Liška stříbrná: Život v přírodě

Liška obecná (Vulpes vulpes) je obvykle ten druh, který si představíme, když slyšíme slovo „liška“. Je to vlastně celkem samozřejmé vzhledem k tomu, že ji můžeme nalézt po celé severní polokouli.

Zařazení do systému

Liška patří do říše živočichů, podříše mnohobuněčných, kmene strunatců, podkmene obratlovců, třídy savců, podtřídy živorodých, nadřádu placentálů, řádu šelem, čeledi psovitých, rodu lišek, druhu obecného. Je příbuzná všem psům, takže stavba těla a orgánové soustavy jsou stejné.

Nižší systematickou jednotkou než druh (species) je poddruh (subspecies). Poddruh je charakterizován jako rozsáhlá populace, většinou o velkém počtu jedinců, kteří v současnosti žijí nebo v minulosti žili delší dobu na území izolovaném od ostatních populací téhož druhu.

Příslušníci jednoho poddruhu se liší oproti dalším poddruhům větším počtem nepříliš výrazných (systematicky méně významných) znaků, zpravidla morfologických, někdy i fyziologických, biochemických. Příslušníci jednotlivých poddruhů se navzájem plodně kříží (tzn. že mají potomstvo schopné normálního rozmnožování). Naopak mezidruhoví kříženci bývají zpravidla neplodní.

Charakteristika

Liška je častá hrdinka nejrůznějších lidových bajek v nichž je nejmazanějším tvorem. Naši staří předkové určitě uviděli lišku, jak mazaně loví ježka: Jakmile vidí ježek nepřítele, tak se stočí do klubíčka.

Čtěte také: Politické strany v Ústeckém kraji

Na nepřítele najednou kouká spousta ostrých bodlin. Většina šelmiček po několika marných pokusech, pobodaná, odchází. Ale mazaná liška opatrně šťouchá do svinuté pichlavé koule a dokoulí ji k nějaké vodě(pokud je nablízku, pokud ne, liška se jde najíst jinam). Jakmile se ježek ponoří do vody, tak se rozbalí z klubíčka(zkuste plavat smotáni do klubíčka). Toho liška samozřejmě využije.

Kdyby nebyla liška tak inteligentní a mazaná, člověk by ji už dávno vystřílel natolik, že by tu bylo stejně lišek jako vlků(to znamená na pokraji vyhubení a počet hlodavců by se čím dál víc zvyšoval). Jinak to je jedna z nejběžnějších šelem vůbec.

Je nejmenším zástupcem čeledi šelem psovitých (do čeledi psovitých šelem také patří vlci, kojoti a šakali). Jejími blízcími příbuznými je i liška polární a liška korsak nebo třeba fenek. Liška stříbrná, nebo liška platinová jsou jen vzácnější barevné variace lišky obecné. Liška obecná, stříbrná, polární, a korsak jsou na obr. 6.

Varieta je dílčí populace charakterizovaná diferencemi ve více podružnějších morfologických nebo fyziologických znacích. Naproti tomu se forma zpravidla liší pouze v jediném znaku.

Forma je obvykle představována menší skupinou jedinců, kteří se buď mohou vyskytovat izolovaně od ostatní populace, nebo se vyskytují jako odchylka v rámci populace standardních jedinců daného druhu. Základem vzniku formy bývá individuální odchylka dědičného charakteru zvaná mutace.

Čtěte také: Co způsobuje globální oteplování?

Podmínkou udržení formy je to, aby pro ní typicky odlišný znak neznevýhodňoval své nositele oproti standardním jedincům téhož druhu a současně nesmí tento znak navozovat sníženou reprodukční schopnost svého nositele (někdy je forma udržována uměle v oborním nebo farmovém chovu i při snížené reprodukční schopnosti). Tyto podmínky nesplňuje například albinismus, který v přírodě zůstává na úrovni individuální krátkodobé dědičné odchylky, projevující se pouze u jedince, takže se nemůže rozšířit na úroveň formy, zahrnující skupinu nebo i část populace.

Příslušníci dvou různých forem se mezi sebou běžně kříží, potomstvo je plodné a většinou štěpí na obě výchozí formy nebo je utvářeno intermediárně, tj. kombinací obou forem u jednoho jedince (strakatost nebo přechodný barevný odstín).

