Mé oblíbené místo v přírodě

Když se řekne nejoblíbenější místo v přírodě, každý si hned vybaví prostředí, kde může odpočívat, zavzpomínat si nebo nabrat nové síly. Každý má takovéhle místo.

Místo, kde se zastaví čas

Mé oblíbené místo se může zdát někomu zcela obyčejné, ale pro mne je kouzelné. Sotva ujdu padesát metrů od domu, ocitnu se v lesíku, který mě zve do svého začarovaného království. Sluneční paprsky pronikají skrz listy a osvětlují tak malinkou cestičku, jež vede na rozcestí.

V zimě, kdy je celý lesík úplně zasněžený a nenajdete zde ani lísteček, jenž by nebyl pod sněhem, si zde připadám jako v pohádce o Zimní královně. Vše se třpytí a větvičky lehce klesají pod tíhou sněhu. A já se v ty momenty jen tak procházím a kochám tou krásou.

Na rozcestí vždy odbočím doleva a kráčím tak podél malého potůčku, v němž se sluníčko prohlíží jako v zrcadle. Posadím se do mechu a kapradí pod korunou obrovského javoru, zavřu oči a naslouchám. Celý svět ztichne. Všechno zlé najednou zmizí a já začnu vzpomínat.

Vzpomínám na svého dědečka s babičkou a přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych se s nimi mohla ještě setkat. Rozpomínám se na mé dětství, na to, jak mě tatínek učil lyžovat a maminka jezdit na kole. Čas neúprosně běží, a tak se postavím a jdu nazpátek. Na obzoru se mi za loučkou pomalu ukazuje náš dům.

Čtěte také: Přírodní tapety na mobil

Kouzlo babího léta

Dvě uličky rodinných domků, starý mlýn, most přes průzračný potůček, lány obilí, chmelnice a ona dřevěná lavička zasazena do krásné přírody. Vykouknu z okna našeho domu, je babí léto. Sluníčko svítí a krásně hřeje, ale fouká vítr. Vyjdu na ulici, když se mi do vlasů zamotá křehká pavučina.

Pavouček se na mě vyděšeně kouká, tak ho položím do trávy a pokračuji dál po ulici. Cestou pozdravím sousedku a namířím si to přímo ke starému, dnes už bohužel nepoužívanému, mlýnu. Jeho oprýskané zdi a větrem rozbitá okna mě vrací do dětství. Zanechám sentimentálních vzpomínek a přeskočím mlýnský potok. Jdu po jeho bahnitém břehu, až vyjdu z vesnice. Pokračuji po staré rozbité cestě.

Míjím lány obilí, chmelnice a cestou potkám nejednoho zajíce, koroptev, bažanta či srnu v nedalekém lese. Nasávám tu krásnou vůni přírody. Kolem mě poletují pestrobarevní motýli, ze vzdálené vysoké borovice mě sleduje přísný pohled poštolky. Vždyť tohle je její rajon. Po kratší přestávce pokračují dál. Cesta je již sotva znatelná.

U vystřídala kamenitá polní cesta. Ostré špičaté kamínky se mi zapíchávají do prošlapaných bot, ale já jdu dál. V dálce už vidím místo, kvůli kterému jsem tam šla. Je to lavička u šípkového keře. Posadím se a přemýšlím o všech věcech, které se mi staly od doby, kdy jsem tu byla naposledy. Už je to dlouho. Zavřu oči a poslouchám to nádherné ticho přerušované pouze líbezným zpěvem drozdů a skřivanů. Najednou se ozve křik. To poštolka právě chytila svoji večeři. Padl ji za oběť mladý zajíc.

Proměny ročních období

Jen těžko lze určit, které roční období je nejkrásnější. Když vyrazím na procházku známou cestou, narazím nejprve na potůček s nádherně čistou a studenou vodou. Tvoří malé jezírko, ve kterém občas vídávám i pstruhy. Jdu dál podél potůčku vysokou trávou, až dorazím k rybníku, kde se rochní kachny a labutě. Podél něj vede další cestička, po které se dostanu až do lesa.

