Pokrok v přírodě: Pohled na vývoj a změny

V dnešní době se stále častěji zamýšlíme nad vztahem mezi pokrokem a přírodou. Jaroslav Erik Frič ve svém článku zmiňuje píseň pouličního kytaristy o peruánských Indiánech a jejich vytěsňování z domovů, což je symbolickým bojem za celou matku Zemi proti jejímu bezuzdnému drancování a ničení. Amazonie, plíce světa, stojí proti vidině pokroku.

Tomáš Baťa již v roce 1932 prohlásil, že hospodářská krize je jen jiné jméno pro mravní bídu. Stále se opakují tytéž mechanismy moci a směřování k větší moci bez ohledu na pravdu, spravedlnost a dobro.

Také jiný známý, český performer žijící v Americe, byl v roce 2007 zadržen policií za prodej oprátek před bankou. Jeho protest směřoval proti slizkým praktikám bankovních domů, které vedly k největší ztrátě majetku Afroameričanů v historii Ameriky. Kam může takový „pokrok“, taková výroba zisků dále směřovat?

Tomáš Baťa svou řeč z roku 1932 zakončuje slovy: „V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku.“

Nepřetržitý děj mutace a selekce se již dávno neodehrává na úrovni genů, nýbrž takzvaných memů, čili jakýchsi genů psychických, jež nás však začínají od přirozenosti stvoření - zejména díky informačním technologiím - nebezpečně vzdalovat, ba dokonce mohou nenávratně manipulovat i s naší vlastní genetickou matricí. Divočina vnější je s „divočinou uvnitř“ (Gary Snyder) propojená.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi na Pokrok v přírodě

Anna Pammrová: Myslitelka a odpůrkyně strojového věku

Opakuje se to napořád: stále jen málo, jen pramálo známe právě ty největší, nejoriginálnější postavy z pomyslného pantheonu „velkých našeho rodu“. Ani sto čtyřicet let po jejím narození, pětapadesát let po její smrti, neznáme vlastně Annu Pammrovou, tuto nazpět k přírodnímu bytí radikálně obrácenou svéráznou myslitelku a odpůrkyni našeho strojového věku (dnes v mnoha ohledech předchůdkyni hnutí všech zelených, Dětí Země a vší ekologie), prorokyni očištěného ženství (v dnešním pojetí tedy daleko spíš antifeministku než feministku).

Do literární historie Pammrová až dosud vstoupila - dost paradoxně - především nepřímo a na pohled vlastně jen pasivně: jako vyhlášená celoživotní přítelkyně Otokara Březiny a současně i inspirátorka a adresátka skutečného klenotu naší epistolografi e, legendárního - ve dvou svazcích vydaného - souboru listů tohoto básníka snad u nás vůbec nejuctívanějšího. Básně Anny Pammrové vyšly knižně už jednou, a to podle všeho (dle svědectví pamětníků) ihned po osvobození, v létě r. 1945, nejvýš jen pár týdnů před její smrtí.

Úvod útlého svazku tvoří předmluva editora (?), mladého brněnského literárního nadšence a oddaného příznivce básnířčina, Jiřího Vituly (o jehož dalších osudech nic nevíme, a který se nám pak v další posmrtné pammrovské historii ztrácí). O tom, kdo byl skutečným editorem této velezáslužné knížky, shrnující celou - na půlstoletí dopředu veřejnosti známou - básnickou žeň Pammrové, se ve Vitulově předmluvě žel nic nedozvíme.

Stále neukončeny i dnes zůstávají dosud jen nahrubo resumující terénní sběrné práce a podobně čekají na svou chvíli základní práce badatelské.

Přírodě blízká obnova těžebních prostorů

Přírodě blízká obnova těžebních prostorů a dalších postindustriálních lokalit u nás pomalu zapouští kořeny. Před deseti lety, kdy jsme se snahami o zrovnoprávnění tohoto levného a šetrného způsobu péče o krajinu začínali, se zdálo, že vše by mohlo jít i rychleji.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Přírodě blízkou obnovu po těžbě dnes prosazuje široká koalice různorodých zájmových skupin, v podstatě by se dalo říci „od Greenpeace po Sokolovskou uhelnou.“ Její zárodek vznikl na semináři, který uspořádala Calla v prostorách ministerstva životního prostředí v roce 2008.

