Žena, muž, příroda a kultura: Analogie a jejich význam

Když jsme se na redakční schůzce shodli na tom, že tématem bude vztah genderu ke krajině, půdě, či městu, asociovalo mi to jednu z feministických teorií výkladu patriarchátu. Tato teorie vychází z přirovnání vztahu ženy a muže k hierarchickému vztahu přírody a kultury, přičemž ženy jsou asociovány s přírodou.

Zároveň jsem si uvědomila, že není zásadní hledat argumenty potvrzující nebo vyvracející takovou teorii, ale spíše je zajímavé zaměřit se na to kdo a v jakém kontextu ji používá. Feministické teoretičky a teoretikové kontinuálně studují příčiny genderové nerovnosti.

Sherry Ortner se ve své práci „Má se žena k muži jako příroda ke kultuře?“ (1972) zabývá otázkou, v čem spočívá univerzální podřízenost žen napříč společnostmi. Ortner uvádí, že důvodem je spojování žen s přírodou, zatímco muži jsou spojováni s kulturou. Vzhledem k tomu, že příroda je ve vzájemném vztahu s kulturou vnímaná hierarchicky jako něco podřadného či podřízeného, odráží se toto vnímání i ve vztahu mužů a žen.

Je třeba uvést, a píše o tom také sama Ortner, že kategorie příroda a kultura jsou společenské konstrukty a stejně tak dichotomie mezi nimi. Není možné tyto dva koncepty jednoznačně oddělovat a určit mezi nimi jasné hranice. Jedním z nich je, dle Ortner, ženská fyziologie i psychika. S tím pak souvisí i zastávání společenských rolí, které jsou považovány za méně hodnotné oproti těm mužským. Ženy jsou reprodukčními procesy zaměstnány ve větším rozsahu než muži. Od menstruace, těhotenství, porodu a kojení až po péči o děti. Bývají více spojovány s rodinným životem, který bývá ze společenského hlediska hodnocen jako méně prestižní, v protikladu s životem veřejným spojovaným spíše s muži.

Ve skutečnosti však nejde primárně o to určit, kdo má blíže k přírodě. Domnívám se, že nejde ani o vysvětlení příčiny genderové nerovnosti. Androcentrismus totiž ze své podstaty vysvětluje uspořádání společnosti maskulinní optikou. Nezkoumá, proč jsou měřítkem maskulinní hodnoty a postoje, ale vysvětluje společenské vztahy a role s uplatněním východiska, že maskulinita je normou.

Čtěte také: Glamour a příroda

Lze najít samozřejmě i důvody, na základě kterých by mohli být blíže k přírodě vnímáni muži. Příkladem může být násilí páchané muži na ženách. Muži jsou někdy vykreslováni jako oběti svých pudů a své „přirozenosti“, kteří si prostě nemohli pomoci. Dle dostupných údajů jsou pachateli sexuálně motivovaného násilí muži ve více než 90 % případů. U domácího násilí jsou muži pachateli v 90 - 95 % případů. Drtivá většina osob, proti kterým je toto násilí namířeno, jsou ženy. Zde však již nedochází k uplatnění původní hierarchické konstrukce, kde by ti, jež jsou ovládáni přírodou a svými pudy, byli vnímáni jako nedostateční. Naopak je kladen požadavek na ženy, aby zbytečně muže nevystavovaly pokušení.

Spojování žen s přírodou, která je v hierarchii s kulturou níže, se tak jeví spíše jako nástroj patriarchátu sloužící k jeho upevnění.

Evoluce nás uhnětla tak, že se ženy a muži nejen anatomicky a fyziologicky odlišují, ale liší se dokonce více než samice a samci nám nejbližších příbuzných lidoopů. Tyto odlišnosti jsou dány vrozenými schopnostmi, jejichž výbavu jsme dostali do vínku od přírody, ale jejich genetické nastavení nabízí ještě místo pro určitou kulturní korekci, k níž může přispět naše sociální okolí a výchova.

