Světadíl Antarktida zaujímá na Zemi zvláštní postavení, a to fakticky i právně. V současné době nepatří žádnému státu.
Základ mezinárodněprávní úpravy Antarktidy tvoří Smlouva o Antarktidě uzavřená v roce 1959 ve Washingtonu. Tato smlouva pozastavila (zmrazila) na dobu její platnosti nároky Velké Británie, Francie, Nového Zélandu, Austrálie, Norska, Chile a Argentiny z předchozích období na části území Antarktidy.
Mezi klíčové dokumenty patří:
Smlouva se vztahuje nejen na vlastní kontinent, ale na celou oblast ležící jižně od 60 j. š. Celá tato oblast měří 67,84 mil. km2, vlastní pevnina Antarktidy má rozlohu 14 mil. km2.
Antarktida smí být v souladu se Smlouvou využívána jen pro mírové účely a je plně neutrální. Vojenský personál a zařízení zde smějí být použity jen pro vědecké výzkumy nebo pro jakékoliv jiné mírové účely.
Čtěte také: Německá řešení pro jaderný odpad
Nic v Antarktické smlouvě nesmí být vykládáno jako zřeknutí se suspendovaných územních nároků či podkladu pro tyto nároky. Oblast, na kterou se režim Antarktické smlouvy vztahuje, nezahrnuje pouze vlastní kontinent, ale celou oblast jižně od 60 j. š., včetně plovoucích ledovců. Pro oblast volného moře v této oblasti je potvrzena platnost pravidel mezinárodního práva týkajících se volného moře.
Antarktická smlouva může být kdykoli změněna po dohodě všech konzultativních stran.
Madridský protokol dále stanovil novou obligatorní podmínku pro získání konzultativního statusu. V roce 1991 v Madridu sjednaný a od roku 1998 uplatňovaný Protokol o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě zakotvil vysoký standard ochrany antarktického ekosystému. Antarktida se tak stala svého druhu jedinečnou obrovskou přírodní rezervací. Těžba se zapověděla.
Smlouva o Antarktidě, Madridský protokol včetně příloh, další mezinárodní smlouvy, ujednání, rozhodnutí a doporučení dále uvedených orgánů a struktur vytvořily právní rámec, který si zaslouží nazývat Antarktický smluvní systém (Antarctic Treaty System).
Okruh zapojených států vzrostl z 12 států provádějících v 50. letech 20. století antarktický výzkum na 54 států. Připojit se může každý členský stát Organizace Spojených národů.
Čtěte také: Jaderný odpad v ČR: Problémy a řešení
Konzultativní status (hlasovací právo) však mají pouze státy, jež se na antarktickém výzkumu podílejí expedicemi a nyní hlavně provozem stanic, jež jako významné uznají další státy.
V oblasti Antarktidy se zakazuje ukládání odpadu do moře.
Zakazuje se dovoz pesticidů, polychlorovaných bifenylů (PCB), polystyrenových kuliček nebo plátků, nesterilní půdy a nebezpečných látek nebo přípravků do Antarktidy, s výjimkou dovozu na základě povolení pro vědecké, lékařské nebo hygienické potřeby.
Naprostým tabu je zde uskladňovat jaderný odpad nebo dokonce provádět pokusné atomové výbuchy.
Česká republika se tak vzhledem ke svým vědeckým aktivitám v Antarktidě přičlení k mezinárodním vědeckým sdružením, která se zabývají koordinací vědeckého výzkumu v Antarktidě.
Čtěte také: Bezpečnost jaderných úložišť
České angažmá vyústilo ve vytvoření českého antarktického práva.
Navrhovaný zákon by měl vytvořit podmínky pro systematickou vědeckou činnost českých odborníků v Antarktidě a pro propojení vědecké obce pracující v Antarktidě (akademie věd, univerzity a ostatní vědecko-výzkumné ústavy) s příslušnými orgány státní správy, které budou kontrolovat jeho dodržování a ukládat sankce za jeho porušení.
tags: #jaderný #odpad #pod #antarktidou #fakta