Pokud v této oblasti pozorujeme jistý pokrok, je to hlavně zásluha jinak nesourodého společenství lidí, kteří na různých úrovních systematicky prosazují využívání přírodních procesů v rekultivační praxi. Jedním z klíčových prvků tohoto snažení je určitě i novinka posledních deseti let, kterou můžeme směle nazvat „česká škola ekologie obnovy“.

I přes dobré výsledky oboru a přes velikou snahu všech zúčastněných trvalo dlouhých sedm let (a devět ministrů životního prostředí), než došlo k první legislativní změně podporující přírodě blízkou obnovu. V roce 2015 schválil parlament změnu zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, která zjednodušila změny rekultivačních plánů z důvodu ochrany přírody.

Spousta lidí naštěstí nečekala na příznivou legislativní situaci a začala jednat. Nedokonalým zákonům navzdory prosadili a uvedli v život několik pozoruhodných projektů přírodě blízké obnovy, někdy dokonce s přidanou hodnotou kvalitního vědeckého výzkumu.

Trendem posledních několika let se stává posun od spontánní sukcese k sukcesi řízené (usměrňované). V posledních letech se proto učíme, jak sukcesi brzdit, blokovat nebo vracet na začátek.

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Spontánní a řízená sukcese se v posledních letech proměnily z nesrozumitelných či zavrhovaných slov v sice ne všeobecně, ale určitě široce přijímané odborné termíny. Pomalu se tedy stávají ochranářským „mainstreamem“, což s sebou přináší zcela jiný typ rizik.

Velkým úkolem se nyní stává vysvětlení našich záměrů laické veřejnosti, která stále považuje za tu správnou přírodu i vysázené borové monokultury. Tady pomůže, když lidem otevřeme lomy a necháme je, aby se sami přesvědčili.

Historie polských populárně vědeckých časopisů

Téma dějin polských populárně vědeckých časopisů by mělo být považováno za pokus, který má ve svých předpokladech a obsahu přispět k probíhající domácí i zahraniční vědecké debatě o teoretických a historických aspektech popularizace vědy, která se rozvíjela v mnoha variantách a na různých úrovních.

Tato periodika, která se v Polsku datují do počátku 18. století, se nestala předmětem kvantitativní a analytické studie, ačkoli některé aspekty byly již předmětem různých vědeckých publikací. Proto bylo základním cílem výzkumu rekonstruovat historii populárně vědeckých časopisů publikovaných v Polsku od 18. století do roku 1939 a ukázat vývoj jejich formy a obsahu s ohledem na měnící se politickou, hospodářskou, sociální a kulturní situaci, a především pokrok světové vědy a techniky.

Formální charakteristika byla obohacena podle přijaté typologie představení kontur celé kolekce. Podrobným analýzám předcházela poměrně obsáhlá expertíza provedená z hlediska přesvědčení o nutnosti popularizace vědy ve společnosti a významu vědy v každodenním životě občana, vyjadřující nejen kritické hodnocení povědomí Poláků v tomto ohledu, ale také směřování ke změně dosavadního stavu věcí, na které silně poukazovali tvůrci, vydavatelé a redaktoři populárně vědeckých časopisů napříč dějinami.

Záměrem autorů výzkumu bylo připomenout názory a snahy vydavatelů, redaktorů a autorů, neboť hráli klíčovou roli v dějinách popularizace vědy v Polsku, stejně jako se diskutované tituly staly nepostradatelným kanálem při rozšiřování popularizačně-naučných iniciativ. Populárně vědecké časopisy tak byly vybrány nejen jako předmět výzkumu, ale i jako zdroj výzkumných aktivit.