U druhů s pomalejším rozmnožovacím cyklem (přežvýkavci) vymizí téměř všechny znaky nepůvodní formy po křížení asi během 20 let. U druhů s rychlým rozmnožovacím cyklem (hlodavci, králík) se to stane již za 3-4 roky.

Obecně velký počet poddruhů, variet a forem mají druhy zvěře rozšířené po celé severní části Eurasie a Severní Ameriky, jako jsou medvěd hnědý, vlk, rys a jelen lesní.

Mozek domácích zvířat je výrazně méně hmotný než u jejich divokých příbuzných (o 20 - 30 %). Zmenšené jsou zejména ty jeho oblasti, které registrují smyslová orientační vnímání. Avšak u těch druhů domácích zvířat, která jsou soustavně vedena k učení - výcviku (např. pes), se některé partie mozku zmenšují, ale jiné zvětšují.

Čtěte také: Význam lišky pro biodiverzitu

Pes má v porovnání s vlkem zvětšenou mozkovou oblast v temenní části lebky, neboť tato část mozku souvisí s vyššími psychickými pochody. Vlk má ovšem oproti psovi výrazně větší čelní mozkové partie, kde jsou lokalizovány struktury souvisící se smyslovým vnímáním.

Redukce hmotnosti mozku se projeví i u zvěře žijící v zajetí, někdy dokonce již v první generaci. Například liška, pokud se dostane do zajetí jako slepé mládě, může mít v dospělosti až o 20 % lehčí mozek než liška žijící ve volné přírodě. U vlka takováto redukce hmotnosti mozku vlivem zajetí představuje jen 5 %.

Také již pouhé „zdivočení“ domácího zvířete a jeho soustavný život od narození do smrti ve volné přírodě u něj navozuje zvětšení velikosti mozku. Například zdivočelá domácí kočka má o 10 % větší mozkovnu než usedlá domácí kočka, podobně je tomu i v případě zdivočelého domácího králíka. Ovšem hmotnost jejich mozku nedosahuje úrovně divokých zvířat.

Liška obecná je drobnější šelma, která je menší než šakal či kojot. Její zbarvení je cihlově červené až rezavé s bílou náprsenkou a bílým břichem. Koncové části nohou jsou černé. Má dlouhou huňatou oháňku, která je zakončena bílým kvítkem.

Liška obecná je velmi přizpůsobivý tvor, který se adaptuje úplně na všechny biotopy, včetně lidských sídel. Obývá velké lesní komplexy, smíšené honitby, i dokáže žít v čistě polních podmínkách.

Obydlí

Obydlím lišky je nora. V suchých oblastech si zakládá nory buď jednoduché, anebo jsou to složité spleti chodeb hlavních, vedlejších a únikových. Celou noru potom každý rok ještě zdokonaluje. Méně často využijí i úkrytů mezi kameny, kořeny stromů nebo nor jezevců.

Jednoduchá liščí doupata mají za vchodem rozšířenou dutinu, po níž následuje zásobárna. hlouběji v zemi je pak hnízdní komora (které myslivci říkají kotel), kterou lišky vystýlají trávou, mechem a dokonce pro pohodlí mláďat i vlastní srstí.

Ve své oblasti má více vedlejších nor. Tyto nory však mají jen jednu komoru, ničím nevystlanou a lišce slouží jako úkryt před hrozícím nebezpečím pokud je příliš daleko od nory hlavní. Mimo období rozmnožování lišky ani noru nepotřebují a také ji nijak hojně neužívají.

Pospávají ve dne i v houštinách, rákosí nebo na skalách. Nory využívají jako zásobárnu potravy, nebo také jako útočiště pro sebe, ale hlavně jako úkryt pro svoje mláďata.

Rozmnožování

Lišky jsou samotářská zvířata. Každá liška má své teritorium(lovná území) velké tři až patnáct kilometrů. Jejich hranice značí pachovými žlázami(moč, trus). Obě pohlaví se vyhledávají až počátkem říje v lednu a únoru.

