Ekologie Afriky a její literární zdroje

Africký kontinent je význačným regionem díky specifickému přírodnímu dědictví fauny a flóry. Na Africkém kontinentě žije přes 50 000 dnes popsaných rostlinných druhů, 1 000 druhů savců a 1 500 druhů ptáků. Východní Afrika je na rozdíl od Severní Afriky oblastí s největším počtem endemických druhů savců (55 %), ptáků (63 %), plazů (49 %) a obojživelníků.

Madagaskar je zemí s největším počtem endemických druhů (300 druhů) a spolu s Tanzanií a Zairem zemí s obrovským bohatstvím rostlinných druhů. Africké savany patří mezi nejbohatší travní ekosystémy světa. V Africe najdeme světově největší koncentraci velkých savců. Místí obyvatelstvo je s těmito původními druhy pevně propojeno.

Vlivem působení člověka na Africkou přírodu za posledních sto let přichází snahy toto jedinečné přírodní prostředí chránit a zachovat následujícím generacím. Mnoho druhů je již člověkem vyhubeno (4 druhy antilop, pakůň hřivnatý), mnoho druhů žije na hranici vyhynutí (23 % druhů savců v Mauretánii, 22 % rostlinných druhů v Eritrei).

Mezi nejohroženější a nejbohatší ekosystémy světa patří vodní a bažinné plochy (delta Nigeru, Konga, Okavanga, Nilu…), které jsou považovány za problematické a pro člověka nevyužitelné. Mnoho oblastí je poškozeno v důsledku znečištění lidskou činností (pesticidy, průmysl zejm. na pobřeží). Introdukce nepůvodních druhů narušuje a ničí křehkou rovnováhu přírody.

V souvislosti s vývojem ochrany přírody v Africe a s působením člověka na přírodní prostředí je nutné zmínit míru jakou působil člověk na křehkou africkou přírodu. Po dlouhou dobu převažoval názor o harmonii původních obyvatel se všemi druhy jako ráji na Zemi. Poslední výzkumy toto tvrzení nepotvrdily. I v předkoloniálním období byla příroda napadána, zneužívána a kontrolována člověkem. Působení člověka bylo ovlivněno potřebou obživy a rituálními náboženskými obřady.

Čtěte také: Pokrok v přírodě

Dále bylo zjištěni, že adaptibilita místních obyvatel na původní prostředí byla malá a neúspěšná, řemeslná a zemědělská výroba byla značně neproduktivní. V celku však nedocházelo k narušení ekologie či ohrožení druhové diverzity.

Vývoj do poloviny 19. století

Vývoj ochrany přírody v Africe úzce souvisí historickým vývojem poznání Afrického kontinentu. Po dlouhá staletí byl Africký kontinent pro Evropu známý i neznámý. Oblasti Severní Afriky byly pro Evropany od starověku blízkým sousedem, partnerem i rivalem což se samozřejmě projevilo i v oblasti životního prostředí. Vliv člověka na tamní přírodu je patrný dodnes.

Destruktivnímu působení člověka po dlouhá staletí rostoucí se projevilo i na současné rozloze chráněných území, proto je podíl chráněných území na rozloze států nejmenší v celé Africe. Se vzdáleností od břehů Středozemního moře se Afrika stávala pro Evropany čím dál více neznámou.

Hlavním příčinou relativního nezájmu a nevyužití území rozpínavou evropskou kulturou byly přírodní dispozice Afrického kontinentu. Ze severu to byla těžce prostupná Sahara. Hlavní vliv na kolonizaci Afriky mělo málo členité pobřeží bez zálivů a poloostrovů a také vertikální členitost pobřežních oblastí prudce vystupující nad hladinu moře.

Poslední možná alternativa jak kolonizovat kontinent představovaly řeky, ale ani ty díky své problematické splavnosti v horních částech toků nedovolovaly snadný přístup do vnitrozemí. Další vliv vyplývající z přírodních podmínek a neznalostí bylo obavy a ohromné množství zkreslených představ, nepřátelství neznámých kmenů, nepříznivé a místy až vražedné klima či široká škála nemocí.