Čtěte také: Příroda a dovolená: Kam vyrazit?

Je zde mýtina a lze pozorovat krásný a barevný západ slunce nad vesničkou v údolí. Nastává soumrak a objevují se první hvězdy. Je tu ticho a klid, ale můj výlet ještě neskončil, půjdu dál. Nechám za sebou kostel, ve tmě náhle starý a tajemný, a jdu hlouběji do lesa. Na cestu mi svítí světlušky, je jich tu tolik, že se nemohu cítit sama. Brzy dojdu k jinému rybníčku.

Ten je skoro zarostlý rákosím, ale pořád z něj kousek zbývá. Po cestě se již zcela setmělo a v lese panuje tak strašidelná atmosféra, při níž člověk snadno uvěří pohádkám. Dojem nekazí ani polorozpadlý zbytek branky, uvězněný uprostřed rybníka. Naopak, vrhá temný stín na vodní hladinu. Tohle je světlý ostrůvek bílého měsíčního světla uvězněný v temnotě lesa. Raději půjdu pryč, již je dost pozdě, je tu smutno a musím přiznat, že se trochu bojím.

Naštěstí je blízko jiná, kratší cesta, která nevede okolo kostela. Na chvíli se mi otevřel výhled na městečko. Brzy se dostanu na známou cestu. Pak k potůčku, jenž se nyní zdá tišší, jako by si uvědomoval, že se hlasité šumění nehodí. Když už jsem na silnici osvětlené pouličními lampami a vracím se do svého prázdninového domova, najednou mi připadá noční les za mnou málo děsivý.

Útočiště v lese

Každý z nás má v srdci ukryté místo, kam se v myšlenkách utíká, když svět kolem ztěžkne a zrychlí. Místo, které je synonymem klidu, bezpečí a radosti. Pro někoho je to babiččina kuchyně vonící skořicí, pro jiného rušná lavička v parku, kde může pozorovat život. Moje útočiště, můj malý soukromý ráj, se nachází hluboko v lese, nedaleko chalupy mých prarodičů. Cesta k ní není značená. Vede úzkou, sotva znatelnou pěšinou, kterou vyšlapala lesní zvěř a pár zasvěcených.

Klenba vysokých smrků a borovic propouští na zem jen tančící sloupce světla, ve kterých víří zlatavý prach a drobný hmyz. Půda pod nohama je měkká, pokrytá vrstvou jehličí a tlejícího listí. Po pár minutách chůze se les náhle rozestoupí a přede mnou se otevře malý, téměř dokonalý kruh zalitý sluncem. Mýtina není velká, člověk by ji přešel pár kroky. Uprostřed stojí mohutný pařez porostlý sametovým, smaragdově zeleným mechem, který slouží jako dokonalé křeslo.

Čtěte také: Síla hashtagů na sítích

První, co člověka po příchodu ohromí, je ticho. Nejedná se však o ticho prázdné a tíživé, ale o ticho živé, naplněné tisíci drobných zvuků. Je to symfonie lesa. Slyším uklidňující šumění větru v korunách stromů, které zní jako vzdálený příboj moře. Odevšad se ozývá cvrlikání ptáků - veselé štěbetání sýkorek, melancholické houkání holuba a občas i ostré zaklepání datla do kůry stromu. V parném létě se k tomuto koncertu přidává monotónní bzučení včel a čmeláků, kteří pilně opylují květy.

Stejně jako zvuky, i vůně jsou zde intenzivní a čisté. Vzduch je prosycen těžkou, balzámovou vůní pryskyřice, která se mísí se svěžím aroma vlhké země a hub. Po dešti je cítit ozon a čistota, jako by se celý les zhluboka nadechl. Když se posadím na mechový pařez, cítím jeho měkkost a chlad. Sluneční paprsky, které sem proniknou, mě hřejí na tváři a zavřených víčkách. Prsty přejíždím po drsné kůře okolních stromů nebo po hebkých lístcích kapradin. A když je správný čas, utrhnu si z keře zralou, sluncem prohřátou malinu.