Proto se rozdíly mezi ženami a muži mohou výrazně lišit v různých kulturách. Není potom divu, že vztahy mezi muži a ženami se staly výlučnou doménou antropologie, která se tomuto tématu věnuje již od dob Lewise H. Morgana, jehož postavou jsme tuto rubriku před více než deseti lety otevírali.

Jednou z těch, kteří své badatelské poslání zaměřili právě na tyto vztahy, byla také francouzská antropoložka Françoise Héritierová. Již jako známá afrikanistka se zapojila na prestižní College de France do práce Antropologické laboratoře, kterou vedl její starší a v šedesátých letech minulého století také slavný kolega Claude Lévi-Strauss. Pod jeho vedením se zaměřila právě na vztahy mužů a žen v různých společnostech a na toto téma napsala řadu prací, jež byly zvláště bedlivě sledovány feministickým hnutím v Evropě.

Čtěte také: Společenské drama a meteorit

U lidoopů jsou samci větší než samice a také muži jsou, sice ne o mnoho, ale přeci jenom větší než ženy. A Héritierová tvrdí, že je to pozůstatek nelítostného chování mužů vůči ženám, kdy si muži (snad již od dob neandertálců) usurpovali právo na nerovné rozdělování preferovaného zdroje proteinů, jakým bylo u přírodních národů maso a tuk.

Vezmeme-li totiž v úvahu rozdíly ve velikosti těla žen a mužů, pak je možné předpovědět, že průměrný počet žen na jednoho muže je větší než jedna, ale menší než tři. Tato skutečnost potom říká, že jsme mírně polygynní druh, tedy že muži mohou, ale nemusí, mít více žen prostě proto, že žen bývá více než mužů.

Za základními rozdíly mezi ženami a muži stojí tedy podle této francouzské badatelky vliv uvedené pohlavní selekce, což může mít potom různé kulturní aplikace. Evoluční genetika dává přednost určitým volbám a jiné zatracuje, k jedné volbě se instinktivně přiklání, k jiné nikoliv. Proto se chování žen a mužů většinou překrývalo jako výsledek dostatečně silné souhry podstatných rysů, jež tvoří dodnes lidskou přirozenost.

Z ekologického hlediska tato přirozenost a omezený počet prostředí, v nichž mohly lidské bytosti žít, tak zásadně vymezily soubor možných výsledků, jež přicházely v úvahu pro praktické využití v běžném životě.

Naše vědomí rodiny je silně ovlivněno ideologií, jež vládla evropské civilizaci více než tisíc let. Bylo to křesťanské učení, které nám v bibli vštěpuje, jak taková rodina má vypadat a jak se v ní mají navzájem chovat její členové. Tato víra nám říká, že rodina vzniká uzavřením manželství mezi mužem a ženou, definuje uznání rodičovství, předávání jména potomkům, stanovuje jako pravidlo monogamii, hovoří o virilokálním usídlení (kdy žena následuje svého muže) a přikazuje ženě podvolit se manželovi.

Čtěte také: Přírodní krása ženy

Héritierová si uvědomila, že právě tento banální stereotyp, s nímž se dnes ještě pořád nahlíží na rodinu jako na model, jenž na jedné straně stojí na křesťanských základech, ale na druhé straně se podvolil nové dělbě práce mezi mužem a ženou, kdy muž chodí do práce a žena pečuje o domácnost, vyžaduje jisté korekce.

Posláním každé rodiny bylo vždy zajistit biologickou a sociální kontinuitu dané společnosti. A úlohou domácnosti potom bylo postarat se o obživu každého člena takové rodiny. A je až s podivem, jaké sociální konfigurace mohly nastat, aby byly tyto role naplněny.