Jednu samici přitom může pronásledovat až několik samců, mezi nimiž často dochází k soubojům(k souboji ani nemusí docházet, pokud jeden ze samců projeví svoji podřízenost). Páření se pak koná uvnitř hlavní nory.

Po 52 - 63 dnech březosti, rodí samice 3 - 10 slepých mláďat(líšat). Myslivci tomu říkají, že se oštěnila. Ještě před narozením liščat, si liška vytrhává chlupy od břicha až ke krku(ne na lysinu, jenom trochu).

Pan Brehm o tom soudí, že si je vytrhává proto, aby uvolnila struky(mléčné bradavky) pro očekávaná mláďata a také aby jim změkčila pelech. Zajímavé je, že se o mláďata stará i samec.

Neznamená to, že by je samec opečovával, ale že občas pomáhá samici nosit potravu, které rostoucí mláďata spotřebovávají stále více. Narozená mláďata váží po narození 100 - 130 gramů a mají zalepené oči i uši.

Asi za dva týdny se jim oči otevřou. V té době již ale mají také prořezané všechny zoubky. Matka je na ně velmi něžná, v prvních dnech se od nich ani nehne, později je opouští jen na krátký čas za pozdního soumraku.

Je vidět, že se matka liška velmi snaží utajit noru a hlavně místo, kde odpočívají mláďata. I když jsou kojena šest týdnů, rodiče jim nosí masitou stravu již od týdne čtvrtého. Po třech měsících jsou mláďata samostatná( tj. přežijí nepřítomnost rodičů a jsou již schopna si ulovit sama potravu), avšak ještě žijí s rodiči.

Od října se pak rozsidlují do okolních oblastí, najít si svoje nové teritorium aby i ona založila novou liščí rodinu. Z těchto nor vylézá za soumraku a za svítání se do nich opět vrací z lovu. Rozmnožování probíhá v období konce prosince až února dle počasí a lokalit. Liška se ozývá tzv. liščím skolením.

Na jaře mají následně lišky v norách od konce března do konce dubna liščata, o která se stará do doby, než začnou sama lovit, což je někdy koncem června až července. V tu dobu je učí lovit.

Způsob lovu a potrava

Lišky dávají přednost lovu brzy ráno před východem slunce a za soumraku. Pokud loví myším podobnou zvěř, nejprve určí místo výskytu sluchem, pak zaútočí až 5 m dlouhým skokem, v letu kormidlují oháňkou a zvysoka dopadají na kořist.

V přírodě zaujímá velmi důležitou roli při lovu drobných hlodavců, jako je například lov hrabošů. Ne zřídka však zavítá do kurníků, kde si odnese i několik slepic najednou.

Liška je dokonalým lovcem - ale nikoli nelítostným zabijákem. Lišky trpělivě vysedávají u vyhlédnuté dírky v zemi a čekají tak na svou kořist. Je to také jediná chvíle, kdy liška tolik nemyslí na svoji bezpečnost a ztrácí na ostražitosti.

Liška je v průběhu lovu neustále v pohybu, opatrně našlapuje a vyhlíží hraboše. Během nočních loveckých výprav uloví liška taktéž ptáky hnízdící na zemi (bažanty, koroptve), nebo alespoň vyplení jejich hnízda. Nepohrdne též malými zajíčky či divokými králíky.

V blízkosti vodních ploch se na jejím jídelníčku ve velké míře ocitají různé druhy kachen a ondatry. Pokud k tomu má příležitost, napadá liška i mladá srnčata. Také drůbež na vesnicích je pro lišku nepřekonatelným lákadlem zvláště v období, kdy je třeba nakrmit potomstvo.

Pokud se jednou lišce podaří do kurníku proniknout, je každá slípka předem ztracena. Navzdory všeobecnému přesvědčení liška neloví plýtvavě. Pokud není člověkem vyrušena, odnáší veškerou kořist do svého revíru, kde ji zahrabává do země na horší časy.

Později je schopná tato místa s ohromující přesností zpětně lokalizovat pomocí své fenomenální paměti a výborného čichu.

Zajímavosti

Pro lišky jsou hlavním zdrojem potravy(a zároveň lahůdkou) myši a každé myší vypísknutí u ní vzbudí napjatou pozornost. Myslivci tuto liščí slabost dobře znají, a proto využívají napodobení myšího písknutí k přivábení těchto jinak plachých šelmiček.