Čtěte také: Doporučená literatura pro biologii a ekologii

Jen překonání těchto překážek dovolilo kolonizovat Afriku. Následující působení příchozí kultury se zapsalo na místní životní prostředí vysokou mírou. Napadení či vpád evropských kolonizátorů, koloniální správy a nové společnosti na africký kontinent totálně změnil jeho původní podobu.

Často zmiňovanou otázkou je poměr vlivů kolonizace na celkový stav společnosti a přírodního prostředí Afriky na konci 19. století. Na základě posledních výzkumů je dokázáno, že vliv kolonizace nebyl jediný. Od poloviny 18. století byla Afrika pravidelně oslabována. Neštovice, dobytčí mor a spavá nemoc znamenaly existenční problém pro domorodé pastevce.( Např. v roce 1888 vyhladil dobytčí mor 90 % populace skotu v oblasti Etiopské vysočiny).

Častá období sucha, malá úroda, škůdci a nemoci hovězího dobytka a lidí (tyfus, neštovice, cholera, chřipka), hladomory a epidemie v 80. a 90. letech zničily socioekonomickou strukturu kontinentu.

Působení nové kultury na Africkém kontinentě mělo i pozitivní vliv. V 18. století sem spolu s kolonisty pronikly i myšlenky týkající se ochrany přírody. Samotná idea chráněných parků vznikla v souvislosti s érou romantismu a díky rozvoji vědy. Vůbec první chráněná území vznikala v Indii, dále pak na ostrovech v Indickém Atlantickém oceáně (Mauritius, Sv. Helena). Důvodem zřizování prvních rezervací bylo vědecké zjištění a pochopení souvislostí mezi deštnými lesy a nepostradatelnými srážkami. Člověk tak docenil významnost pralesních porostů a s pomocí vědy zastavil postupující devastaci. Model podobný rezervacím jinde ve světě byl adoptován v Kapsku.

Vývoj od poloviny 19. století

Dnes praktikovaný způsob organizace a systém ochrany přírody byl poprvé uplatněn v Severní Americe. Vůbec první národní park světa - Yellowstone byl založen 1. března 1872 prezidentem Grantem v USA. Zakládání chráněných přírodních území pokračovalo rychlým tempem (Kanada, Austrálie).

Čtěte také: Literatura k Ekologii Živočichů

V Africe byly snahy zachování přírodního prostředí realizovány v podobě vzniku reservací zaměřených pouze na ochranu divoké zvěře. První takovou oblastí byla rezervace Sabie Game Reserve v Transvaalu založená roku 1872 (od roku 1926 Kruger National Park o rozloze 2 mil. ha), další rezervací se roku 1899 stala oblast v dnešní Keni, základ budoucího národního parku Amboseli. Původně rezervací zvěře byly i současné národní parky Etosha a Namib-Naukluft založené roku 1907.

Důvody zakládání reservací pouze na ochranu divoké zvěře pramenily ze strachu z vyhynutí „pozoruhodné velké africké zvěře“. Původně myšlenku ochrany podporovali Evropané později také afričtí obyvatelé. Největší hrozbou pro divokou zvěř již nebyly tradiční lovy domorodců, ale náruživost lovců celého světa. Komerční lov byl v devatenáctém století původně orientován na obchod se slonovinou a kůží, ale se zvětšováním koloniálního impéria se lov rozšířil na vybíjení kopytníků na maso pro vojáky a dělníky při stavbách železnic. Postupem času nahradil lov komerční lov sportovní.

Sportovní lov, bájná lovecká mytologie, trofeje a soutěže patřily k ideálům tehdejších Anglických chlapců. V důsledku obav se začaly rezervace zvěře rozšiřovat a transformovat na oblasti zaměřené na celkovou ochranu životního prostředí. Protestem proti hubení africké divoké zvěře bylo také ustanovení Společnosti pro zachování divoké fauny impéria, s jejíž názory se ztotožnil velký počet vlivných osobností (např. Theodor Roosevelt).

S rostoucím uvědoměním odpovědnosti k přírodnímu dědictví vzrůstal i zájem regulovat či omezit lov. Od roku 1900 vzrůstají pokusy zakázat v rezervacích lov, příkladem byl výnos zakazující lov zvěře v Keni. Problémem zde bylo postavení domorodých obyvatel, kteří se tak podle nařízení stali pytláky.