Pro co nejširší zaznamenávání a čtení bohatosti publikovaného materiálu bylo navíc nutné provést mnohostrannou analýzu grafického materiálu vybraných polských populárně vědeckých časopisů a porovnat jej s podobnými evropskými publikacemi. Velká pozornost byla proto věnována tematické typologii obrazů a jejich konkrétnímu typu - technické kresbě, protože grafické prvky a jejich uspořádání jsou kromě textů základními složkami časopisu.

Klíčovým úkolem, umožňujícím jednoznačnou kvalifikaci a výběr, však bylo vytvořit výchozí definici populárně vědeckého časopisu, která by zaručila možnost přizpůsobovat se měnícím se politickým podmínkám v Polsku, a uvést některé univerzální a historické determinanty tohoto typu periodik. Autoři výzkumu tak populárně vědecký časopis považovali za periodickou publikaci splňující předpoklady a cíle popularizace vědy chápané z hlediska obsahu, instituce a organizace a šíření vědeckých poznatků adresovaných laikům s různými potřebami a stupni přípravy na percepci vědeckého obsahu. Formálním determinantem této skupiny periodik je možnost přiřadit je ke konkrétní vědecké disciplíně či skupině oborů.

Již v 18., 19. a na počátku 20. století byly veřejné debaty vedeny ve jménu vědy a směrů vývoje, úspěchů, vlivu na pokrok a společenských funkcí. Proto se jeví jako vhodné konstatovat, že vzhledem k systematicky rostoucí roli vědy v minulých stoletích se její popularizace stala nutností při utváření sociálního vědomí a v polských zemích také patřila k četným způsobům vyjadřování národní identity.

Jako výsledek podrobných analýz bylo vybráno 128 populárně vědeckých časopisů publikovaných v Polsku od 18. století (přesněji řečeno od roku 1758) do roku 1939. Stanovení počátečního data zkoumání vychází z faktu, že v roce 1758 bylo zveřejněno první polské populárně vědecké periodikum Nowe Wiadomości Ekonomiczne i Uczone (New Economic and Scientific News); komentování finálního vymezení rokem 1939 není nutné. Výzkumný soubor obsahoval časopisy různorodé jak formálně, tak z hlediska obsahu.

Většina z celkového počtu zkoumaných periodik (128 časopisů za celé období, tj. 18. stol. - 1939) popularizovala přírodní vědy (42), zatímco 41 zbývajících mělo obecný charakter, 27 souviselo s lékařskými vědami a 13 s humanitními a sociálními vědami. Zkoumaná periodika se vyznačovala krátkou přítomností na trhu, zapříčiněnou řadou faktorů, především finančními potížemi, malým počtem čtenářů, problémy s přílivem cenných a zajímavých materiálů a také neschopností redaktorů vypracovat pro časopisy jednoznačnou a atraktivní podobu.

Založení, vývoj a popularita populárně vědeckých periodik v Polsku, zejména v prvních dvou obdobích, byly určeny dvěma faktory - rozvojem takových publikací v evropských zemích na jedné straně a na straně druhé nedostatkem domácí obdoby vytvořené Poláky, samozřejmě s přihlédnutím k intelektuálním možnostem příjemce. Cílem bylo poskytnout čtenáři určité množství základních či rozšířených poznatků o pokroku vědy, směrech výzkumu, objevech a vynálezech, možnostech využití nových úspěchů v každodenním životě, stimulaci a formování potřeby shromažďování informací pro poznávací, vzdělávací a vlastivědné účely. Byl to průběžný proces, který se kvantitativně i kvalitativně lišil.

Charakteristickým rysem populárně vědeckých časopisů 18. století byla neutěšená pomíjivost a krátkodobé vydávání, především kvůli nedostatku publika. Nízký počet pravidelných předplatitelů byl způsoben nezájmem o takové publikace a nízkou úrovní čtenářství v polské společnosti.

Zvyšující se důraz na vazby mezi vědou a technikou a tím také nadějí na zlepšení každodenních životních podmínek, vývoje a pokroku v přírodních vědách byl základem pro další intenzifikaci popularizačních aktivit v 19. století. Zároveň se diskutovalo o novém obrazu vědce a nutnosti vykreslit jej pozitivně.

