Ludvík Souček: Fotograf a badatel v oblasti životního prostředí

Ludvík Souček byl český spisovatel sci-fi a záhadolog, jehož zájmy byly široké a zahrnovaly i fotografii. V oblasti fotografie je Souček dnes téměř neznámý. Především v 60. letech však patřil svými svižně psanými texty k velmi populárním autorům.

Nyní nově objevované fotografické dílo bylo vytvářeno bez publicity na okraji hlavních Součkových zájmů a ještě na počátku 90. let nebylo zařazeno ani krátkým dílčím heslem v Encyklopedii českých a slovenských fotografů. Součkovy fotografie v kontextu české tvorby poloviny minulého století objevují až kurátoři Vladimír Birgus a Jan Mlčoch pro výstavu Česká fotografie 20. století.

Souček zůstal ve fotografickém povědomí starší generace více jako zábavný, srozumitelně čtivý (ale někdy také nesmlouvavě břitký) autor, jež dokázal osobitým „vypravěčským“ stylem oslovit mnohé čtenáře. Pod prahem této zdánlivé lehkosti a ležérnosti nalezneme překvapivě mnoho originálních a v českém prostoru v té době ojedinělých myšlenek. A přitom Československá lidová armáda nebyla jistě líhní avantgardního myšlení ani na kulturním odboru Ministerstva národní obrany, kde autor jako podplukovník v době vzniku většiny publikací pracoval.

Souběžně se rovněž otevírá otázka, zda by vůbec ve své době řada publikací bez Součkova „silového“ vlivu byla uskutečnitelná. Ačkoliv Souček v Cestách k moderní fotografii "po vojácku" zdůrazňuje, že nemá rád plnovousy a černé brýle, nad vínkem si báječně rozumí s Karlem Ludwigem (který je ve všech ohledech přímo reprezentantem této nechuti) stejně jako s Miroslavem Hákem s prsty zažloutlými od vývojek a cigaret. A s neobyčejně dlouhým a neobyčejně zamlklým „kouzelníkem” Vilémem Reichmannem se prodírá vysokou trávou na břehu řeky Svratky a na límci jim tají vločky sněhu.

Nepřekvapí, že ve velké části svých odborných publikací píše hlavně o své osobní tvůrčí cestě v oblasti fotografie, o cestě autora i zaujatého diváka. ve své propojené celistvosti dílem podivuhodně kompaktním.

Čtěte také: Focení svatby v přírodě

Podstatnou část pozůstalosti získal do svých sbírek Milan Mikuš. Jedná se o více než 150 většinou technicky velmi kvalitních a nepoškozených autorských bromostříbrných printů různých formátů do velikosti 30x40 cm. Těžištěm jejich vzniku byla nepochybně první polovina 50. let (před vojenskou misí do Severní Koreje v roce 1954). Souček fotografuje i po svém návratu (1956) až do poloviny 60. let.

Snímky nesměřovaly ke zveřejnění v tisku nebo na výstavách, chybí jakákoliv přesnější datace jednotlivých záběrů a printů, ale i další upřesňující popisky či názvy prací. Tvorbu nelze ani konfrontovat s publikovanými odkazy, protože jich existuje jen zanedbatelné množství. Řada fotografií vznikla nesporně v kontextu se Součkovými odbornými texty. Autor měl potřebu bezprostředního soukromého praktického „pokusu“, jež mu umožňoval poznat „na vlastní kůži“ práci tvůrce, o němž psal.

Počínaje Brassaiem, který je mu vším, čím může být jeden z obyvatelů internacionálního státečku umělců na několika čtverečních kilometrech Montparnassu. Také u Součka se objevuje zájem „graffity“ v detailech mezi strukturami zdí. A dále Lázsló Moholy-Nagy: krystalicky čistý produkt Bauhausu, ovlivněný a ovlivňující. Inspiroval nepochybně vyváženou řadu Součkových fotogramů spolu s Manem Rayem, jež podle Součka pro fotografii zrušil hradby surrealismu.

Nemůže samozřejmě chybět Atget, jež české prostředí charakterizoval hned několik desetiletí. Ani Souček se tedy nezříká nikdy nepomíjivé fascinace nad motivy objevovanými v reflexech výloh na městských ulicích. S tím souvisí i Jiří Sever (s později Součkem nově - a dobově snad i módně - proklamovanou „novorománovou” nechutí k metafoře a metamorfózám). Autorova tvorba ovšem není tomuto „umělému intelektuálnímu výkonu“ nijak podřízena, vzniká v době silných ozvuků předválečných východisek surrealismu.

Mnohem více pak do inspirací vstupoval Vilém Reichmann nebo již zmiňovaný Miroslav Hák a celá poetika Skupiny 42 vůbec. Lhotákovské sekvence nafukovaného meteorologického balónu na minimalizovaném krajinném horizontu (reálně pocházející nejspíš z armádních cvičení) a grossovské detaily lékařských reflektorů a operačního (či pitevního) stolu nebo obecněji Hudečkovy mýty moderního člověka.

Čtěte také: Malý a výkonný Olympus E-400

Tedy motivy, které v mnohem méně radikální podobě využívalo také české směrování v „poezii všedního dne” od druhé poloviny 50. Nikoliv však již výlučnost „prokletého básníka” a surrealisty Jindřicha Štyrského (ostatně tato „struna byla příliš úzká” i pro teoretika Skupiny 42 Jiřího Kotalíka ještě v polovině 60. let), ačkoliv v díle Ludvíka Součka jistě mnohé latentní názvuky objevíme. Důležitější je ovšem funkeovské pojetí nové věcnosti, a hlavně jeho překvapujících "výletů" k surrealismu. Všechny tyto inspirace jsou pro Součka velmi prostupnou a vzájemně se mísící půdou, jež nechává vyrůstat osobitému celku.

Třináct vědeckofantastických povídek se zabývá otázkou: „byli zde vyslanci mimozemské civilizace, nebo nebyli“? Autor vychází z předpokladu, že v kosmu je veliké množství planet, na kterých se zrodil život a byla vytvořena kosmická civilizace. Odpovídá tedy na danou otázku: „mohli zde být“.

Z povídek je patrná autorova všestranná informovanost o soudobých i očekávaných vynálezech - a přesto si ve vlastním doslovu přeje, aby jeho povídky byly přijaty jako „zajímavé myšlenky a kratochvilné pohádky pro dospívající mládež a dospělé“.

Čtěte také: Příjem fotografa přírody v ČR

tags: #Ludvík #Souček #fotograf #životní #prostředí

Oblíbené příspěvky:

• Tipy pro ekologické zateplení
• Jak připravit stanoviště první pomoci
• Likvidace autovraků v Rozhovicích
• Ekologické katastrofy a archeologie
• Nový systém třídění v Neratovicích