A Héritierová dává jeden z takových příkladů, jímž byli indičtí Najarové z Malabarského pobřeží. Muži z tohoto etnika byli známí bojovníci, jejichž styl života byl do té míry riskantní, že jim raději místní mravy a zvyky zakazovaly založit rodinu, protože by se stejně nemohli o ni postarat. Jejich děti neměly tudíž otce, takže patřily do matrilineárního (mateřského) rodu a autoritu otce převzal strýc z matčiny strany, tedy bratr matky, který byl opět milencem žen z jiného rodu. Samotná rodina byla matrifokální: její jádro tvořily ženy a hlavou byla nejstarší žena.

Současní sociologové nás vyvedou z omylu. Takové matrifokální rodiny vznikaly běžně v americké společnosti, jak na to upozorňoval již před třiceti pěti lety Murphy, kdy se rozpadala černošská manželství, rodina se zúžila pouze na ženy s dětmi a matky měly už jen náhodné milence. V současné Evropě potom podobný typ rodiny představují matky samoživitelky. Pouze oproti Najarům chybí role strýců.

Héritierová z toho vyvozuje, že mohou-li někde existovat rodiny bez mužů, potom nelze považovat manželský svazek za nevyhnutelný základ rodiny. Jinými slovy řečeno - mimo fyzické spojení matky a dítěte, jakým je těhotenství a kojení, není při bližším pohledu na instituci rodiny nic přirozeného, nezbytného a biologicky jednou provždy daného.

Dokonce i biologický vztah mezi matkou a dítětem nemá všude stejnou podobu. U mnoha indiánských etnik býval běžný typ sňatků, jenž vycházel ze sororátu; v podstatě to byly rodiny, kdy si muž vzal při jedné příležitosti dvě sestry za manželky, nebo dokonce byly případy, kdy se muž oženil s matkou a její dcerou, která mohla mít přitom děti s jiným mužem.

Obdobné rodiny studovala Héritierová v Africe, kde bylo běžné mnohoženství, takže ženy vychovávaly společně všechny děti, dokonce i neplodné ženy, nebo matky, jež přišly o své dítě, dostávaly na výchovu děti jiných žen, aby se tak každá žena snadno zapojila do rodinné komunity. Dorostlé děti potom považovaly za svou matku nikoliv tu, která je porodila a odkojila, ale ženu, která je vychovávala coby chůva.

Ostatně u sudánských Nuerů bylo zákonné i manželství mezi ženami. Tito pastevci řešili problém neplodnosti některých žen tím, že se taková žena „oženila“ s jinou dívkou, která potom mohla otěhotnět s nějakým cizím mužem. A protože Nuerové byli patrilineární, čili jejich příslušnost k rodu se dědila po otci, patřilo narozené dítě do rodu, kam patřil „muž“, což byla ve skutečnosti neplodná žena.

Aby bylo vše podle nuerských zvyků, dostala tato neplodná žena dobytek od svého strýce (matčina bratra), jako by byla jeho synovec. Neboť tato dobytčata jí následně posloužila, aby jimi mohla zaplatit „cenu za nevěstu“, což byl u mnoha pasteveckých národů jediný způsob, jak se mohl mladík oženit. Vidíme, že tato nešťastná žena hrála plně úlohu muže.

Aby bylo toto manželství dětné, vybrala tato žena-muž po sňatku nějakého chudého cizince, se kterým dívka spala, aby otěhotněla. Muž dostal za svou službu od ženy-muže krávu jako odměnu, ale nemohl si už nárokovat nic více.

U nigerijských Jorubů, což je jeden z nejlépe etnograficky popsaných afrických národů, platilo, že bohatá a zaopatřená, ale nikoliv neplodná žena si mohla vzít jednu nebo více žen. V tomto svazku opět hrála tato movitá žena náhradní úlohu muže.

Z toho je patrné, že každá kultura si hledala takové řešení pohlavní selekce, jež usnadňovalo vyvážené vztahy mezi biologickými tužbami, jakými jsou pohlavní pud či touha po dítěti, a pravidly soužití uvnitř každé lidské společnosti, kam patřily i způsoby výchovy dětí. Neboť jestliže se všechny děti rodí stejné, výchovou se z nich stávají odlišní lidé.