Zahraniční vzory, především německé, anglické a francouzské, se nepochybně staly podnětem pro rozvoj populárně vědeckých časopisů v 19. století na polském území. Redaktoři z nich čerpali nejen hotové texty, ale i nakladatelské modely a prvky vnitřní struktury. Další změny ve formě populárně vědeckých časopisů spočívaly v přesunu od napodobování cizích vzorů k vytvoření modelu založeném na domácím materiálu, na spolupráci s polskými vědci, a to jak z hlediska obsahu, tak redakce.

Obnovení nezávislosti vytvořilo příznivé podmínky pro rozvoj této kategorie periodických publikací. Zřízení multifunkčních vzdělávacích institucí pro dospělé, stejně jako obnova všeobecného, středního a vysokého školství, podpořilo aktivizaci čtenářství, zvýšilo potřebu sebevzdělávání a rozvoj znalostí o pokroku vědy. V důsledku toho se rozšiřovala skupina lidí, kteří se zajímali o vědu a techniku, jejichž urychlený vývoj nastal po skončení první světové války. Současně existovaly časopisy popularizující polskou historii, památky, přírodní exaktní vědy, ochranu přírody a technické vědy.

Během analyzovaných dílčích období se populárně vědecké časopisy vyvíjely rovněž z hlediska úpravy, publikované podoby a vnitřní struktury. Časopisy z 18. století, obvykle tištěné ve formátu 16°, neměly rozsáhlou vnitřní strukturu a byly především přetištěny ze zahraničních publikací. V 19. století byl vyvinut moderní vzor populárně vědeckého časopisu z hlediska editace a publikování, již neměl titulní stránku, tu nahradila viněta. Současně s tím se zformovala jeho rozsáhlá vnitřní struktura, která byla neustále upravována. V dalším dílčím období, mezi lety 1918 a 1939, vidíme další proměny ve struktuře zkoumaných časopisů, které však nebyly natolik radikální.

Přítomnost ilustrací, technických kreseb a fotografií obsahujících vizuální informace v populárně vědeckých časopisech usnadnila čtenářům text interpretovat a následně posílila jejich zájem o prezentované problémy. Ilustrace čtenáře seznámily i s výzkumnou dílnou učence a výsledky jeho práce, vzbudily zájem mezi dospělými i mládeží o úspěchy vědy a techniky, povzbudily je k vlastním studiím a podnítily nezávislé myšlení.

Rekonstruovaný obraz historie polských populárně vědeckých časopisů, dokumentující sled snah, aspiraci jejich autorů, nakladatelů a redaktorů, se vyznačuje určitým universalismem v rozsahu funkcí časopisů, především včetně propagace jejich programových předpokladů k popularizaci vědy. Rozdílné politické, ekonomické a kulturní podmínky však znamenaly, že jejich kvantitativní a kvalitativní vývoj byl, byť v diskutovaných dílčích obdobích, nerovnoměrný, charakterizovaný společnou strategií v činnosti nakladatelů. A to byl již naznačený utilitarismus přítomný v dialogu mezi autorem populárně vědecké zprávy a jejím příjemcem.

Následující tabulka shrnuje klíčové údaje o vývoji polských populárně vědeckých časopisů:

Rousseau a pokrok věd a umění

Koncem srpna 1749 se Jean-Jacques Rousseau vydal do vězení ve Vincennes navštívit Denise Diderota. Coby náruživý čtenář si na dvouhodinový pochod vzal časopis Mercure de France. V něm narazil na oznámení, že Akademie v Dijonu vyhlašuje soutěž o nejlepší filozofický esej na téma Přispěl pokrok věd a umění ke zkáze, nebo k zušlechtění mravů? Jean-Jacques Rousseau soutěž samo sebou vyhrál a esej Rozprava o vědách a umění (1750) ho proslavila.

