Milota Zdirad Polák a Vznešenost přírody: Rozbor díla

Milota Zdirad Polák zasluhuje, aby v davu měnících se časů památka jeho u nás se obnovovala a udržela. Před čtyryceti lety na něj pohlíželi přátelé české literatury s největším napnutím, kladouce v něj naděje nejkrásnější a očekávajíce od něho, že nadobyčejným svým nadáním veškerému písemnictví českému nového osvěžení ba snad i nového směru poskytne. Polák se narodil 29. února léta 1788.

Česká literatura a kultura v I. a II. Národní obrození se odehrávalo od konce 18. století do ½ 19. století. Vládne Marie Terezie a Josef II., kteří jsou osvícenými, ale absolutistickými vládci. V roce 1774 vzniká Soukromá učená společnost. Jde o okruh učenců hlásících se k českému národu, mají akademický zájem o českou literaturu, jazyk i historii. I. Obrozenci češtinu pouze zkoumají, češství je chápáno územně nikoli jazykově.

V I. Básně v řeči vázané- almanach, jsou zde ukázky z děl Komenského a mnoha dalších. Orientují se na lidové čtenáře a šíření osvěty. V tomto období se rozvíjí i divadlo. Obrozenci si kladou za cíl zajistit pravidelná česká vystoupení, vychovat české herce a vytvořit české hry. Scéna v Kotcích- uvede 1. II. Čeští obrozenci tohoto období se inspirují vlasteneckou vlnou v Německu. Když je zrušeno nevolnictví je možné získat u jezuitů vzdělání. Je zvykem přijímat druhé obrozenecké vlastenecké jméno. Posilují se klišé (např. Cílem obrozenců je obhájit a demonstrovat rozvinutost češtiny, z tohoto důvodu vznikají překlady (zejména klasiků) a také že čeština není pouze vesnickým jazykem.

V české historické literatuře nicméně chybí eposy, obrozenci však předpokládají, že byly=> není špatné, když budou napsány znovu. Tento způsob myšlení vede k mystifikaci, protože bílá místa české historické literatury jsou vyplňována falsy. Obrozenci až na Dobrovského falsy nadšeně přijímají, spory o pravost rukopisů trvali až do 80. let 19. Anonymně zaslán Národnímu muzeu roku 1818, pochází údajně z 9. Obsahuje Libušin soud.

II. Obrozenecká společnost už žádná falsa nepotřebuje, a proto je již neuznává.

Čtěte také: Hosté v pořadu Zázraky přírody

Polák se narodil v době pro jazyk české co velmi trudná, v nížto naděje několika věrných národovců v lepší budoucnost vůčihledě pozbývaly půdy, a to v takové míře, že ten a onen již brzké úplné vyhynutí jazyka českého zřejmě a bez obalu prorokoval. Němčina nejen ve vyšších kruzích že úplně panovala, ale i mezi obecným lidem v Praze, na venku, v městech i městečkách se rozšiřovala a čeština jižjiž upadávala v podezření jazyka nevzdělaného, požadavkům vyšší vzdělanosti neodpovídajícího, kterýž toliko nározům sprostého lidu stačuje.

Do Zasmuk, kde Polák se narodil, se němčina ovšem ještě nevedrala co panující mocnost, škola Zasmucká byla - jako školy venkovské vůbec - ještě česká, taktéž i rodina Polákova tudíž první základy myšlení byly nadanému chlapci v materském jazyku položeny; avšak už se i v malém městečku za to mělo, že ku každému jakému koliv prospěchu v společenském životě českém překročiti se musí práh němčiny. ního učitele. Deset let v Praze strávených použil Polák ku vzdělání svému co nejsvědomitěji. Tenkráte se na pěstování hudby více v Čechách vynakládalo nežli na oživení literatury; zvláště učitel venkovský se více oceňoval dle hudebních nežli dle literních svých vědomostí.