Právě u pasteveckých Nuerů je možný ještě jeden sňatek, který jde mimo hranice naší fantazie. Jde o sňatek, který žena uzavírá s mužem, jenž už zemřel. Tento případ nastává, když zemře movitý muž, který nezanechal žádné potomky. A Nuerové jako dobří hospodáři potřebují nějak vypořádat jeho pozůstalost, jež se obvykle týká početného dobytka.

Úloha skutečného otce dětí spočívá v tom, že provede některé zvykové úkony, jež jsou spojeny s uzavřením sňatku; například ze stáda dobytka, jež shromáždil zesnulý, zaplatí jeho jménem „cenu za nevěstu“ příbuzným ženy, jež si vzala zesnulého. Ale aby bylo postaráno i o jiné nešťastníky, může si tato manželka zemřelého vzít za ženu některou z neplodných žen a začlenit ji tak do nové rodiny.

Vidíme tedy, že i z bezdětného manželství dokážou Nuerové učinit velkou rodinu, kde žije pohromadě několik žen se svými dětmi, jež jsou podle nuerského práva dětmi zesnulého bezdětného muže.

Důvod pro toto chování je jediný: Nuerové potřebují pro každého člena komunity najít rodinu či domácnost, kde by bylo o něho postaráno. Protože každá rodina tvořící domácnost má především význam ekonomický: zaopatřuje všechny své členy.

Pravidlo polygynie, které říká, že muž muže mít více žen než jednu, se aplikovalo v mnoha přírodních národech. Nicméně z toho nevyplývalo, že tam, kde platilo toto pravidlo, bylo v každé rodině více žen. Odhaduje se, že pouze asi v pěti procentech případů žili muži s více ženami; obvykle šlo o výraz významného postavení dotyčného muže, kdy se mu chtěla komunita odvděčit za jeho veřejné služby. Proto mezi těmito muži převažovali náčelníci, léčitelé, šamani, ale také dobří lovci, úspěšní obchodníci apod.

Důvod pro takové omezení pravidla polygynie byl jediný: jestliže byl v dané komunitě vyrovnaný poměr mužů a žen, potom mnohoženství jednoho či dvou z jejích členů mohlo způsobit nedostatek žen pro ostatní muže. To byl skutečně problém, protože v těchto společnostech neměl svobodný jedinec velkou šanci sociálně uspět.

Byl to především ekonomický důvod, který vedl muže a ženy k tomu, aby žili ve společné domácnosti, kde vládla dělba práce podle pohlaví a věku. Tím byla polyandrie, aneb mnohomužství, kdy žena žila ve společné domácnosti s dvěma či více muži. Asi nejznámější případ pochází z Tibetu. V těchto nehostinných končinách, kde se lidé živili jako pastevci a obchodníci, se praktikovalo pravidlo polyandrického sňatku tak, že si žena vzala muže a po svatbě si v pravidelných intervalech brala jeho mladší bratry. Tak vznikla rozšířená rodina, kde měla žena s různými muži děti, ale ty braly jako otce nejstaršího z nich, zatímco ti ostatní byli bráni jako jejich strýcové.

Aby nedocházelo mezi bratry k rozepřím, v domácnosti se vždy vyskytoval jen jeden muž, zatímco ostatní pracovali mimo domov: buď pásli dobytek (jaky), nebo byli na obchodní cestě. Vládkyní domácnosti byla v tomto případě vždy žena a nikdo se neptal po tom, které z dětí bylo toho či onoho muže. Tibetský typ polyandrie byl vlastně případem sériové monogamie.

Ale kupříkladu indiánští Šošoni připouštěli také mnohomužství jako východisko z nouze v případě nedostatku žen, ale jejich polyandrie fungovala velice pružně. Žena si vzala za muže dva bratry s tím, že hlavním manželem byl starší z bratrů. Opět, aby nedocházelo mezi bratry ke přím, mladší z bratrů mohl s ženou souložit, jen když starší z bratrů nebyl doma. V případě, že se mladšímu bratrovi naskytla příležitost oženit se s jinou ženou, opustil polyandrickou domácnost a založil si vlastní.