Tato mýtina je pro mě však víc než jen souborem smyslových vjemů. Je pevně spjata s mými nejkrásnějšími vzpomínkami na dětství. Právě sem mě brával dědeček, abychom „poslouchali, co si les povídá“. Na starém pařezu jsem přečetla své první dobrodružné knížky, jejichž hrdinové prožívali svá dobrodružství v podobně divoké přírodě. Stavěla jsem si tu domečky z větviček a mechu pro lesní skřítky a snila o budoucnosti. Je to místo, kde se cítím naprosto svobodná a sama sebou. Starosti všedních dnů se tu rozplynou jako ranní mlha.

Moje oblíbené místo není žádná exotická destinace ani velkolepá památka. Je to jen malý, nenápadný kousek lesa. Přesto je pro mě tím nejcennějším pokladem. Je to chrám ticha, galerie přírodních krás a přístav klidu v rozbouřeném moři života. Vracím se sem, abych načerpala sílu, našla ztracenou rovnováhu a připomněla si, co je v životě skutečně důležité.

Místo, kde se cítím nejlépe

Na okraji našeho malého města se nachází místo lidmi moc neobjevené. Přesněji- krásy tohoto místa jsou neobjevené. Potůček, který tiše teče podél louky a velkých kamenů, mi přijde krásný za všech ročních období a počasí. Opodál je menší lesík, který dělá nenápadnou, přirozenou kulisu už skoro neviditelnému, skalnatému kameni, který vykukuje právě zpoza větví stromů. Sem tam, mezi stromy, trčí pařez porostlý mechem tak, že trochu připomíná slabý kožíšek.

Když jdu po srázu, půda pod nohama se mi drolí tak, že jedinou oporou jsou mi větve stromů. Když dorazím na vrch ke kameni, tak se mi naskytne pohled téměř na vše. Vidím odtud například stromy-jeden jako druhý a přitom je každý jiný. Jako vše. A o tom to právě je, že si zde každý najde něco, co se mu líbí.

Mým oblíbeným místem je louka na okraji říčky Střely. Celý rok se velice těším na začátek prázdnin, kdy se toto místo dočasně promění v můj domov. Už několik týdnů předtím, než tam odjedeme, mám vše zabalené v cestovní tašce, tak moc se těším. Když konečně nastane ten vytoužený moment, nasedám do auta před naším domem, oblečená do speciálního oblečení jen pro tento týden, které jindy nepoužívám.

Cesta je krátká, něco okolo deseti minut, než dojedeme k lesu za Sovolusky, kde z auta vysedneme. To už cítím tu jedinečnou a nezaměnitelnou atmosféru, tu vůni lesa a přírody. Až tam, kam má paměť dohlédne, vždy v tento úžasný den svítí sluníčko, svítí víc než kdykoliv jindy, svítí a příjemně hřeje do kůže. Sejdeme z kopce dolů a uvidíme rozkvetlou louku, která se rozprostírá mezi dvěma lesy. Ptáčci zpívají, motýli poletují a sedají si vám na ramena, jako by vás znali už spoustu let.

Vzduch mi tady šeptá : „Čeká tě ten nejlepší týden z tohoto roku. Ty sem patříš. Tady je to místo, kde bys měla žít.“ Škoda, že to nejde. Řeka šumí, bublá, naráží na kameny a příjemně chladí nohy. Všechno je zde krásné, svobodné a čisté. Váš život se změní v lepší. Už se nemohu dočkat, až se sem znovu podívám.

Moje oblíbené místo je tam, kde se cítím nejlíp. Vždy, když jdu tou hroznou cestou, která je plná děr a ostrých kamenů, kde je v pozadí slyšet prosvištění aut a vítr hučící ve stromech, napadá mě otázka ,,proč sem vlastně chodím?" Ale když překonám tu příšernou cestu, jsem na místě. Jsem tam, kde můžu být taková, jaká doopravdy jsem. Tohle místo je strašně zvláštní, působí na mě mnoha pocity. Občas mám pocit, že jsem nejšťastnější člověk na světě, ale někdy je mi trochu smutno.