Myší hlas můžete zkusit napodobit vdechováním se rty přiloženými na hřbet ruky. Pokuste si také přilákat lišku na dohled. Když budete nehybně stát, snad se vám to podaří. Bude to určitě zážitek na celý život spatřit na vlastní oči jinak velmi plachou lišku.

Doupetě lišky obecné se skládá z jedné nebo několika vstupních chodeb (vsuků), hlavní chodby a dočasných bočních nor tvořených menší chodbou zakončenou vystlanou komůrkou, přičemž hlavní průchod může dosáhnout délky až 17 m. Noru někdy sdílejí se svišti nebo jezevci, a zatímco jezevci úzkostlivě nory čistí, liška obecná běžně nechává zbytky potravy povalovat okolo nory. Při dočasném přebytku zakládají zásoby.

K tomu vyhrabou v měkké půdě asi 10 cm hlubokou jamku, do ní vloží potravu a opět ji zahrabou. Mršiny typicky požírají jen v pozdních večerních hodinách a v noci. Ukořistěnou potravu intenzívně hájí a jsou ochotny o ni bojovat i se silnějšími predátory.

Tělo je 100 až 140 cm dlouhé včetně oháňky a v kohoutku 30 až 40 cm vysoké. Oháňka měří 35 až 45 cm. Nejobvyklejší barevná kombinace je rezavá srst na většině těla, dolní část obličeje. Oproti tomu břicho a konec ocasu jsou žlutobílé, nohy a uši na konci černé. Kromě této barevné kombinace se v přírodě běžně vyskytují ještě dvě další, tzv. stříbrná a černá. U domestikovaných se vyskytují i další zabarvení.

Liška obecná je nejrozšířenější psovitá šelma na evropském kontinentu. Existují její příbuzné druhy, které se vyskytují v místech nehostinných pro lišku obecnou. Dalšími méně známými druhy lišek po celé severní polokouli jsou liška korsak (střední Asie), liška kana (Izrael).

Ale tento různorodý rod má po celém světě spoustu různých druhů, z nichž některé se speciálně adaptovaly pro náročná prostředí, ve kterých žijí. Fenek (Vulpes zerda) žijící v severní Africe především v saharské poušti, se vyznačuje svýma obrovskýma ušima, které slouží jako tepelný výměník a pomáhají fenkovi ochladit se. Tyto uši mu také dodávají úžasně jemný sluch, se kterým může dokonce slyšet kořist pohybující se pod pískem.

Liška obecná (Vulpes vulpes) je největší, nejrozšířenější a tím pádem nejrůznorodější druh lišek. Tyto lišky lze nalézt po celé severní polokouli. „Arktická mramorovaná liška“ je členem skupiny lišek obecných. Liška šedá (Urocyon cinereoargenteus), žije v celé Severní Americe, vyznačuje se zvláštním šedostříbrným zabarvením srsti a černou špičkou ocasu.

Liška polární (Vulpes lagopus) lze nalézt po celém severním polárním kruhu. Jejich hustá srst je chrání před promrznutím až do neuvěřitelných -70 °C. V zimě proniká při hledání potravy i na zamrzlé moře a ledové kry.

Nemoci a lov

Lišky mohou trpět svrabem, vzteklinou a tasemnicí liščí. Svrab a vzteklinu mohou přenést i na hospodářská zvířata a domácí mazlíčky i na člověka. Lišku obecnou povoluje lovit legislativa v České republice po celý rok.

Pověstnou se stala vzteklina (Besnota, Lyssa, Rabies, Hydrophobia, Wut, Tollwut) je virové onemocnění teplokrevných zvířat přenosné i na člověka. Tato zoonóza je až na malé výjimky rozšířena po celém světě, kde na ni ročně umírá až 50 tisíc lidí.

tags: #liška #stříbrná #život #v #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Tradice vánočního kapra
• Příčiny a řešení zvířecího odpadu
• Ekologické čištění Chrudim
• Valašské Meziříčí - autobusové nádraží
• Katalog Odpadů: Důležité informace