Snahy o ochranu přírody se zanedlouho přenesly na mezinárodní úroveň. Příkladem může být smlouva tehdejších koloniálních velmocí - Velké Británie, Francie, Německa, Portugalska, Itálie, Španělska a Belgického Konga. Ačkoli tato Konvence na ochranu savců, ptáků a ryb nebyla nikdy realizována naznačovala změnu myšlení.

Díky práci vznikajících mezinárodních institucí, kanceláří, společností ochrany přírody (např. IUCN- International Union for Conservation of Nature). Od roku 1940 pokračuje zvyšování počtu národních parků. Rok 1960 pro Afriku neznamenal jen politickou nezávislost.

Během následujících let zahájily mezinárodní organizace boj za záchranu druhové diverzity v Africe s podporou velké části světa, prostřednictvím zvláštních programů IUCN a FAO. Výsledkem se stala Africká konvence ochrany přírody a přírodních zdrojů, kterou se zavázalo respektovat 17 afrických zemí.

Ochrana přírody byla z počátku zaměřena pouze na přežití velkých savců, ale s pronikáním vědeckých poznatků na kontinent prostřednictvím mezinárodních organizací, zejm IUCN je kladen důraz na pochopení vazeb mezi konkrétními druhy a územím na kterém žijí. IUCN se také zabývá tvorbou tzv.

Období osamostatnění mnoha afrických států také přinesl problém jak propojit dva navzájem se vylučující celky - ochranu přírody a rozvoj ekonomik jednotlivých zemí třetího světa. Od šedesátých let do současnosti se diskutuje o možnostech propojení územního rozvoje země s ochranou přírody. Z počátku převažovaly představy absolutní nedotknutelnosti území, která však zamezovala jakémukoli vývoji území Afriky.

V posledních letech, ale převažují názory podporující propojení ochrany životního prostředí s rozvojovými strategiemi zemí. Z těchto důvodů jsou chráněná území Afriky přísně rozdělena do několika kategorií podle stupně ochrany území. Během let 1984- 1994 se počet a kritéria kategorií měnil. Dnes jsou chráněná území rozdělena do osmi skupin (Votýpka, J., Ochrana africké přírody, in: Lidé a Země 1, 2000, s. 1.

Celková rozloha asi 3 000 chráněných oblastí v Africe je cca 2,4 mil. ha která tvoří v Subsaharské Africe 10 % území z něhož je polovina zařazena v kategoriích I. - IV. Největší plochu území státu zabírají chráněná území v Tanzanii - 365 000 km2 (38,5 % území státu, 14 % kategorie I - IV, 25 % VI- VIII) a Zambii -295 802 km2 (39,3 %). Pět afrických států chrání na svém území přes 20 % rozlohy. Senegal, Středoafrická republika, Namibie a Botswana.

Naopak celý region Severní Afriky s výjimkou Alžírska patří ke státům s nejmenší rozlohou chráněných území Afriky (okolo 2 %). Celá tato oblast je díky historickému vývoji výjimkou, proto region způsobem ochrany přírody spadá pod oblast Středozemního moře a Blízkého východu.

Tento působivý systém však má řadu mezer. Je to např. zastoupení jednotlivých ekosystémů v rámci chráněných území jako jsou deštné pralesy, pouště Sahelu, močály, sladkovodní jezera a velice zranitelné pobřežní ekosystémy. Dalším problémem je zjištění, že chráněná území málo vyhovují migračním druhům (paleoarktičtí migrační ptáci nebo býložravci).

Problematickou oblastí je také otázka vlivu klimatických změn současnosti. Posledním problémem je samotný systém a organizace. Administrativa a legislativa jsou nepřehledné a obsahují mnoho slabých míst, kompetence místní správy a orgánů na státní úrovni jsou vzájemně oddělené a navzájem jen minimálně spolupracují, samotné místní zajištění organizace správy bojuje s nedostatečnými znalostmi místních úředníků, kteří jsou navíc nedostatečně ohodnoceni finančně. Tyto nedostatky se snaží řešit mezinárodní organizace podílející se na odstraňování problémů a zavádění inovací prostřednictvím nejrůznějších seminářů a programů.

