 1997 se průměrná životnost notebooku v rozvinutých zemích pohybovala okolo šesti let, v roce 2005 už to byly pouhé dva roky. Ty staré pak končí na skládkách nebo v kontejnerech a elektroodpadu tak neudržitelně přibývá.
Když odevzdáte své vysloužilé elektrospotřebiče v rámci zpětného odběru nebo je odvezete do sběrného dvora, uděláte pro životní prostředí mnohem více, než si představujete. Díky třídění a recyklaci elektrospotřebičů se snižuje nutnost těžby nových surovin. Do elektroodpadu patří všechny elektrospotřebiče a jejich části, které fungují na baterie nebo na elektrický proud. V návodu, na obale nebo na samotném výrobku najdete grafický symbol přeškrtnuté popelnice, který značí, že výrobek nesmí přijít do klasické popelnice ani na skládku, ale musí být odevzdán na místa k tomu určená.
Elektroodpad obsahuje toxické látky, které mohou ohrožovat životní prostředí. Patří mezi ně například těžké kovy, luminofory obsažené v obrazovkách a zářivkách, displeje na bázi tekutých krystalů nebo látky poškozující ozonovou vrstvu.
Čtěte také: Milovice: Kompletní Průvodce Likvidací Odpadu
Elektronika přitom obsahuje měď, stříbro, zlato nebo palladium, tedy kovy, které lze dále bez problémů použít. Kovy totiž používáním neztrácejí svou kvalitu a díky moderním technologiím lze při recyklaci elektroodpadu získat až 95 % kovů zpět. Při jejich recyklaci se navíc ušetří velké množství energie, kterou by bylo jinak nutné spotřebovat při jejich primárním získávání.
V elektronice se totiž často ukrývají „bubáci“, které není dobré pouštět jen tak do přírody. V chladicí technice jsou to fluorovaná chladiva, která v atmosféře buď rozkládají ozonovou vrstvu, nebo pohlcují světlo a vytváří skleníkový efekt. Ve výbojkách a zářivkách svítí jedovaté páry rtuti. Staré televize zase obsahují barnaté sklo s luminoforem z těžkých kovů a v jejich zadní katodové trubici je poměrně velké množství olova. Jindy se ale jen jedná o drahé materiály, které by byla škoda vyhodit. Prakticky všechny moderní světelné zdroje na bázi LED používají luminofory, které dokážou upravit barevné spektrum. Jsou to oxidy kovů vzácných zemin, jako je yttrium, europium a cer.
Existuje více míst, kam s vyřazenou elektronikou. Jednou z možností je její zpětný odběr u obchodníka, který elektropřístroj uvedl na trh. Zde však platí pravidlo, že od vás mají povinnost odebrat vyřazený spotřebič jen v případě, že si u nich současně zakoupíte odpovídající nový přístroj. Nicméně komplexní nakládání s firemním elektroodpadem u větších firem tato varianta neřeší. Proto bude častokrát vhodnější druhá varianta, a to sběrný dvůr nebo mobilní sběrny. V tomto případě budou ale firmě vznikat náklady na dopravu zařízení na místo sběrného dvoru.
Nejsnadnější způsob likvidace elektroodpadu nabízí společnosti zajišťující zpětný odběr přímo v prostorách firmy. Po uzavření smlouvy nainstalují v místě pracoviště sběrný box. V případě naplnění boxu pak stačí jen přes internet objednat svoz. Specializované společnosti zajišťují tento zpětný odběr bezplatně, vše je hrazeno z recyklačních poplatků, které jsou již zahrnuty v ceně každého nového přístroje.
Recyklací elektroodpadu se rozumí recyklace některých materiálů, které elektrospotřebiče obsahují. Stará televize nebo notebook nejde jednoduše rozemlít a vyrobit z drti nový kus. Po odevzdání se tedy spotřebiče svezou do dílen, kde se demontují. Mnohdy se jedná o takzvané chráněné dílny, kde pracují zaměstnanci se sníženou pracovní schopností, ať už vrozenou, nebo získanou. V těchto dílnách se ručně nebo mechanicky separují jednotlivé materiály jako plast, sklo, kov a elektrokomponenty. Recyklovatelné části jsou postoupeny dál k patřičným zpracovatelům a to, co se zpracovat nedá, je odpad, který se spálí. Ten činí asi 15 až 20 % z celkového množství demontovaného elektroodpadu.
Čtěte také: Sazba DPH pro dřevěné odpady
Z pohledu zpracování lze elektroodpad rozdělit na dvě kategorie. A sice elektroodpad, jehož zpracování je ekonomicky ziskové, a elektroodpad, za jehož zpracování společnosti neinkasují vůbec nic. Do první skupiny se řadí drobná elektronika, například telefony nebo počítače, jelikož obsahují velké množství drahých kovů a jinak hodnotných materiálů a relativní minimum ostatního materiálově bezcenného balastu. Na straně druhé je to elektroodpad, jehož materiálové složení je obrácené a jeho zpracování je kvůli tomu ztrátové. Obsahuje velmi malé množství cenných materiálů. Jedná se o chladničky, pračky, sušičky, mrazáky.
Tištěné spoje najdeme na zpravidla zelených destičkách, díky kterým nám hraje televize a funguje počítač. Nosným materiálem, tedy tím, z čeho je taková deska vyrobena, je laminát. Nejčastěji se vyskytujícím materiálem na plošných spojích je cín, kterým se vše letuje. Dále zinek, olovo, nikl, a i cenné kovy typu stříbro, palladium, zlato. Nejčastěji používaným způsobem separace elektronických součástek jako například tranzistorů, diod nebo kondenzátorů je jejich mechanické odstranění. Když se elektronika odstraní, likvidují se i samotné desky, a to většinou drcením.
Následně se získávají drahé kovy, tedy již zmíněné stříbro, zlato nebo palladium, zde se ale uplatňují chemické postupy a už se nejedná o třídění odpadů tak, jak ho známe. Každopádně na konci celého procesu jsou roztříděné jednotlivé materiály, které pak znovu najdou uplatnění při výrobě nových elektrospotřebičů, které se za pár let zase stanou elektroodpadem.
Velké množství elektroodpadu se vyváží do rozvojových zemí Afriky a Asie, kde se zpracovává v naprosto nevyhovujících podmínkách. Ghana se tak pozvolna zamořuje nebezpečnými látkami z elektroniky a jedovatými zplodinami. Podobnému problému jako Ghana čelí i Demokratická republika Kongo, Pobřeží slonoviny, Pákistán, Indie, Srí Lanka, Vietnam a v neposlední řadě i Mekka spotřební elektroniky, Čína. Neodborná a v katastrofických podmínkách prováděná demontáž elektroodpadu může být i startérem masivních zdravotních problémů. Elektronika se zde rozebírá ručně. Izolace se zde odstraňují pálením.
Jakýkoliv výrobek, který potřebuje k funkčnosti elektrickou energii, vyhazujte do kontejnerů na drobný elektroodpad. Případně využívejte zpětný odběr při koupi nového zařízení, nebo odevzdejte do sběrných dvorů. Ze spotřebičů nezapomeňte vyjmout akumulátory. Pozor starší přístroje jako jsou monitory, či televize mohou obsahovat nebezpečné těžké kovy, proto je nikdy nerozbíjejte.
Čtěte také: Jak ušetřit na likvidaci stavebního odpadu?
| Oblast | Podíl recyklovaného elektroodpadu |
|---|---|
| Evropská unie | 40 % |
| Česká republika | 46,5 % |
Zdroje: Ministerstvo životního prostředí, ASEKOL
tags: #likvidace #elektroodpadu #Electroworld