Vedle toho ale Polák nezanedbával i jinaké stránky duševního vzdělání. Četl velmi mnoho a zvláště básnictví jej zajímalo, takže o literatuře vůbec více věděl, než kterýkoliv mladík v tehdejší Praze. Učitelem paedagogiky a dozorcem učitelských čekancův byl tenkráte Aleš Pařízek. Muž tento nemalé zásluhy si získal o vychovatelství v Čechách, sepsal i valnou část knih českých i německých, nazvíce směru náboženského a paedagogického, neméně ale i přispěl k tomu, že se němčina do normálních škol zavedla, zvláště když se direktorem hlavní, tak zvané vzorní školy v Praze stal. ším významu slova toho, přece podle tehdejšího stavu národnosti a jazyka Českého soudiv, nevěřil v nové vzniknutí jazyka a literatury české a přičinil se dostatečně, aby proces zněmčování Čech co možná se ukrátil.

Zvláště na to hleděl, aby podřízení mu čekancové učitelští v němčině se co možná nejvíce zdokonalili a jazyk tento i na venku do škol uváděli. Přičinění jeho neminulo se výsledkův, ač na štěstí se přece ani jemu ani stoupencům jeho nepovedlo dosažení konečného cíle. Objevilo se, že snahou touto sice zadrželi výkvět češtiny, avšak němčina tím nemnoho získala a jako dříve toliko cizí v Čechách pěstovanou květinou zůstala. Z žákův učitelských, kteří se s literaturou německou nezabývali, nestali se ryzí Němci proto, že školní pouze učení nestačuje na vykořenění mateřské mluvy v člověku; ti však, kteří více čítali, nežli škola požadovala, seznámili se též se spisy některých pražských učenců, Pelcla, Dobrovského a jiných, kdež pozornost jejich na domácí historii a literaturu se aspoň tak dalece obracela, že neodumřeli zájmům vlastenským. ratura česká z novu k životu se probuditi a jiným vyrovnati se mohla a nejméně že on sám by k tomu kdy přispívati měl.

Čtením německých spisů se ale v němčině zdokonalil tak, že se už v skládání německých básníček zkoušel. V politickém životě evropském se staly tehdáž takové proměny, že všecka pozornost obrácena byla na veřejné události a na války, proti zbouřené Francii podniknuté. Když pak Napoleon se žezla zmocnil a vítězstvími svými poháněn celý téměř svět vojskem svým přeplavil a všechny národy vybudiv zvláště Rakousko do válečného proudu strhl, vidělo se ohnivému Polákovi, že pravý cíl jeho neleží v podřízenosti malého učitele, že přáním jeho poznati, šírý svět a národy cizí lépe odpoví stav vojenský. Mimo to se v něm probudil jakýs loyalní zápal pro Rakousko proti francouskému usurpatorovi. Zápal tento byl tenkráte všeobecný, a Polák jej sdílel skoro s veškerou mládeží českou. a prohřešení se proti řádu božskému a lidskému.

Čtěte také: EIA v Jablonci nad Nisou: Pohled Petra Poláka

Mladíkové čeští se uchopovali zbraní a spěli bojovati pro to, co svobodou nazývali, a k utlačení toho, co podle jejich náhledů bylo zavádění všeho zlého na světě. Roku 1808 vstoupil Polák co kadet do c. k. pěšího pluku 21. (Chrudímského) tehda pod jmenem knížete Viktora Rohana. Každý jen poněkud školsky vycvičený člověk tenkráte rychle postupoval, tím rychleji Polák, jenž vyššího měl vzdělání. Než minul rok, stal se důstojníkem, totiž práporečníkem při pluku č. 22. Ve válce 1809 bojoval v bitvách v Bavořích, pak u Aspernu a Ogruně.

V té samé době, totiž od léta 1809 do 1817 byl Josef Liboslav Ziegler lokalistou v Dobřanech. poroval. Co rozený Hradečan navštivoval tamější gymnasium a vstoupiv do theologie za blahé paměti vlastenského biskupa Háje záhy se obírati počal s literaturou českou, zvláště starší nabyv tím známosti českého jazyka a literatury, jakovouž se tenkráte málo kdo v Cechách honositi mohl. Dílem spisy dílem články v časopisech umístěnými, ještě více ale přátelskými dopisy s některými předními vlastenci stal se Ziegler horlivým činitelem a zastupitelem národnosti české rozsívaje lásku k vlasti a jazyku českému na vše strany.