Astronomie prý vznikla z pověrčivosti, geometrie z lakoty, fyzika ze zahálčivé zvědavosti, rétorika ze ctižádosti, nenávisti, lichocení a lži, morální filozofie z lidské pýchy!

Rousseau tedy jako první naplno prohlásil, že společenský pokrok není zadarmo, a také zdůvodnil proč. Jsa typem veskrze zvídavým, mohl být jeho negativní vztah k vědám jen stěží apriorní; pramenil zřejmě z rozčarování nad neschopností lidí svého poznání rozumně využívat. O platnosti první asi není pochyb, můžeme se jen bavit o váze jednotlivých ztrát i nálezů a jejich dynamice.

Stojíme před problémy, které při rigidním, vzhledem k současným poměrům „zastaralém“ evolučním ustrojení člověka zavánějí neřešitelností: Jak redefinovat náš dosud spíše kořistnický vztah k přírodě? To jsou obrovské, obrovské výzvy. Ovšem nikoli primárně pro vědy… Nebo snad ano?

Učení venku a jeho přínosy

Abych ale na tuto otázku našel podloženou odpověď, prostudoval jsem přes 200 výzkumů a dalších titulů odborné literatury z různých koutů světa. Hlavní zjištění a z toho vyplývající doporučení jsem popsal v publikaci Tajemství školy za školou, kterou můžete zdarma stáhnout na www.ucimesevenku.cz/tajemstvi-skoly-za-skolou.

Žáci vyučovaní venku v přírodě a v okolí škol jako v přirozeném rámci pro učení dosahují lepších vzdělávacích výsledků nejenom v přírodních vědách, ale také v matematice, čtení, psaní či společenských vědách. Učení venku v přírodě, ale i pouhý výhled do zeleně zlepšuje pozornost a pravděpodobně také snižuje stres žáků. I v hodinách ve třídě následujících po výuce venku se žáci lépe zapojují a déle soustředí. Učit se venku žáky baví a podporuje jejich vnitřní motivaci k učení. Venku dochází k většímu naplnění jejich základních psychologických potřeb autonomie, kompetentnosti a sounáležitosti, které při frontální výuce ve třídě značně strádají, a přitom jsou důležitými předpoklady vnitřní motivace.

Tím, že výuka venku probouzí zájem žáků o učení, vede ke snížení počtu jejich absencí a kázeňských problémů. Pomáhá zlepšit vztahy mezi dětmi i mezi dětmi a učiteli. Učení venku rozvíjí sebedůvěru, sebedisciplínu, spolupráci a další životní dovednosti žáků. Terénní výuka velmi prospívá žákům, kteří ve škole jinak nejsou tolik úspěšní. Znevýhodnění žáci venku snáze najdou smysl učení ve vztahu k vlastnímu životu. Vedle toho učení venku přináší také vyšší spokojenost a motivaci učitelů. Prohlubuje jejich vztahy se žáky. Podporuje jejich profesní rozvoj a osobnostní růst.

Analýza přínosů učení venku v přírodě nás opravňuje k závěru, že zatímco některé tyto přínosy zapříčiňuje přírodní prostředí samo od sebe, většina dalších souvisí s kvalitním zvládnutím používaných aktivních učebních metod a přístupů. Také však platí, že venkovní prostředí je svou povahou k zařazení takových metod příhodnější, dá se říci, že k nim přímo vybízí.

Jak se dá a je v našich možnostech, se zamyslet, co všechno se dá udělat s využitím prostředků dnešní moderní doby - a pomoci tím přírodě a všemu co v ní žije. Je v našich rukou, jaké dědictví tady my necháme pro příští generace. I když se to možná někomu nezdá, máme v rukou velké možnosti, jak něco změnit k lepšímu, většinou to chce jen partu lidí, čas a chuť něco dělat.

tags: #pokrok #v #prirode #časopis

Oblíbené příspěvky:

• Svoz komunálního odpadu Králův Dvůr
• Volná místa Čáslav - ochrana přírody
• Rozměry skříňových košů
• Skládky a znečištění půdy
• Kompletní průvodce likvidací vozidel v Českých Velenicích