Tím se dostáváme k otázce, zda mohl existovat v některé lidské společnosti matriarchát. Bohužel nemáme žádný etnografický materiál, který by o jeho existenci svědčil. Nicméně existovalo mnoho společností, kde se buď příslušnost k rodové linii, nebo k lokální skupině, případně oboje, řídilo podle ženy.

Klasickým případem byli indiánští Hopijové, zemědělci z Arizony, kteří uplatňovali přednostně jeden sňatek, kdy si mladý muž bral za ženu dceru otcovy sestry. Byl to tedy sňatek bratrance a sestřenice, který přírodní národy nejen připouštěly, ale velice často mu dávaly přednost. Znamená to, že tchán nevěsty byl její strýc a tchýně ženicha byla jeho teta. A právě tato teta byla velice důležitá.

Nejen že se mladý pár po svatbě usídlil v jejím domě, ale všechny děti narozené v tomto manželství patřily do stejného rodu jako tato teta. A tento tetin rod také vlastnil všechny polnosti, na nichž ženich potom pěstoval kukuřici, fazole a dýně. Jinými slovy řečeno: u Hopijů platilo, že příslušnost k rodu se dědila v mateřské linii, že se každý mladý pár usídlil v domě nevěstiny matky a že všechny polnosti vlastnily ženské rody.

Vztah mezi tetou a jejím synovcem se pěstoval již od samého počátku, kdy teta asistovala u jeho porodu, a zahrnoval celou řadu vzájemných služeb a darů; v dřívějších dobách se dokonce připouštěl i jejich sňatek, byla-li teta o dost mladší než otec mladíka.

Zvláštní situace nastává tehdy, když je společnost polygynní, čili muž může mít několik žen, a přitom příslušnost i usídlení se řídí podle ženy. V takovém případě je manžel na roztrhání. Senufové z Pobřeží slonoviny řeší tento problém tím, že je manžel stále na cestách. Znamená to, že každý - manžel i manželky - zůstává ve své domácnosti, tedy v původní rodině, kde se narodil. Když nastane večer, manžel se sebere a jde navštívit jednu ze svých žen. Ta připraví pro celou domácnost jídlo a manžel s ní zůstane do rána. Druhý den muž odejde do svého hospodářství a večer se celý cyklus opakuje, pouze s jinou ženou.

Obvyklejší formou byla kombinace příslušnosti a usídlení, kdy se jedno řídilo podle muže a druhé podle ženy. Australští Karierové dělili svou společnost na dvě poloviny, které byly exogamní, což znamenalo, že ten, kdo patřil do jedné poloviny, si musel hledat životního partnera ve druhé polovině. Těmto polovinám se říkalo sňatkové třídy a každý od dětství věděl, kam patří. Příslušnost k polovině se dědila po matce, takže až potud je to jasné. A právě pravidlo usídlení, aneb kde člověk žil, se řídilo podle otce. V této společnosti tak platilo, že příslušnost k polovině byla matrilineární a pravidlo usídlení bylo patrilokální. Tento způsob dělení společnosti na dvě poloviny byl geograficky velice rozšířený a je tedy možné se s ním setkat nejen v Austrálii, ale i v jižní Americe, nebo na Nové Guineji. Vyskytoval se především u společností, které žily v malých rezidenčních skupinách, a byl populární zejména proto, že byl velice jedno…

Tabulka: Příklady rodinných struktur v různých kulturách

tags: #žena #muž #příroda #kultura #analogie

Oblíbené příspěvky:

• Prohlídky odpadu Žehrovice
• Likvidace vozidel s LPG - průvodce
• Nakládání s odpady Nový Jičín
• Reklamní slogany a třídění odpadu
• Finské univerzity a obnovitelné zdroje