Takž se stalo, že Dobřany okolo léta 1810 a 1811 byly právě středištěm všech mladších vlastimilů a pěstitelů znova procitlé literatury české, v tom totiž ohledu, že si Ziegler skoro se všemi dopisoval. Ziegler bystrým jej proniknuv hledem, brzo poznal, žeť neobyčejný to člověk nadání nevšedních a obrazivosti živé, svěží a tvořivé. Polák se mu zajisté svěřil s některými básnickými pokusy, neboť se pilně cvičil v básnictví německém a Ziegler zamýšleje získati zdařilého a povolaného syna Čechie, všemožně se vynasnažoval, aby láska k vlasti, kterouž Polák nezapíral, také skutky se osvědčila.

Povzbuzoval jej tedy k pilnému studium jazyka českého, přičiniv se všemožně přátelskými návody, poučováním a radou mu v tom přispěti. Půjčoval mu své knihy a čítával i sám častěji s ním starší i novější díla česká, při tom jej neustále vybízeje, aby vše to, coby sepsal veršem neb prósou, mu posílal, že milerád to přečte, přehlédne a opraví. Polák slíbil, že bude česky psáti a básniti a na svědomí tomu, že chce státi k straně věrných synů vlasti své a se zasvětiti chce muže české, přijal na místo svého dosavadního jména křestného, netoliko jedno, jak to sobě Ziegler žádal, alebrž dvě ryzí staročeská jména, takže se z prosaického Matěje stal se nyní romanticky znějící Milota Zdirad. žáků a vychovanců Zieglerových a posílal napotom vše, co napsal, buďto prósou neb veršem, do Dobřan Zieglerovi; a když neměl čeho posílati z prací svých, psával přece často příteli svému Liboslavovi a to, když byl později opět do pole vytáhl, zhusta i z táboru vojenského; píše tu mezi rachotem bubnů a hřmění děl, vůbec u prostřed hluku a lomozu válečného.

Klademe tuto jeden z lístků takových dle celého znění pro jeho poněkud zanímavost, kterýž psán byl léta 1813 dne 9. října. „Milý Liboslave! My před nepřítelem stojíme; před Drážďany děla již strašně hučí, až se hory třesou, Rusové, Prušané, Rakušané stojíme 420.000 pohromadě. Blücher již útok počíná. Jeden officír z našeho pluku jde se zajatými Franky do Teplic a vezme mi toto psaníčko s sebou, siceby nedošlo. Krev se dnes hojně cedit bude. Pozdravujte Čechy všecky od upřímného . . Miloty. P. S. 810. Pomněnky k životopisům a t. d. od Ant. Viděti z toho, že přátelský poměr Polákův k Zieglerovi byl velmi vřelý, jakož se takto i napotom po některá léta ještě zachoval.

Čtěte také: O Karolu Polákovi v Zázracích přírody

Želeti jest, že nebylo Polákovi dlouho zůstati na místě, kde všeliké pohnutky jej k básnění a duševním prácem vůbec přiměly. Vojenské povolání tehdáž nepřálo odpočinku a múzám, neboť ještě válka proti Napoleonovi pohybovala Evropou a plukové brzo sem brzo tam se rozesílali. Polák roku 1812 povýšen byv na zástupníka k pluku č. 15. (tehdáž bar. Zacha) též brzo tu brzo tam se octnul a v mnohých bitvách bojoval. Konečně po světodějné bitvě u Lipska táhla vojska spojencův na Paříž a Polák účastniv se tažení toho, přišel do Francie, kdež pak až do skončení války 1814 zůstal.