Nejproblematičtější oblastí je však již výše zmiňovaný vztah mezi ochranou přírody a společností. Je zřejmé, že v minulosti praktikovaný severoamerický model národních parků (nespotřební využití ploch bez přítomnosti trvalého osídlení) byl pro Afriku značně nevyhovující z důvodů venkovského osídlení domorodým obyvatelstvem, závislým na přírodních zdrojích, žijícího specifickým způsobem života.

Tento model přinášel řadu sporů mezi institucí zřizující rezervaci a místním obyvatelstvem pevně vázaným na místo kulturními vlivy, klimatem. Z důvodů řešení tohoto problému, který postihoval nejen Afriku byla roku 1982 svolána konference na Bali. Cílem konference bylo najít možnosti spolupráce a propojení soužití místního obyvatelstva v blízkosti chráněných území tzn. jak zajistit kulturní a ekonomické potřeby v souladu s ochranou přírody. V budoucnosti se mělo předcházet možným konfliktům s domorodci.

Příkladem z minulosti byly snahy přesídlit namibijské bušmeny, či konflikt s kmeny Maasajů po roce 1960. Problémem bylo omezování Maasajů a jejich intenzivního pasteveckého způsobu života po vzniku rezervace Amboseli, kdy Maasajové označení jako narušitelé přírodních ekosystémů a pytláci, nerespektovali omezení vzniklá se zřízením parku. Po vyostření sporu došlo k přijetí smlouvy mezi keňskou vládou a Maasaji. Limity vyplývající ze vzniku národního parku v roce 1975 byly kompenzovány prostředky Světové banky a vládní podporou. Kompenzace spočívaly v dodávkách vody, vybudování škol, dodávek léků a správou místní organizace cestovního ruchu (kempy a safari).

Program Amboseli se stal zpočátku příkladem úspěchu soužití a nespotřebního využití přírodního prostředí. V posledních letech však dochází k odlivu financí do státní pokladny, s odstupem času se zjistilo, že přínos pro Masaje byl malý. C, Třetí cesta nevyčleňuje místní obyvatelstvo z území, které se stává jeho ochráncem.

Výsledky snah soužití mezi člověkem a chráněným přírodním prostředím jsou na mnoha místech v různých podmínkách odlišné. S realizací projektů souvisí celá řada problémů a potíží. Problémem je finanční zabezpečení projektů. Nejde jen o vstupní kapitál, ale také o rozdělení výnosů z cestovního ruchu či jiné ekonomické činnosti mezi danou lokalitou a státem, které průběžně zajišťují realizaci rozvojových programů.

V mnoha případech dochází k neúspěchu projektů v důsledku neúspěšné aplikace programu na místní podmínky. Využití chráněného území je úspěšně využíváno v rámci cestovního ruchu (výnosy z cestovního ruchu tvoří vysoké procento státních prříjmů např. v Keňi), ale ne všechny rezervace upoutají tak jako savany a pralesní ekosystémy. Alternativou se jeví i možnost regulovaného komerčního lovu v nárazníkových zónách parků (NP Luangva ).

Problém organizace a soužití člověka v blízkosti chráněných území tvoří jeden z hlavních problémů ochrany přírody v Africe. V důsledku problematického stavu v oblasti finančního zajištění a neuspokojivého rozdělování finančních prostředků se v Nairobi konal 12. -14. června 2 000 kongres UNEP *.

Tato organizace OSN zorganizovala první setkání agentury IATC zajišťující finanční zabezpečení enviromentálních projektů. Výsledkem byl dohody o formě a způsobech financování programů, schválení rozpočtu 6 mil. USD pro následující pololetí. Závažným výsledkem byly také dohody s mezinárodními institucemi jako African Development Bank, UNESCO, World Bank o způsobech a možnostech mezinárodní pomoci při financování projektů a aktivitách těchto institucí v oblas...

tags: #literatura #ekologie #afriky #zdroje

Oblíbené příspěvky:

• Nakládání s komunálním odpadem
• Vyklízení dřevěného odpadu Velké Karlovice
• Flixbus Vídeň Letiště - Průvodce
• Více o Přátelích přírody
• Pohled na Vario LF