Je tu takový klid, že má člověk možnost přemýšlet nad různými věcmi, které ho v tu chvíli zrovna napadnou. Málokdy se stane, že tu někoho potkám. A v tom je to kouzlo. Ráda sem chodím hlavně v létě. Ozývá se tu zpěv ptáků, zajímalo by mě, co vlastně říkají. Cítím se tu volná, svá a vždycky se tu uklidním a pročistím si hlavu. Zároveň je tu ten nejkrásnější západ slunce, který jsem měla možnost vidět. Ten západ slunce mi vždycky říkal: ,,Nezoufej, uvidíme se zase zítra, díky tomu, že zapadnu, máš možnost zítra začít líp.“ Víte, když je člověk smutný, má západy slunce rád.

Návrat k přírodě

Mé oblíbené místo se nachází všude kolem nás. Je to krásná příroda. Je mi jedno, kde ta příroda je, hlavně, že je tichá, krásná a voňavá. Když vejdu do krásné přírody, připadám si jako Alenka v říši divů. Na přírodě se mi líbí to, že se neschovává, všemu se ubrání, i když to někdy má hodně těžké kvůli všem našim elektrárnám a všemu škodlivému. Nikdy se nepřestanu podivovat, co všechno dokáže, někdy mi zůstává rozum stát. Příroda je domov mnoha živočichů, kteří se o ni někdy starají lépe než my lidé. Stejně jako my má mnoho tváří, dokáže být milá, ale i zlá, dokáže v sobě najít takovou sílu, která ničí vše.

Na jaře je krásná, milá, nově probuzená z dlouhé zimy. V létě nám rozdává teplo. Na podzim je krásně barevná, ale už se chystá na dlouhý zimní spánek. A v zimě je přikrytá sněhovou peřinou. Miluji měsíc červen. V tomto měsíci je v přírodě nejkrásněji. Stromy jsou oděny do krásného šatu svěže zeleného listí a jehličí, na lukách a v okolí vod rozkvétá spousta pestrobarevného kvítí.

Přicházím k mírnému svahu, který je mezi stromy poset velkými pískovcovými kameny a skalkami. Náhle zůstávám úžasem stát! Otevřel se mi pohled na místo, které vypadá jak vystřižené z pohádky. Zem pokrývá koberec z hustého světle zeleného mechu, který lemuje spolu s několika listnatými stromy rozlehlou a křišťálově průzračnou tůňku, která se třpytí jak kouzelné zrcadlo. Svlékám si boty a bosýma nohama našlapuji na ten krásný, přírodou utkaný koberec. Je na dotek příjemný a hebký. Mám pocit, že přecházím po měkkém sametu.

Sedám si a s úžasem pozoruji tu nádhernou scenérii, ze které se mi tají dech. Skrze koruny stromů prosvítají tenké, do oranžova zbarvené paprsky světla již zapadajícího slunce. Lehký vánek pohupuje spodními větvemi mladých buků, které se občas lehce dotýkají hladiny vody jako by ji něžně hladily. Nad stojatou blýskavou vodní plochou třepetají křidélky blankytně modré vážky a předvádějí svůj poslední tanec před spánkem. Cítím se náhle šťastná, že mohu být součástí této chvíle.

Začíná se stmívat. Pomalu odcházím domů plna krásných dojmů, když v nedalekém křoví slyším, jak něco šustí. Leknu se a rozbuší se mi srdce!

tags: #mé #oblíbené #místo #v #přírodě #popis

Oblíbené příspěvky:

• Vysvětlení klimatických změn
• Šperky inspirované přírodou
• Udržitelné nakládání s odpady Lysice
• Otevírací doba skladu v Krnově
• Škola v přírodě: inspirace pro texty pohlednic