Pravíť Polák v předsloví ku cestě do Italie sám o sobě: „Vrátiv se léta 1814 z Francie, dnem i nocí po příležitosti jsem toužil, abych stověžné břehy Vltavy i přítele, jehož pozdravení tak líbě vstříc mi znělo, navštívil a uměnám našim obět dávno povinnou vzdal. ckým a brzy odtud na Dunaj mne zavedl ....“ Ještě léta 1814 stal se nadporučíkem v uherském pluku číslo 2. (cára Alexandra.) Druhý majetník dotčeného pluku, c. k. podmaršálek baron z Kollerů poznav v něm muže nadobyčejně vzdělaného, nadaného a spůsobného, vyvolil si jej za pobočníka; když pak podmaršálek Koller léta 1815 se stal intendantem armády neapolské a na místo svého povolání se odebral, sledil jej i Polák do Italie, kdež se až do léta 1818 zdržel.

Netřeba zde teprv upozorniti na to, kterak pojímavý duch našeho básníka všelikým takovým cestováním se obohacovati a obrazivost jeho beztoho už velmi živá a jará se rozvinovati musila, tolikerými a vždy novými dojmy opružována! - Po roce, totiž ku konci léta 1816 přibyla i rodina barona Kollera do Vlach. Poměr Polákův k rodině podmaršálkově byl velmi přátelský. Polák získal přízeň všech, byv domácím hostem rodiny a později i přítelem, rádcem a vůdcem mladinkého tehdáž syna podmaršálkova Augusta z Kollerů.

Kterak Itálie na Poláka působila, v tom on sám dostatečné podal svědectví. Pilně vše ohledav, co kde zanímavého napadl, neopomenul si to i zaznamenati, a ze zápisků těchto povstala napotom jeho Cesta do Italie. „- V zříceninách Pompejí dne 17. srpna 1815.- Milý Liboslave! Smuten jsem, že i na to, již z Vídně na Vás zaslané psaní žádné odpovědi jsem neobdržel, přesvědčen jsa, že jste jistě odepsati neopomenul. Bůh ví, co s všemi těmi se děje listy; devatenácte jsem jich již z Neapole rozeslal, ale ani jediného slovíčka z vlasti neobdržel. - Jak se v literárním vlastenském světě děje, nevím nic; přes to však přese všecko neopomíjím uměnám sloužit. Dnes od pěti hodin v těchto zříceninách a nezříceninách bloudím, omámen podivením všecken. tovené, tam chrámové mramorosloupní s oltáři a stoly k obětem, ulice široké, dlážděné čtverrohy samými, tisíc domů, mosaikem vykládanými po -dlahami, lázně čistovodé a hrobky posléz tak vznešené na konci města a tak zachovalé před zkázou, že každé písmenko na nich se čistí a nejschopnější stavitel našich časů zde vzor nalézti může.

Slavné ticho v tomto nyní ještě slavném městě cizinci mráz do těla leje, an město veliké, avšak človíčka v něm nevidí a mezi ulicemi a paláci bloudí. - Zde v chrámě B. Isis na křimse z alabastru sedě Vám píší, obdržev papír a ingoust. od strážného, který s dvacíti muži toto město před zkázou rozpustilou a cizince před loupežníky chrání; v pravo se hory z dýmu Vesuva, k oblakům věží a proudy lávné strašného vzření mne k otřesu nutí. Naproti pak modrá hladina středomoře loděmi posetá se pyšní a zapadající slunce ohnivý sloup do hlubin tvoříc, plamenem tím oko slepí; jedním slovem takovéť položení, takovíť přirozenosti vznešení zástojové, že kdyby jiní tyto krajiny obývali lidé, ponejprv nevěrným bych vlasti býti musel. - .... všeho dovědět míním, co se strany literatury v Čechách děje. Dnes jsem pátý zpěv Přirozenosti začal a však nevydám ani slova, dokud od Vás vše přehlídnuto a opraveno nebude, mimoto ještě mnohé básně jsem zhotovil a popsání dráhy své z Vidně do Neapole vydati se snažím.- Nejvlídnější pozdravení panu Hekovi složte a aby za mne zatím též Čechům psal, také vyřiďte.

„V Neapoli dne 5. října 1815. - Milý Liboslave! Přicházím právě z Virgilovy hrobky a od Samazarova památného ticha, nalezl jsem psaní Vaše, nad kterým jsem se nemálo ztěšil. Bez odkladu odpovídám s přílohou kapradí, jež se okolo Virgilovy svatyně keří. O zeleniny, které v zarostlinách hrobu Horocova pro Vás natrhany byly, ...

Rozbor díla Janem Mukařovským

V svém novém spise o Polákovi užil Jan Mukařovský metody osvědčené při estetickém rozboru poesie Máchovy. Avšak tentokrát nejde autorovi o rozbor estetický, nýbrž o výklad historický, totiž o zařadění Polákovy Vznešenosti přírody do dějin českého písemnictví. Podrobným rozborem rytmu, jejž pokládá za základ všeho básnění, ukazuje Mukařovský, že verše básnické družiny Thámovy, jimiž se zahájila novočeská poesie, jsou založeny na t. zv. stejnoslabičnosti (isosylabismu), t. j. na shodě v počtu slabik mezi jednotlivými verši.

Rozložení přízvuků je ve výtvorech této družiny od verše k verši velmi proměnlivé, ale lze pozorovati snahu uspořádati přízvuk pravidelně v tom smyslu, že některé verše směřují ke spádu trochejskému, jiné k jambickému. Tento názor je podstatně odchylný od názoru dosud platného, že Thámovci vlastně jen neuměle prováděli prosodii přízvučnou.

Rozbor výtvorů školy Puchmajerovy ukazuje, že Puchmajerovci opustili thámovský sylabismus a učinili jediným základem svých veršů metrum přízvučné. Slabi[296]ky přízvučné jsou ve verši přísně rozvrženy a tento přízvučný princip se ještě zdůrazňuje bezvýminečnou téměř shodou rozlohy slova s rozlohou stopy. V tom však byla slabá stránka této prosodie, neboť metrum zničilo rytmus a veškeré úsilí musilo býti vynaloženo na obnovení rytmické diferenciace. Nositeli tohoto úsilí byli bojovníci za časomíru, kteří se domnívali, že je třeba přízvuk zrušit, aby bylo dosaženo živosti rytmické.

První obrat způsobila Vznešenost přírody tím, že vybojovala možnost umístiti mezislovný předěl i dovnitř stopy. Tak byl veršový rytmus odstíněn a oživen a při tom zůstal celkový charakter verše puchmajerovského neporušen, neboli, jak praví doslovně Mukařovský: Polákův čin lze nazvat adaptací puchmajerovského verše, nikoli skutečnou rekonstrukcí (43).

Hlavní veršový útvar Polákův, osmistopý trochej, vznikl spojením dvou čtyřstopých trochejů, které byly obvyklým metrem v básních puchmajerovců. Rytmické živosti dosahuje Polák zejména užíváním čtyřslabičných slov, která někdy vyplňují celou dipodii a jindy přesahují synkopicky z jedné stopy do druhé. Tato částečná diferenciace rytmická je počátkem úsilí, jež dosáhlo vrcholu v bohatě rytmicky odstíněném verši školy lumírovské, zejména v poesii Jaroslava Vrchlického.

Pravděpodobnost tohoto úplně nového výkladu je veliká, i kdyby nebyla dokazována podrobnou a všestrannou analysou verše předchůdců Polákových i Poláka samého. Vysvětluje se totiž tímto výkladem zajímavý fakt, že se úsudek o ceně Polákovy básně, běžný u generace Jungmannovy, naprosto liší od soudu generace lumírovské a později i Jaroslava Vlčka.

Na současníky působila Vznešenost většinou jako zjevení, protože se po suchopáru rytmicky jednotvárné poesie puchmajerovské po prvé zjevuje báseň rytmicky živá a rozmanitá. Zato soud generace lumírovské i pozdější, jimž tanul na mysli skvělý a rytmicky bohatý verš Jaroslava Vrchlického, nemohl býti jiný než svrchovaně nepříznivý.

Vedle hlavní otázky o historickém zařadění Polákovy básně všímá si Mukařovský ještě některých zvláštností jejího jazyka a slohu.

tags: #Milota #Zdirad #Polák #Vznešenost #přírody #rozbor

Oblíbené příspěvky:

• Česká klimatická politika
• Léčivé účinky třapatky nachové
• Lesby a příroda v ČR
• Odpadové hospodářství Dobříš
• Princip metody SPECT